Srdce je přece jen silnější!

Anotace: Dialog Rozumu a Srdce, tak, jak si ho většina představuje.

Dívám se zamyšleně z okna. Za oknem se odehrává boj. Slunce nechce dovolit mrakům, aby začali kropit suchou a vyhřátou zem. Začne druhý boj. Můj rozum se vzpírá proti srdci.

R-Má cenu se za něčím hnát??? Má cenu o někoho usilovat??? Ne, nemá!
S-Ale má… a ty to víš! Pořád to cítíš. Tak seber odvahu a jdi s tím ven.

R-Ach… si pořád stejně naivní! Já myslel, že už na lásku nevěříš…
S-Och, kamaráde, silná to slova! Láska je všude kolem nás, v lásku nemůžeš přestat věřit.

R-Můžu! A já to udělám! A nebudu na tebe brát ohled! Vlastně mám větší převahu než ty, nějaké přihlouplé srdce, které na nás hází myšlení o citech. Jak otřesné! My musíme tu katastrofu, kterou vyvoláš, spravovat!
S-Ale, mírni se… máš jen zlost a vztek. Možná máš větší převahu u jiných věcí, ale rozhodnutí je vždycky podle mě!

R-Mám zlost, ale právem! Už mě nebaví to nekonečné fňukání o lásce, o tom, jak někdo někomu chybí! Unavuje mě tohle řešit. Už jenom to pomyšlení mě přivádí do hrobu!
S-*úsměv* Prosím tě, to už přeháníš…

R-Nepřeháním! Jsem tu na něco užitečnějšího!
S-Ale já za to nemůžu. Proč dáváš vinu mně?

R-Vždyť za to můžeš! Kdo asi vysílá ty pocity smutku, ztráty a zklamání? No, kdo?
S-Z čeho usuzuješ, že právě já???

R-A kdo jiný by to mohl být?
S-Co ty, rozum.

R-Větší hloupost jsem neslyšel! Já? Já? To je prostě blbost!
S-Proč se tak rozčiluješ? Musíš k tomu mít nějaký důvod…a jediný, který mě napadá, že mám pravdu…

R-Ha, a teď se prostě musím smát! Neházej svoji vinu na někoho jiného! A ještě k tomu na mě!
S-Dobře, já se přiznám. Občas se mi zasteskne, ale to je všechno. Ty pocity musí vyvolat někdo jiný.

R-Hmm… Kdo by to tak mohl být???
S-Kdo asi…

R-Nikdo mě nenapadá, tebe snad ano?
S-TY se ptáš mě? Ano, někdo mě napadá…

R-Kdo? Prozraď mi prosím, jeho jméno.
S-Ty…

R-Nech toho! Není to vůbec vtipné! Říkám, že já to nejsem! Už s tím přestaň! Nemáš důvod mě obviňovat!
S-Nemám? Mám ale důkaz, že to jsi ty!

R-Důkaz? Tak to jsem zvědav, jak mi dosvědčíš, že to všechno mám na svědomí jen já, sám.
S-S radostí. Kdo vyšle do mozku, že se cítí sám? Ty. Potom se všichni podřídíme, protože si myslíme, že je to pravda. A přitom není…

R-Takže mi chceš namluvit, že to všechno začnu a přitom to i skončím?
S-Ano. Co je na tom tak nepochopitelného?

R-Přijde mi to celé jako hloupost! Lžeš! A to, co jsi mi řekla, není důkaz! Je to jen tvrzení! Já zase říkám, že to jsi ty! Ty se zastáváš citů a věříš v lásku.
S-Tak potom je to tvrzení proti tvrzení. A to, že věřím v lásku, s tím nemá nic společného.

R-Nemá? Už nevíš, co mluvíš…
S-Já? Myslím si pravý opak.

R-Neurážej mě pořád! Nemusím to trpět!
S-Já ti nic nedělám…

R-To není pravda! Začínám být zlý!
S-Já začínám být klidnější…

R-Jsi hrozná! Jak s tebou mohu žít v jednom těle...?!
S-Takhle.

R-Vyhýbáš se rozhovoru. Chceš ho ukončit! Typická ženská!
S-Unavuje mě, každý den se s tebou hádat, mezitím, co nás k tomu přinutí tahle melodie…

R-Tohle svědčí o tvé slabotě.
S-Já to aspoň přiznám! A už mě nech! Je mi smutno!

R-Jako bych to neříkal! Za všechno můžeš ty!
S-Já jsem srdce! Jsem symbolem lásky! A lásku doprovází city! Jak bych jinak asi mohla žít! Jen to mě udržuje na životě! Stejně tak, jako tebe kyslík, abys mohl myslet!

R-Jsi chytrá…
S-Ty jsi paličatý!