Kniha Erebos - 20. kapitola

Anotace: Otevřela jsem oči a zasténala bolestí. Má hlava měla tendence se rozskočit na tisíc drobounkých kousků.

Sbírka: Kniha Erebos

Otevřela jsem oči a zasténala bolestí. Má hlava měla tendence se rozskočit na tisíc drobounkých kousků. Takhle mě nebolela ani po mém důvěrném potykání si s lahví červeného vína.
„Bože.“ Otočila jsem se na záda a zjistila, že ležím v posteli. Přikrývku jsem měla přitaženou až k bradě. Otočila jsem hlavu a překvapeně vydechla. Ležel na boku a hlavu měl podepřenou. Díval se na mě s lehkým úsměvem na rtech.
„Dobré ráno.“ Zašeptal.
Vypadal už skoro normálně, jen pokožku měl ještě sinalou a velké tmavé kruhy pod očima podtrhovaly jeho unavený vzhled. Vypadal jako by byl po těžké nemoci.
Chvíli podrobně zkoumal můj výraz, a pak mne pohladil dvěma prsty po čele.
„Jak je ti, lásko? Je to moc zlé?“
„Bolí mě hlava.“ Zasténala jsem a chytila se za spánky.
„Vedle tebe je na nočním stolku šálek čaje. Přinesla ho matka. Tlumí bolest a taky by ti měl pomoci s tvorbou červených krvinek.“
„Liz tu byla?"“
„Jistě. Volal jsem jí, aby zkontrolovala, jestli jsem to nepřehnal. Byl jsem natolik vyprahlý, že bych vypil koně.“ Zažertoval.
„Hmm.“ Přivřela jsem oči a nahlas zívla.
„Unavená?“ Jeho výraz byl spokojený a ten něžný úsměv, jako kdyby mu přirostl.
„Vypadáš už o moc líp. Sice tedy nejsem kůň, ale zřejmě ti to pomohlo.“ Ráda bych sdílela jeho dobrou náladu, ale bylo mi zle.
„Pil jsem ještě potom, to od tebe by mi nestačilo, ale pomohlo mi to. Máš opravdu silnou krev. Zdravou a plnou energie.“
Najednou se jeho výraz změnil a zahlédla jsem v jeho opět černých očích záblesk smutku.
„Co se děje?“
„Myslela jsi to vážně, to, že se mnou zůstaneš? Víš, asi bych i pochopil, kdybys potom, co jsi včera viděla, změnila svůj názor.“
„Nechci změnit názor a tentokrát neodejdu, ani když mě vyhodíš.“ Bojovně jsem vystrčila bradu.
Zasmál se a jeho zvonivý smích zaplnil celou místnost.
„Miluji tě, Abby.“ Nahnul se ke mně a pomalu se otřel svými rty o mé. Jeho rty byly hebké a sladké, tak jako dřív. Tenhle polibek byl nepopsatelný. Možná to bylo tím, že jsem byla rozhodnutá a smířená. Přestala jsem konečně přemýšlet o hloupostech a ponořila plně do toho něžného důkazu jeho lásky.
„Bože, já jsem tak unavená.“ Padla jsem zpět do polštářů.
„Ani se nedivím, teď ti bude pár dní slabo.“ Lehl si těsně vedle mne a já se přitulila k jeho chladnému tělu.
„Odpočívej, Abby, ať jsi co nejdřív v pořádku.“ Pohladil mě něžně po zádech, a pak se odtáhnul. „Skočím ti pro něco k jídlu.“
„Ne, nechoď, lehni si ke mně.“ Zavrtala jsem se víc pod deku. Poslední, co jsem vnímala, byl jeho chladný dotyk.

Postel se zhoupla a já se otočila na druhý bok. Otevřela jsem oči, a pak se protáhla. Byla jsem celá rozlámaná.
„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit.“ Všude kolem byla tma, hustá, neproniknutelná, ale také podivně příjemná. Věděla jsem, že leží vedle mne a tma mi poskytovala podivuhodný pocit soukromí, i když se natáhl a stulil si mne v náručí.
„Vypadáš už mnohem líp. Liz ti dala pár transfuzí a asi to zabralo.“
Lampička na nočním stolku cvakla a já se rozhlédla kolem. První, co jsem si uvědomila, bylo, že necítím pevný tlak riflí. Odhrnula jsem deku a zjistila, že mě nějaký dobrodinec převlékl do dlouhé noční košilky s tříčtvrtečními krajkovými rukávy.
On už byl naprosto v pohodě. Byl opět bezchybně dokonalý, krásný a člověk by nevěřil, že kdy vypadal jinak.
Zívla jsem, a pak se zamračila. „Jak dlouho jsem byla mimo?“
„Dva dny. Prostě jsi jenom potřebovala dočerpat sílu.“
Zavrtěla jsem hlavou, a pak sykla. „Jau, co je to?“
Sáhla jsem si na krk. Rána po jeho kousnutí byla ovázána obvazem.
„Bolí? To je divné. Měla by být už zahojená.“ Natáhnul se nade mne a odhrnul obvaz.
„Bože můj.“ Neušel mi vyděšený tón jeho hlasu.
„Co se děje?“ Sáhla jsem si prsty na kůži a zjistila, že drobné ranky jsou napuchlé a rozšklebené.
„Takhle by to být nemělo. Tohle je špatně.“ Přimhouřil oči, jak přemýšlel, co se stalo.
„Lež, nevstávej. Skočím pro matku, ona ti pomůže.“ Vycouval po čtyřech z postele a zmizel na chodbě.
Pomalu jsem se posadila. Točila se mi hlava, ale dalo se to vydržet. Podepřela jsem se rukama a vyzkoušela, jestli mě unesou nohy. Cíl pomalého vrávorání jsem stanovila v koupelně. Jasně, to je to, co nyní potřebuji. Opláchnout se a vyčistit si zuby. Opírala jsem se o každý kus nábytku, který mi skýtal jakoukoliv oporu. Nakonec jsem dosáhla svého a zapřela se o pultík umyvadel. Světla se rozsvítila a já spatřila to, co tolik vystrašilo Adriana.
Rána na krku byla zhnisaná a místo stroupku, který by naznačoval zdravé hojení, pokrývala dvě ranky bílá zhnisaná skořepina. Na krku jsem cítila nepříjemně bolavý tlak, to, jak zduřenina napínala kůži. Velký červený flek přes celý krk pak jasně říkal, že hnisaní postupuje dál pod kůží.
Nasucho jsem polkla, z toho pohledu se mi udělalo na zvracení a já sotva stihla dokleknout k míse.
„Už jsem u tebe. Liz je tady, vysvětlí ti, o co jde.“ Jeho chladná dlaň mi objela čelo, a pak zakotvila vzadu za krkem, druhou rukou mi držel vlasy, aby neskončily v míse.
Bylo mi jedno, že je tam, chtěla jsem se jen konečně zbavit toho nepříjemného tlaku v žaludku. Odpadla jsem, když byl můj žaludek naprosto vyždímaný. Zapřela jsem čelo o chladný lesklý povrch zlacené keramiky a on to vzal jako pokyn k tomu, že je hotovo.
Podepřel mě, a pak mě vzal do náručí.
„Ne, ještě zuby.“ Zaprotestovala jsem šeptem. Posadil mě na okraj vany a podal mi kartáček s pastou. Byla to úleva, moci si vyčistit zuby a omýt obličej. Donesl mě zpět do postele. Na jejím okraji seděla Liz a snažila se udržet svůj výraz na šťastném. Nevěřila jsem tomu, její oči prozrazovaly, co se v ní skutečně odehrává. Panika a strach, zlost a pochyby. Jelikož se všechno vztahovalo ke mně, nebyla jsem z toho nadšená.
„Vítám tě zpět, Abby.“ Adrian mě položil a Liz se naklonila, aby mne políbila na tvář.
„Tak se na to podíváme.“ Její štíhlá bílá ruka zamířila k mému krku. „Uvolni se.“
Všimla si toho, jak se tvářím. Kdyby mi už proboha vysvětlili, co se tu děje. Tahle nevědomost mě zabíjela.
„Hm, a jej.“ Prohmatala mi krk, a pak se zhluboka nadechla. „Je to tak, jak jsem si to myslela. Prosím, vysvětli Abby, co se děje a já si zajdu pro všechny potřebné věci. Musíme to vyčistit.“
Odešla. Osaměla jsem se svým vyděšeným manželem, který vůbec nedržel svůj výraz pod kontrolou. Nemohl, byl příliš zničený z toho, co se od Liz dozvěděl.
„Adriane?“ Chtěla jsem konečně dostat odpovědi.
„Odpusť, za tohle můžu já.“ Pohladil mne po rameni a políbil mě do vlasů.
„Jak to myslíš?“ Vzdychla jsem.
„Snaž se to přijmout s otevřenou myslí, Abby. To, co ti nyní řeknu, je opravdu těžko pochopitelné.“ Vzal mou ruku do své a přitulil se k ní.
„Chci, abys věděla, že kdybych věděl, tak bych nikdy...“ Bolest z jeho tváře přímo křičela. Jestli mi to už konečně nevysvětlí, asi začnu ječet.
„Adriane, tímhle mi moc nepomáháš.“
„Ten vlk, který tě pokousal, byl nakažený.“ Sklonil provinile hlavu.
„Nakažený, čím nakažený?“ Panika se mi vkrádala do hlasu.
„Vlci ve zdejším kraji nejsou jen vlky, jak je znáš z dokumentů na Animal Planet. Oni jsou něco víc.“
Dveře se otevřely a dovnitř vcouvala Liz s tácem plným věcí, které jsem měla tu čest poznat osobně. Nůžky, svorky, jehly,… nic, co by ve mně jevilo krapet důvěry.
„Okamžitě dovez otce, pokud se Abby rozhodne, bude potřeba hodně stará krev.“ Liz položila tácek na stůl.
Adrian mě pohladil po spánku a políbil mě na čelo.
„Do města je to kus cesty, Iane, tak snad, abys už vyrazil. Abby nemá moc času.“
Adrian kývnul a vzal ze stolku klíčky od svého auta. „Miluji tě, nezapomeň.“ Šeptnul a vytratil se na chodbu.
Liz se posadila ke mně na postel. Vzala injekční stříkačku a natáhla trošičku čiré tekutiny.
„Jak znám Adriana, asi ti neřekl to, co ti měl říct, hmm? Litoval tě a obviňoval sebe, ale nevysvětlil ti, co se děje.“ Mrkla na mě, a pak pootočila mou hlavou, aby měla dobrý přístup k ráně.
„Neřekl mi nic.“ Sykla jsem bolestí. „Jsem z toho vyděšená. Liz, prosím, já...“
„Uklidni se, Abby a poslouchej. Ve zdejším kraji se vyskytují kožoměňci. Je to v podstatě skupina lidí, kteří se dokážou měnit ve zvířata. Dělají nám tu takovou opozici. Hrají si na ochránce lidí, ale jsou tu jen proto, aby nám komplikovali život. Pokud jsou ve své zvířecí podobě, jsou nakažliví.“
„Proč teď? Když mě nakazil ten vlk, tak proč je Adrian…?“
„Jeho kousnutí způsobilo tvou proměnu. Měla jsi virus v sobě, jenže byl rezistentní, v podstatě spal. To, že jsi se nepřeměnila ihned, bylo způsobeno asi tím, že ten vlk byl sám nakažen velmi krátce.“
„Takže, co se se mnou teď stane? Bude ze mě vlk?“
„No, pokud to nezastavíme, tak ano. Nevím, kolik máš času, ale podle tohohle,“ ukázala na můj krk, „to nepostupuje moc rychle.“
„Do háje.“ Vzdychla jsem a snažila si to v hlavě srovnat. Kousl mě vlk, pak mě kousl upír a za pár dní, budu pobíhat po lese v kožichu, který bude můj vlastní a výt na měsíc.
„Musíš se rozhodnout, Abby. Jsou jen dvě cesty, pokud to necháme být, skončíš jako jeden z nich. Budeš muset opustit svého muže. Ostatní se vyrovnali s tím, že jsi člověk, ale jako vlkodlaka by tě nepřijali.“
„A ta druhá cesta?“ Pípla jsem vystrašeně. Nechtělo se mi odcházet, teď když jsem si přiznala, jak moc ho miluji.
„Musíš se stát jedním z nás. Bude to jen zkouška, vůbec nevím, jak to dopadne. Ještě nikdy jsme tohle nezkoušeli. Ta nákaza ještě není tak moc rozšířená, možná to vyjde.“ Pokrčila rameny.
„Teď to musím vyčistit a zpomalit tak další šíření.“ Opatrně mi umrtvila okolí rány.
„A proč jel Adrian pro Cecila?“ Snažila jsem se myslet na všechno ostatní, jen ne na to, co mě čeká.
„Protože budeme potřebovat jeho krev. Je z nás nejstarší, jeho krev je tedy k tvé proměně nejlepší.“
„Počkej.“ Odtáhla jsem se tak, abych jí viděla do tváře.
„Adrian mi sice říkal, že samotné kousnutí mě nepromění, ale neřekl mi, jak se to dělá.“
Liz se usmála a vzala do ruky velký kus gázy.
„Musí tě kousnout a oslabit tak tvůj imunitní systém. Když už jsi natolik slabá, že se tvé tělo nedokáže bránit, podá ti svou vlastní krev. Tím tě promění. Teď drž, musím dostat všechen ten hnis ven.“ Zmáčkla mi kůži na krku, až jsem cítila, jak zastavila proudění krve. Začalo mi hučet v uších a točila se mi hlava. Bylo to velmi nepříjemné.
„Vydrž, ještě chvilinku, už to bude.“ Ztrácela jsem se. Byla jsem tolik unavená.
Pak její prsty zmizely a já se mohla zase pořádně nadechnout. Vracela jsem se zpět, i když jsem si nebyla úplně jistá, že to chci.
„No, řeknu ti, máte to s Ianem řádně složité. Kéž už by byly všechny trable za námi.“ Vzdychla si a přelepila mi ránu čistou gázou.
„Bolí to?“ Otočila jsem se na ni a hledala v jejích smutných očích nějakou odpověď.
„Není to příjemné. Jako každá změna. Neřekla bych, že je to přímo fyzická bolest, i když já si tím nikdy neprošla.“
Nelhala mi a toho jsem si vážila. Mohla mi stejně dobře říct, že je to v pohodě, nebo že to nebudu cítit vůbec, ale ona mi odpověděla popravdě.
„Chceš něco na spaní?“ Otočila se zpět k tácku. „Rychleji by ti to uteklo, než přijedou.“
Nebyla jsem si jistá, ale měla jsem šílený strach. Když teď usnu, jaká budu, až se probudím?
„Ne, Liz, raději počkám.“ Rozhodla jsem se. Pokud se se mnou bude něco dít, chci o tom vědět.
„Dobře, půjdu ti pro něco k jídlu, musíš být silná. Snaž se moc nehýbat, aby se to nerozšířilo dál. Myslím, že i to pomohlo. Dlouho jsi jenom spala a nehýbala se, proto tě to nezasáhlo rychleji.“
Kývla jsem na ni, jako že chápu, a pak zavřela oči. Bylo to naprosto šílené a to už jsem si myslela, že vím vše, že mě už nic nedokáže překvapit.
Znovu a znovu jsem si v duchu procházela každičký okamžik od chvíle, kdy mne oslovil v tom altánku. Přehrávala jsem si každý jeho úsměv a každý uhrančivý pohled. Znovu jsem slyšela všechna zamilovaná slovíčka, až jsem nakonec dospěla k tomu, že nelituji. I pokud je tohle můj konec, i pokud se to nezdaří a já se proměním, nebo umřu, stálo to za to.
Dveře se otevřely a v nich se objevila postava mého muže. Nesl mi jídlo a snažil se při tom povzbudivě usmívat.
„Páni, tak to bylo rychlé.“
„Velmi rychlé, doufám, že jsme nikde neminuli policejní hlídku. Tohle by bylo na odstřel, ne na pokutu.“ Chtěla jsem se zvednout do sedu, on mě však něžně zatlačil zpět do polštáře.
„Matka mi říkala, že se nemáš hýbat.“
Nabral na lžíci polévku, a pak mi ji přiložil k ústům. Krmil mě jako malé dítě a já ho nechala.
Kdosi klepl na dveře a vešel Cecil. Nevypadal moc šťastně. Adrian přestal s mým krmením a odsunul se ode mne.
„Matka mi říkala, že ti vysvětlila vše podstatné.“ Sklopil hlavu, cítil vinu.
„Ano.“ Pípla jsem vyděšeně a nespouštěla pohled z Cecila.
„Rozhodla jsi se tedy? Měla jsi dostatek času? Můžeme ještě chvíli počkat, pokud...“
Věděla jsem, co potřebuje slyšet. Slíbil mi, že neudělá nic, aniž bych ho o to požádala. Nechtěla jsem ho nyní žádat právě o tohle, ale zdálo se, že nemám jinou možnost. S každou vteřinou jsem se přibližovala k bodu, kdy už pro mne nebudou moci nic udělat a já to rozhodně nehodlala riskovat.
„Ne, času jsem měla dost. Přemýšlela jsem o tom, o nás dvou. Nechci tě opustit, nemohu tě opustit. Nechtěla jsem to, tedy alespoň ne takhle brzy, ale stejně by to bylo dříve, nebo později nevyhnutelné. Prosím, udělej to ty.“ Věděla jsem už, co mě čeká. Nic příjemného to rozhodně nebude a nechtěla jsem, aby mi tenhle zážitek zprostředkoval Cecil.
Adrian je můj muž, mám přeci právo to žádat od něho.
„Ale můj otec je mnohem starší a tak.“
Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. „Ne, ty, prosím.“
Cecil se pousmál, jemně, skoro neznatelně, ale úsměv to byl. Že by mne chápal?
„Dovolíš, aby tu otec zůstal? Ještě jsem to nikdy nedělal a budu potřebovat jeho pomoc.“ Hlas se mu chvěl strachem. Strachem z toho, co nás čeká, strachem z toho, že mě ztratí.
„Jistě, může tu zůstat.“ Šeptla jsem vystrašeně.
„Vynasnažím se, aby to bylo co nejpříjemnější.“ Vzdychl, a pak se nade mne naklonil.
Třásla jsem se. Sice jsem věděla, že není jiná možnost, ale i tak jsem se pekelně bála. Stála jsem na křižovatce a měla volit. Tahle volba už nikdy nepůjde vzít zpět. Nikdy nebudu moci říct: „Pardon, já se zmýlila“. Tahle volba je konečná, stejně jako smrt samotná. Odvede mě na věčnost, na věčnost s ním.
Zhluboka jsem se nadechla a kývnula. Po tvářích se mi řinuly slzy. Nedokázala jsem je zastavit. Oplakávala jsem život, který ztrácím a stejnými slzami vítala život nový.
Jeho černé oči byly naplněny utrpením. Každou slanou kapičku, stékající mi po spánku, prožíval stejně bolestně.
„Miluji tě, Abigail Nortonová, miluji.“ Zašeptal, a pak i jemu stekla po líci nepatrná slza.
Zastudila mne na kůži, když se ke mně sklonil. Sevřela jsem ruce v pěst a snažila se být statečná. Zatnula jsem čelist a připravila se na bolest. Ta ale nepřišla. Pohladil mne po vlasech a odhrnul obvaz z rány. Přitiskl svá ústa k mému krku.
Cítila jsem prapodivný klid, vkrádající se mi do mysli. Byl to pomalý a plíživý pocit otupělosti a ospalosti. Vnímala jsem, jak se jeho síla oplétá kolem mého mozku, jako hřejivá měkoučká šála a paralyzuje veškeré nepříjemné pocity. Cítila jsem ho v sobě, byl v mé hlavě, jeho já se proplétalo s mým. Spojil se se mnou, už jsme nebyli já a on, zbylo jen „my“.