Kniha Erebos - 30. kapitola

Anotace: „Napustím ti vanu.“ Klekl si ke mně a položil mi dlaně na kolena.

Sbírka: Kniha Erebos

„Napustím ti vanu.“ Klekl si ke mně a položil mi dlaně na kolena.
„Ne, jen se osprchuju.“ Zvedla jsem hlavu a zjistila, že jsem natolik unavená, že sotva udržím víčka.
Postavila jsem se a shodila na podlahu veškeré špinavé oblečení. „Mám děsný hlad.“
„Hned ti pro něco skočím.“ Vydal se ke dveřím.
„Ne, jen... se musím napít. Dones mi krev, prosím. Hodně.“
„Vždyť jsi měla ráno. Co se s tebou děje?“ Přešel až těsně ke mně.
„Nevím, jen to potřebuju. Nemám vůbec sílu, Adriane, prosím.“
Na sucho polknul a upřeně pozoroval mou tvář. „Abby, co se děje?“ Jeho hlas byl tichý, klidný, ale s náznakem obav.
„Nevím, jsem zmatená. Prosím, tu krev.“ Kývnul, ale jeho pohled prozrazoval strach, strach o mě, o sebe, o nás.
Sprchu jsem si dopřála opravdu velmi dlouhou a velmi horkou, pořád jako bych se třásla zimou, ale ten chlad vycházel ze mě. Někde uvnitř mne samotné bylo něco špatně, ten pocit zlého, který mi nedopřál v noci klidného spánku, se zvětšoval, až mi skoro zabránil v nádechu.
Vypotácela jsem se ze sprchového koutu a zatočila se mi hlava. Dopadla jsem na všechny čtyři, a pak se sesunula na bok. Ležela jsem bezmocně na studené mramorové podlaze koupelny, objímajíc sebe samu a panicky hekala, ve snaze se nadechnout.
Dveře se rozlétly jen pár okamžiků poté, co má hlava odevzdaně klesla a já se čelem zapřela o vlhký, nepříjemně chladný kámen pod sebou.
Nevím, jestli jsem měla rozostřené vidění, ale ani jsem nezaznamenala jeho pohyb, když proběhl koupelnou a poklekl ke mně. Vzal mou hlavu opatrně do dlaní a mokré vlasy mi odhrnul z obličeje.
„Abby, slyšíš mě, otevři oči. Podívej se na mě, Abby.“ Třásl mi rozrušeně rameny.
Vnímala jsem ho, někde v dáli jsem slyšela jeho vyděšený hlas. Zvedl mne z podlahy a odnesl do postele. Nebyla ještě nově povlečená po naší ranní aktivitě, ale matrace byla už v pořádku. Polštáře byly jen ledabyle poházené a deky neustlané, hozené v nohách lůžka.
„Liz, prosím, nevím, co se děje, můžeš? Ano, hned. Abby omdlela.“ Zaklapl telefon a přehodil přese mne peřinu. Voněla ještě krásně sladce po jeho sametové pokožce.
Snažila jsem se otevřít oči, říct mu, že všechno bude v pořádku, aby neměl strach, jenže pouhé dýchání bylo pro mne nyní nepředstavitelně složitou záležitostí.
Snažila jsem se proto soustředit pouze na to. Nádech, výdech, nádech, výdech. Zvuky, doteky, chladné jemné něžné. Hlasy rozrušeně debatující u postele. Jediný zvuk, který tu byl stále se pravidelně opakující, byl tlukot mého srdce.
Vzduch bolestně se deroucí skrze mé stažené hrdlo, krev sotva protékající žílami. Nepříjemné pískání v uších a bušení někde uvnitř mé hlavy.
Ten tlukot tu byl stále, buch buch,... buch buch, a pak se k tomu rytmu přidal ještě jeden. Stejně pravidelný, jenže silnější.
Snažila jsem se zjistit, co je to za zvuk. Druhé srdce, bijící, pomáhající tomu mému.
„Stačí jen zavolat.“ Ten hlas se ozval uvnitř mne, nebyl zvenčí.
„Alexi?“ Hned jsem věděla, o co jde.
„Cítím, že je ti zle, Abby. Smím ti pomoci?“
„Nevím, co mi je, Alexi. Jak bys mi chtěl pomoct?“
Ostrá bolest v loketní jamce a něčí jemné dlaně mne přidržely nehybně přitlačenou k lůžku.
„Zkus jí dát napít, pokud měla žízeň...třeba to pomůže.“ Liz zněla stejně vyděšeně, jako zprvu Adrian.
„Sakra, co jí ten pes zase provedl?“ Odfrkl si naštvaně.
„Myslím, že bys mi měl něco říct, synu. Jak jí mám pomoci, když máš přede mnou tajnosti?“
Cosi chladného začalo proudit mými žílami. Možná mi to mělo pomoci, ale bylo mi to jen nepříjemné. Adrian vyprávěl Liz vše o tom, co se stalo mezi mnou a místním alfou.
„Hmm.“ Bylo jediné, co na to odpověděla. „Pila z vlkodlaka? To může být klíč ke všemu, co se jí teď děje. Půjdu se podívat do knih, třeba se to už stalo, třeba najdu odpovědi.“
Adrian mlčel, ale i tak jsem jasně vnímala jeho přítomnost. Bylo to ve zvuku jeho nádechů. Dýchal by i za mě, kdyby mohl.
Pak vstal, židle zavrzala a on přešel těsně k posteli. Přidržel mi hlavu a k ústům přiložil sklenku. S prvním trhavým nádechem jsem věděla, co je v ní.
„Zkus to, miláčku, třeba ti to pomůže.“ Nemohla jsem pít. Nešlo to.
Tlak skla na mých rtech ustal a o vteřinu později se k mým ústům přitiskly ty jeho. Tlakem mi oddálil rty od sebe, a pak se do mých úst přelila vlažná krev. Krmil mě jako tenkrát. Jako malé ptačí mládě krmí jeho rodiče. Kdyby mi nebylo tak moc zle, jistě by mě to dojalo.
Krev stékala samovolně mým krkem, ale nepřinášela pražádnou úlevu. Nejenže se mi neudělalo lépe, ale cítila jsem, jak můj žaludek začíná protestovat.
S další dávkou krve, další nával nevolnosti. A další a další. Nepočítala jsem, kolikrát přitiskl svá ústa k mým.
Jenže pak se už narůstající tlak v mém žaludku nedal vydržet a krev se drala mým hrdlem zpět, vzhůru, na světlo boží.
Kdybych byla trochu víc při sobě, jistě by mi bylo trapně, ale co? Převrátil mne na bok, abych se nezadusila a já vyzvracela vše, co mě donutil pozřít.
Jak krev opouštěla mé tělo, ochabovala jsem ještě víc, ještě víc jsem se propadala do temnoty bezvědomí. Jenže pořád tu byl ten zvuk. Stále jsem slyšela pravidelný tep, který nepatřil mně.
„Alexi, pomoz.“ Stihla jsem ještě vydechnout naproti tomu zvuku, a pak jsem ztratila vědomí úplně.

„Abby, polkni. Slyšíš, zkus to.“ Jejda, on si prostě nedá pokoj? Napadlo mě, ale tahle krev byla jiná, byla teplá, byla dobrá. A ten hlas vlastně ani nepatřil Adrianovi.
S obtížemi jsem otevřela oči, nikdy jsem nezažila těžší věc, než oddálit víčka od sebe a zaostřit na postavy napjatě stojící kolem postele.
Adrian seděl na posteli, držel mi ruku, tisknul ji, hladil. Alex stál sehnutý nade mnou a nabízel mi krev ze svého zápěstí. U dveří stáli Liz s Cecilem a nějaký starý muž.
„Co se děje?“ Nechápala jsem.
„Mami, myslím, že už to tady zvládneme.“ Adrian pokynul směrem ke dveřím a všichni tři, včetně neznámého muže, beze slova opustili pokoj.
Alex si taky sedl ke mně na postel, takže jsem je měla oba u sebe. Nechápavě jsem přejížděla pohledem z jednoho na druhého a nakonec se zastavila na nečitelné tváři mého muže.
„Abby, nebuď vyděšená. Alex přišel, aby nám pomohl. Vlastně jsem ho pozval do našeho domu.“
Alex jen seděl a pozoroval můj vyděšený výraz. Svíral si pevně zápěstí, aby zastavil krvácení, nebo možná jen aby nekrvácel nadarmo.
„Pomohl?“ Dostala jsem ze sebe po chvíli snažení.
„Liz napadlo, že právě on má spojitost s tvou nevolností. Tvé tělo odmítá lidskou krev.“
„Ale jak?“ Střelila jsem pohledem k Adrianovi.
„Ne, jen se uklidni.“ Stiskl mi ruku pevněji. „Může to být pouze přechodná záležitost.“
„Co budu dělat?“ Vzdychla jsem a pak si všimla, že mám pusu celou od krve. Otřela jsem si ji a nevěřícně zírala na zkrvavenou dlaň. Docházelo mi to pomalu, jako bych podvědomě ani nechtěla přiznat sama sobě pravdu.
„To snesu jen tvou krev?“ Po chvilce jsem přidušeně hlesla směrem k Alexovi.
Pokrčil rameny. „Kdybych jen tušil, co ti to způsobí, nenabízel bych se ti. Nevěděl jsem, že je takový rozdíl mezi naší krví a krví lidskou.“ Jeho upřímný pohled mluvil za něj. Určitě nevěděl, co dělá, když se mi nabídl jako dobrovolný dárce, nebo snad ano?
„Nejde o Alexe jako osobu, jde jen o vlkodlačí krev.“ Vložil se do toho Adrian, asi aby mne uklidnil.
„Tak ji seženeme od někoho jiného.“ Vzhlédla jsem prosebně k Adrianovi. Vůbec se mi nechtělo prohlubovat náš vztah s Alexem. Chtěla jsem zapomenout, zahrabat vzpomínku na jeho maličkost tak hluboko, jak jen mi to mé vědomí dovolí. Uzamknout pro něho svou mysl a už ho nikdy nevpustit dovnitř.
„To není tak jednoduché, lásko. Jakákoliv jiná krev by se sehnala snadno, ale vlkodlačí? Neznám ani jednoho z nich, který by byl ochoten darovat nám, upírům, jedinou kapičku.“
„Nejsem upír.“ Zaprotestovala jsem tiše, věděla jsem, že v tom není žádný rozdíl. Pro všechny vlkodlaky jsem se stala ztraceným případem, když jsem si vzala Adriana. Pro ně jsem prostě upír, upíří běhna v tom nejlepším případě. Nikdo nezvedne ani prst, aby mi pomohl, proč by taky měl?
„Neodmítej mou pomoc, Abby. Řekl jsem, že tu budu pro tebe, kdykoliv bude potřeba a to se nezmění.“ Pořád jsem hledala v jeho tváři sebemenší náznak zadostiučinění, chtěla jsem ho najít a chtěla jsem ho za to odsoudit. Nevím, jak by mi to pomohlo, ale moc jsem si to přála udělat. Nic však nenaznačovalo tomu, že by měl z této situace radost. Byl smutný, jak tak svíral krvácející ránu na své ruce. Vypadal najednou tak zranitelně.
„Alexi, dáš nám chvilku, prosím?“ Snažila jsem se přečíst skutečné emoce, které Adrian tak skvěle skrýval.
„Jasně, počkám venku.“ Kývnul Alex a odešel.
Zůstali jsme sami, sami v neprostupném tichu našeho pokoje. To ticho bylo najednou skoro hmatatelné, nepříjemné. Měla jsem chuť zakřičet, jen proto, abych ho zahnala.
Adrian seděl a pořád pevně svíral moji levou ruku. Připadalo mi, že to bere jako poslední záchranu, jako něco, co ho drží při zdravém rozumu.
„Adriane?“ Zašeptala jsem, abych ho nevylekala. Zdálo se mi, že jeho nepřítomný pohled, odráží jen celkový stav jeho mysli.
„Hmm?“ Brouknul a stočil své černé oči směrem ke mně.
„Je mi to líto.“
„Proč se omlouváš, Abby? Nikdo z nás by nevěděl, co může vlkodlačí krev způsobit. To, že jsi napůl cesty, ještě víc znesnadňuje situaci. Jsem rád, že tě neodmítl, že ti chce pomoci. Kdyby řekl, že ne, museli bychom volit jinou cestu.“
„Je jiná cesta?“ Zasvitla mi naděje.
„Vždycky je jiná cesta, jenže v tomhle případě, bych ji volil jen velmi nerad. Pokud to jen půjde, budeme se držet plánu A.“
„A to je?“
„Alex souhlasil, že vždy v pátek v poledne počká na té mýtině. Každý týden tě tam odvezu a ty se z něho napiješ.“
„To se mi nelíbí.“ Zaprotestovala jsem tiše.
Unaveně vzdychnul. Zase mi připadal jako rodič, který se snaží vysvětlit vzdorovitému dítěti, jak důležité je chodit pravidelně k zubaři.
„Věř, že nikomu v tomhle domě se to nelíbí méně než mně. Trhá mi srdce jen pomyšlení, že s ním budeš trávit tolik času, jenže není jiná cesta.“
„Říkal jsi, ale…“
Mávnul rukou, aby utnul mou větu v půli. „Opravdu si tolik přeješ zemřít? Protože to je ta druhá varianta. Buď Alex, nebo smrt.“
„Smrt?“
„Pokud bych tvou proměnu dokončil, myslím, že by tvé tělo nereagovalo na lidskou krev tak odmítavě.“
Oba jsme věděli, kolik riskoval, aby mne udržel naživu. Nemohla jsem nyní pošpinit snahu celé rodiny jen kvůli tomu, že nevěřím Alexovi.
„Nevěřím mu.“ Plácla jsem první, co mi na jazyk přišlo.
„To ani já, ale pokud je on ten jediný, komu nevěříš?“
„Jak to myslíš?“
„Nevěříš opravdu jemu? Nebo nevěříš sobě, Abby?“ Zírala jsem na něho s pusou otevřenou a chtěla začít protestovat, jenže mi došla slova. Adrian měl pravdu, možná jsem to já sama, komu opravdu nevěřím.
„Lásko, zažil jsem za svůj život už hodně. Viděl mnoho vzkvétajících vztahů, bolestných rozchodů i ošklivých nevěr.“
Nadechla jsem se, ale než jsem stačila cokoliv říct, přiložil jemně prst k mým ústům. „Já ti věřím, Abby. Věřím ti a bezmezně tě miluji. Budu stát za tebou a podporovat tě, ať se stane cokoliv.“
Oči se mi zalily slzami. „Taky tě miluju.“
„Já vím, cítím to v každém úderu tvého srdce, vidím to v každém pohledu tvých nádherných očí. Chci, abys tohle brala jen jako další zkoušku osudu. Překonáme to spolu a vyjdeme z toho silní.“
Přitulil si mě k sobě a choval mě ve svém náručí, jako malé dítě. Jeho blízkost a konejšivý pomalý pohyb mne uklidňovaly a uspávaly.
„Miláčku, ještě než mi tu usneš, měli bychom Alexe zavolat zpět a říct mu, jak jsi se rozhodla.“ Jeho chladivý dech mne zašimral ve vlasech a probral mne z toho příjemného pocitu otupělosti.
„A měla by ses ještě napít, týden je dlouhá doba.“ Odhrnul mi neposedný pramen z očí, a pak vstal a pomalu se vydal ke dveřím. Zmizel za nimi a místo něho vstoupil Alex.
„Prý se chceš ještě napít.“ Blýsknul po mně spokojeným úsměvem.
„Asi jo.“ Broukla jsem provinile už jen proto, že tu byl se mnou o samotě.
Přisedl si pomalu a klidně, ještě pořád svírajíc ránu na svém zápěstí.
„Nelíbí se mi to.“ Hlesla jsem tiše. „Nechci tě využívat. Používat tě jako živou zásobárnu.“
„Jsem v pohodě.“ Pokrčil rameny. „Slíbil jsem, že ti pomůžu a to jsem myslel naprosto vážně. Vím, že jsi na mě naštvaná, ale doufám, že ti během času budu moci dokázat, co k tobě doopravdy cítím.“
„Do háje, Alexi. Nesnášíš upíry, jsi jejich úhlavní nepřítel, jak s tím můžeš být takhle smířený? Jak můžeš být tak v pohodě?“
„Abby, co chceš slyšet, že jsem štěstím bez sebe, že se do mě budeš každý týden zakusovat? Štve mě to, ale vím, že je to jediný způsob, jak tě mohu vídat. Kdyby se nestalo to, co se stalo, určitě bys za mnou nikdy sama nepřišla. Takhle jsem šťastnější. Potřebuješ mě a já potřebuju tebe.“
„Sakra.“ Zhroutila jsem se zpět do polštářů a přetáhla si deku přes hlavu.
„Je mi líto.“ Stáhl mi něžně peřinu z tváře.
Cítila jsem se zmatená a podvedená. Osud si s námi zahrával a stavěl nás do situací, které jsme jen stěží zvládali.
„Pokud jde o to, co se stalo, nemusíš se bát. Nikdy se to nebude opakovat, já... byl jsem rozrušený, není to omluva, vím. Můžeš se spolehnout, už ti nikdy neublížím.“
Zírala jsem do těch jeho velkých upřímných oříškových očí a chtěla věřit tomu, co mi tu říkal. Chtěla jsem věřit tomu, že to nějak půjde, že to skloubím dohromady, že se s nimi naučím žít, s oběma.
„Fajn, vypadá to, že stejně nemám na vybranou.“ Odfrkla jsem si otráveně a znovu se posadila.
Vzdychnul, když mi nabízel své pořezané zápěstí.
„Nebude to na tebe moc? Každý týden darovat krev? A pak to zranění.“ Přejela jsem opatrně špičkou prstu okraj rány, než jsem si jeho ruku přitáhla k ústům.
„Kdybych byl jen člověk, asi bych opravdu trpěl anemií, ale jako vlkodlak to zvládnu, neboj.“ Měl pravdu, rána se mu už pomalu zavírala a to nebyla starší, jak hodinu.
Olízla jsem jeho zápěstí a musela použít i zuby, aby se mi podařilo zranění znovu otevřít. Zachvěl se a já k němu pozvedla oči. Netvářil se však znechuceně, jako poprvé, spíš smutně. Nedokázala jsem však určit koho litoval víc, jestli mě, nebo sebe.
Jeho teplá krev mi proudila do úst a já polykala, jako bych nepila rok. Byla jsem vyprahlá, hladová, žíznivá. Musel mi jemným škubnutím ruky naznačit, že už to stačí.
Neochotně jsem se od něho odtrhla a polkla poslední dávku. Jeho výraz byl prázdný a tam někde v hloubce jeho pohledu jsem zachytila strach. Mihnul se jako velké vystrašené zvíře až vzadu, kam jsem neměla dohlédnout. Asi až nyní, tváří v tvář mé žízni, si uvědomil, k čemu se zavázal.
„Ještě můžeš couvnout.“ Zašeptala jsem provinile, když už ovládl sám sebe a nasadil pohodovou a sebevědomou masku.
„Ne.“ Zněla jeho odpověď, ale bylo by mnohem lepší, kdyby mu u toho nepřeskočil hlas.