Kniha Erebos - 15. kapitola

Anotace: "Abby, jsi už vzhůru?" Adrian klepnul na dveře a zůstal stát za nimi.

"Abby, jsi už vzhůru?" Adrian klepnul na dveře a zůstal stát za nimi.
Seděla jsem na posteli a přemýšlela, jestli si vzít na sebe kabát nebo bundu. Nakonec jsem chmátla po černé zateplené vestě. V autě bude teplo a v obchodech taky.
Překvapeně zamrkal, když jsem otevřela. Zřejmě čekal, že budu ještě v noční košili.
Vypadal jako vždy dokonale. Vlasy měl teď o něco delší, než když jsme se setkali poprvé, asi si užíval toho, že má volno a zanechal svůj business vzhled v kanceláři. Oblékl se také jen lehce. Tmavě modré rifle, béžový rolák a černá kožená bunda. Vysoké černé šněrovací boty poslední dobou jako by mu přirostly k nohám. Tenhle jeho rebelský vzhled se mi moc líbil.
„Vypadáš dnes nádherně.“ Vzdychnul obdivně a přátelsky mne políbil do vlasů.
„Díky, taky ti to moc sluší.“ Usmála jsem se a přes rameno přehodila černou sportovní kabelku.
Pozdní snídani jsme zhltli ve spěchu a tak nějak si užívali toho, že jsme zůstali v jídelně sami. Hlasitý smích byl u jídla zapovězený a tak jsem se teď díky Adrianovým vtipům smála, že jsem neměla čas ani kousat.
Vyjeli jsme ve velice dobré náladě. Adrian dodržoval rozumnou rychlost a tak se s ním cesta dala snést. Zastavil u veliké nákupní zóny na kraji města. Bylo pravé poledne, když jsme vstupovali obrovskými prosklenými otočnými dveřmi dovnitř. Kupodivu mne poslechl a vyhnul se nákupům v předražených buticích v centru. Prostě jsem se na to dnes necítila, nechat se obskakovat vyumělkovanými slečinkami, které jen většinu doby flirtovaly s Adrianem.
Tady byla anonymita velkých nákupních center. Nikdo vás nesledoval a neobskakoval. Tady jsem se prostě cítila mnohem líp.
Adrian byl však z ohromného množství neznámých lidí tak trochu zaskočený. Bylo na něm vidět, jak je nesvůj, když se o něho náhodou někdo otřel, nebo mu v návalu vánočního šílenství zastoupil cestu. Lidé zmateně pobíhali z patra do patra a tlačili se u stánků s rychlým občerstvením.
Po půlhodině se mi Adriana zželelo a tak jsem ho chytla za ruku a dovlekla ho do malé kavárny, která byla v tuhle hodinu skoro prázdná. Hlad jsem ještě neměla a tak jsme si dali v naprostém klidu latté a Adrian jen vyděšeně pozoroval davy lidí, zmateně pobíhajících kolem. Mnoho z nich vypadalo spíše jako veliká taška na nožičkách, a to díky tomu, jak byli ověšeni rozličnými taškami různých barev a velikostí.
„Máš už nějaký nápad, co komu koupit?“ Podepřela jsem si bradu a zadívala se mu do očí.
„No, tak trochu jsem doufal, že dárek pro matku vybereš ty. Otci pak asi nějakou knihu.“
„A Jason? Tomu nic?“ Usrkla jsem z hrnečku.
„Jason si na takovéhle skoro lidské záležitosti mnoho nepotrpí. Divil bych se, kdyby byl vůbec doma. Většinou přijede na návštěvu a stráví pak celou dobu někde po flámech, nebo kdoví kde.“
„Proč ho nemáš rád? Je to přeci tvůj bratr.“
Vzdychnul a sklopil svůj pohled k hrníčku, který objímal.
„Je to složité, Abby. Prostě ta naše sourozenecká rivalita je tu snad od doby, co se narodil. Měl být dívka, víš? Matka si moc přála mít dceru. No, a narodil se Jason. Od prvopočátku mi záviděl, že právě já po otci přeberu břímě vládnutí a ani si neuvědomil, jaká zátěž to je. On se mohl v klidu potulovat po venku a já seděl doma a studoval podrobně dějiny klanů tady i v Evropě, státnické záležitosti a etiku a filozofii. V podstatě mohu říci, že za svůj život jsem si mnoho legrace neužil. Znám jen studium a tvrdou práci. Otec mne připravil opravdu dobře a jeho škola byla velmi tvrdá, to mi věř. V pubertě, kdy jsem měl obrážet večírky a seznamovat se s dívkami, jsem chodil s rodiči po obchodních večírcích. Jason mi závidí, ale v podstatě není co. On si tvrdé práce mnoho neužil a většinou jen užíval výhod toho, že je synem našeho otce.“ Usmál se, ale v tom úsměvu byla všechna hořkost světa.
„Aha, tak to jsem nevěděla.“ Pípla jsem provinile.
„V podstatě jsem rád, že jezdí jen zřídkakdy, většinou provede nějakou neplechu, a pak se odebere zpět ke svým pánům. Mají ho jako mazlíčka v těch jejich kamenných stokách, kde žijí.“
„Oni nemají domy jako vy?“ Zamračila jsem se.
„No, bydlet jako lidé jim asi připadalo málo morbidní.“ Usmál se znovu.
„Samozřejmě, že mají domy, ale většina se jich zdržuje pěkně v temnu, pod zemí.“
„Tak já už dopila, co ty?“ Snažila jsem se, přivést ho na jiné myšlenky.
„Jsem připravený vnořit se do víru nakupování.“ Odevzdaně trhnul rameny a zatvářil se ublíženě.
Odpoledne uběhlo poklidně. Využívala jsem plně znalosti prostředí a snažila se vést Adriana mimo hlavní proudy lidí, kolujících po ochozech.
„Ještě mi zbývá koupit něco tobě, Abby, co kdybys takhle došla s těmi dárky k autu. A já tě hned doběhnu.“ Zcela nenápadně zastavil před obchodem se šperky.
Jednu jedinou tašku, která byla těžká, si ponechal a mne vyslal do garáží ověšenou lehkými papírovými taškami s rozličnými drobnostmi. Byla jsem ráda, protože i já se stavila pro pár drobnůstek, které jsem měla pro něho vyhlídnuté. Těžko říct, co kde ještě sháněl, protože jsem byla u auta, i navzdory několika malým zdržením, mnohem dřív než on. Položila jsem tašky na jednu hromadu na zem a unaveně se zapřela o boční dveře jeho černého auta.
Auta odjížděla a za nedlouho jsem zůstala v téhle části parkoviště skoro sama. Venku byla už naprostá tma a studený vítr, který profukoval skrz otevřené parkoviště, mnou otřásal. Měla jsem si od něho vzít klíče, proboha, jak to, že mě to nenapadlo. Na konci parkovací plochy se ozvaly kroky. No hurá, že by už konečně? Nezmrznu tu.
Otočila jsem se směrem, odkud přicházely klapavé zvuky. Nebyl to však Adrian, jen nějací dva kluci, tak zhruba v mém věku. Přešli kolem, a pak se zastavili pár metrů ode mne. Jeden z nich se ohlédl a pak se vrátil těch pár kroků zpět.
„Ale ale, copak to tu máme?“ Měl prapodivně hrubý hlas, jako by zdrsněný nějakou nemocí.
Snažila jsem si ho nevšímat a dívala se směrem k nákupnímu centru, třeba zahlédnu Adrianovu postavu, blížící se ke mně.
„Mluvím na tebe, děvenko.“ Přišel až ke mně a položil mi ruku na rameno.
„Nech mě na pokoji, nemám zájem.“ Vyjádřila jsem svůj názor na věc dosti tvrdě. Snad to pochopí.
„No, to se nedivým, čekáš na svýho chlapa? No, jestli je tahle kára jeho, fíha, asi je hodně zazobanej, co?“
Obešel mne a postavil se přede mne tak, že už jsem neměla jinou možnost, než koukat se mu do tváře. Nevypadal ani příjemně, ani hezky. Jeho zanedbaný vzhled by neokouzlil asi nikoho. Vlasy měl umaštěné, nakrátko střižené a kdysi zřejmě melírované na blond. Jeho špatná, mastná pokožka, byla pokryta pupínky. Tolik mi stavbou těla i vzhledem připomínal Edwarda, jenže byl o kousek vyšší a nebyl tolik zavalitý.
„Nech mě na pokoji.“ Snažila jsem se mluvit pomalu a srozumitelně, vyslovovat každé slovo, aby mne slyšel a pochopil.
„Ale no tak, nebuď netykavka.“ Vydechl mi do tváře a já okusila jeho dech. Nevoněl však jako Adrian, ale smrděl pivem, cigaretami a ještě něčím, co jsem nedokázala přesně identifikovat.
Celkem podvědomě jsem se od toho zápachu odvrátila.
„Copak, copak? Snad se slečně něco nelíbí?“ Jeho špinavé ruce se mi obmotaly kolem pasu a on si mne přitisknul na sebe. Podle toho, co mě tlačilo do boku, jemu se líbilo úplně všechno.
„Pusť mě.“ Snažila jsem se vzepřít.
„Neslyšíš slečnu? Něco ti povídala, ne?“ Za jeho zády se objevil známý stín. Tenhle hlas bych poznala mezi tisíci, tak ráda jsem ho nyní slyšela.
Mladík se otočil a pak náhle jeho blízkost zmizela. Adrian ho držel pod krkem a já viděla, jaké má potíže udržet si lidskou tvář. Jeho oči se pomaličku měnily, světlaly, žloutly.
„Adriane, nech ho.“ Odstrčila jsem se od auta a pokročila dopředu, abych zachránila situaci.
„Co jsi jí chtěl udělat, hmm? Co by se tu stalo, kdybych nepřišel včas?“ Adrian byl vzteky bez sebe. Dýchal mělce, vystresovaně.
„Nic, nic by se nestalo, přísahám.“ Mladík se cukal, máchal rukama, ale Adrian se ani nehnul. Stál jako socha s rukou nataženou a v ní pevně svírajíc mladíkův krk. Jeho tvář rudnula a brunátněla, jak přestával mít dostatek vzduchu a začínal se dusit.
„Adriane, prosím.“ Postoupila jsem až k jeho boku a opatrně mu položila dlaň na rameno.
„Nic se přeci nestalo, nech ho jít.“ Snažila jsem se k němu promlouvat klidně, konejšivě.
Otočil se na mě, a pak jsem konečně v jeho očích zahlédla jiskřičku porozumění. Bylo to, jako kdyby se z jeho očí zvedla hrozivá clona vzteku.
Pustil toho chlapce a ten s velikým žuchnutím dopadl na zadek. Aniž by cokoliv řekl, odplazil se od nás bokem.
„Je ti dobře?“ Zeptala jsem se váhavě.
„To bych se měl zeptat spíše já tebe, ne?“ Uculil se a vzal mě jemně do náručí. Jak vděčně jsem nyní přijímala jeho objetí, jak moc jsem byla ráda, že přišel a že je odehnal. Ohlédla jsem se, ale nebylo po nich ani památky. Pochopili, že Adrian by je s přehledem zvládl oba, kdyby na to došlo.
„Je mi fajn.“ Houkla jsem mu do hrudi.
Pohladil mne po vlasech a hluboce vydechl. „Vzpomněl jsem si, že jsem ti nedal klíčky. Mohlo mě napadnout, že ti hrozí nebezpečí.“
„Všechno je v pohodě, Adriane, nic by si nedovolil. Jenom se snažil mě vystrašit.“ I já jeho objala kolem pasu a přitiskla se k němu blíž.
„Tak to si nemyslím. Jsem rád, že jsem přišel včas.“ Usmál se a přejel mi konečky prstů podél páteře.
Ten plynulý pohyb mi způsobil zachvění.
„Pojď, pojedeme domů. Stejně už asi máme všechno, co jsme potřebovali.“ Zvedl tašky ze země a odnesl je do kufru. Pak mě odvedl ke dveřím spolujezdce a pomohl mi do auta.
„Už tě nikdy nenechám o samotě, slibuji.“ Vydechl a pevně sevřel oběma rukama volant.
„Adriane, prosím, uklidni se.“ Váhavě jsem pozvedla ruku a položila ji přes jeho. „Pojedeme domů, ano?“ Usmála jsem se, abych mu zvedla náladu. Snad si to nebude vyčítat dlouho.
Cesta domů proběhla velmi tiše. Nic neříkal a jen křečovitě svíral volant. To napětí bylo skoro hmatatelné. Vsadila bych se, že ho muselo celé tělo bolet od toho, jak byl napnutý.
Po očku jsem pomrkávala, jak mu je a jak se tváří. Byl velmi vážný a zamračený.
„Vysadím tě před domem a zajedu s autem do garáže, pak donesu všechny tašky nahoru.“ Ozval se konečně, když jsme vjížděli před dům. Auto osvětlilo vchodové dveře a mírně se sklouzlo, když šlápnul na brzdu. Celý dům svítil už z dálky, přímo zářil. Miliony malinkatých světýlek se odrážely od sněhu a dotvářely tak až dojemně kýčovitou zasněženou atmosféru.
Beze slova jsem vystoupila a auto zmizelo za domem. Díky světýlkům tu bylo světla jako ve dne. Vystoupala jsem po schodech a otevřela masivní dřevěné vstupní dveře. Panty pod tíhou dřeva zavrzaly. Vstoupila jsem do haly a sundala z rukou pletené rukavice. Venku se setměním udělala pěkná zima. Mrzlo, až praštilo.
Přešla jsem ke schodům a tam se zarazila. Na vrcholku schodiště se tyčila vysoká štíhlá postava.
Zamrkala jsem, abych dokázala zaostřit.
Muž naklonil hlavu mírně stranou, a aniž by cokoliv řekl, měla jsem jasno. Jason.
„Kdopak se nám to vrátil z nákupů. Jestli ona to nebude má půvabná, lidská švagrová.“ Spíše než sešel, sklouzl po schodech dolů, pomalu a ladně, dávajíc mi tak dostatek času, pořádně si ho prohlédnout.
Byl snad ještě o hlavu vyšší než Adrian. Do dvou metrů mu mnoho nescházelo. Měl nakrátko střižené vlasy barvy medu. Nagelované nahoru do nepořádného, rozčepýřeného účesu. Jeho dokonalé bledé tváři dominovaly překrásné velké šedomodré oči. Obličej měl naprosto bezchybný, s ostrými, téměř aristokratickými rysy. Nemohla jsem si pomoct, ale na vládce by se vzhledově hodil mnohem více než Adrian. Možná to bylo tím tvrdým, mrtvým výrazem. Ano, Adrian byl už od pohledu moc hodný. Jason však veškeré snahy, o to vypadat jako aristokrat, zmařil stylem svého oblečení. Pokud se v posledních týdnech Adrian stylizoval do role rebela, Jason to měl snad vrozené. Mírný, pohrdavý úsměv na jeho tváři dokonale doplňoval jeho temný vzhled.
V černých, upnutých, kožených kalhotách, které dávaly jasně tušit, že si na spodní prádlo nepotrpí. Ve vysokých šněrovacích botách, sahajících mu těsně pod kolena a černém lesklém tričku, které mu padlo jako ulité, s odstřihnutými rukávy, vypadal jako reklama na zlého hocha. Paže měl od ramen po zápěstí pokryté nádherným jemným tetováním.
Nasadila jsem striktně neutrální výraz s náznakem přátelského úsměvu.
Sešel a zastavil se těsně přede mnou. Byl tak vysoký, že dívat se mu do tváře, byl pro mne skoro bolestivý úkol.
„Ty budeš Jason, že?“ Bez přemýšlení jsem vystřelila ruku směrem k němu. Chvilku se mi díval upřeně do očí, a pak mou ruku jemně stisknul a přiblížil ji ke svým rtům. Naznačil polibek a pak se zhluboka nadechl.
„Hmm, krásná, milá a jistě i velmi chutná.“ Jeho chladný jazyk mrštně oblízl mou kůži. Vylekalo mě to, až jsem sebou cuknula a vytrhla mu ruku ze sevření.
„Můj bratr nemíval tak dobrý vkus na dívky. No, vlastně, co si pamatuji...“ Nedořekl, ale usmál se.
Ten úsměv mne zastudil až za krkem a já se ošila.
„Kdepak je Adrian?“ Skoro šeptal a jeho hlas se plížil a omotával se kolem mých nohou jako chřestýš, jako těžký řetěz.
„Uklízí auto.“ Vykoktala jsem ze sebe, skoro lapená jeho upřeným pohledem. Nemohla jsem dýchat a cítila, jak se mi jeho síla vkrádá do hlavy. Bylo to jako akt znásilnění, nechtěla jsem mu to dovolit, ale byl příliš silný, příliš mocný.
„Hmm, a tebe nechal samotnou? Tak svůdnou, tak slabou, tak moc lidskou a sladce vonící.“ Chytil mne za paži a postrčil do tepla přijímacího salonku. Zavřel se zabouchnutím velké posuvné dveře, a pak se otočil ke mně.
Byla tu tma, jediné světlo procházelo prosklenou plochou dveří. Věděla jsem, že on vidí výborně, neobtěžoval se tedy rozsvěcet.
„Jsi překrásná, Abigail.“ Postoupil až těsně ke mně, a pak mi omotal ruku kolem pasu. Jako bych tohle už dneska nezažila. Jenže tenhle muž nebyl odpudivý ani v nejmenším. Voněl nádherně velmi drahou kolínskou, která dokonale doplňovala přirozenou sladkou vůni upírů.
Páni, tak tohle bylo špatné. Sice jsem si už zvykla na osobní kouzlo Adriana, ale ještě ne na kouzlo jeho bratra.
Pomalu se skláněl ke mně a já cítila, jak mi horkost stoupá do tváří. Sice se mě dotýkal jen přes tlustou látku mé vesty, ale i tak jsem jasně cítila pevný tlak jeho velkých rukou. V jeho objetí jsem se cítila tak drobná, nicotně drobná. Chtěla jsem, aby se mě těma rukama dotýkal, dotýkal úplně všude.
Jeho chladné rty mi přejely přes čelo a po spánku dolů. Dýchal zhluboka a já cítila, jak s každým jeho nádechem ztrácím vládu nad svým tělem. To ne, musím se probrat. Sakra, musím se probrat. Tak tohle mi Adrian nikdy neudělal, cítila jsem se poddajně a omámeně. Přikývla bych snad na vše, co by mi navrhl.
„Nedělej to.“ Můj protest byl jen tichým zašeptáním, než jeho ústa přikryla ta má. Ten polibek byl šílený. Hladový a vášnivý.
„No tak, maličká, víš, jak je to s námi krásné.“ Vydechl mi do kůže na krku.
„Umím toho víc než můj bratr, to ti přísahám.“ Shýbl se níž a jeho dlaně mi sjely po bocích až na zadeček, pak dolů na stehna. Prsty mi vmáčkl do kůže a pomalu, tak jako bych vůbec nic nevážila, mne vyzvedl nahoru. Cítila jsem i přes jeho kožené kalhoty a mé rifle, jak moc mi toho chce ukázat. Nebyla jsem si jistá, že by mě tím pohledem nevylekal.
„Jasone, pusť mě dolů.“ Žadonila jsem a snažila se vklínit své ruce mezi naše těla. Tiskl mne však pevně, užíval si mého tepla.
„Jsi vzrušená?“ Jeho tón byl překvapený a pohrdavý.
„Měsíc po svatbě a ty jsi vzrušená, když tě laská cizí muž?“ S úsměvem se vrátil k ochutnávání pokožky na mém krku.
Mé nohy se konečně dotkly opět podlahy, ale o to víc zesílil stisk jeho paží. Byla jsem jako ve vězení, jako bych byla vrostlá do kamene.
„Mohl bys, prosím, pustit mou ženu, Jasone?“ Adrianův hlas se ozval těsně u nás a já zaznamenala vítězoslavný úsměv, který Jason vrhl na mého muže.
„Jistě, bratříčku, jen jsme se tady s Abigail seznamovali.“ Najednou omračující váha jeho těla zmizela a já se zapotácela, to, jak jsem zase mohla normálně myslet. Jeho síla opustila mou mysl stejně, jako jeho paže opustily mé tělo. Jenže nyní jsem se cítila, jako kdybych tu před nimi stála nahá.
Oni mi však nevěnovali žádnou pozornost. Jen na sebe upřeně civěli, jako by se hádali beze slov. Jako by mezi nimi probíhal rozhovor, který já jsem neslyšela.
„Ok, ok, mizím.“ Jason pozvedl ruce, jako že se vzdává a velmi rychle odešel.
Zůstali jsme s Adrianem sami. Nastalo hrobové ticho. Bylo mi děsně, chtělo se mi křičet a brečet najednou. Nevěděla jsem, co mám udělat.
Konečně se pohnul a překonal tu neuvěřitelnou vzdálenost pěti kroků, která nás dělila. Beze slova výčitek mne sevřel v náručí.
„Neublížil ti?“ Jeho tichý dech byl tolik uklidňující.
„Omlouvám se.“ Vyhrkla jsem ze sebe a cítila se hrozně. Kolik toho jenom viděl? Slyšel vše, co Jason říkal?
„Už alespoň víš, proč ho nemám rád. Vždycky se snaží mi ublížit.“ Jeho pohled byl tak smutný.
„Já nechtěla.“ Pípla jsem tiše.
„Jistěže nechtěla, Jason si s tebou pohrál. Musíš si jen na něho zvyknout. Poprosím otce, aby mu zakázal používat na tebe své upíří schopnosti. Jsi tady v děsné nevýhodě, Abby. Musíš na sebe dávat pozor, alespoň dokud tu bude on.“ Vůbec se nezlobil, alespoň na mě ne.
„Půjdeme nahoru? Nesmím tě teď nechávat o samotě.“ Vzdychl a pohladil mne něžně po spánku.
„Nejsem proti.“ Usmála jsem se na něho.
Celý zbytek večera jsme strávili spolu. Adrian vysvětlil matce, že mi není zrovna nejlíp a že se seznámím s Jasonem u snídaně.
Balili jsme dárky a opravdu se u toho bavili, skoro jsem se bála, že si tenhle krásný večer opět vybere svou děsivou daň v podobě noční můry.
„Adriane?“ Zavrtěla jsem se nervózně, sedíc na koberci před postelí.
„Ano?“ Zvedl hlavu od úhledně zabaleného dárku.
„Mohl by sis mě vzít pomocí své moci, tak jak to udělal Jason? Mohl bys mne donutit, abych tě chtěla?“
„Ano, a myslím, že by mi to šlo ještě lépe než jemu.“ Sklopil svůj pohled k dárku a váhavě palcem přejížděl po kousku lepící pásky, zajišťující papír.
„Tak proč?“ Věděl přesně, na co se ho ptám.
„Myslel jsem, že se na tohle nebudeš muset ptát. Já tě miluji, Abby, co by mi to dalo, kdybych tě uchvátil tímhle způsobem? Měl bych tě, jistě, ale ve skutečnosti bych měl jen tvé tělo. Tvé srdce by někde v koutku křičelo, že to takhle nechce. Rozhodně nehodlám znásilnit ani tvé tělo, ani tvou mysl.“ Povzdechl si.
„Děkuji.“ Vypadlo ze mě.
„Za co mi děkuješ? Že se snažím chovat lidsky? Neděkuj mi, to je přeci samozřejmé. Jsi má žena a já tě ctím za to, jaká jsi. Nezasloužíš si, aby tě někdo takhle ovládal, aby tě někdo zlomil.“
V tu chvíli jsem měla neodolatelnou touhu uchopit jeho smutnou tvář do dlaní a políbit ho tak vášnivě, jak bych to jen dokázala. Jenže to byla jen hloupá touha, nic racionálního, nic čeho bych hned ráno nelitovala. Nesmím mu přeci dávat naději, nesmím.