Kniha Erebos - 29. kapitola

Anotace: Bylo něco před polednem, když Adrian zastavil na konci mýtiny a pomohl mi vystoupit.

Sbírka: Kniha Erebos

Bylo něco před polednem, když Adrian zastavil na konci mýtiny a pomohl mi vystoupit.

„Myslím, že jen čeká, až odsud vypadnu.“ Smutný pohled jeho černých očí mne zasáhl až hluboko uvnitř. Píchlo mne u srdce, když jsem si uvědomila, čím asi nyní prochází.

„Mám mobil, hned potom ti zavolám.“ Má snaha o to vypadat, jako že se v podstatě nic neděje, ztroskotala na posledním obětí, které mi věnoval. Přerývaně jsem si povzdechla a jeho sevření zesílilo.

„Nic se neděje, Abby. Jen klid.“ Zašeptal tiše. Pak mě opustil a odjel tak rychle, že jeho auto zanechalo na prašné cestě hluboké rýhy, jak kola prohrábla.

Vydala jsem se pomalu napříč pasekou. Byl krásný jarní den, ale já nevnímala sluníčko, které se snažilo seč mohlo probudit okolní přírodu k životu. Nevnímala jsem veselý zpěv ptáků, stavících si hnízda a těšících se, až první pískot ptáčat zaplní okolní hvozdy.

Já se dokázala soustředit jen na okraj lesa, ke kterému jsem směřovala. Pátravě jsem přejížděla pohledem po jeho okraji a hledala i ten nejmenší náznak jakéhokoliv pohybu.

Křoví pod vysokým smrkem se zatřáslo a na okraj mýtiny vyšel on. Naprosto stejně bezstarostný úsměv, jaký jsem znala z mého snu, zdobil jeho krásnou tvář. Na sobě měl jen staré rifle a šedé tričko. Na nohou pevné pracovní boty s ocelovou špičkou, zavázané jen do půlky.

Studený jarní vítr si vrtošivě pohrával s jeho dlouhými vlasy a hrnul mu je do obličeje. Jeho chůze byla klidná, klouzavá. Připomínal mi velkou kočku, pomalu se plížící za svou obětí.

„Ahoj.“ Zastavil se pár stop ode mne a usmál se ještě víc.

„Jsi v pořádku?“ Vyhrkla jsem místo pozdravu a jeho upřený pohled mi vehnal krev do tváří.

„Jsem v pohodě, tvůj muž není až tak vražedný, jak si o sobě myslí.“ Pokrčil rameny a prohrábl si vlasy, aby je dostal z očí.

„Chtěla jsi se mnou mluvit?“ Udělal další krok směrem ke mně a já bojovala sama se sebou, abych neutekla.

„No, asi jo. Měli bychom si vyjasnit pár drobností. Nechápala jsem, proč se Adrian tolik rozhněval, když jsem řekla, že jsi mě vzal pod svou ochranu. Jenže jak to tak vypadá, znamená to mnohem víc, než jsem si jen dovedla představit.“

Kývnul a rozhlédl se kolem. „Co si jít sednout, asi máš spoustu otázek.“ Pokynul k hromadám poražených stromů, které se bez užitku povalovaly opodál.

Šel první, nechával mi prostor, abych udělala, co uznám za vhodné. Pomalu jsem ho následovala, dávajíc pozor na každý jeho pohyb. Bylo to pitomé, on mi přeci vůbec nechtěl ublížit.

Sedl si na jednu z ohromných klád, takže i při jeho výšce měl nohy pár centimetrů nad zemí. Poplácal rozpraskanou kůru vedle sebe a pak mi podal ruku, aby mi pomohl nahoru.

„Tak se ptej.“ Složil ruce klidně do klína a pozoroval ptáky, pokojně kroužící po obloze.

„Adrian mi řekl, že teď jsem něco jako tvoje družka.“ Začala jsem od toho nejméně bolestivého.

„Víceméně.“ Kývnul.

„Ale já jsem vdaná, jak mohu?“ Podrážděně nakrčil ramena.

„Abby, vzala sis upíra. Tohle není vztah, který by kdokoliv z nás bral jako něco, na co se musí brát ohled.“

„Takže podle vás jsem svobodná?“

„V podstatě ano. Jsi volná jako pták.“ Opět stočil oči k nebi.

„Co ten můj dnešní sen?“ Dívala jsem se na křehká stébla rašící trávy, abych nemusela čelit jeho pohledu.

„Nemohla jsi spát, budily tě noční můry.“ Usmál se. „Musel jsem zakročit, jinak bych se nevyspal ani já.“

„Počkej, takže ty můžeš jen tak ke mně do snů?“ Neubránila jsem se trochu vyděšenému tónu.

„Ne, jen když jsem zván. Bylo ti úzko, potřebovala jsi pomoct.“

„Ale, jak…jak? Proč ten polibek?“ Otočila jsem se na něho.

„Polibek? Líbal jsem tě v tom snu? No, za tohle já nemůžu, formu tomu dáváš ty.“ V očích mu zajiskřilo a mně se chtělo v tu chvíli umřít.

„Sakra.“ Zasténala jsem a přikryla si oči rukama.

„Ale no tak. To je v pořádku.“ Položil mi konejšivě paži kolem ramen, ale já ji vztekle setřásla.

„A co teď bude? Co mám čekat, Alexi? Polezeme si navzájem do hlavy? Jak dlouho to bude trvat?“ Seskočila jsem z klády a poodešla pár kroků stranou. Rukama jsem se objala, jako by mi to mohlo pomoci. Cítila jsem se fakt zle.

Tráva za mnou zašustila, to jak se snažil dělat schválně rámus, aby mě nevylekal.

„Abby, promiň. Neudělal jsem to schválně, vážně ne. Byla jsi u toho, neměl jsem jinou možnost. Smečka byla nabuzená, chtěli tě lynčovat.““

„A jak se vůbec dozvěděli, že jsem u vás? Kdo jsem? Kdo jim to řekl?“ Otočila jsem se k němu čelem a bojovně položila ruce v bok. Bylo to trochu směšné, vzhledem k tomu, že jsem mu civěla na hrudník, a když jsem se mu chtěla podívat do očí, musela jsem zaklonit hlavu.

„Nevím? Opravdu. Já to nebyl.“

„A tvá matka?“ Houkla jsem možná až příliš hlasitě.

„Proč by to dělala?“ Zadumaně svraštil čelo a unaveně si promnul kořen nosu.

„Kvůli tomuhle.“ Stáhla jsem mikinu z ramen a tričko natáhla tak, aby byla jasně zřetelná jizva, táhnoucí se mi přes celé rameno.

Civěl na tu ránu s otevřenou pusou a nemohl ze sebe dostat slovo. „Je to?“ Natáhl prst a opatrně objel hrubý okraj zranění.

„Jo, je to kousnutí. A nebýt Adriana, zle by to dopadlo.“ Natáhla jsem si tričko a mikinu a podívala se mu do očí.

„To byl Michael, můj bratranec, bylo mu teprve patnáct.“ Cítila jsem nenávist, která projela jeho tělem. Ať už chtěl, či ne, zlostně zavrčel.

„Málem mě zabil, Alexi. Roztrhal by mě na kousky, kdyby…“

„Našli jsme ho ráno, měl potrhaný krk, matka to velmi těžce nesla. Teta se zhroutila.“ Šeptal jakoby jen pro sebe. Věděla jsem, že tohle je zlé. Pokud mne Anna chtěla potrestat za synovcovu smrt lynčováním, co asi udělá jeho alfa?

Ustoupila jsem o několik kroků dozadu a modlila se, aby se dostal z toho šoku.

„Cítil jsem tam upíra, jen slabě, ale přeci.“ Zaťal ruce v pěst, a pak zvedl svou tvář ke mně. Jeho oči plály jasně žlutou se zlatými odlesky a já věděla, co to znamená. Jeho zlost ho dostávala, proměna byla blízko.

„Moc mě to mrzí, Alexi, ale šlo mi o život. On se nedovedl ovládnout.“

„To proto, že byl tak mladý.“ Jeho hlas byl hrubý, mezi zuby mu ucházelo zlostné syčení.

Udělala jsem ještě jeden krok vzad a zakopla o větev, která byla přikryta zetlelou trávou. Upadla jsem na zadek a praštila sebou do mokré hlíny. V ten samý okamžik se pohnul Alex a aniž bych si toho byť jen všimla, přišpendlil mě svým tělem k zemi. Držel mi ruce pevně u hlavy a seděl mi na stehnech, takže pohnout se bylo nemožné. Dýchal zhluboka, jeho oči mi propalovaly díru do tváře. Cítila jsem, jak se jeho ruce mění, prsty se natahují, kosti mu kloužou pod kůží. Zavřela jsem pevně oči, pokud je tohle má poslední chvilka, nedovolím, aby se mi udělalo zle.

Čekala jsem každou chvílí prudkou ránu, která ukončí ten děs, který ve mně narůstal, ale nestalo se nic. Opatrně jsem mrkla a pak otevřela oči. Zírala jsem mu vystrašeně rovnou do tváře. Adrenalin se mi vyplavoval do krevního oběhu po plných kbelících a dech jsem měla rychlý jako malý vyděšený zajíc, po kterém jde liška.

Zkoumal mě, prohlížel si mě, a pak udělal něco, na co jsem nebyla ani trošku připravená. Sehnul se níž a přitiskl své rty k těm mým. Bylo to naprosto stejné jako v mém snu. Jenže teď mě studila do zad mokrá tráva a začínala mi být zima. Cukala jsem se a snažila vykroutit svá zápěstí, jenže jeho stisk byl silný, jako kdyby jeho ruce vrostly do mých.

Chtěla jsem se nadechnout a zamumlat, ať mě pustí, jenže tím jsem pootevřela ústa a on toho okamžitě využil. Vtrhnul mezi mé rty nezván, hrubě a vášnivě. Jeho polibek byl naprosto jiný než Adrianův, horký, vzrušující, spalující. Cítila jsem tu horkost, která se mi rozlévala celým tělem a hromadila se v místě, kde se rozhodně hromadit neměla.

Přitiskl se boky na mě a já cítila, jak moc si to užívá. Tlačil se rozkrokem k mému stehnu a plenil má ústa. Drtil mě pod sebou, až jsem nemohla popadnout dech.

„Ne, prosím.“ Zaúpěla jsem z posledních sil, a pak naprosto ochabla v jeho sevření.

Tíha jeho těla ustala tak náhle, jako započala, a pak se i mé tělo odpoutalo od země. Schoulil si mě ve svém náručí a kráčel se mnou hlouběji do lesa. Momentálně mi bylo všechno jedno. Dýchala jsem a to bylo to nejhlavnější. Na nic víc mi síly nezbývaly. Veškerou svou energii jsem vyčerpala marným bojem s jeho silnýma rukama, s jeho tělem.

Pod jeho nohou zavrzalo prkno a on otevřel dveře. Vstoupili jsme do místnosti, potemnělé, ale útulně vyhřáté. Položil mě na gauč a sám se ztratil někde v místnosti. Snažila jsem se zorientovat. Také srub, podle dřevěných stěn. Jenže o moc menší než ten, ve kterém bydlí Anna. Velký kamenný krb zabíral skoro celou zadní stěnu, naproti němu byla rozložitá kožená pohovka, vzadu pak jídelní stůl se čtyřmi židlemi a kouzelná, malinkatá kuchyňka.

Alex se vrátil a v ruce držel sklenku vody. Nadzdvihl mi hlavu a pomohl mi se napít.

„Kde to…kde to jsme?“ Chrchlavě jsem zašeptala.

„U mě doma. Abby, omlouvám se, nechtěl jsem ti ublížit, jestli jsem tě vylekal.“ Sevřel pevně čelist, a pak zavrtěl hlavou. „Ty za to nemůžeš.“ Láskyplně se usmál a odhrnul mi vlasy z čela.

„Bála jsem se.“ Pípla jsem a do očí se mi nahrnuly slzy.

„To ne, prosím, neplač. Nikdy bych ti neublížil. Byl jsem jen chviličku mimo, omlouvám se za ten útok.“

„Alexi, je mi moc líto, co se stalo Michaelovi, ale musíš pochopit, že kdyby on byl naživu, tak já bych byla mrtvá.“

„Je to i má chyba, měl jsem ho držet daleko víc zkrátka, alespoň dokud by se nedokázal lépe ovládat.“

„Jako ty?“ Vydechla jsem a vzpomněla si na tu noc, kdy mne ohromný, statný vlkodlak vystrašil málem k smrti.

„Jo, já a sebekontrola.“ Tak tohle byla dost ironická poznámka. Pozvedl ruce, aby mi ukázal dlaně umazané od bláta.

„Neublížil jsem ti nějak? Vypadalas dost vystrašeně.“ Klekl si ke mně a trochu váhavě mě chytil za ruku.

„Alexi, tohle nejde. Pro tebe možná vdaná nejsem, ale pro mě a pro něho je náš svazek pevný dost.“

Sklopil smutně oči. „Ale ten polibek.“

„No páni, čekala jsem, že mě vzteky roztrháš. Promiň, že jsem nereagovala právě tak, jak se sluší a patří.“ Podepřela jsem se na rukách a vyhrabala se do sedu.

„Měli bychom se vrátit, Adrian by o mě mohl mít strach.“

„Jen když mi slíbíš, že se zase uvidíme. Jinak tě budu pronásledovat ve tvých snech.“ Uculil se.

„Jenže já tě do nich nepustím.“ Houkla jsem pobaveně a pokusila se vstát. Šlo to, síly se mi vracely.

Podepřel mě a pak se ke mně sklonil. „Mohl bych tě vzít do náručí.“

„Ne, to zvládnu sama.“

Alexův srub byl překrásnou malou chatkou, kde kromě obytné místnosti byla už jen malá ložnice a koupelna. Před ním stál starý známý orezlý džíp. Tohle místo bylo naprosto kouzelné, všude kolem šuměly vysoké borovice a dodávaly tomu nádech tajemna. Světlo, které procházelo jejich korunami, dopadalo na zem jakoby změkčené, až pohádkově neskutečné.

„Pojedeme autem, nebo si chceš udělat procházku?“

Mikina i rifle už mi uschly a tak jsem byla pro, trochu se projít. Měla jsem také víc času, vytáhnout z něho další podrobnosti.

„Takže, co teď uděláme? Myslím, s tím naším spojením? Jak se to dá zrušit, nebo omezit, nebo…“

„Nedá.“ Skočil mi do řeči.

„Jak to myslíš, že budeme takhle napořád? To nejde, nemohu být ženou jednoho a v hlavě mít druhého. Zblázním se z toho.“

„Postupem času se budeš učit to ovládat. Pak mě budeš moci zablokovat. Třeba napořád, když budeš chtít. Prostě mě vymažeš ze své hlavy.“

„Říkáš postupem času. O jakém časovém horizontu se tu bavíme?“

„To záleží na tom, jak to budeš cvičit, jak jsi vůči tomu vnímavá a tak.“

„Co se s tím dá všechno dělat? Myslím jako mezi námi.“

„Třeba dnes ráno, to jsem to radši zablokoval já. Jsi moc otevřená vůči světu okolo. Musíš si víc bránit své já.“

„Počkej, dnes ráno? Tys to? To ne. Sakra!“ Studem jsem zčervenala, jako přezrálé rajče.

„Nestyď se, Abby. Závidím mu, závidím mu každou chvilku, kdy mu věnuješ svou pozornost.“

„Jak to myslíš?“ Zastavila jsem se a donutila ho, otočit se čelem ke mně.

„Nemyslím si, že je dobrý nápad teď s tím začínat.“ Ucuknul.

„Tak když už jsi s tím začal, tak to taky dokonči.“ Jeho výraz se změnil. Oči se mu zakalily a ústa semknul do pevné linky.

„Fajn, chceš to slyšet? Zamiloval jsem se do tebe. Myslíš, že bych tě jinak nechal, aby ses ze mě napila? Miluji tě od první chvíle, kdy jsem tě uviděl a uvědomil si, že nejsi jednou z nich. Od první chvíle, kdy ses mi podívala do očí. Od první chvíle, kdy jsem uslyšel tvůj hlas. Drásá mě to, hrozně to bolí. Tím, že jsme takhle nešťastně spojeni, je to ještě těžší. Dnes ráno jsem myslel, že umřu. Tos chtěla slyšet?“

Zůstala jsem na něho nevěřícně zírat a nevěděla, co říct. Bylo mi děsně. Ne, bylo mi ještě hůř. Panebože, co jen budeme dělat?

Otočil se ke mně zády a smutně svěsil ramena.

„Musí to jít, přeci to musí jít zrušit. Nemůžeme se takhle navzájem trápit, Alexi.“

„Tak mě netrap, Abby. Buď mou, stejně jako jsi jeho. Nežádám tě, abys ho opustila. Jen mi věnuj trochu ze svého času. Zahrň mě do svého života.“

Sakra, sakra, sakra, do háje. A je to tu.

„Alexi, já miluji Adriana. Vím, že by mu hrozně ublížilo, kdyby…“

„A mě? Řekni, že ke mně nic necítíš? Že když se tě dotknu…“

„Alexi, to přeci nejde.“

„Já ti nevěřím. Viděl jsem, jak na mě reaguješ, možná jsi byla na smrt vyděšená, ale líbilo se ti to. Stejně jako mně.“

V jeho očích plál hněv, hněv a ještě něco temnějšího, hrozný smutek.

„Já nemůžu, to nemůžu, nemůžu mu to udělat.“ Šeptala jsem pořád dokola a snažila jsem se mu to vnutit jako hotovou věc.

„Abby, potřebuješ mě stejně, jako já potřebuji tebe.“ Ozval se znovu, když jsme vyšli na mýtinu a oba nás zalila sluneční záře.

„Jak to myslíš?“ Zvedla jsem k němu tázavě oči, ale on jen mlčky zavrtěl hlavou.

„Budu tu, vždy tu pro tebe budu. Stačí jen zavolat.“ Zlehka se dotkl ukazováčkem špičky mého nosu, a pak se otočil k odchodu.

Myslela jsem, že touhle schůzkou se mnohé vyřeší. Naivně jsem doufala v to, že dostanu odpovědi na své otázky. Ale zatím se to všechno jenom zamotalo. Byla jsem totálně vyčerpaná, špinavá a měla jsem děsný strach. Strach z toho, jak zareaguje Adrian, až se to dozví. Strach z toho, že víc než kdykoliv předtím se můj život řítí plnou parou do háje.

Roztřesenýma rukama jsem vytáhla z kapsy telefon a podržela jedničku na rychlé volbě. Ve sluchátku se ozvalo jedno pípnutí, a pak hned Adrianův hlas.

„Abby, jsi v pořádku?“

„Ano, jen prosím přijeď. Co nejrychleji, prosím.“ Zaklapla jsem telefon, když mi první slza stekla po tváři a skápla z hrany čelisti. Sesunula jsem se na kolena a zaryla prsty do studené hlíny. Připadala jsem si jako bezbranný cestující, který ví, že vlak se řítí z kopce, strojvůdce postihl srdeční kolaps a on zmateně pobíhá po vagóně a nemůže najít záchrannou brzdu.

Brzdy zaskřípaly těsně u mě, to jak prudce je sešlápl. Ani jsem nevnímala, že na mýtinu vjelo auto. Bouchly dveře a v ten samý okamžik se kolem mých ramen omotaly jeho bledé paže.

„Co se děje, miláčku? Vypadáš příšerně. Ublížil ti ten pes?“

Nemohla jsem mluvit, rozbrečela bych se naplno, tak tak jsem v sobě udusila hlasité zavzlykání.

Jen jsem zavrtěla hlavou a nechala si bez odporu pomoci na nohy. Posadil mne na sedadlo spolujezdce, a pak si sám sedl za volant.

„Tak co se stalo? Nikam nejedu, dokud mi to nepovíš.“ Sevřel volant prsty tak pevně, jako kdyby ho chtěl zlomit.

Podívala jsem se na něho a nechala studené, slané slzy, aby mi brázdily tváře. Ještě chvíli mlčel než mu došlo, že právě teď ze mě stejně nedostane rozumného slova. S povzdechem se ke mně naklonil a pevně mě sevřel v náručí. Konečně jsem se uvolnila a nechala beznaděj a strach, aby mne zcela naplnily. Plakala jsem snad hodinu, než mi došly slzy a já se naprosto vyčerpaná zhroutila do sedačky.

Beze slova nastartoval a pomalu zamířil domů. Ani jsem si neuvědomila, jak dlouho jsem s Alexem byla, ale když jsme přijížděli po štěrkové cestě, slunce se už schovávalo za nedaleké vrcholky staletých smrků.

Celou cestu jsme jeli mlčky. Nechtěla jsem se opět rozplakat a on to, myslím, cítil stejně.

Nohy se mi podlomily už na prvním schodišti, vedoucímu ke vstupním dveřím. Ochotně mě schoval v náručí a aniž bychom kohokoliv potkali, donesl mě do pokoje.