Setkání pod hvězdnou oblohou...

Anotace: Krátký příběh o setkání dvou mladých lidí. :)

Možná právě v tom je chyba. Že se celý život jen snažím urputně přežít. Tak víš co? "Dej mi pokoj," zašeptala jsem zuřivě. Ne! Tohle není správné. "Tak proč to děláš?" odpovědělo mi něco uvnitř. Nevím, asi se chci změnit. "Ironie...Povídám si tu sama se sebou," řekla jsem nahlas. Větší blázen už stejně nebudu, tak co.
"Co tady děláš?!" ozval se za mnou hlas. Překvapeně jsem sebou cukla. Otočila jsem se a pohlédla na neznámou osobu. Byl to kluk. Chvíli jsem od něj nemohla odtrhnout oči, i on se překvapeně díval. "No.. já jen.. Jen tu tak přemýšlím," a otočila jsem se zpátky, s pohledem upřeným do země. "A to se nebojíš? Tak sama.." řekl po chvíli a sedl si vedle mě. "Ani ne," pohlédla jsem na hvězdnou oblohu a usmála se. "A jak dlouho sem chodíš?" zeptal se. "Skoro každý večer, když se potřebuju trochu odreagovat, zapřemýšlet..," nervózně jsem na něj pohlédla. "Ty..?" zeptala jsem se. "Já jdu jen kolem a tohle se mi zdálo jako pěkný místo," odvětil. "Ahá..," protáhla jsem a odvrátila svůj pohled zpět k obloze. Cítila jsem vzrůstající napětí mezi námi. Najednou jsem viděla jak se pomalu přisunuje blíž. Otočila jsem se a on se usmál. Kdybych měla křídla, v tu chvíli, odlétla bych. Byl to tak kouzelný úsměv. Zůstala jsem čučet jak blbec.

Seděl vedle mě, s rukou zvednutou, prsty ukazoval na hvězdnou oblohu a pojmenovával mi všechny ty malé zářící objekty. Byl tak rozkošný. "Znáš celý Vesmír," obdivovala jsem ho. Zase se usmál, tentokrát nahlas, a já s ním. Přitulila jsem se blíž k němu. Jeho tělo mě přijemně hřálo. "Je ti zima?" zeptal se sladce. "Ne, v pohodě," usmála jsem se vděčně.

Znám ho sotva pár minut a už vím, že ho nechci ztratit. Mám, snad, nového kámoše.

A tak jsme mlčky seděli, opřeni o sebe a já mu položila hlavu na rameno. Zvláštní... Působil na mě něčím přátelským, jako kdyby vyzařoval lásku. Tak moc mě přitahoval.

Asi po půl hodině jsme se rozloučili, musela jsem domu. "Sejdem se zase někdy?" zeptal se s pohledem upřeným do země. Přiblížila jsem se k němu a jemně mu vzala obličej do dlaní. Srdce se mi hlasitě rozbušilo, až jsem se zamyslela nad tím, jestli to neslyší. Něžně jsem mu vlepila pusu na tvář, otočila se a šla pryč.

Snad to pochopil, říkala jsem si v duchu. Doufám, že tu zítra bude. Možná to byl špatný nápad, sakra, sakra! Klela jsem v duchu. Za svižné chůze jsem rukou přejížděla po studených, hladkých zdech.
Pohlédla jsem na temnou oblohu nademnou a ta, jako by se na mě usmívala a zahrnovala mě láskou.
"Třeba se vážně změním... Tohle je ten pravý...," pomyslela jsem si.