Povídka Chloe a Alexe č.5

Anotace: 2 konce...

*Zase hodina…* Chloe si lehla na lavici. Už bylo pět minut po zvonění a profesor nikde. Kluci se vzadu smáli a najednou se otočili na Chloe. „Hej Chloe! Pojď sem!“ Chloe nechápala, co chtějí, ale zvedla se a šla za nimi. „No?“ „Máme pro tebe úkol, jestli ho tead budeš chtít splnit.“ „Proč zrovna já?“ „Bylo viditelné, že se nudíš.“ „Hm…fajn. O co jde?“ „Vylezeš z okna na parapet. Dokaž, že se nebojíš.“ Chloe na ně překvapeně koukala. „Z okna?! Jak vás to proboha napadlo?“ „Jen tak… Bojíš se?“ „Ani náhodou! Udělám to.“ Zhluboka se nadechla. *Co to dělám? Jak mě mohli překecat k něčemu takovýmu…? Překecat…no spíš jak jsem k tomu přistoupila…* Kluci otevřeli okno a dovnitř zavál teplý letní vítr. Chloe vyskočila na lavici, nadechla se a vykročila z okna. Stála na okraji, když v tom se na ní zabouchlo okno. „Héééj, vy zmetci! Otevřete!“ Kluci se jen smáli a nepustili žádnou holku, aby Chloe pomohla. Chloe si povzdychla a otočila se. Pohleděla na travnatý mírný kopeček s kameny.

Špatný konec:
Zamrazilo jí. Tohle je osud. Příležitost. Může skočit. Má šanci. Nikdo jí nezabrání. Znovu pohlédla do třídy na všechny tváře. Pozastavila se u Betty, poté se zadívala na Annie a rty jí naznačila „Sbohem.“ Annie hrůzou pohlédla. Začala řvát na kluky, ale ti se jen smáli. Chloe se usmála. Tak to má být. Nadechla se, zavřela oči a skočila. Bývala by to přežila, ale hlavou narazila na kameny. S rozraženou lebkou a úlevným úsměvem. Mrtva. Kluci stáli jako opaření. Proč neotevřeli…? Annie na ně ječela a břečela. Cristine ji objala. Všichni brečeli. Do třídy vstoupil profesor. „Co se stalo?“ „Ona…skočila...dole…kameny…“ Annie nemohla mluvit. „Kdo skočil?“ „Chloe…z okna…skočila na kameny a zabila se….“ Profesor rychle vyběhl ze školy. Byla mrtvá. Ale smála se. Byla šťastná. „Jak se to stalo?,“ zavolal profesor na Annie. Dole už se seběhla skoro celá škola. Všichni měli vyděšené pohledy a sledovali nehybnoucí tělo. Však tak…bezstarostné… Následující týden byl pohřeb. Byla pozvána Chloinina třída i paralelka. Ale ne všichni přišli. Ne že by nechtěli, ale rodiče jim to zakázali. Přišel i Alex. Měl na sobě černý oblek a černé sako-to, které Chloe tak milovala. Smutně hleděl na překrásnou ebenovou rakev. Obešel rodiče Chloe a vyjádřil upřímnou soustrast. Brečeli, matka se dokonce svalila na zem. Nemohla vstát. Slzy se jí kutálely pomalu po tváři a lehce kanuly na její černé šaty. *Proč to udělala?,* běželo Alexovi v hlavě. Po obřadu byla poslední možnost podívat se na zemřelou Chloe. Alex za ní přišel. Na prst jí nasadil krásný zlatý prsten se safírem. „Nezapomeň Chloe… Na nikoho z nás. Já…já pitomec… Až teď mi došlo, že tě mám rád. “Žij“ sladce.“ Políbil ji na tvář. Odebral se do povzdálí a sledoval, jak zavrají rakev a pomalu ji nesou k hrobu. Po chvíli ji zakopali. Měla překrásný náhrobek. Alex k němu přišel. „Každý týden ti budu nosit květiny a zapalovat svíčku. Pokusím se nezapomenout… Ale musíš pochopit, že jednou budu muset přestat. Začít žít. Vím, že bys to tak chtěla…“ Zavřel oči a nechal se pohltit chladným osvěžujícím vánkem. Doufal, že je to její odpověď. Naposledy na ni pohlédl a vydal se vstříc svému osudu…

Dobrý konec:
„Sakra, asi to budu muset přelízt.“ Opatrně se otočila čelem k budově a šla po parapetu. Musela projít kolem kabinetu dvou profesorek, ale naštěstí někde učily. Uklouzla jí noha. Naštěstí se udržela a šla dále, až došla k zadnímu oknu paralelky. Taky tam ještě nebyl profesor. *Hm…asi mají profesoři nějakou schůzi,* pomyslela si Chloe. Rychle zaťukala na zadní okno. Seděli tam kluci, kteří se ihned na Chloe otočili a nevěřícně koukali. Chloe zkusila zařvat, aby otevřeli. Pochopili a hned otevřeli. Chloe rychle skočila do třídy a prudce vydechovala. „Ty vole… ti hajzlíci.“ „Ehm… Chloe, co to jako bylo?“ Chloe se teprve uvědomila, kde je. Koukla na kluky, mezi nimiž byl i Alex. To on se zeptal. „No víš, kluci mě jaksi vyhnali z okna a zavřeli, tak jsme se odtam musela nějak dostat.“ „Počkej, to jsi jako lezla až od vás?!“ Alex byl překvapený. „Jo…hele, kdyžtak to dopovím potom, teď už fakt půjdu radši zpět do hodiny. Snad tam není už profesor. Ahoj...“ „Dobře…Čau.“ Chloe utíkala do třídy. Sice udýchaná, ale šťastná. Vždyť mluvila s Alexem! To bylo něco neskutečného! Co nejrychleji vběhla do třídy. Profesor tam naštěstí ještě nebyl. „Vy idioti!“ zařvala na kluky. Ti na ni jen čučeli. „Hej jak jsi se od tam dostala?“ „Přelezla do paralelky.“ „Wow!“ „Jsem fakt potěšena z vašeho překvapení, ale nejradši bych vás zabila!“ „No jo, ale náhodou dobrý. Já bych to nepřelezl.“ Chloe je už ale moc neposlouchala. Za chvíli přišel profesor. Hodina uběhla docela rychle. S Betty poté mířily na záchod. „Hej Chloe, tak povídej, ne?“ Chloe se rychle otočila. *Alex…* „No co mám povídat. Všechno víš.“ „No nevím. Jaký to bylo? Bála ses?“ „Jak se to vezme…Trochu jo, ale hlavně jsem se bála, když jsem prolízala kolem kabinetu.“ „A viděl tě někdo?“ „Ne, naštěstí. Ale byla to fuška.“ „Seš fakt dobrá.“ Mrkl na ni a Chloe byla nadmíru šťastná. „Děkuju.“ Usmála se na něj a hleděla mu do očí. „Tak zatím,“ řekl a otočil se zpátky do třídy. „Chloe, jdeme?“ Betty ji táhla po chodbě, jinak by se Chloe nikam sama nedostala. „Hej, Chloe, hůů, jsi tu přítomna?“ „Jo… jo, promiň,“ vykoktala ze sebe Chloe a usmála se na ni. „Jen… prostě však víš… tohle bylo… Já nevím, jak to popsat, tohle jsem vždycky chtěla… Já to nechápu… Nikdy se mnou nechtěl mluvit a teď…? Co to bylo?“ Chloininy oči těkaly po Betty a ta na ni pohlédla slabě ustaraným pohledem. „Nevím, asi dostal rozum,“ zazubila se nakonec a smála se. „Víš co? Radši nic neříkej,“ ušklíbla se Chloe a šly zpět do třídy. Po škole vyšla Chloe s Betty ven před školu a čekaly na Rose. Najednou tam přišli kluci z paralelky a začali volat: „Chloe! Chloe! Chloe!“ „Ježíš, nemohli byste bejt zticha? Nepotřebuju, aby o mně věděl celej svět.“ Kluci se rozchechtali a přišli k holkám. „No ale takovej čin se zaslouží slávu!“ „Ale prdlajs, akorát jsem přelezla od nás k vám no. Nic závažného.“ „Já si myslím, že tohle bylo dost drsný!“ „No jo, ty,“ ušklíbla se na Alexe a vyplázla jazyk. „Hele hele, to já bych to přelezl taky.“ „No jasný, to všichni víme.“ „Tak pojď, hrdinko,“ zvolala Betty a ušklíbla se na ni. „No fajn, tak jdem.“ „Já jdu s váma.“ „Ehm, nechodíš náhodou směrem ke Konečňáku?“ „Copak, vadím tu?“ „Ne, to ne, ale…“ „No tak vidíš, tak jdeme,“ uchechtal se Alex a vydal se směrem k Táboru. *Buď v klidu, buď v klidu…* Nadechla se a vyrazila také. Chvilinku bylo ticho, ale pak promluvil Alex. „Tak co jinak? Co život?“ „No znáš to… Docela fajn. Co ty?“ „Ale jo, docela dobrý.“ „Jak se má vůbec Huhla?“ „Jo, parádička.“ Postupně se rozmluvili, až došli na zastávku. „Ty jedeš do města?“ „Asi jo, je pátek… Beru tě na zmrzku.“ „Ehm…ja…jako fakt?“ „Jo, proč by ne?“ „No já…nevím... Prostě…to, jak jsi se ke mně choval a tak… A teď tohle…“ Alex se jí zahleděl do očí. „Promiň. Nedokážu to vysvětlit…“ „Dobrý…jen…chápeš…“ „Já vím… Nemluv o tom a hoď to za hlavu.“ „Dobře.“ Usmál se na ni a Chloe nevěděla, co říct. Nevěděla, jak se chovat, jak s ním mluvit. Bála se, že pro něj nebude dost dobrá. Co když to špatně dopadne? *Ale teď ne, teď to nesmím řešit.* Oplatila mu úsměv a společně vyrazili směrem k cukrárně. „Jakou si dáš?“ „Asi tu grepovou.“ „Tak jo.“ Seděli spolu 2 hodiny. „Omlouvám se, ale už musím jít. Příště ti to vynahradím.“ Usmál se a dal jí pusu na tvář. „Děkuju za dnešek. Měj se.“ Alex odešel a Chloe ještě chvíli seděla a přemýšlela… *Nejlepší den mého života…* Nadechla se a s úsměvem vyrazila domů…