Vent Frais - část 1.

Anotace: Začátek čehosi, co odráží jednu z mých mánií....o komplexitě (neumím mluvit česky) lidských vztahů, o pochopení druhých, o rozdílech a o tom velkém chaosu, zvaném láska

Bouře. Vítr. Večerní vánek, co vane od moře. Zaplétá se do lanoví, laškuje s bílými plachtami, skučí kolem stěžňů výletních lodí. A zpívá. Naříkavě kvílí melancholickou sonátu věčnosti. Křičí z posledních sil, tříští se o ebenově černé útesy, a poté odchází. Tiše, skoro něžně. Hladí vrásčité tváře a popraskané rty, do kterých vhání mořskou sůl. Miluji vítr. Často si od něj nechávám vyprávět příběhy. Chacun son tour. Někdy mu na oplátku otvírám své staré rány. Vítr mi zalézá do konečků vlasů a zmodralých prstů, odkud pak chladnými polibky stírá stříbřité jiskry mých slz. Lhostejně spolu sdílíme chvíle ticha, rušeni rozverným křikem drzých racků. Na idejích je vždycky něco násilného. V samotě své prohnilé pseudoromantické duše popíjím pelyňkový čaj. Chtělo by to spíš něco na zažívání. V intimních zpovědích je vždycky cosi násilného. Svírá se mi hrdlo. J´ai envie de vomir. Zavírám oči. Padá opona.

Zrovna jsem jen tak vysedávala na hradbách bájného intramuros. Vlhký vánek svižně poskakoval po mé odhalené šíji. Hlava, zvrácená vzad, se tiše oddávala psychedelickému snění. Přes zavřená víčka jsem stěží vnímala, že nezřetelný černý stín zakryl studené dubnové slunce. Stará, věčně namáhaná prkna lavičky submisivně zasténala. Kdosi se usadil na druhém konci. Podvědomě jsem se odtáhla a v obraném gestu nakrčila ramena. Kolena mi sama od sebe instinktivně vystřelila k bradě. Nechtěný příchozí se usadil necelých dvacet centimetrů ode mne. Z duše nenávidím cizince, co mají tu drzost nerespektovat proximický zákon osobních zón a egoisticky překračují bezpečnou hranici myšleného kruhu s poloměrem minimálně dva metry. Neslýchaná hrubost! Celá má mysl křičela panickou hrůzou. Myslela jsem, že zešílím. Z principu a velmi zatvrzele jsem se však odmítala zvednout. Lavičku jsem si v tomto přeplněném turistickém letovisku poctivě a (za pomoci ostrých loktů) sakra zaslouženě vydobyla, nehodlala jsem ji tedy jen tak opustit.

-„Zlost, zášť, beznaděj nebo jen rozmar?“, ozvalo se tiše po mé levici.

Dokonalý tón, styl, bravurní elegance a jemný odstín neočekávaného hlasu (slušně vychovaný člověk si samozřejmě nedovolí předpokládat, že hulvát, co už mě takhle fais chier a la folie, bude mít ještě tolik ´´taktu´´ obtěžovat mě svým tlacháním), mne násilím přenesl zpět do reality, ne nepodobné zbloudilým a nenasytným nočním můrám. Krev, zběsile proudící nezřetelnými žilami se naráz změnila v pudink. Neschopna pohybu v důsledku šoku, s tupým pohledem pevně upřeným kamsi do dáli, jsem na sucho polkla.

-„Jen znechucení“, odtušila jsem nevýrazně po krátké pauze.

-„Rusko?“ opáčil obratem nezvaný.

- „Presque. Co mě prozradilo tentokrát?“.

Pomalu a s náznakem rezignace jsem si povzdechla. Otočila jsem k němu svou tvář, zčervenalou od ostrého vichru. Narušitel se lehce usmál, z kapsy dlouhého černého kabátu vytáhl sáček s tabákem značky Camel. Znalecky si počal balit štíhlou cigaretu. Poskytl mi tím čas ho podrobit kritickému oku zatracenkyně. Byl mladý. Vysoký a štíhlý. Impozantně se tyčil proti nazlátlému obzoru, úžasně rovná záda, nohu ležérně přehozenou přes tu druhou, hlavu vznešeně vzpřímenou. Jeho perfektní držení těla hrubě kontrastovalo s mou zprohýbanou páteří. Černé kalhoty střižené na míru těsně obepínaly dlouhé, rovné končetiny, na lakovaných polobotkách se usadilo několik smítek prachu a popela. Strohou, málo vyklenutou a nepříliš osvalenou hruď halila sněhově bílá košile, sešněrovaná rudou vestou, snobsky vyšívanou zlatem. Do očí bijící okázalost. Celek však působil vkusně (což jsem mu musela přiznat, i když se zmírající zbytky mé hrdosti bránily zuby nehty). Poslední dva knoflíky u krku měl mladík nedbale rozepnuté, vzniklý otvor vyplňoval šátek v modré, červené a bílé. Přes košili bylo přehozeno černé, volné sako. Má ostražitost polevila. Dovolila jsem si pozvednout nedůvěřivý pohled k jeho očím. Zpod jemných řas na mne hleděly dva malé, kašmírové korálky. Tmavě hnědé vlasy učesané na patku padaly do hranaté tváře se souměrným nosem a jemně ale precizně vykrojenými, světlými rty. Hispánský typ, on dirait.

Plynulým pohybem ruky si zapálil cigaretu, klidně počkal, než se konec dostatečně rozžhaví, mohutným nádechem nasál vzduch s nikotinovými výpary do plic a labužnicky vydechl.

-„Váš pobledlý obličej, rudé tváře princezny Anastázie, chladné oči a zvláštní přízvuk, vyslovujete příliš pečlivě, slečno.“ odpověděl s hranou východoevropskou dikcí, pohled upřený někam za horizont, kde se právě zhmotňovala Rimbaudova představa věčnosti.

Trhla jsem sebou. Sklopila jsem hlavu, rozzlobený pohled jsem zarývala do ušlapané písčité cesty. Asi bych měla uvést věci na pravou míru. Mladého muže jsem dosud nazývala cizincem. Opak byl ale pravdou. Pro něho jsem představovala dalšího turistu – emigranta, ztraceného na cestě za dobrodružstvím. Měla jsem komický přízvuk (který mi ostatně zůstal do dnes), některá slova bodala do uší a při větším počtu slabik se mi příčila v krku. Mé oči jsou vodové, příliš velké a smutné. Špatně se opaluji, což vysvětluje bílou pleť a rudé skvrny v podobě prvních slunečních spálenin. Jsem od Plzně, spletl se jen o nějaké dva až tři tisíce kilometrů. Zdánlivý hispánec se potutelně usmíval, sa clope se líně měnila v popel, periodicky odklepávaný cuknutím štíhlých prstů.

-„Allez Vous faire foutre avec votre Russie!“.

Promluvila jsem tak tiše, že se musel hodně namáhat, aby rozšifroval letmý pohyb mých rtů. Ostře se zasmál. Z náprsní kapsy kabátu vytáhl koženou peněženku naditou modrými a červenými bankovkami.

-„Kolik byste chtěla za jednu noc?“