Unique Leader - I.

Anotace: -

„Neměla byste si dát na chvíli pohov, mladá dámo?“ ozvalo se spolu se zaklepáním na otevřené dveře do mého pokoje. Vzhlédla jsem od pracovního stolu pokrytého všemožnými papíry a knihami, mezi nimiž se vyjímal otevřený notebook a prázdný hrnek od kafe.

„Tati? Nevěděla jsem, že budeš doma tak brzo,“ protáhla jsem si ztuhlá záda. Ze štosu barevných papírků jsem odtrhla jeden modrý a nalepila ho na právě prohlíženou stránku jednoho z mnoha katalogů.

„Jsou tři hodiny, před hodinou jsem se vrátil z oběda s Ronaldem Moorem a vzhledem k tomu, že mi nikdo neodpověděl na pozdrav, domyslel jsem si, že jste pryč. Až pak jsem tě tu slyšel nadávat, tak jsem se šel podívat, co se děje. Ale vážně, jak dlouho nad tím už sedíš? Vypadá to, že jsi nezměnila pozici od té doby, co jsem dopoledne odjel.  A to máš na sobě ještě pyžamo,“ opřel se o futra a se založenýma rukama na prsou si prohlížel, v jakém prostředí jsem schopná fungovat.

„Musím to dodělat, tohle je důležité. A ze židle jsem se zvedla několikrát,“ otočila jsem na další stránku a čekala na rodičovu odpověď.

„Hádám, že pro jinou složku papírů, pro další šálek kávy nebo na záchod.“

„A převzít si zásilku od pošťačky! A vůbec, ty mi tady budeš tvrdit, že moc pracuju? To ty jsi byl dneska na obědě s mluvčím dolní komory,“ postavila jsem se a s mým oblíbeným hrnečkem jsem si to namířila přímo do kuchyně. Táta mě následoval.

„Jenže zapomínáš na to, že Ronald je můj dobrý přítel. Tentokrát o pracovní záležitosti nešlo,“ vytáhl z ledničky pomerančový džus.

„Dobrá, už mlčím,“ usmála jsem se.

„Kde jsou vůbec všichni?“ zeptal se mě mezitím, co si naléval džus do skleničky.

„Mamka odešla do kanceláře chvíli po tobě, kdy se vrátí, neříkala. A Paul by se měl z natáčení vrátit někdy v průběhu dneška,“ vysvětlila jsem, dala tátovi pusu na tvář a s další várkou životabudiče vypochodovala po schodech nahoru do svého brlohu, z něhož jsem neměla v plánu vylézt nějakých pár dalších hodin.

„A měla bys taky něco sníst!“ slyšela jsem ze zdola.

„Časem,“ namítla jsem potichu a opět se posadila ke stolu, který začínal připomínat spíše skladiště, než místo, kde by se dalo pořádně pracovat. Vadilo mi to, ale potřebovala jsem mít všechno po ruce a tak jsem si hodila nohy na parapet otevřeného okna a katalog si opřela o stehna.

Nedostala jsem se ani na poslední stránku, když mi začal zvonit mobil. Začala jsem se přehrabovat v papírech, složkách a seznamu telefonních čísel, ale než jsem smartphone našla, přestal zvonit.

Postupem času jsem se neznámá čísla naučila zvedat. Dřív jsem to nedělala, neměla jsem ráda hovory s cizími lidmi. S nástupem na vysokou a následnou pracovní pozicí, kterou jsem dostala, jsem se to musela naučit. Obzvlášť v tomto období. A tak jsem vytočila ono číslo a čekala, kdo se na druhé straně někdo ozve.

„Prosím?“ ozval se mužský hlas. Protočila jsem oči v sloup.

„Riley Nixon, před chvílí jste mi volal…“ nadhodila jsem a čekala.

„Jo, moment. Předám…“

„Ségra?“ Tentokrát jsem ten hlas znala.

„Paule? Proč voláš z cizího čísla?“ nechápala jsem.

„Vybitej telefon. To je jedno, hele, kde teď jsi?“

„Doma, kde bych měla být?“

„Prosím tě, mohla bys pro nás zajet? Lucasovi se porouchalo auto, čekáme na odtahovku, ale ta nás asi těžko zaveze domů. Trčíme na M20, těsně za exitem na Swanley,“ vychrlil na mě.

„Fajn. Obleču se a jedu. Jen počítej s tím, že to nějakou dobu bude trvat,“ zvedla jsem se a přešla do šatny, kde jsem z poličky vytáhla svoje oblíbené černé šaty na léto.

„Jasný, my počkáme. Tak díky moc,“ ukončil hovor a já se převlékla. V koupelně jsem se upravila, namalovala, do kabelky hodila doklady, mobil a ještě jsem nakoukla k tátovi do pracovny, abych mu oznámila svůj náhlý výlet.

Za necelé dvě hodiny jsem byla na místě. Zastavila jsem v odstavném pruhu, kde dotyční stáli a dívali se za právě odjíždějící odtahovou službou.

„Čau ségra,“ otevřel dveře Paul a už si sedal na místo spolujezdce. Na zadní sedadla si sedli dva kluci, které jsem zatím osobně neznala. Věděla jsem o nich, že jsou taky členy jejich skupiny, ale to bylo všechno.

„Ahoj, bacha, mám tam kabelku,“ upozornila jsem ho. Zvednul jí, sedl si a položil ji vedle sebe.

„Riley, tohle je Lucas a Harry,“ ukázal dozadu a já přikývla na pozdrav.

„Ráda vás poznávám a teď připoutat, mládeži. Tohle si na krk nevezmu,“ rozjela jsem se, a když bylo v levém pruhu místo, vjela jsem zpátky do provozu.

„Proč, jezdíš jako šílenec?“ ozvalo se zezadu a já se zběžně podívala do zpětného zrcátka, kam se na mě koukal bratrův kamarád s kudrnatými hnědými vlasy.

„Ne, ale o kousek dál stojí policajti,“ vysvětlila jsem mu a dál se věnovala řízení. Na okraji Londýna mi ale začal zvonit telefon zasunutý v handsfree. Letmo jsem se podívala na displej a na jméno právě volajícího. Donald Fox.

„Omlouvám se, ale tohle musím vzít. Pracovní hovor,“ informovala jsem osádku mého auta.

„Ahoj Done, děje se něco?“

„No, myslím, že bys to měla vědět jako první. Máš chvíli čas, neruším tě?“

„Jsem v autě. Není to ideální, ale asi nemám na vybranou. Povídej.“

„Víš, jak měla dneska dorazit ta třetí várka věcí ze Států? Podle papírů se jedná o kompletní plány Operace Overlord a ty tři mapy,“ začal vysvětlovat a já tušila, že z něj vypadne něco, co mě zaměstná na příštích několik desítek hodin.

„Vím. Omaha Beach, Gold a Sword,“ přikývla jsem. Viděla jsem, jak se na mě Paul nechápavě podíval.

„D-day, vylodění v Normandii. 6. červen, 44,“ vysvětlila jsem mu polohlasem.

„No….. tak dorazily jenom Omaha a Sword,“ dořekl to a už z tónu jeho hlasu bylo jasné, že čeká to nejhorší.

Hodnou chvíli jsem mlčela a vydýchávala to.

„Done, tohle je blbej vtip,“ odpověděla jsem naprosto vážně a tentokrát nic neříkal on.

„Riley, já … Kontroloval jsem to třikrát. Dokonce i papíry, který došly spolu s tím. A tam je jasně napsáno, že by v tom balíku měla být i mapa Juno, ale prostě tu není,“ zněl beznadějně.

„Myslíš Gold? Juno nám nemá přijít určitě, tu nevlastní ani muzeum v Marylandu,“ upozornila jsem svého podřízeného a on se okamžitě omluvil.

„No, dobře. Uděláme to takhle. Já teď nemůžu přijet, sedím v autě pár kiláků od Londýna. Ale jakmile budu moct, dorazím. Ty mi to dej všechno do kanceláře, včetně veškerých papírů. Dál mi sežeň číslo na člověka, který to měl ve Státech na starosti, stačí tam zavolat a říct, o co se jedná, oni by ti ho měli bez řečí dát. Dojdi si na večeři a počkej na mě v kanclu. Tohle asi bude na dlouho,“ zakroutila jsem nevěřícně hlavou. Bez odmlouvání souhlasil.

„Domluveno. Takže se uvidíme v práci. Zatím se měj,“ ukončila jsem hovor a sjela následujícím exitem na silnici využívané hlavně lidmi chtějícími se vyhnout zácpám v centru.

„Stejně nechápu, jak si takovýhle blbosti pamatuješ,“ promluvil do ticha Paul. Otočila jsem se na něj a pozvedla obočí.

„Nejsou to blbosti. Baví mě to, zajímá mě to. Kdyby ne, nemohla bych tu práci dělat.“

„Kde pracuješ, jestli se můžu zeptat?“ ozval se zezadu ten druhý kluk. Vypadal starší, než Harry a můj osmnáctiletý bratr. Usoudila jsem, že to auto, které se jim porouchalo cestou z natáčení zpátky do Londýna, patřilo jemu.

„V londýnském Imperial War Museum,“ odvětila jsem a nad jeho obdivuhodným ‚páni!‘ se pousmála.

Když jsem se těsně před půlnocí vrátila domů, byla jsem vyřízená. V předsíni jsem si z nohou skopla lodičky a vylezla po schodech nahoru do svého pokoje. Kabelku jsem hodila na křeslo v rohu místnosti a svalila se na postel. Už jsem skoro spala, když se ozvalo zaklepání na dveře.

„Hmmm,“ převalila jsem se na záda. Dovnitř vešel můj bratr a posadil se na postel vedle mě.

„Ségra, chci ti ještě jednou poděkovat, žes nás zavezla domů. Zachránilas nás.“

Podívala jsem se na něj a zakroutila hlavou.

„Nepřeháněj. Kdybych nemohla já, dojel by pro vás někdo jiný,“ párkrát jsem zamrkala, abych si zvykla na světlo lampičky, kterou Paul zapnul.

„Kromě toho, ne, že by tě to zajímalo, ale Lucas se mě ptal, jestli s někým chodíš,“ nadhodil jiné téma. Vyprskla jsem smíchy.

„Cože?“

„No vážně. Proto říkal, abych šel s ním nahoru k nim, že má ještě to moje staré DVDčko, které jsem prý po něm dneska chtěl. I když jsem nic nechtěl.“

„Tak tos mě pobavil. Mně je pětadvacet!“

„A jemu dvacet a už se starší chodil, tak co. Jen se zeptal. Vždyť se nic neděje.“

„Já neříkám, že se něco děje. Jen mě to pobavilo,“ přitáhla jsem si polštářek a lehla si na něj. Bratr pořád seděl na mé posteli a evidentně měl na srdci ještě něco jiného. Čekala jsem, jestli z něj něco nevypadne, ale nedočkala jsem se.

„Ještě něco mi chceš?“ zeptala jsem se se zavřenýma očima.

„No, asi sis toho nevšimla, ale máš tady toho svýho manekýna.“

„Daniel je tady? Co tu dělá? A neříkej mu manekýn, bože.“

„Vždyť je to manekýn. A navíc pořádnej blbec. Říkal, že jste byli domluvení, že tě v osm vyzvedne a půjdete na nějakou akci, nevím, co to říkal. A protože jsi nebyla doma a nezvedala telefon, tak ho máma pozvala dovnitř. Teď sedí s našima dole v obýváku,“ vysvětlil.

„Přestaň mu nadávat, ano?“ pozvedla jsem obočí. Chvíli se na mě jenom díval, nakonec ale zakroutil hlavou a zvednul se k odchodu.

„I kdybych mu tak přestal říkat, názor na něj nezměním. Vlastně ani nevím, proč s ním pořád po těch kolika… pěti letech? … seš. Nemiluješ ho a je to vidět, Riley. Člověk by usel být slepej, aby to nepoznal. A milovat ve vztahu je přece to hlavní, ne?!“ zastavil se před dveřmi s rukou položenou na klice.

„Paule, takhle to ale v reálným světě už dávno nechodí…….“