Nástroj pomsty

Anotace: ... Člověk si čas od času potřebuje něco dokázat ...

Stála na chodníku oblečená v oblíbených růžových šatech a opírala se o zeď. Nesnažila se přemýšlet. Věděla, že by se mohla každou chvíli otočit a odejít. A to nemohla. Prostě to nešlo.
Čekala tam a ani nevěděla na koho. Jediné, co si vybavovala byl ten příjemný hlas, který se ozval z telefonu den před tím. Prý o ní slyšel jen to dobré, a tak prý zavolal. Místo i čas si určil on. Nechápala, proč se ještě nedostavil.
„Ahoj krásko,“ zašeptal jí do blonďatých vlasů. Pomalu se otočila a nasadila svůj oblíbený úsměv. Na kohokoli se takhle usmála, roztály všechny ledy. Dokázala si získat lidi na svou stranu aniž by musela něco říct. Stačil jeden pohled.
„Omlouvám se, že jsi čekala tak dlouho. Pár bloků odtud se mi rozbilo auto, musel jsem zavolat do servisu a vyřešit to,“ poodstoupil, aby si jí mohl lépe prohlédnout. Blondýnce, která stála před ním to velmi slušelo. Zakládala si na tom, aby vypadala dobře v každé situaci. A lidé pohybující se okolo ní to dokázali vždy náležitě ocenit.
„To nic,“ řekla polohlasem a tentokrát sjela pohledem od hlavy až k patě ona. Dobrá volba, pomyslela si. Černé kalhoty, v jejichž kapsách měl zastrčené ruce, mu sedly jako ulité, sako stejné barvy podtrhovalo barvu jeho studánkově modrých očí a pod bílým tričkem se rýsoval jako svalnatý hrudník. A pár přívěsků na krku tomu dodávalo mladistvý šmrnc.
„Tak co, půjdeme?“ nasadil americký úsměv a ona si nemohla nevšimnout jeho rtů, které přímo volaly po polibku. Udělala pár kroků, které jí dělily od onoho cizince a stoupla si těsně před něj.
„Půjdeme,“ zašeptala mu tak blízko rtů, jak jen to šlo zároveň s cílem se jich vůbec nedotknout.
„Fajn,“ přistoupil na její hru a díval se jí do očí tak dlouho, dokud neuhnula pohledem. O vteřinu později už mával na nejbližší taxi.
„Kam to bude?“ zeptal se taxikář a dívka sedící pohodlně v koženém sedadle Audi A6 se napjala. Pomalu se otočila na muže za volantem a na chvíli se střetla s jeho pohledem. Skoro na ty hnědé vyčítavé oči zapomněla. Přesně takhle se na ní díval naposledy. To když zjistil, čím se živí. Odešel z jejího bytu a třísknul za sebou dveřmi. Od té doby se neviděli. Až do onoho večera.
„Williams Street 26, Strawberry Hill. Je to jen kousek za Melbourne,“ oznámil mladík sedící vedle blondýnky a zajetím si rukou do tmavých vlasů opět upoutal její pozornost.
„Ani jsem se nepředstavil. Jsem Jonathan,“ nahnul se k ní a ona se pokradmu podívala na řidiče auta. Díval se na ní ve zpětném zrcátku a v jeho očích byl vidět vztek.
„Melissa, těší mě,“ našpulila rty a lehce obtiskla svou tvář na tu jeho. Zároveň si přehodila nohy přes sebe tak, aby mohla jednou z nich jen tak omylem zavadit o Jonathanovu ruku.
Ten pochopil ihned, o co se snaží. Přejel jí rukou po odhaleném stehně a na víc už nečekal. Přitáhl si jí k sobě za ramínko jejích šatů a divoce jí políbil.
Melissa si tu situaci užívala jako nikdy nic. Věděla, že to člověka, který na ní kouká v zrcátku bolí, že ho to mučí. Nemyslela si, že by se mu chtěla nějak pomstít, za to že jí nechal samotnou, že jí opustil. Ale najednou jí to přišlo jako skvělá příležitost...
Když o dvacet minut později zastavilo auto před vilou na pobřeží, blondýnka seděla na Jonathanovi obkročmo a zrovna se mu snažila sundat sako.
„Jsme tady,“ oznámil suše Mark, řidič taxíku. Ti dva na zadních sedadlech se od sebe odlepili a upravili si oblečení, které bylo dost pomačkané a místy i roztrhnuté.
„Tady jsou peníze. Drobné si nechte,“ hodil Jonathan dopředu sto dolarů a pomohl dívce vystoupit z auta. Ta se za sebou ještě ohlédla a škodolibě se usmála na hnědovlasého Marka uvnitř Audi.
„Jdeš?“ zeptal se muž držící jí za ruku a ona přikývla. Zavedl jí až k sobě do ložnice, kde u baru oběma nalil skleničku dvanáctileté whisky. Když se k ní otočil, stála u okna a dívala se dolů před bránu. O tom, že taxík stále neodjel neměl ani páru…
„Děje se něco?“ položil jí otázku, ale ona zavrtěla hlavou. Nemohla mu říct, že je jen nástrojem její pomsty. A pokud se to všechno dobře povede, dopadne to podle jejích představ. Pustila záclonu a začala se věnovat Jonathanovi. Pomalu z něj stáhla sako a odhodila ho směrem k oknu. Udělala to tak i s jeho tričkem a kalhotami. A protentokrát jí přišlo spíše vhod, že svítí všechna světla v jeho ložnici. Musí to být z venku dobře vidět, napadlo jí a jedním plynulým pohybem ze sebe stáhla růžové šaty.
A pak už jen stačilo počítat. Deset… Jonathanovy rty na jejím krku. Devět… Jeho ruka v jejích vlasech. Osm… Druhá ruka sjíždějící po jejích zádech čím dál víc dolů. Sedm… Váha jeho těla na jejím. Šest… Pád na měkkou postel. Pět… Rty mapující její dekolt. Čtyři… Jedno ramínko podprsenky dolů. Tři… Druhé ramínko. Dva… Prsty na zapínání podprsenky…
Jedna………….. Zvonek…
Vzhlédla se samolibý úsměvem na rtech.
„Někoho čekáš?“ zeptala se naoko překvapeně a on zakroutil hlavou. Chtěl to ignorovat. Jenže po pár vteřinách se zvonek rozezněl znovu. A tentokrát na podstatně delší dobu.
„No jo, vždyť už jdu!“ reagoval vztekle a sešel dolů po schodech. Blondýnka ho následovala. Když otevřel dveře, jediný překvapený člověk byl právě majitel onoho domu.
Melissa se s roztomilým úsměvem schovala za Jonathana a zezadu ho objala. To už bylo pro Marka poslední sousto.
„Omlouvám se, ale něco jsem si tady zapomněl!“ zvýšil hlas, vzal Melissu za ruku a vytáhl jí ven do chladné noci. Sundal si koženou bundu a přehodil jí přes ni.
„Vysvětlí mi někdo, o co tu jde?“ zeptal se Jonathan zmateně.
„Promiň,“ odpověděla mu sladce a nasedla do černé Audi, po které o pár sekund později nezbylo vůbec nic. Jen všude rozházený štěrk…….