Kasandra

Anotace: Část 3/? - Vím, že je to doba, co jsem psala naposled. Takže tady je další část mého výtvoru. Pokud máte ještě chuť ponořit se do osudu krásné Kasandry...

Tak tedy Paul se stal oficiálním členem naší malé upíří domácnosti. Nemám z toho radost? Ovšem, že ne. Paul byl hrozbou, a to jsem ho ještě neznala, nyní je to moje osobní noční můra.
Děsí mě, špehuje mě, a já nemám nejmenší tušení kolik toho slyšel.
Upadla jsem do deprese. Zatáhla jsem závěsy ve svém pokoji, okna bezpečně zavřená, a meditovala jsem ve tmě.
Viktor musel odjet zpátky na své panství a Johana by nepřižila další den bez něj, tak jsem jí propustila. Zůstala jsem sama. Kamila byla ještě v domě, pokud jsem dobře rozuměla, ale po její společnosti jsem nijak zvlášť netoužila.
Znáte to, chtělo se mi utápět v žalu. A že mi to šlo- Pustila jsem si k té příležitosti i vhodnou hudbu; to se pak utápí v depresi jedna báseň!

Dny ubíhaly stejně rychle, asi jako med stéká ze lžičky. Když jste upír, je vám jedno kolikátého zrovna je. Nedíváme se do kalendáře, pokud to není bezvýhradně nutné. Dny se nám zdají stejné, nudné, bezvýznamné. Lidé přicházejí a zase odcházejí. Někteří umírají, někteří se prostě vytratí. Jen vzpomínky zůstávají.
Jenomže tohle bylo jiné. Všechno, jako by mi chtělo připomenout, že je tu nějaký problém, který mi nechtěl dát spát.
Ani nevím, jestli jsem se probudila sama, nebo mě vytrhla ze spánku ta hudba. Oprava, šílený hluk, kravál, řev a vřískání!
Rozrazila jsem dveře svého pokoje a rámus zesílil. Šla jsem po zvuku, stačilo minout jen pár dveří, a ty, za kterými byl zdroj toho uši deroucího vřískání, nepatřily nikomu jinému, než Paulovi.
Zabušila jsem na něj, panty jen zanaříkaly. Jediné, co mi odpovědělo, byl další příval vykřičených vulgarismů.
Zabušila jsem znova, tentokrát tak silně, až jsem se bála, že do dveří vytluču díru. „Otevři ty maniakální prevíte!“
Hudba ztichla.
„Maniakální prevít?“ smál se od ucha k uchu Paul, když mi stanul tváří v tvář. „Na nic ostřejšího jsi nepřišla, Princezno?“
Vytřeštila jsem na něj oči. Princezna? „Přestaň zamořovat náš dům svou nevkusnou – muzikou, jasný? Dej si to do sluchátek, nebo co já vím!“ Bože, tohle je fakt všechno, na co se zmůžu? Proč na něj nedokážu normálně křičet? Když se rozčílím, většinou třísky lítají, ale s ním to bylo jiné. Hodně jiné…
On se mi smál!
„Polib mi!“ vyprskla jsem na něj a otočila se k odchodu.
Následoval mě. „To bylo lepší, ale ještě by to chtělo trochu přidat, Princezno.“
„Neříkej mi tak!“ zavrčela jsem. „Nikdo ti neřekl, že máš jít se mnou.“
Cítila jsem jak vedle mě pokrčil rameny. „Nevadí, stejně půjdu s tebou. Kam vlastně jdeme?“
Zastavila jsem. „Ty nejdeš nikam! Vrať se zpátky odkud jsi přišel! A tím nemyslím tvůj nynější pokoj. Zmiz z našeho života, sem nepatříš!“
Všechno jsem to na něj vykřičela jedním dechem. A když jsem skončila. Stála jsem tak blízko k němu, že se moje oblečení třelo o jeho. Cítit jeho tělo tak blízko mému mi sebralo vítr z plachet.
Konečně se přestal samolibě usmívat. Koutky jeho úst pomalu padaly dolů – zvážněl, jako by cítil tu samou přitažlivost, co mezi námi proběhla a způsobila mi husí kůži po celém těle.
„Nemůžeš mě posílat pryč, jsem jediný dědic vládnoucí linie,“ zašeptal.
Po těle mi běhaly neposedné jiskřičky. Měla jsem co dělat, abych udržela na uzdě svůj roztřesený hlas. Chtěla jsem na něj křičet, ale čím hlasitější zvuk bych ze sebe vydala, tím víc by bylo poznat, jak se celá uvnitř třesu.
„Zničíš nás všechny. Už tak mého otce nemají moc v lásce. Jestli ho kvůli tobě sesadí z postu vládce města, pomysli, co s námi všemi bude. Všechny nás pobijí, jako zvířata.“ Zalapala jsem po vzduchu ve snaze udržet slzy v očích. „Žiju už dost dlouhou dobu. Pamatuju si masakry revoluce. Je to buď oni nebo my. A já nechci, aby kdokoliv umíral. Ne takovýmto způsobem.“
Postřehla jsem, jak se jeho ruka zvedá a v příští sekundě mi jejím hřbetem přejel po tváři. Jeho dotyk na mé kůži zanechával brnící stopu jeho doteku.
„Nedovolím, aby se ti cokoliv stalo, Kasandro,“ zašeptal.
Jako omámená jsem sledovala jeho oči, které se leskly tou podivnou, chladnou modří. Naplnila je taková něha, že jsem se v nich málem utopila. Až o pár okamžiků jsem si uvědomila, že mi palcem ruky přejíždí po rtech, které se pod jeho dotykem samovolně pootevřely. Moje tělo na něj instinktivně zareagovalo – chtělo ho – já jsem ho chtěla. A to bylo zlé.
Uskočila jsem, jako bych dostala ránu. Chtěla jsem od něj utéct a už se nikdy neohlédnout. Příjemný pocit spalující vášně odplavil strach.
Jeho ruka mne pevně chytila za nadloktí. Strhl mě zpátky a já jsem doslova narazila do jeho pevné hrudi. Zůstala jsem o něj opřená, ruce bezmocně opřené o jeho prsa.
„Neutíkej ode mě,“ šeptal. Jeho ruce byly najednou všude. Hladily mne lehce po zádech, způsobovaly závratě a horkost ve tváři. „Musíš cítit, co mezi námi je. Ta přitažlivost, která ti ani nedovoluje mi pořádně vynadat, Princezno.“
Zvedla jsem bojovně hlavu, i když v tu chvíli nebyl nejlepší nápad vyhledávat jeho oči. „Tak to se pleteš,“ podařilo se mi odvětit pevně, jenže můj hlas neměl žádnou hlasitost.
„Opravdu?“ zašeptal s náznakem úsměvu „Jsme zrozeni jeden pro druhého. Cítíš to stejně, jako já. Reaguješ na mé dotyky, dokonce i můj pohled tě svádí.“
To mě dokonale probudilo. Začala jsem se v jeho náručí vrtět, aby mě pustil, avšak jeho paže se ještě pevněji sevřely kolem mého pasu. Zapřela jsem se do jeho hrudi celou silou paží, abych prolomila jeho hradbu. Ve stejné chvíli se ke mně sklonil. Jeho rty se přitiskly na mé.
Ztuhla jsem. Tělo mi zachvátila nová vlna mrazení. Čekala jsem, rty pevně sevřené.
Paul se pomalu odtáhl. Díval se mi zpříma do očí a snažil se z nich vyčíst mou reakci. Moje mysl byla dokonale vygumovaná. Hrůza, která mě zachvátila přebila rozrušení z prvního polibku. A pak ji vystřídal vztek.
Vytrhla jsem se mu. Nakročila jsem si lehce dopředu a dala jsem mu facku. Dala jsem do toho veškerou sílu, co jsem v sobě našla, až Paulovi odletěla hlava na stranu. „Nenávidím tě!“ vyprskla jsme mu do obličeje. Rychle jsme se vytočila na patě a nechala ho daleko za sebou, samotného a pokořeného.

„Kasandro!“
K mému úkrytu se rychle blížily lehké kroky. Stáhla jsem se víc do stínů, aby mě Erika nenašla. Moje malá sestřička měla totiž neobyčejný dar chtít si hrát ve chvíli, kdy na to nikdo neměl náladu.
Po tom, co jsem od Paula utekla, jsem zalezla na jediné místo, kde jsem mohla nerušeně sedět a utápět se v myšlenkách – do knihovny.
Byla to podobná místnost, jako otcova pracovna, ale mnohem, mnohem větší. Regály z kvalitního, lakovaného dřeva lemovaly celý obvod místnosti. Na druhém konci, hned naproti dveřím, se nacházely točité schody na ochoz, kde se též nacházely police s knihami, které se napínaly až ke stropu.
Tady nahoře bylo jedno slepé místo, kam nebylo vidět. Jednalo se o výklenek na okno, které bylo stejně stále zakryté těžkým, nepropustným závěsem. Do výklenku bylo umístěné pohodlné křeslo s vysokým opěradlem, stoleček a lampička. Bylo to mé oblíbené místo.
Bohužel Erika o mé skrýši už dávno věděla, takže pro mě bylo spíš zklamáním než překvapením, když její volání ozvalo o něco blíž.
„Kasandro!“
Vyhlédla jsem z výklenku. „Neřvi vždyť tě slyší celý dům!“ okřikla jsem ji.
Tvář mé sestřičky se zkřivila do zamračené masky. Jejím jemným holčičím rysům to ale dodalo spíš na větší roztomilosti, než aby působila hrozivě. Ručky si dala uraženě v bok. „Tak se mi příště ozvi, když na tebe volám.“
„Eriko, teď bych vážně potřebovala být sama. Běž si hrát s někým jiným, dobře?“ mávnutím jsem ji poslala pryč.
Její tvářička se zkřivila ještě víc, až jsem se lekla, aby jí ten škleb nezůstal.
„Když jsi na mě taková, neřeknu ti, co jsme právě viděla!“ bojovně vystrčila bradu a dupla malou nožkou.
Ve mně se sevřely útroby. „Co jsi viděla?“ Je možné, že jsme s Paulem měli obecenstvo?
Uražená maska jí rázem zmizela z tváře. Erika přiběhla blíž a vyškrábala se mi na klín, jak to dělávala vždycky, když chtěla někomu za horka vylíčit, co se jí stalo. Vyrůstala z ní druhá Kamila v černovlasém vydání.
„Víš, byla jsem s tatínkem na procházce,“ šeptala mi, oči doširoka otevřené. „A když jsme se vraceli, komorník tatínkovi řekl, že na něj v pracovně čeká návštěva.“
Mohla jsem zase klidně dýchat. Neviděla nic. „Pokračuj,“ povzbudila jsem ji.
„Tatínek mě poslal do pokoje, ale já jsem šla tiše za ním,“ mrkla na mě. „Však víš, sledovala jsem ho. V té pracovně na něj čekal hrabě Ponten, byl tam i s maminkou a Leem.“
Zarazila jsem ji: „S Leem?“
„No s Apadinem přece!“ vypískla Erika netrpělivě.
„Ale-“
Erika mi zakryla ručkou ústa. „Slyšela jsem, co hrabě říkal. Chce na tatínka poslat Radu, protože chce tatínek ustanovit Paula svého nástupce.“
Odstrčila jsem Eričinu ruku. „Cože?!“
Erika přikývla tak prudce, až se jí lokýnky černých vlásků roztančily kolem zamračeného obličejíčku. „Ano, tatínek se mu vysmál, že prý kvůli něčemu takovému by si Radu nedovolil obtěžovat. A pak hrabě řekl, že pokud neustanoví, jako nástupce jeho, tak se tatínka pokusí svrhnout.“
„Eriko, říkáš mi tady pravdu?“ chytila jsem ji za drobná ramínka a jemně s ní zatřásla. „Je to všechno, co jsi slyšela?“
„Ano, pak už jsem běžela za tebou.“
„Oni jsou ještě v domě?“
Přikývla. „Ano, s tatínkem jsme dorazili před chvílí.“
„Dobře,“ pohladila jsem ji. „Seskoč, musíme jít.“

Poslouchat za dveřmi by bylo vzhledem k situaci nebezpečné. To, že Erika vyslechla takovou část rozhovoru a nikdo ji nechytil bylo veliké štěstí.
Eriku jsem poslala hrát si. Stálo mě dalších pár minut přesvědčit ji, že by nás obě mohla prozradit, ale nakonec odešla. Schovala jsem se v chodbě, kde se nacházela otcova pracovna, co nejdál ode dveří, ale dost blízko, abych slyšela a viděla, jakmile někdo vyjde z místnosti.
Netrvalo dlouho a dveře se rozletěly. První, kdo na chodbu vyběhl byl hrabě Ponten. Rozzuřeně jsem zaryla nehty do dřevěného obložení stěn. Musela jsem se hodně přemlouvat, abych na něj nezačala křičet.
„Jestli je to vaše poslední slovo, budete muset počítat s následky!“ vyštěkl Ponten a pak si to namířil chodbou pryč.
Jakmile byl z dohledu, vyklouzla jsem z úkrytu a vběhla do otevřených dveří. Místnost překvapením ztichla.
„Co tady děláš?“ zahřměl otec.
Můj pohled vyhledal Apadina, který se opíral o zeď blízko okna. Jakmile jsem zachytila jeho oči, rozlil se do mé mysli klid. Povzbudivě se na mě usmál.
„Odpověz, Kasandro!“ rozkázala matka, která právě vstala po mé levici.
„Co budeme dělat?“ vyhrkla jsem na otce. „Hrabě Ponten myslí své výhružky vážně, on nás nenechá na pokoji, dokud nedostane, co chce!“
Otec se napřímil. „Co ty můžeš vědět o jeho výhružkách.“
„O to tady přece nejde!“
„Mlč!“ vyštěkla matka.
„Zase strkáš nos, kam nemáš, Kasandro. Varuju tě,“ zabručel výhružně otec.
„Chci jenom pomoct,“ přecedila jsem skrz zaťaté zuby.
Matka mě chytila za nadloktí a smýkla mnou ke dveřím. „Jdi do svého pokoje, Kasandro, buď tak laskavá,“ sykla mi do ucha.
Vyškubla jsem se z jejího sevření, ale poslušně jsem odkráčela ke dveřím. Naposledy jsem se ohlédla, jenom abych se znovu podívala do tmavých očí Apadina. Povzbudivě na mě kývl, pak jsem za sebou zavřela dveře a nechala ho se svými rodiči o samotě.
Tak to se mi nepovedlo.
Chápala jsem otcovo rozčilení. Mohl Pontena roztrhat na malé kousky, za to, že mu přišel vyhrožovat, přímo do našeho vlastního domu. Ovšem smrt hraběte s tak vysokými sympatiemi by otcově reputaci příliš nepomohla.
Sedla jsem si na zem ve svém pokoji. Pro jistotu jsem zamkla. Do knihovny jsem se vracet nechtěla. Navzdory všem knihám, mě děsil ten prázdný prostor a hrobové ticho, které tam panovalo.
Opřela jsem se zády o čelo postele a sledovala stromy venku. Opět jsem prošvihla krásný slunečný den. Západ slunce barvil všechno kolem do odstínů oranžové a zlaté. Byla to krása, přesto na tom úkazu bylo něco moc smutného. Svět, jaký jsem znala, se pomalu chýlil k brutální změně. Cítila jsem to.
Z myšlenek mě vytrhlo opatrné klepání na dveře. Nebyl to nikdo z rodiny, poznala jsem klepání všech mých blízkých. Takže to musel být buď Paul, třebaže jsem pochybovala, že by se odvážil přijít až za mnou, nebo někdo jiný…
Vyskočila jsem na nohy. Doběhla jsem ke dveřím, kde jsem chvíli zápasila s klíčem v zámku. Nakonec se mi podařilo dveře otevřít.
Stanula jsem tváří v tvář Apadinovi.
„Projdeme se?“ řekl sametovým hlasem.
Natáhl ke mně ruku s nabídkou, která se neodmítá. Vlastně se ani odmítnout nedala.