Nekončící láska

Anotace: Mohl bych říct, že nepoužít jména byl záměr. Pravda je, že nemám dostatečnou představivost abych je vymýšlel... Mimochodem...představivost nemám ani co se týče názvů...

Odešla. Ukončila pětiletý vztah pouhým zabouchnutím dveří. Pro ní už bylo všechno uzavřené, ale nikoli pro něj. S kameným výrazem se pomalu sesunul k zemi.
Zamiloval se do ní hned první večer, kdy se setkali. Zamiloval se, přestože nikdy nevěřil na lásku na první pohled. Vždycky to považoval za něco povrchního, je to pouze o vzhledu a ne o vlastnostech.
Zrovna když se chystal opustit sál, uviděl jí před sebou. Scházela po schodech. Bylo mu trapné ji pozorovat, ale když se mu podívala do očí, přemohla ho slabost. Kývla hlavou směrem k tanečnímu parketu. Svěřila mu svou ruku a nechala se vést. Protlačil ji davem, chtěl se toho o ní tolik dozvědět. V hlavě měl spoustu otázek, ale žádnou na jazyku. Po celou dobu spolu nepromluvili ani slovo, pouze si zkoumavě hleděli do očí. Když odcházela, řekla jedinou větu: ,,Věřím, že si mě najdeš." Našel si jí, ještě toho večera. Vyběhl za ní, uchopil její ruku a zamával na kolem jedoucí taxi.
Po celých pět let o ní ani jednou nezapochyboval. V jeho srdci byla stále jediná. V jeho srdci a v životě. Nedovedl si představit, že by mohl něco sdílet s někým jiným než s ní. Jedinou vyjímkou v tomto směru byl sex.
Svou chybu si uvědomil teprve, když uslyšel rachot klíče v zámku. Ohrozil všechno pro něj důležité. Kéž by šel vrátit čas. Teďka by si mnohem líp rozmyslel, co dělá. Proč si člověk nikdy neuvědomí následky před tím, než něco provede? Rozlítli se dveře, ona v nich stála. Do očí ji vhrkly slzy. Slzy zklamání, vzteku a zoufalství. Její ruka plesknutím dopadla na jeho tvář. Očima se ho ptala ,,proč"? Nakonec za sebou zabouchla dveře. Za sebou a za jejich minulostí.
Ona ho uhodila. Ale ublížil on jí a hlavně sám sobě. Cítil hlubokou bolest nad ztrátou. Díky ní se stal tím, čím je. Byl odhodlán jí získat zpět a trávit s ní nejhezčí chvíle i nadále. S nekončící nadějí se přibližoval k jejím dvěřím. Konečně sebral odvahu stisknout zvonek. Přiznat tím svou chybu, svojí slabost.
Nevěřícně pozoroval vlastní odraz v zrcadle. Nechtěl věřit tomu, co udělal. V umyvadle si omyl ruce od krve, stále si šeptal: ,,Budeme spolu, my dva, už navždy." Sesul se k zemi a zašátral v kapse po břitvě...