Rána osudu (část pátá)

Anotace: Pokračování je tu:) Slabé dílo, snažím se vypsat ze starostí, tak mi to promiňte, tedy vy, kteří máte to odhodlání a chuť to číst.

„Večer byla tma a ráno sis to tu nestihla prohlédnout, že?“ směje se mi.
Usměji se a je mi vážně trapně. Kolik mi je, že nejsem schopná ustát dospěláckou hloupost. Šmejdím po bytě, všímám si vkusných detailů, včetně mnoha kreseb a maleb, které má Kuba všude. Asi pan umělec, na to se ho budu muset zeptat. Pan domácí zatím vybírá film a rozdělává víno. Když za ním dorazím, zrovna loví nějaké dvd z horní police. Vyhrne se mu tričko nahoru a já spatřím dokonalé břicho se sexy čárkou, tedy chlupy táhnoucími se od pupíku až…to bych ještě někdy ráda prozkoumala. Kuba si mne všimne, usměje se a začne mi dávat přednášku.
„Takže, rád bych ti jako milovník filmů nabídl pár klasik a dokonalostí, které jsi jistě neviděla,“ zatváří se zcela nadšeně a já se začínám potutelně usmívat.

„Tož na mě zkus něco vybalit a já ti povím, zda jsem to viděla,“ Kuba kývne hlavou a začíná vyjmenovávat.

„Snídaně u Tiffanyho, Prázdniny v Římě, Kmotr,“ Po každém filmu kývnu hlavou na souhlas, že jsem to již viděla.

„Vzdej to, viděla jsem snad všechno dobré, takže uděláme to, že se na něco podíváme znovu, je mi to jedno, ustoupím, když uznám, že je ten film kvalitní,“ usměji se, on úsměv přijme, zklamaně a smířlivě mi ukáže krabičku s filmem Škola základ života!

Když nakloním hlavu na stranu a začnu zkoumat, co je to za film, vítězoslavně se podívá.

„Ha, já věděl, že je něco, co jsi neviděla,“ zatne pěst ve vítězné gesto. „Je to starý film, ale mně se hrozně moc líbí ta doba, tak snad tě ten film neunudí k smrti a budeš sdílet mé dojmy.“

„Mám ráda staré filmy, sem s tím,“ posadím se na gauč, Kuba vše našteluje a následně donese dvě sklenky bílého vína a lahev postaví na stůl.

„Takže ne na sbírku motýlů, ale na slušnou sbírku filmů lákáš nevinné slečny, jo?“ prolomím mlčení.

„To je většinou až plán B, začínám u zájmu namalovat její portrét,“ lišácky mrkne.

„Koukala jsem, že tu máš pár slušných maleb. Pan umělec?“

„Snažím se, jako student umělecké školy bych mohl mít pár slušných děl, že?“

„Nejspíš jo, jinak by ses na té škole asi moc neudržel. Jsi docela nadaný.“

„Pochvala od tebe potěší.“

„Neříkej, že jsem první slečna, která je ohromena tvým talentem?“ Nevěřícně se na Kubu podívám.

„Spíš nehraně ohromena a upřímně se ti líbí to, co jsi tu viděla. Což není vše, zbytek mám v deskách, na ty kresby jsem pyšnější. To co mám tu, to jsou vše vzpomínky,“ napije se vína a dál sleduje film.

„Namaloval bys mě?“ Navrhnu bez rozmyslu.

„Tebe? Hrozně rád. Máš krásnou tvář, hezky řezaný obličej. Jestli máš zájem, můžeme hned. Ale jak chceš, nerad bych tě okradl o film.“

„Inu dobrá. Tak po filmu. Líbí se mi, vždy jsem si chtěla zkusit žít v mládí mých rodičů, prarodičů. Jen ještě žádný stroj času neexistuje, bohužel,“ chopím se skleničky, rozhodnuta pořádně pít, abych neslevila ze svého nápadu, aby mě namaloval. Nějak to nemám ráda, když mě někdo dlouho sleduje. A bez toho by mě Kuba namalovat asi nezvládl.

V klidu dokoukáme film. Sem tam prohodíme pár slov a po víně se jen zapráší, po další lahvi také.

„Madam? Připravena stát umělci modelem?“

„Jsem připravena kdykoli a kdekoli. Naprosto dokonalá modelka, že?“ usměji se.

„To teda,“ podívá se na mě s jiskřičkou v očích.

Vše si připraví a pak mě seznámí s plánem. Použije uhel místo barev, ty prý použijeme při příští příležitosti. Ten kluk je neuvěřitelný. Zdravé sebevědomí mu asi ochořelo.

„Aaa chceš portrét, celou postavu či akt?“

„Akt ještě nemám, mimo fotek. Takže volím akt, sice budu rudá až na zadku, ale s kuráží, kterou mi dodalo víno, to snad zvládnu.“

Naaranžuje si mě, připraví si své náčiní, které bude potřebovat a dá se do díla. Po chvíli mě začne chytat křeč do nohy, takže musíme udělat zdravotní přestávku. Doplnit tekutiny, spravit mi nohu, umělec si odskočí a můžeme pokračovat.

Pohled na Kubu, jak se soustředí, je naprosto dokonalý. Objevila se mu drobná vráska na čele, lehce se občas kousne do rtu, jeho vypracované ruce jezdí po papíře jako nic.

„Chci to vidět!“ rozhodnu se po další chvíli.

„Ty jsi asi blázen, ne? Musíš počkat, až to bude hotové, jinak to není ono,“ směje se mi.

Zamračím se, čemuž se on jen zasměje a pokračuje v kreslení. Je úchvatný a já si připadám jako idiot, že podléhám kouzlu jeho osobnosti. Hajzlík jeden. Nejraději bych si ho teď hned vzala, respektive jeho tělo, jeho smyslnost. Jsem slaboch. Musím se ovládat a myslet na něco jiného.

„Dílo je hotovo madam,“ utře si ruce do hadru a protáhne si záda. Já se obléknu a vidím, že mě pozoruje.

„Copak? Nelíbí se ti na mě něco?“

„Abych byl upřímný, tak to oblečení,“ směje se a já po něm hodím polštář, aby se probral. Ovšem šikovně se mu vyhne.

„Raději mi ukaž to tvé umění, vtipálku,“ nakouknu mu přes rameno na tu kresbu. Je skvělá. To jsem nečekala. Vážně něco úžasného.

„Jo, povedlo se ti to, co za to budeš chtít?“ nabídnu velkoryse ochotu mu za to dát cokoli, protože to chci, je to dobré. Navíc nechci, aby si to nechal on, co kdyby to byl úchyl a následně se nad tím ukájel.

„Pusa postačí.“ Lípnu mi tedy pusu na tvář, načež se on zamračí.

„Jsme v mateřské školce či co? Chci na rty,“ na důkaz mi je nastaví a já ho políbím. Čehož využije, chytí mě za pas a začne líbat. Nebráním se. Což bych asi měla. Tohle nevypadá dobře, dopadne to zase špatně.

„Kubo, promiň, vážně mě moc přitahuješ, ale já nehledám sex,“ začnu si balit své věci a chystat se k odchodu.

„Omlouvám se, ale moc se mi líbíš, už dlouho se mi žádná holka takhle moc nelíbila, nevím, co to se mnou je. Kdybys alespoň byla jen hezká, ale ty jsi hrozně v pohodě baba, to je smrtelná kombinace.“