Malý Finský Příběh XVII.

Anotace: Velký odstup od poslední části, ale na chvilku mi utekla múza, teď učení na zkoušky. Tak doufám, že se opět bude líbit a Všem věrným čtenářům děkuji! :)

„Holt musíš počítat v životě s takovými případy, jako jsou ty dva.“
„Kdo mohl tušit, že se objeví někdo jako já, v mužském provedení, až na to, že můj mozek mě brzdí. Jejich je asi na dovolený.“
Jaro se uchichtl.
„Myslím, že jejich mozek je už dávno opustil.“
Usmála jsem.
„Už chápu, proč se ozval ten dutý zvuk, když jsem praštila Kuka do hlavy tou lžící.“
Proběhla mezi námi vlna porozumění.
„Proč sis vlastně vybrala Hannu, běhá tu spousta hezkých kluků a většina blíž tvému věku.“
Narovnala jsem si a zamyslela se.
„Poznala jsem už spoustu kluků. Ne, že bych s nima něco měla, ale znala jsem je dost dobře a musím uznat, že se v něm skloubí vlastnosti, co jsem vlastně u přítele nebo u kamarádů nikdy nepoznala, pro mě je prakticky dokonalej.“
„Měla bys spadnout na zem.“
„Já vím, ale pokud je to fajn, tak proč hledat špatný stránky.“
„Taky pravda,“ souhlasil.
„Co nás tady pomlouváte?!“ vletěl do obýváku jako tajfun Kuk.
Věnovala jsem mu výmluvný pohled. Za ním se vynořil Hannu, jeho pohled spočinul na zemi. Povzdechl si.
„Hele kluci, nechcete už jít? My se to tu pokusíme dát do pořádku. Ať můžete zase příště přijít a zase to tu rozházet,“ zamrkala jsem na ně.
Podívali se na sebe.
„Nooo, mohli bychom jít, i když…“ protahoval Kuk svoje myšlenky.
Jaro dal sebrané lžičky na stolek a vyrazil k těm dvou.
„Myslím, že bychom měli jít,“ poznamenal.
Kuk chtěl ještě něco říct, ale Jaro mu zakryl ústa, chytil ho kolem krku a táhl ho pryč.
Hannu se na mě podíval pohledem, který se ptal, jak jsem to ksakru dokázala. Nevinně jsem zamrkala. Zasmál se, zakroutil hlavou ve smyslu, že jsem praštěná a potom ty tři šel doprovodit ke dveřím.
Dveře se zaklapli a Hannu se vrátil zase zpět. Podíval se potom nepořádku. Odfoukl si.
„Tak to mám, co dělat.“
„Jak ty? Snad my, ne?“ odporovala jsem.
„Je to můj dům, měl bych si to tu uklidit a nezatahovat Vás do mých starostí.“
Pozvedla jsem obočí na znamení nesouhlasu. Došlo mu, že udělal docela chybu.
„Nechci, abys uklízela to, co tady nadělali ti tři. Je to moje chyba, neměl jsem je sem pouštět,“ zkusil to zaobalit jinak.
„A co když Ti chci pomoct a dobrovolně.“
„Nezabráním ti v tom, co?“
„E-e. Ale nevím, jestli tahle malá příšerka nechce jít domů,“ usmála jsem se šibalsky na Prcka.
„A přijít o všechnu tu zábavu tady. To teda ne.“
„Nevím, co je na uklízení zábava, ale budiž,“ rozesmál Prcek Hannu.
„A víte co? Dejte do kupy obývák, já se pokusím zjistit škody v kuchyni, a když budete rychlejší, můžete mi pomoct. Co vy na to?“ navrhla jsem se.
„Nezní to špatně,“ pokrčil rameny Hannu.
„Hlavně na mě někdo tak v půl osmé houkněte, ať jsme do osmi doma. Nechci nám zadělat na průser.“
„Průser,“ zaječel Prcek a začal hopsat po gauči.
„Na mě nekoukej, já za to nemůžu,“ poznamenala jsem.
„No a kdo jinej?“ zasmál se Hannu a hodil po mě polštář.
„Tak už se nedivím, že je tady takovej svinčík, vždyť ty jsi s klukama úplně stejnej,“ se smíchem jsem po něm hodila ten polštář zpět.
„No, dobrá. Už budu hodná domácí puťka,“ prohlásil významně.
„Uvidíme, jak dlouho ti to vydrží,“ vyplázla jsem na něj jazyk a zalezla do kuchyně.
Můj první pohled ulpěl na kamnech a hromadě hrnců, putovala jsem dál po lince, kde se povalovala spousta nádobí. Na stole se váleli ještě zbytky jídla na talířích. Štěstí bylo, že po celé kuchyni s jídelnou byla dlažba, protože tam byl neskutečný našlapaný svinčík. Zakroutila jsem hlavou a chtěla začít s úklidem zbytků jídla na talířích. Když se mi podařilo najít odpadkový koš, bylo mi jasné, že se začíná u něj. Další výhoda byla, že venku byla už docela zima a mouchy už nelétali, jinak myslím, že vím, kde by si udělali svůj ráj. Vykoukla jsem do obýváku.
„Hele, kde máš nějakej obrovskej pytel na odpadky?“
„Jak obrovskej?“
„Zhruba, abych do něj narvala dva tvoje plné odpadkové koše.“
„Ehm, vydrž minutku.“
Hannu vyběhl z baráku, dívala jsem se na něj z okna, vlezl do jeho kůlny, hlavně se snažil obejít ten bordel, co se nacházel tam, který si vlastně udělal on sám. Ven vyběhl jako srnka, až jsem se musela smát. V ruce mu vlál modrý pytel. Dveře práskli a než jsem došla ke dveřím do obýváku, zjevil se na prahu kuchyně. Zmerčil svůj odpadkový koš.
„Nemám to vynést?“
„Vypadám snad jako někdo, kdo ještě neviděl odpadky?“
„Tak jsem to nemyslel, ale je to spíš práce pro chlapy.“
„Tak to mám dojem, že jsi první, kdo by to dělal dobrovolně,“ zasmála jsem se,“ beztak určitě ještě něco budu vyhazovat. Zmáknu to. Ty si spíš dej do kupy obývák,“ mrkla jsem na něj.
„Dobrá, ale kdyby něco, víš, kde mě hledat,“ a předal mi pytel.
Poslušně jsem zakývala hlavou na znamení souhlasu a Hannu opět zmizel v obýváku.
První se mi podařilo zbavit všech odpadků v koši a taky hlavně okolo koše. Další v pořadí byly zbytky jídel na stole. Nádobí jsem si potom roztřídila od poměrně čistého ke špinavému, do toho nejhoršího jsem nalila horkou vodu, aby se to alespoň trochu odmočilo. Některé zbytky jídel byly opravdu nechutné. Zajímalo, čím se ti tři cpali. Když se mi podařilo přeprat nádobí a uklidit ho jakž takž, kam jsem si myslela, že patří, čekala mě super čistá podlaha.
„Viva vytírání,“ poznamenala jsem a začala.
Konečně se mi po několika hodinovém makání podařilo zpacifikovat to tak, že kuchyně voněla čistotou a blýskala se. Zadívala jsem se ven. Venku už dávno svítila oranžová světélka lamp. Unaveně jsem se posadila na linku a kochala se pohledem na dobře odvedenou práci.
Ve dveřích se objevil Hannu.
„Co se tady flákáš?“
„Já? Náhodou už to mám všechno hotový.“
Kuchyni sjel svým pohledem. Obdivně zapískal.
„Jak bych ti mohl poděkovat?“ došel ke mně.
„Nemám tušení, ale jedna malá prosba by se našla.“
„Ano?“ zašeptal mi do ucha.
„Mohl bys nás potom odvézt domů? Obávám se, že už nejsem schopná někam dolézt,“ asi jsem mu v tu chvíli zrušila všechny nemravné myšlenky.
„Ehm, jasně,“ zachraptěl.
„Ty si měl na mysli něco jiného?“ začala jsem ho škádlit.
„Ne, neměl,“ snažil se skrýt zklamání.
Přitáhla jsem si ho k sobě, obejmula ho nohama.
„Víš, bylo tu ticho, spousta chvíle na přemýšlení. A rozhodla jsem se. Nemám nad čím truchlit, mohlo mi být jasné, už když jsem odjížděla, že to končí. Ráda bych byla s Tebou a teď ti upřímně říkám, že moje kontrolky v hlavě červeně blikají a řvou, že dělám naprostou kravinu, že bych měla být chvíli sama, že mám jen ztřeštěné hormony.“
Rozesmál se.
„Co je tu k smíchu?“
„Ty taky vypadáš jako červená kontrolka.“
Bohužel, nastala jedna z mých neoblíbených situací, rozpaky a s ní spojené rudnutí.
Pohladil mě po tváři a podíval se mi do očí.
Poprvé v životě mě napadlo, že si jednou prožívám úžasné chvíle hned od začátku, než obvyklé zlomení srdce nebo skoro roční čekání, než se pán rozhodne, zda se mnou bude.
Zavřela jsem oči a jemně rukou jsem mu sjížděla po obličeji.
„Co to děláš?“
„Ukládám si paměti tvůj obličej, abych si pamatovala nejen jak vypadá, ale i hmatově.“
„To slyším poprvé.“
„Máš samé uložit, uložit, uložit.“
Než jsem se mu vrátila rukou zpátky od brady k čelu, políbil mě.
„Tohle je ve smlouvě?“ zeptala jsem se ho.
„Cože?“ vykolejilo ho to,“ nedělej si ze mě srandičky, jo?“ polechtal mě.
„Jak hihihi bych moh hihihi la.“
„Ty si vždycky najdeš záminku,“ usmál se.
„Co dělá vůbec Prcek?“ došlo mi, že tam nejsme sami.
„Řekl bych, že tvrdě zařezává na mém gauči a pod mou dekou.“
Jeho ruce mi putovali po zádech.
„Víš, co mě strašně baví?“
Zavrtěl hlavou.
„Prohlížet ty tvoje kérky.“
Vzala jsem jeho levou ruku a zkoumala jí, prstem přejížděla po jednotlivých obrázcích. U ramene měl hada. Vysmekl se z mého sevření a než jsem stačila něco říct, sundal si tričko.
Zakousla jsem se do rtu. Dalo by se mluvit o úchylce na hezké hrudníky a tenhle byl výstavní kousek. Hannu si musel všimnout mého hladového pohledu.
„Mám ti popsat tvůj výraz?“
Křečovitě jsem se usmála.
„Čekám, kdy se na mě vrhneš a hladově mě sežereš.“
„Hahaha,“ poznamenala jsem ironicky.
Došel ke mně a otočil se ke mně zády. Další spousta kérek.
„Co znamená ten čas?“
„Hodinu mého narození,“ bříškem prstu jsem mu lehce obkroužila tvar jeho tetování.
„A ti pánové? Nějací předci.“
„Jojo, co dřív dělali, takovej odkaz, abych nezapomněl.“
„A erb je předpokládám, rodový.“
„Ano.“
Kroužila jsem dál svým ukazováčkem po jeho tetování.
„Nejdřív se na mě hladově díváš a teď se mě bojíš dotknout?“
„To ne, jen dalo by se říct, nechci se nabažit hned.“
Otočil se ke mně opět čelem. Můj prst obkroužil ladnou linku od jeho zad až na jeho hruď. Stále jsem si kreslila obrázky. Po docela dlouhé chvíle mu došla trpělivost a chtěl se jít obléknout, ale na tu chvíli jsem čekala a chytila jsem mu tváře do dlaní a přitáhla ho k sobě, abych ho mohla políbit. Nečekal to, nečekaně se vyškubl, zavrávoral a místo polibku jsme se praštili navzájem do hlavy, jeho sesouvání na podlahu zastavil až můj výstřih. Chvíli bylo ticho.
Začala jsem se neskutečně smát. Hannu zvedl hlavu, chvíli se tvářil naštvaně, ale potom ho smích ulovil také.
„Ti povím, že jsi pěkná provokatérka.“
„Nikdy netušíš, co se skrývá uvnitř,“ pokrčila jsem rameny.
„A teď k tomu, co jsem chtěla udělat,“ tentokrát to dopadlo, tak jak má.
„Myslím, že cos udělala, nebylo zase tak špatný.“
„Koukám, že se ti v mém výstřihu líbilo, co?“
„A komu ne?“
„Taky pravda.“
Vážně se na mě podíval.
„No, nekoukej takhle, můj výstřih je oblíbeným středem zájmů tvého pohlaví, já za to nemůžu.“
„Máš alespoň úspěch u kluků.“
„Jo, ale to by někteří museli vlastnit mozky.“
„A já vlastním?“ usmál se.
„Tak to nevím, do hlavy jsem se ti ještě nenavrtala,“ naznačila jsem vrtačku a vrtání mu do hlavy.
Chytil mi ruce a lehce mi je žmoulal ve svých.
„Myslím, že to už budeme muset rozpustit. Je sedm hodin.“
„Jak to víš?“
Zatahal mě za pravou ruku a já zmerčila, že má na ruce hodinky.
„Aha. Moje chyba,“ zasmála jsem se.
Pustil moje ruce a šel si obléct triko, než došel ke stolu, seskočila jsem z linky, došla ho a pleskla ho po zadku. Nadskočil.
„Snad jsem tě nepřekvapila?“ zakřenila jsem se na něj.
„Neee, vůbec.“
Ale bylo mi jasné, že to vůbec nečekal. Ztratila jsem se mu ve dveřích do obýváku.
Prcek vesele chrupkal na gauči, chtěla jsem ho probudit.
„Nech ho spát, odnesu ho do auta.“
„Dobře,“ pokrčila jsem rameny, v chodbě před dveřmi jsem sebrala jeho botičky, pro batoh jsem musela nahoru. Nechal ho v Hannuovo ložnici. Měl jí nádhernou a útulnou z rychlého pohledu, když jsem popadla batůžek. U dveří jsem sebrala jeho botky. Hannu už tam s ním stál, měl ho zabaleného v dece.
„Vypadá jako nemluvně.“
„Jo, jen mu ještě chybí dudlík.“
Zašklebila jsem se. Hannu mi vrazil do ruky klíče od domu.
„Zamkni prosím tě. Já zkusím nahodit auto.“
Kývla jsem na souhlas. Hannu vylezl ven, já mu byla v patách. Zabouchla jsem dveře a zamkla je.