PADÁ HVĚZDA, NĚCO SI PŘEJ

Anotace: začíná léto. . . :) (váhám, kam vložit ?zamilované?)

Sedím na okraji lesa opřená o vzrostlý smrk. Čekám tu na něj, na jeho studánkově modré oči, upřímný úsměv a melodický hlas. Na naši smluvenou schůzku jsem dorazila o něco dřív, abych si mohla vychutnat barvy a tóny nastávající noci.
Vzhlédnu vzhůru k nebesům a oslní mě oranžová barva uhasínajícího slunce, které se sotva plouží ke svému spánku za obzor krajiny. Jako památka sluneční poutě jsou po obloze rozsety červánky. Jakoby slunce ucítilo konec své poutě za obzorem a znenadání mi oranžový kotouč mizí před očima. Na druhé straně oblohy si všimnu stříbrného kruhu měsíce a hned opodál prvních hvězd, které vítají přicházející letní noc.
Na louce přede mnou to však ještě žije. Mušky a mouchy se snaží dohnat maratón dne a létají jako zběsilé. Květiny však pomalu, ale jistě zavírají své květy. Pilné včelky pro dnešní den také končí se svojí prací a ptáci také odlétají na noční odpočinek do svých hnízd. Z lesa kousek vedle mě vylítne můra, pro kterou právě nastává ten pravý čas. Razí si to přímo na rozlehlou louku, kde se k ní přidá další a společně se vydávají na noční cestu.
Z lesa za mnou se ozývají různé zvuky a tóny. Některé z nich zní strašidelně, ale nebojím se, les znám a on zná mě. Ráda jsem tu sedávala jako malá a snažila se zvuky přiradit k tomu co je vydává. Právě jsem zaslechla nedaleko ode mě tluk datlova zobáku, doktora lesa, který se stará a pečuje i o stoleté stromy. Opodál v nedalekém křoví zas poskakují dva divocí králíci. Šustí svými kožíšky o seschlé lístky křoviny. Zvuky lesa však náhle přehluší kvákání od vzdáleného rybníčku. Přes přicházející tmu na něj už nedohlédnu, ale žabí koncert je nepřeslechnutelný. S vlasy si mi pohrává lehký větřík, který z příjemní letní teplou noc. Z nenadání přidá na síle a vedle mě přistane šiška, která ještě před chvílí visela na statném smrku pod kterým sedím.
Na obloze už přibylo mnoho hvězd. Jejich tečky vytvářejí zajímavé obrazce. Já však poznám pouze Velký vůz, i když mu jedno kolo ještě chybí. Zaujme mě měsíc, který vévodí noční obloze. Na jeho povrchu pozoruji krátery, které tam jsou nejspíš už milióny let. Myšlenky se mi zatoulají k cizím civilizacím a však rychle je zaženu, neboť mě lehce děsí. Zpozoruji běžící tečku na nebi a v první chvíli mě napadne: „Padá hvězda!“ Je to však jen letadlo, které uhání směr jih a nejspíš je plné pasažérů těšících se na slané moře, písčité pláže a stinné místečko pod palmami.
Co bych si přála, kdyby hvězda skutečně padala? V první chvíli mě napadne polibek a představím si jeho modré oči. V zápětí za sebou uslyším kroky vycházející z lesa. Vyděsím se, ale vzápětí ucítím známou vůni parfému a uklidním se. Sehne se ke mně ukáže směrem k hvězdné obloze a pošeptá: „Padá hvězda, něco si přej!“ V tu chvíli ucítím jeho rty na mých.