Někdy je lepší nemluvit

Anotace: Tak jsem zase dostala psavou náladu a vytvořila druhý část ;) 1. Osud? 2. Někdy je lepší nemluvit

Sbírka: Daleko, a přitom tak blízko

Šla jsem po chodbě jako někdo, kdo nerad vidí ostatní. Šla jsem s hlavou skloněnou a nevšímala si okolí. Zastávám názor, že nemá cenu být na ostatní milý. Proč bych se na ně měla usmát a tvářit se, že jsou moji nejlepší přátelé, když je ani neznám. Pozdravím ty, které znám. Jenže než jsem došla do druhého patra, kde mám třídu, nic takového se nestalo.

Můj první pozdrav patřil Anet. Kamarádce.
„Ahoj,“ odpověděla. „Hele, máš ten úkol na češtinu? A tu esej na angličtinu? My vlastně měli mít i dopsané slovíčka z němčiny co? A španělština? Neumím naprosto nic. My měli umět i chemii? Proboha!“ panikařila.
„Klid.“ Snažila jsem se uklidnit její srdeční tep. Strašně panikaří.
„Já NEUDĚLÁM maturitu!“ zakřičela vyděšeně.
Ano, panikaří. Maturujeme až příští rok v květnu. Teď je listopad. Má ještě rok a půl. Ale ne, ona se chová, jako kdyby zkoušeli už za týden. Já se jí nedivím, taky se bojím, ale aspoň nejsem tak… ztřeštěná? Sedla jsem si vedle ní a vytáhla učebnice z tašky. A po chvíli jsem se přistihla, jak nezúčastněně koukám ven skrz okno. Zamyšleně. Až apaticky. Otřásla jsem se a snažila se vnímat výuku.


Čekalo mě úmorné čekání na úmorné jídlo. Vždycky se jako první do jídelny nahrnuli takoví ti malí, víte, vysocí asi jako skřeti z Pána prstenů. Označení ‚skřítci‘ by pro ně byla asi velká odměna. Řvou, předbíhají se, mlátěj se, chudák učitelka. No zpátky k tématu. Těmhle skřetům to trvá asi 15 minut, než si vezmou jídlo, takže po nich jdeme na řadu my, velcí. No a tak jsem si takhle stála v řadě, a abych si ukrátila chvíli, pozorovala jsem ostatní a představovala jsem si je jako superhrdiny a postavy z různých filmů. Támhle toho jsem navlékla do kostýmu Sněhurky. A z tamté jsem zase udělala Terminátora. A z toho vzadu… Ten se mi líbil. Ten se stal mou nejoblíbenější postavou- Spidermanem. Tobey Maguire, ztvárňující ho ve filmu, patřil mezi herce, na které jsem se mohla dívat stále. Měl v očích cosi nevysvětlitelné, něco, co mě k němu táhlo a kvůli čemu jsem filmy s ním mohla vidět dvakrát za sebou čtyřikrát týdně, aniž by mě to omrzelo. Ten jeho úsměv… Dokázal rozzářit všechno okolo, všechno bylo najednou lepší. Měl úžasnou barvu vlasů. Jiskry v očích. Krásné ruce. Přistihla jsem se, že nepopisuju herce. Já popisovala toho naproti. Toho, který mě včera stál tolik nervů…
„Zdravím,“ usmál se. Vzal se příbory a stoupl si za mě. Nevypravila jsem ze sebe ani slovo. Ale on si z toho nic nedělal a mluvil dál. „Děkuju, že si mi poradila, kde je paní ředitelka,“ (dal důraz na tyto dvě slova) „Naštěstí jsem po cestě potkal máminu kamarádku, která mě navedla správným směrem.“
A sakra. Mohla jsem se do země propadnout. Můj plán ponížit ho nevyšel. Na chvilku jsem se zamyslela, jaký jsem vlastně měla důvod k tomu ho shodit. Žádný. Vždyť je naprosto v pohodě. To já si asi léčím komplexy. Něco si dokazuju.
„Já… se omlouvám,“ hlesla jsem tiše. „Měla to být sranda. “ Snažila jsem se z toho nějak vykroutit.
„Jo aha, tak sranda.“ Řekl tak podivně cizím hlasem. Už to nebyl on, který úsměvem nakazil všechny ostatní. Bylo mi to líto.
„Já vážně… nevím, proč jsem tě poslala za někým jiným. Vím, že kdyby můj plán vyšel, měl bys asi problém… Protože Slavíková je vážně… No jak to říct. Megera,“ říkala jsem omluvně. Chtěla jsem si zpátky naklonit jeho přízeň. I když vůbec nevím, co mě k tomu vedlo. K životu jsem přece tohohle cizího kluka nepotřebovala. Stejně jako všechny ostatní, které nezdravím na chodbách. Ale něco uvnitř mi napovídalo, že s ním se není radno dostat do křížku. Anebo jsem prostě chtěla zase vidět ten jeho úsměv.
Povedlo se.
Usmál se. „Jo tak megera. Co přesně si představuješ pod tímhle označením?“
„No chápeš ne,“ začala jsem vysvětlovat „taková ta učitelka, co chodí po škole s nabubřeným výrazem, jako by jí každý otravoval. Taková ta nejpřísnější. Nikoho nemá ráda. Cokoliv uděláš, tak seš pro ni špatnej. Chápeš.“
„Jo, trochu chápu,“ kývl. „Ona bude ráda, až jí řeknu, co si o ní myslí žáci.“
Zamrazilo mě. Bonzák. Moment, jak řekne?! Vždyť jí ani nezná. Vždyť… je ve škole novej.
„Řekneš…?“ polkla jsem nasucho.
„Přesně tak. Je to moje teta, víš.“
A sakra. Že já radši nebyla zticha. Z toho bude problém.