Kniha Erebos - 21. kapitola

Anotace: Jeho zuby se nořily do mého masa, byly ostré jako břitvy.

Sbírka: Kniha Erebos

Jeho zuby se nořily do mého masa, byly ostré jako břitvy. Prořízly se kůží v místě, kde nebyl otok tak velký. Vnímala jsem každý jeho pohyb, ale jako by mi to bylo jedno. Prostě jsem to chtěla mít už za sebou.

S každou kapičkou mé krve, opouštějící mé tělo, se má mysl posouvala někam dál. Pohled se mi rozostřil a zahalila mne tma. Tam v dálce však bylo vidět světlo. Krásné, přívětivé, hřejivé světlo. Zvalo mne k sobě. Volalo mé jméno. Slibovalo věčný klid.

Jenže já ho tu nechtěla nechat. Připadalo mi, jako bych se drápala do prudkého kopce. Nohy mi ujížděly po mazlavém blátě. S každým krokem vzhůru jsem se svezla o tři zpět.

„Abby, vydrž.“ Ústa mi zaplnila chladná, nedobrá tekutina. Nechtěla jsem ji, nemohla jsem dýchat, topila jsem se.

„Adriane, podrž ji.“ Ty hlasy přicházely odněkud z dálky. Jediné, co jsem věděla naprosto přesně, že se k nim stůj co stůj, musím dostat.

Zabrala jsem rukama a po čtyřech se drápala dál. Asi jsem upadla, protože ústa mi opět naplnila ta divná chuť. Něco mě děsivou silou přimáčklo k zemi, drtilo mi to ramena.

„Abby, uklidni se, polkni.“ Tenhle hlas jsem přeci znala, uklidňovalo mne, že je tam. Chtěla jsem ho poslechnout.

„Abby, lásko, prosím.“ Další nával té divné chuti. Tekla mi samovolně dolů hltanem. Cítila jsem, jak se blíží k žaludku. A pak mé tělo zachvátila křeč. Svaly se mi stahovaly jako po zásahu elektrickým proudem. Ta bolest byla ochromující. Zmítala jsem se a trhavě se nadechovala. Srdce mi tlouklo zběsile a nepravidelně.

„Nezvládne to.“ Hlasitý výkřik mi zazněl těsně u ucha. Trhla jsem sebou dál od toho hluku. Dost, že musím čelit té kruté bolesti, nemusím ještě ohluchnout.

„Otče, dělej něco.“ Něčí ruka mi nadzdvihla hlavu.

„Nechce to polknout. Musíme do ní dostat víc.“ Druhý hlas, trochu hrubší se ozýval z druhé strany.

„Mám nápad. Je to trochu šílené, ale tohle celé je šílená situace. Zasluhuje si tedy šílené prostředky.“

Tak moc jsem chtěla otevřít oči a kouknout se, co se na mne zase chystá. I když, někdy je možná lepší nevědět.

Zalapala jsem po dechu, když mnou otřásla další křeč. V tom okamžiku, hned jak jsem se nadechla, přikryly mé rty rty chladné a sladké, jako třešňový koláč.

A pak donutily otevřít má ústa. Tohle nebyl polibek. Pusu mi naplnila další várka lepkavé tekutiny a já se zakuckala. Podvědomě jsem věděla, že to nesmím polknout. Vyprskla jsem vše, co mi ty sladké rty nabídly.

„Tak takhle to nepůjde. Vidíš sám, že to nepomohlo. Jako by to její tělo reflexivně odmítalo.“ Ten hrubší hlas zněl skoro rezignovaně. Proč mě to tolik děsilo? O co tu vlastně jde?

„Abby, lásko, poslouchej. Chceme ti jen pomoct, ale musíš se snažit. Vždyť mě znáš, radši bych umřel, než abych ti ublížil.“ Chladné dlaně vzaly můj obličej do dlaní.

„Zkusím to ještě jednou, naposledy.“ Obličej mi ovál chladný dech.

„Adriane, řeknu Liz, třeba by pomohla hadička. Ještě není pozdě.“ Ten hrubší hlas se vzdaloval.

„Ne, otče, prosím. Jen jeden další pokus. Naposledy.“ On byl tak moc smutný. Proč byl smutný? Nechtěla jsem ho rmoutit. Nelíbilo se mi, když byl tak zlomený.

Vzdáleně jsem si uvědomovala, že bojují. Oni bojují moji bitvu. Snaží se mi zachránit život.

„Abby, holčičko, musíš mi malinko pomoci, jen trošičku. Prosím, polkni.“

Na mou tvář dopadla kapička. Stekla mi po čele, až na skráň, a pak se mi vpila do vlasů.

Opět ten hebký dotyk sametové kůže a další dávka té po mědi chutnající věci. Proč se cítím, jako kdyby mi bylo znovu pět. Tatínek mi tehdy dal pár nikláků a já je hrozně dlouho držela v ruce. Pak jsem si prsty olízla, chutnalo to podobně. Zmrzlina, která mi ukápla smíchaná s chutí měděných mincí.

Jeho ruka mi podepřela hlavu a prsty mi vjely do vlasů. Nadzdvihl mne, aniž by mi uvolnil ústa.

Polkla jsem, a pak ještě jednou, a ještě.

„Funguje to. Otče, funguje to.“ Dal mi jen malinkou chvíli na to, abych dočerpala kyslík a znovu mě o něj připravil. Nepočítala jsem, kolikrát jsem musela polknout tu prapodivnou věc, ale jisté bylo to, že s každým polknutím se křeče v mém těle mírnily. Žaludek se mi zklidňoval, jako by přímo prahnul po té husté tekutině.

Konečně jsem se uvolnila a i jeho stisk povolil. Pomalu mě položil zpět na polštář.

„Bude to stačit?“ Otázka zazněla tichým hlasem. Jako by se bál, že když promluví hlasitěji, probudí mne. Jenže já nespala. Nebo ano?

„Neměj obavy, tohle by dostalo tucet lidí.“ Ten hrubší hlas zněl unaveně, vyčerpaně.

„Děkuji.“ Jen neznatelné vzdechnutí těsně u mé líce.

„Nemáš zač. Jen ji nech, sama se probudí až bude čas.“ Klaply dveře. Najednou bylo naprosté ticho. Kdybych se mohla pohnout, možná bych si začala broukat, jen abych to hrobové ticho zahnala. Je zvláštní, že po chvílích jako byla tato, vždycky nastane takové ticho. Nepříjemné a vtíravé. Přímo cítíte, jak vám rozdírá ušní bubínky.

Konečně se něco vedle mne pohnulo. Postel se zhoupla a někdo úlevně vzdychnul.

„Jen si odpočiň, ale pak se mi vzbuď.“ Šepot mne studil na pokožce. Jedním prstem mi setřel kapičku z čela a pak i celou dráhu, kudy se vydala při cestě za svou záhubou. Ten táhlý pohyb ukončil těsně při hranici mých vlasů.

„Víš, jak překrásně vypadá krev na tvé hebké pokožce?“

Zakašlala jsem, a pak se posadila. Velmi pomalu mi docházelo, co se vlastně stalo.

Otočila jsem se na Adriana. Ležel vedle mne a odpočíval. Oči měl zavřené a tělo uvolněné. Po tváři měl šmouhy od zaschlé krve a taky béžové tričko vzalo za své. Začala jsem se rozpomínat na prapodivný sen, který jsem měla.

„Víš, jak překrásně vypadá krev na tvé hebké pokožce?“ Zašeptala jsem to poslední, co jsem si pamatovala.

Neotevřel oči, jen jeho rty se zvlnily v náznaku lehkého úsměvu.

„Takže, už jsem jako ty?“ Prohlížela jsem si ruce, jako bych čekala nějakou zásadní změnu.

„Nikdy nebudeš jako já, Abby.“ Ten hlas se o mne otřel.

Otočila jsem se k němu. Ruce měl složené pod hlavou a pobaveně mě pozoroval.

„Jsem tedy upír?“ Zamračila jsem se podezřívavě. „Necítím se jinak. Cítím se stejně jako, jako...“

„Člověk?“ Dokončil za mě.

„Ano.“ Pokrčila jsem rameny.

„Jsi člověk, tedy tak napůl.“ Usmál se mému nechápavému výrazu.

„Ale vždyť jsi mě kousnul, a pak ta…“ Sáhla jsem si na rty. V koutcích jsem měla ještě zaschlou krev.

„Ano, ale tu nejdůležitější část jsme jaksi přeskočili.“ Uculil se nevinně.

„Jakou část?“ Co mi proboha ještě neřekli?

„Konec proměny, lásko.“ Očividně se velmi bavil. Já ne.

„Jaký konec, Adriane?“

„No, pil jsem z tebe a dostal do tebe dostatek otcovy krve. To je pravda. Jenže upíři jsou mrtví. Chápeš, co tím chci říct?“

„Že bys mě musel zabít, aby ze mne byl upír?“ Páni, dneska mi to ale pálí.

„Hmm.“ Kývnul.

„A co se mnou teď bude? Budu běhat po čtyřech?“

„Neboj se, tohle jsme potlačili.“ Protáhl se.

„Tak co teď jsem? A proč jsi to nedokončil?“

„No, jsi pořád člověk, i když dejme tomu, že budeš mít pro člověka trošku netradiční chutě.“

„Budu pít krev?“ Ušklíbla jsem se. Ta myšlenka mne nijak zvlášť nelákala.

„No, to je daň za to, že ti bije srdce. Budeš pít krev, ale bude to jako užívání rybího tuku, žádné potěšení.“

„A tak proč jsi mou proměnu nedovedl až do konce?“ Při představě společné snídaně, se mi obracel žaludek.

„Kvůli tobě, Abby. Pamatuješ, co jsem říkal o dětech?“ Přetočil se na bok a podepřel si hlavu.

„Že děti můžete mít jen vy, čistokrevní?“

„Ano, přesně to. Ostatní je mít nemohou. Upírky jsou mrtvé, no, nejsou zrovna studnicemi nového života. Víš, nejsem možná moc starý, tedy na upíra, ale viděl jsem už mnohé. Ženy krásné, až se tajil dech, věčně mladé, ale na věčnost nešťastné. Možná by ti to teď nevadilo, ale za pár let bys byla přesně stejná jako ony. Dokonalá, ale prázdná. Víš, co tím myslím?“

„Jo, asi jo. A to se může? Tedy, pokud existují jen čistokrevní upíři a pak ti, co jsou mrtví, proč někdo neudělal to, co jsi udělal ty? Nezastavil proměnu?“

Podle výrazu, který na mě vrhnul, jsem ťala do živého.

„Nesmí se to. Pokud někoho kousneš a podáš mu svou krev, musíš to dokončit. Nikdo si ještě nedovolil porušit tohle pravidlo.“ Nevydržel a uhnul pohledem.

„Nikdo? Nikoho to nenapadlo?“

„Možná napadlo, ale nikdo se ještě neodvážil.“

„Ty ano.“

„Já ano.“

„Proč to pravidlo nikdo neporušil? Čeho se bojí?“

„Věčného zatracení, Abby. Pokud by na to, co jsme tu s otcem dnes provedli, někdo přišel, bylo by to zlé.“

„Jak moc zlé?“

„Pokud máš před sebou pár set let života a jsi poměrně odolný vůči poranění, není nic horšího, než v mukách prožít zbytek věčnosti.“ Mluvil tiše, jako by ho pouhé vyslovení nahlas, mohlo přiblížit k odhalení.

„Promiň, ale nejste to vy, kdo určuje zákony a hlídá jejich dodržování? Kdo potom hlídá vás, vyšší upíry?“

„Rada, je to spolek složený z těch nejstarších. Oni mají pravomoc udělovat tresty i čistokrevným.“

„Proč pro mne tolik riskuješ, Adriane?“ Nelíbilo se mi pomyšlení, že by kvůli mně trávil zbytek svého dlouhého života někde, bůhví kde.

„Na světě není nic a nikdo pro koho bych riskoval svůj život ochotněji, Abby. Krom toho, pokud se budeme držet určitých pravidel, nikdo na to nepřijde.“

„A když ano?“

„Pánbůh s námi.“

Zatajila jsem dech. Někde uvnitř mne se usadil tvrdý a těžký kámen. Dokážu žít s tím, že kvůli mně by mohl navěky trpět? Budu muset.

Přimhouřil oči a pak se usmál. „Nedělej si starosti. Nějak to dopadne. No, jak tak na tebe koukám, půjdu nám napustit vanu, tedy pokud s tím souhlasíš.“

Došlo mi, že ho poprvé uvidím, jak ho příroda stvořila. Byla jsem ale moc plná pocitů, než abych si připouštěla ještě stud.

„To zní moc fajn. Dám si vanu strašně ráda. Umyješ mi záda?“

Místo odpovědi se jen usmál a pak vstal, aby o pár vteřin později zmizel v koupelně.

Nemohlo mi ujít, jak se nám tenhle pokoj za těch pár dní přizpůsobil. Zabordelení byl jediný výraz, který mne v souvislosti s tím pohledem napadl.

Z koupelny se ozval zvuk tekoucí vody a Adrian se mihl pokojem pouze v riflích. Nabídl mi tak pohled na jeho dokonalou hebkou hruď a vypracovaná záda. Podezřívala jsem ho, že se předvádí. Možná ano. A co, koho to zajímá?

Na sucho jsem polkla, když se postavil k posteli. Na jeho krku byl jasně znatelný lem trička. Půlku krku měl zašpiněnou od krve a půl spolu s hrudí čistou, to, jak nápor kapek převzala látka.

„Smím ti pomoct na nohy?“ Podal mi ruku.

Nebyla jsem si jistá, jak to zvládnu. Sice jsem se cítila dobře, ale předchozí zkušenosti mne naučily nespoléhat na své tělo tak bezvýhradně.

„Pokusím se vstát sama.“ Zapřela jsem se o ruce a přehodila nohy přes pelest. Celou přední stranu noční košilky jsem měla zašpiněnou od zaschlé krve. Lepila se mi na kůži a v okrajích, kde byla skvrna už suchá, hedvábí nepříjemně škrábalo. Nebudu se zlobit, až tohle všechno ze sebe smyju.

Kolena se mi klepala, ale nohy mne poslouchaly. Šla jsem opatrně a pomalu. Když člověk dlouho leží, zdá se potom každý pohyb tak nějak složitější.

Držel se mi v patách, připraven mne zachytit, kdybych se odporoučela k zemi. Jenže já jsem byla rozhodnutá to zvládnout.

Koupelna byla setmělá. Na okraji vany a na pultu umyvadel hořely jen tlusté zlaté svíce. Celá místnost byla přeplněna horkou, voňavou párou.

Vana byla až po okraj napěněna hustou růžovou pěnou, vznášela se na hladině jako šlehačka na mléčném koktejlu.

Stála jsem jako přimražená, když si jako by nic rozepnul rifle a stáhl si jejich okraj přes útlé boky, otočil se ke mně čelem, právě když mu sklouzly ke kotníkům. Zalapala jsem po dechu a sklopila zrak, když mi došlo, že nemá spodní prádlo. Stál tam a nehýbal se. Užíval si mého očividného rozechvění. Nedokázala jsem být tak přirozená, jako on.

Stáhl si kalhoty, a pak je odkopl stranou. Posadil se na okraj vany a ozkoušel, jak je voda horká, pak ji zastavil.

„Mám ti pomoci?“ Otočil se ke mně. Tak to byla asi ta správná chvíle odhodit veškerý stud, no co, viděl mě přeci už svlečenou. Zhluboka jsem se nadechla a přetáhla košili přes hlavu.

Měla jsem nepředstavitelnou chuť se zakrýt, ale než jsem tak stihla učinit, vstal. Pomalu přešel až ke mně a položil mi dlaně na ramena. Sjel mi konečky prstů po pažích a užíval si toho, jak bláznivě moje tělo reaguje na tuhle situaci. Naskočila mi husí kůže a zachvěla jsem se. Propletl své prsty s mými a dovedl mne k vaně. Mlčky mne přidržel, abych mohla vlézt dovnitř. Voda byla horká. Horká a voňavá. Sahala mi nad kolena.

Sedla jsem si, možná až moc rychle, to, aby přívětivá pěna skryla moji nedokonalost. Usmál se a vlezl za mnou. Jedním rychlým, skoro neznatelným pohybem se ponořil pod hladinu. Vsadila bych se, že ji ani nezčeřil.

Vynořil se a pročísl si prsty vlasy, aby je tak dostal z obličeje.

„Pojď ke mně.“ Zašeptal. V tlumeném světle plápolajících svíček vypadal skoro jako přízrak. Dokonalý a neskutečný.

Zírala jsem na něj a nemohla se donutit k pohybu. Byla jsem celá ztuhlá a zkoprnělá.

Aby svému šepotu dodal váhy, natáhl před sebe ruku. Vyzíval mě tak, abych udělala alespoň něco.

Zhluboka jsem se nadechla a vyhoupla se na kolena. Taky udělal malý pohyb vpřed a stáhl si mě k sobě. Klečela jsem nyní mezi jeho pokrčenýma nohama, dívala se mu přímo do očí a pozorovala v nich odraz plamínků svíček.

„Abby, jsi ta nejnádhernější bytost na světě.“ Zašeptal, a pak si opatrně přitáhl můj obličej blíž. Nespěchal, užíval si každý můj přerývaný nádech, i každý rychlý úder mého srdce. Otřel se svými rty o ty mé, jen lehký dotyk. Byly nepředstavitelně hebké a nezvykle teplé. Jeho jazyk se mihl mezi mými rty, a pak se zastavil na hranici mých úst. Chytila jsem ho za ramena a přitiskla se k němu. Zachvátila mne touha, tak moc jsem ho chtěla. Ten pocit mne přepadl náhle, nepřipravenou, o to rychleji se však prohnal mým tělem a zaplavil mne až po konečky prstů. Nebyl to jen chtíč, tohle byla láska. Chtěla jsem ho celého a už navěky.

Dal nohy k sobě, aniž by mne pustil z náruče. Donutil mne tak, abych se mu posadila na klín. Seděla jsem mu na stehnech a bála se pohnout dál. Pustil mne a položil své dlaně na můj zadeček. Posunul si mě blíž k pasu a dal mi tak okusit tvrdý dotyk jeho přirození na mém podbřišku.

Jeho ruce se posunuly výš, a když mě chytil kolem pasu, bylo mi jasné, co bude následovat. Vytáhl mě vzhůru a přidržel mne rozechvěle nad sebou. Stačilo dosednout a pocítila bych jeho mohutnost v sobě. Jenže já se rozhodla ještě ho trochu potrápit. Zapřela jsem se o kolena tak, že jsem nad ním teď klečela a sklonila jsem se k dalšímu vášnivému polibku. Jeho dech se zrychloval a touha se v jeho černých očích rozlévala, až je zaplavila úplně. Jeho pohled byl najednou jiný, už nemohl dál, musel mě mít.

„Prosím.“ Zasténal a stáhl mě na sebe. Vykřikla jsem, když jsem dosedla a on mne zcela zaplnil. Zvrátil hlavu vzad a zavřel oči. Jeho prsty se sevřely kolem mých boků, to jak se mne snažil přidržet právě takhle. Chytila jsem ho za ramena a položila si hlavu na jeho krk.

Ozvala se rána a někdo zběsile zabouchal na dveře pokoje. „Adriane, Abby, musíte dolů.“ Jason mlátil na dveře, jako by je chtěl vyrazit ze zárubní.

Adrian zaskučel a jeho blažený výraz se ve vteřině změnil ve vražedný. Kdyby mě tak pevně nesvíral, snad bych i ucukla.

„Hej, lidi, musíte dolů. Slyší mě tam někdo?“

„Vypadni.“ Zakřičel Adrian. Hlas mu přeskočil.

„Nemůžu, posílá mě otec. Přijela návštěva z Evropy. Musíš jít dolů.“

Adrian ztuhnul, a pak se v panice podíval na mě. „Do háje!“