Voněla po mandarinkách

Stála tam a poslouchala ticho. Dlouhý hnědý vlasy jí padaly do očí. Mlčky je ignorovala a vduchu si přála, aby jejich třepotání ve větru nebylo tak ocelově tíživé. Pohledem provrtávala svou dlaň, ve které držela zbytky jarní rosy ještě předtím, než vůbec stačila spadnout. Byla vílou. Tou, ve které hledal naději i uspokojení.
Když ji porpvé viděl, v duši mu srdce řvalo jako polní maršál k útoku, když pomýšlí na kapitulaci s doběla zakrváceným šátkem z jeho hrudi. Tehdá bylo teplo a po kopcích, kde seděla, se poflakoval jarní větřík společně s ní. Seděla jen v noční košili. Byla nahá, bosá a neskutečně krásná.
Nechěl a ocitl se vedle ní. Styděla se. Ona voněla po mandarinkách a on věděl, že pohádkovým bytostem se věřit nemá. Princezna, která toužila po tom, aby ji zachránil princ. S modrou krví jen proto, že si do žíly píchl inkoustové pero.
Neuměl vycítit lidské pocity; ona přece nebyla člověk. Pohledla na něj a její oči mu prozradily vše, co potřeboval vědět. Miloval ji, ale ona ho hladila polštářky svých prstů. Brečel. A chtělo se mu tančit. S ní, jejím větrem i jejími hnědými vlasy, co jí padaly do očí a které tak neskutečně igorovala. Asi je milovala víc než jeho.
Pochybná kartářka mu z jeho krátké rýhy života v jeho dlani vyčetla nejasnou budoucnost za třicet pět korun a mu to nevadilo. Uměl si ji vyčíst sám v jejím klíně, který ho nabádal. K čemu, to nevěděl.
Odhrnul jí ty havraní vlasy z čela a políbil ji jako svou múzu, která ho zranila. Začervenala se a proto ji políbil znovu. Zarývala mu nehty do masa a drápala mu svou stopu do kůže na zádech. V tu chvíli tušil, že je to naposled, co cítí imaginární tep jejího srdce.

Ležel tam sám. Byla tma a z vesmírného prachu se na něj usmívaly hvězdy. Něco za nimi bylo, jenže teď nevěděl co. A stačilo mu to. Stačilo mu, že má v ruce pár hnědých vlasů, dvě kapky rosy. A na jazyku příchuť mandarinkového oranžova.