Osud?

Anotace: První část mé povídky, časem přidám další ;) Takže se nedivte, že tato je tak podivně zakončena :)

Sbírka: Daleko, a přitom tak blízko

Bylo to neuvěřitelně krátké, ale přesto to ve mně zanechalo víc stop než jakýkoliv jiný vztah, který trval o dost déle. Cítila jsem se jako výjimečná osobnost, dokonce jsem ani nemohla věřit, že by se na mě usmálo takové štěstí.

Byla to vlastně nešťastná náhoda. Anebo osud, ale na ten já moc nevěřím. Když na to tak zpětně vzpomínám, musela jsem si připadat jako v nějakém americkém filmu. Mířila jsem ze školy, kde jsme právě ten den dostali kopu papírů týkající se konce pololetí, a já, blbka, na to ráno zapomněla, takže jsem si vzala jenom takovou malou tašku přes rameno. Nezbylo mi nic jiné, než to všechno táhnout v ruce. V klidu jsem scházela hlavní schody, když v tom se najednou odněkud přiřítil on a narazil do mě. Samozřejmě se ten stoh papírů rozletěl po celém schodišti (Ano, přesně jako v těch rádoby romantických filmech).
„Ti teda moc děkuju,“ řekla jsem mu nakvašeně.
„Sorry,“ odvětil a začal papíry sbírat. Strašně nemám ráda, když se lidé omlouvají slůvkem ‚sorry‘- vždyť je to takový neosobní! Netajím se tím, že zezačátku mi moc milý nepřipadal.
„Nech to bejt, já si to posbírám,“ oznámila jsem mu to co nejmilejším tónem, který umím, když jsem naštvaná. Ale v kterém není milého vůbec nic. Na mojí žádost nereagoval, sbíral to dál.
„Snad jsem to zavinil jáá,“ začal zpívat známou písničku od Olympicu. Musela jsem se usmát. „Tady jsou ještě dva papíry, jinak myslím, že už je sklizeno. Hele, můžeš mi poradit?“
Přikývla jsem a přitom se podívala vražedným tónem.
„Já se fakt omlouvám, ale za ty papíry nemůžu! Mír?“
„No pokud tě znovu už nepotkám, tak souhlasím.“ Ano, přiznávám, umím být velice přívětivá.
„Super. Kde tu prosím tě najdu ředitelnu?“
„Ty jsi běžel kvůli tomu, aby jsi se dostal do ředitelny?!“ Tak to bude nějakej takovej ten šprt.
„No mě hlavně jede za chvíli autobus a já ho potřebuju nutně,“ podíval se na hodinky a zklamaně dokončil větu „…stihnout. Koukám, že už to je i tak jedno. Zdržel jsem se zde.“ Ukázal na první schod. „A taky zde,“ ukázal na druhý. Tam všude totiž byly rozházené moje papíry.
„Takže chceš říct, že za to můžu já?!“
„Ne. Radši ne.“
Pěnila ve mně krev. Nesnáším, když člověk překrucuje pravdu. Když neumí přiznat, že udělal chybu. Ano, jsem trochu jiná než ostatní, ale vůbec nejsem nervní, ba výbušná. Jen řeším věci trochu jinak, než ostatní. A s tímhle neznámým klukem jsem neměla náladu řešit cokoliv jiného než to, že už se snad nepotkáme.
„Po těhle schodech půjdeš do druhého patra, tam zahneš doprava, potom na konci chodby doleva a jsou to asi třetí dveře. Bez cedulky. Jen, jakmile vejdeš, co nejhlasitěji řekni ‚Pane řediteli‘, on totiž nemá moc rád, když neví, že někdo vešel. A taky už docela špatně slyší, tak proto.“
Otočil se, udělal pár kroků a zase se zastavil. „Pane řediteli?“ zeptal se a divně se na mě podíval. „No nic, to nech bejt,“ mávl rukou. „Ale díky, hezkej den přeju. A ještě jednou promiň za ty papíry. Jestli se teda mám za co omlouvat.“ A s úsměvem na tváři odešel.
Ten úsměv mu za chvíli určitě zmizí, řekla jsem si. Já ho totiž poslala za tou nejpřísnější učitelkou na škole, která, jak je asi viditelné, určitě není muž, není ani ředitelka a hlavně? Hlavně nesnáší, když někdo křičí. Potrpí si na ticho. Haha, škoda, že u toho nebudu.