Give Love A Try

Anotace: možná jen krátké dílko, možná časem dodám další díly ...

Sbírka: Give Love A Try

Probudilo ji třepotání závěsu o radiátor pod pootevřeným oknem. Mohlo být kolem deváté hodiny ráno. Venku poprchávalo, slyšela tlumené dopadání kapek na parapet. Pomalu se zavrtěla na místě, kde ležela. Částečně zachumlaná do peřiny měla na sobě jen kalhotky. Zhluboka se nadechla a porozhlédla po útulné ložnici. Na vedlejším nočním stolku byl sklopený rámeček s fotkou a brýle. V nose ji zašimrala sladká vůně pánského parfému a ona se s omámeným výrazem otočila na jejího majitele. Spal. Cítila a zřetelně vnímala místa, na kterých se jejich kůže právě dotýkala, kde měl položenou svoji ruku. Spal tak tvrdě, že ho neprobudila ani vstáváním z postele. Přetáhla si přes hlavu triko a přistoupila k oknu. Opravdu pršelo. Šedivé mraky dodávaly městu na ponurosti, kalužiny na chodníku se chvěly jakoby se těšily na další nové kapky a osamělá auta odpočívala u kraje silnice.

Otočila se za pozadím kolem procházejícího kluka. Takový vyšší, dobře stavěný, pohledný, ...
„Kam to koukáš?“ zasmála se Jana, když postřehla, kam směřoval její pohled.
„Nikam,“ uculila se Anna a raději zkontrolovala čas na mobilu, aby zkryla rudnoucí tváře. Měla jen pár minut do odchodu, pak už ji čekala party v budově u sportovní haly.
„Ty ses tomu borcovi koukla na zadek,“ pořád se chechtala Jana a nedala kamarádce pokoj. „Já myslela, že už zase přemýšlíš nad Davidem.“
„Jo ... vždyť já ... no jo, no, nemůžu si pomoct,“ bránila se a přála si, aby Jana trochu ztlumila hlas. „Když vidím pěknýho chlapa, tak mě okamžitě napadne, jak by to s ním vypadalo v posteli,“ zašeptala a nyní ji rudly i uši. Vypadala jako ředkvička s hnědou parukou. Její kamarádka, spolužačka a spolubydlící sotva popadala dech v záchvatu smíchu.
„Holka, tobě to už leze na mozek. Měla bys do toho konečně praštit, jinak už to nebude dojemný a milý, ale politování hodný a k pláči.“
„Zas chytrá, co. Nic, musím jít, ať nedojdu mezi posledními,“ ukončila trapný rozhovor, hodila po kamarádce škaredý pohled a nechala na stole peníze za pití. „Se měj.“
„A pokus se cestou nikoho neznásilnit,“ rozloučila se s ní Jana a dusila se smíchem. Na tohle už raději Anna ani nehledala odpověď a zamířila z hospody pryč.
„Drž se, tygře,“ zavolala za ní ještě Jana a symbolicky si na ni připila. Si blbá, odfrkla si, ale lokál opouštěla s úsměvem na rtech.
Mířila směrem k hale, kráčela po rozbitém chodníku, kde se pod ní viklaly staré kachle. Ten večer tam pořádaly jejich družstva malý večírek. Všichni závodníci, trenér, pár přátel, přítelů a přítelkyň. Jen si povzdechla nad tím, jak takový večer bude nejspíš vypadat. Opět bude sedět mezi holkama, jediná sama, jako odstrašující příklad svobody. Už i její nejmladší kámoška si začala vodit na tréninky kluka a ona ... prd. Přitáhla si blíž ke krku kapuci, když zafoukal studený vítr. Zpravila si rukávy mikiny a schovala si ruce do kapes ryflí. Svižným krokem se brzy dostala k místu a bez klepání vešla dovnitř. Vyskákala pár schodů do prvního patra, prošla kolem jednací místnosti s poháry a vešla až do dveří na konci chodby. Uvnitř už bylo příjemně teplo, ozývalo se několik známých hlasů, hovor byl v plném proudu a skoro před každým stál půllitr se žlutým mokem a pěnou.
„Ahoj Anys,“ přivítaly ji s veselými obličeji kamarádky z družstva a udělaly mezi sebou místo i pro ni. Nestačila se ani pořádně rozkoukat a už u ní stál trenér.
„Nazdar, pivo, vodu, vodku?“ zeptal se stručně, protože na něj už volali z druhé strany.
„Vodu, díky.“
„Už zase,“ otočila se na ni s výčitkou Míša. „Ty už snad nepiješ? Ani to pivo?“
„Jo, pivo si někdy dám. Ale jen nějaký,“ pokrčila Anna omluvně rameny a smířlivě se na známou usmála. „Jsem prostě hodná holka.“
„Hodná a slušná, že,“ zašklebil se na ni další známý, Křupka, ale nedokázal dostatečně skrýt ironii v hlase. Jasně, proč taky. Není to tak dlouho, co se o Aničku na tomto místě starali, když to přepískla s oslavováním poháru. Když se po prvních okamžicích zase vrátili k načatým tématům, měla Anna možnost se v klidu porozhlédnout po přítomných. Dlouhý stůl se táhl přes celou místnost, v zadu v rohu byl malý výčepní pult, u kterého se všichni zastavovali. Na stěnách visely police s poháry za několik desetiletí, byly tam společné fotografie s cenami. Zahlédla několik dalších kamarádů, které delší dobu nepotkala, nějaký nový pořírustek do mužského družstva, celé jeho současné obsazení. Samozřejmě tam byly také všechny holky z týmu a dva doprovody. Na opačné straně stolu zahlédla dvě velice podobné tváře, pro mnohé dokonce stejné. Dvojčata. Jeden z nich byl její bývalý „přítel“, pokud by se to tak dalo říct. Dlouhý příběh ... Chvíli na něj zůstala zírat. Byl pořád moc pěkný, sympatický. Ona by si jej nikdy s jeho bratrem nespletla. Na to znala jeho obličej až moc dobře. Byla překvapená, že ho tu vidí. Blížily se mu bakalářské zkoušky, takže moc s ostatními ven nechodil. Na obličeji se jí na malý okamžik rozlil stupidní melancholický výraz, když si vzpomněla na nějaké chvíle s ním. Pak se však včas vzpamatovala a přidala se ke klábosení kamarádek.
Asi po dvou hodinách mluvení, pití a zase mluvení byla ze vší té společnosti unavená. Omluvila se, že jde na záchod. Cestou zpět ale zmizela v jednací místnosti, kde byl naprostý klid. Takový rozdíl mezi vším tím hlukem vedle. Procházela podél stěn a prohlížela si všechny poháry, vázy, ceny a sošky, které se tu schraňovaly už od šedesátých let. Přesto však nad nimi nijak nepřemýšlela. Davidova přítomnost v ní vyvolala všechny ty myšlenky, které jí hlodaly v mysli nějaký ten pátek. Věděla, že je to úžasný a hodný kluk, nedokázala teď pochopit, jak mohla být tak blbá, že jej od sebe odehnala. Chovala se k němu tenkrát tak ošklivě. A on se k ní teď přesto všechno choval slušně, jako kamarád. Představila si, jaké by to bylo opět v jeho náruči, v jeho sevření. Neuvěřitelně živě si dokázala představit jeho paže kolem sebe, až jí skutečně zalilo teplo. Jenže teplo prázdné. Poslední záchvěv něhy, který pocítila před tak dlouhou dobou. Jana měla pravdu. Leze jí to na mozek. Opřela se o skříňku a ještě jednou se pokusila přivolat si ty krásné představy. Cvakla ale klika, otevřely se dveře a do místnosti dopadl ostrý pruh světla z chodby. Malou chvíli zůstala otočená zády a pak se obrátila k příchozímu. V rohu jednací místnosti byla malá kuchyňka, kam se občas zašlo pro sklenky, malé panáky nebo jen pro zásoby vychlazeného alkoholu. Po opěčné straně procházel David a nesl tác se špinavým nádobím do kuchyně.
„Co ty tady tak sama? Po tmě,“ zeptal se, když procházel, a rozsvítil světlo v kuchyni. Popadala dech a vymýšlela nějakou rozumnou, pokud možno vtipnou odpověď. Na nic nepřišla.
„Chtělo to ... no, vypadnout ... jen na chvilku od tolika lidí.“ Nemotorně se usmála. Zhasnul a ocitli se v přítmí, v prázdné místnosti. Panebože, panikařila v duchu, že by byly moje modlitby vyslyšeny? Plácám nesmysly. Hlavně NESMÍM plácat nesmysly. Stála nehybně a prala se se svým vlastním vnitřním hlasem. Teď! To je, na co čekám už několik týdnů!
„To je fakt. Je tam dost rušno,“ promluvil ztišeným hlasem, jakoby ji nechtěl rušit. Pořád stál v zadním rohu u vchodu do kuchyňky. „Tak já nebudu rušit.“ Ne!! Vzchop se, ty krávo, křičela na sebe v duchu během zlomku vteřiny, kdy se musela rozhodnout. David už byl na odchodu. Aspoň něco řekni. Zastav ho. To bude stačit.
„Ne, nechoď,“ vyrazila ze sebe tak rychle, že si ani sama nerozumněla. Sama se ani nehnula.
„Dobře,“ souhlasil klidně. Otočil se a zamířil kolem zasedacího stolu k ní. Asi tak metr od ní se opřel o kraj stolu a taky si prohlížel stará ocenění. Ticho. No, ty chytrá, a teď něco vymysli. Co ale? Nemohla tam takto v tichosti stát a hádat se sama se sebou. Utíkal jí vzácný čas.
„Jakto, že už neběháš? Neviděla jsem tě na závodech od konce května,“ zeptala se na první blbost, která ji napadla. Venku za oknem právě tupě zadul studený vítr, jakoby chtěl připomenout, že už je konec léta a neviděli se už hodně dlouho.
„Učím se, mimo jiné. Musel jsem toho hodně najezdit kvůli projektům. Navíc, kluků je teď dost, takže mě není potřeba.“ Usmál se. Oni ne, já jo! Kdyby mu tohle řekla před dvěma roky, byl by pravděpodobně nejšťastnější kluk v okolí. Ale dnes? Nebyl důvod nepochybovat. Znovu bylo ticho. Zatímco on tiše šoupal nohou po podlaze, ona zažívala těžký vnitřní boj. Rozešel se s přítelkyní ... může mít jinou ... je hodný, milý, vtipný, pěkný ... už je zase někde jinde ... měl mě opravdu rád ... ale už je to tak dlouho ... můžu to zkusit ... pokazím tím znovunabytý přátelství ... Sakra, už bych se měla rozhodnout!!
„Davide?“ řekla po lítém boji. Hlas jakoby nebyl její.
„No ...?“ otočil se na ni, protože zněla vážně podivně. Nadechla se, postavila se blíž k němu. Když ne teď, tak kdy? Drobným úsměvem se snažila zakrýt nervozitu.
„Víš, jak jsme tenkrát říkali, že si tě zapíšu do seznamu zájemců ... a až, až na tebe přijde řada, dám ti zase vědět?“ Bože, horší začátek jsem si vybrat nemohla. Proč ne? Proč mu pro začátek nepřipomenout, jak jsem se s ním před roky rozešla? Naprosto nemožným, trapným a zbabělým způsobem. Proč ne? Vypadal, že chvíli přemýšlí o tom, co právě řekla. Lehce zmatený, nakonec to ale vypadalo, že už ví, o čem to mluví.
„Co kdybych všechny ostatní před tebou škrtla, abys ses dostal na první místo?“ Čekala, co odpoví, ale pravděpodobně nepochopil, co myslí. Na tyhle situace byla nemožná. Nikdy se nechtěla o takovýchto věcech bavit, vyhýbala se tomu. Možná proto je pořád sama. Udělala ještě jeden malý nesmělý krůček k němu a už stála těsně u něj. Zpočátku mu hleděla někam do ramene.
„Kdybych se ti omluvila a prosila o odpuštění za to, jak jsem se k tobě chovala ... chtěl bys mě? Znovu?“ zašeptala a jen na krátkou chvilku mu koukla do očí. Byl dokonale zaskočen. Raději sklonila oči opět k zemi. Jako by se její slova „chtěl bys mě“ rozléhala po celé místnosti, odrážela se od stěn a vytvářela ozvěnu, přestože je vyslovila docela tiše. Při každém nádechu teď cítila jeho překrásnou vůni. Očima byla v úrovni jeho hrudníku, stačilo se jen přitulit. Nejpůsobivější část mužského těla. Hruď a objětí paží, ve který se dá schovat, kde je bezpečí. Představy, které měla ještě tak před deseti minutami, byly nyní tak blízko pravdě. Ale stačilo také jedno gesto a i ony představy by byly nenávratně pryč. Zvedla hlavu a s obavami koukla do jeho překvapeného obličeje. Za celou tu dobu se ani nehnul. Ani jeden pohyb. Teď! Teď!! zakřičel jí hlas uvnitř hlavy a Anna jak na povel zvedla obě paže vzhůru. Položila mu dlaně za krk, prsty mu jednou projela krátkými vlasy a postavila se na špičky. Políbila ho. V duši jí zablýskla jiskřička štěstí, když se neodtáhl. Naopak, sklonil svoji hlavu blíž a polibek jí opětoval.