Sarah de Louron, 7.část

Anotace: po moooooc dlouhé době přidávám další část, snad to ještě budete někdo číst! :)

Věděla, že není vhodné klást druhým zvědavé otázky, natož při tanci, nicméně si nemohla pomoct. Na tom muži bylo cosi vzrušujícího až nebezpečného.

„Mohu se Vás zeptat, jste zdejší? Nebo jste zde snad na nějaké návštěvě?“

„Jsem zdejší, ačkoliv již velice dlouhou dobu jsem vášnivým cestovatelem, takže se zde ve městě příliš často neukážu.“

„A co Vás přimělo se zde zdržovat nyní?“

„Povinnosti na mém panství a také tento rozkošný jarní ples samozřejmě“, řekl s trochou nadsázky.

„Aha a kde všude cestujete?“ Zeptala se s trochou dětské naivity.

„Byl jsem na mnoha místech a viděl mnoho věcí a lidí, nic z toho mě ale neuchvátilo tolik jako vy“, utahoval si z ní.

„Víte, možná necestuji po celém světě a nepoznala jsem tolik lidí, nicméně nejsem tak hloupá, abych nepoznala ironii.“

„Ale tak se hned nedurděte, byl to jen žert“, vysmíval se jí. To ji dopálilo. Uklonila se zdvořile a odcházela aniž by věnovala sebemenší pozornost jeho poznámce: „Tanec přece ještě neskončil“, kterou pronesl stále se smíchem v hlase.

Proč ji tedy vyzýval k tanci? Jistě ne proto, aby si z ní tropil žerty, co by z toho měl?

Rozčileně vyběhla ze sálu znovu ven, zhluboka dýchala čerstvý vzduch a hlavou se jí honily tisíce myšlenek. Myslela na toho zvláštního muže a na to, jak si ji dobíral a zároveň myslela na Charllese.

Srdce se jí roztlouklo a bylo jí do pláče. Copak člověk v jejím věku může být tak nešťastný? Copak je možné mít tolik smůly? Nevěřila tomu, že se dá něco do pořádku, ale věděla, že se musí uklidnit a nedat na sobě nic znát. Co by se o ní pak povídalo. Ještě se párkrát nadechla, zatnula ruce v pěsti a rázným krokem mířila zpět do zaplněného sálu.

Klidně usedla zpět ke svému stolu a začala tiše hovořit s mladíkem, jehož jméno neznala. Byl celkem pohledný i celkem sympatický. Mluvila s ním dlouhou chvíli o všem možném. O hudbě, o kultuře a o společných známých.

Bylo jí dobře. Alespoň na chvíli mohla utéci. Utéci před tím vším, co jí všude obklopovalo a nahánělo jí hrůzu. Najednou měla opravdu divný pocit. Rozhlédla se kolem sebe a spatřila pohled, který ji propaloval. Dychtivě, téměř posedle. Ty temné oči plné výsměchu se na ni šklebily. Usmál se na ni a kývl, kývla také a odvrátila se. Otřásla se nervozitou a byla moc ráda, že si k nim zrovna přisedla Sussanne a nemusela tedy myslet na nic jiného, než na hovor s ní.

Ty temné zkušené oči však nebyly jediné, které ji zdáli pozorovaly. Charlles na ni hleděl také. Sledoval ji po celou tu dobu, co tančila s tím tajemným mužem. Charlles ho znal. Byl to velice uznávaný muž a šlechtického titulu. Charlles ho ale nemohl ani cítit. Doslova se mu hnusila myšlenka toho, že by měl snad chvíli strávit v jeho společnosti. A ONA s ním tancovala. Jeho krásná Sarah. Ne jeho doslova, jeho svěřenkyně pochopitelně, proto ho to také tolik zlobilo, nevěřil tomu muži, a proto si nepřál, aby se ona ocitala v jeho blízkosti. Měl by ji požádat o tanec? Ale ne, teď je přeci se Susanne, je v dobrých rukou.

„Susanne?Ty znáš toho tmavého muže, se kterým jsem před chvílí tančila?“ Zeptala se Sarah opatrně.

„Ale samozřejmě, drahoušku, je to hrabě Antoine de Barsenac, ve společnosti velmi známý a oblíbený. Je velice dobrý společník, což si jistě sama dobře poznala“, odpověděla jí Susanne nadšeně.

Sarah jen nervózně kývla a pohlédla znovu na toho muže, který ji uváděl do rozpaků. Nedokázala odhalit proč, ale bylo to tak, cosi v jeho pohledu, v tónu jeho hlasu bylo drzé a nebezpečné, nicméně také přitažlivě a nesmírně vzrušující.

„Susanne, a ty ho znáš nějak blíže?“

„Moje milá, znám, častokrát jsem byla přítomna na jeho honosných večírcích na jeho panství. Je to milý a zvláštní muž. Navíc také velice chytrý a zkušený. A o jeho majetku a postavení se raději zmiňovat ani nebudu. Je to opravdu dobrá partie. Ta, která ho získá, bude mít spokojený život“, zakončila svůj proslov a usmála se.

„Poslyšte tetinko, já myslím, že mi ho tu nestydatě dohazujete“, rozesmála se Sarah upřímně.

Charlles ji stále pozoroval a neunikl mu pohled věnovaný hraběti. Byl v něm snad obdiv? Nebo dokonce něco víc? Ne, to rozhodně ne, Sarah by se přece nemohl líbit.

Po chvíli zadumaného uvažování k ní znovu vzhlédl, ale u stolu nebyla. Byla uprostřed parketu, tancovala jako o život, hlasitě se smála a evidentně se výborně bavila s tím zlotřilým hrabětem.

„Takhle vypadáte daleko přitažlivěji, drahá slečno Sarah, smím-li se opovážit. Ve vás je život, tolik života, kolik jsem za celou tu dobu, co jsem na světě viděl jen u jediné osoby“, poznamenal rozesmátě.

„Opravdu pane hrabě? A smím se zeptat u koho“, vyzvídala na něm Sarah.

„Samozřejmě, že můžete, nicméně vám to nehodlám prozradit“, odpověděl a rozesmál se, když spatřil její rozčilený obličej.

„Vy mě zlobíte, pane hrabě, nestydatě mi tu vykládáte takové věci a tropíte si ze mě žerty“, flirtovala s ním.

„To jen z naprostého obdivu a úžasu nad vaší krásou“, vracel jí stejnou mincí.

Pokračovali takto ještě několik kol tance. Poté se rozloučili a Sarah se vrátila zpět ke stolu.

Společnost kolem stolu se čím dál tím víc rozrůstala a lidé se překřikovali a Sarah to přestávalo bavit. Zničehonic se u jejich stolu objevil Charlles a pomalu se k ní naklonil.

„Smím také požádat o tanec, slečno de Louron?“

Jen zmateně přikývla a nechala se odvést na parket.

Chvíli tančili mlčky, ale pak to nevydržel a musel se zeptat.

„Vám se pan hrabě zamlouvá?“

„Co prosím?“ Podívala se na něj nechápavě.

„Vím, že bych se na to neměl ptát, ale víte, on opravdu není dobrý člověk.“

„A odkud vy to víte, smím-li se ptát? Mně připadá velice zábavný a příjemný.“

„Zdání klame.“

„Poslyšte, pokud mi neřeknete něco konkrétního, nepřeji si, abyste takto o panu hraběti mluvil, požádal jste mne o tanec, pak tedy tančeme“, rozzlobila se Sarah.

Nevěděl, co jí nato říct, tak mlčel dokud skladba nedohrála a poté ji táhl ven.

„Počkejte, co to děláte!“ Křičela na něj.

Chvíli se na ni mlčky díval a pak jí řekl: „Nemůžu vám říct co přesně, ale na tom člověku je něco špatně. Není to muž vhodný k takové dámě, jako jste vy.“

„Co vy o tom víte, pane Lanouxi“, zasyčela. „Vy přece o mně nevíte vůbec nic.“ Otočila se a odcházela rázně k budově.

Rozběhl se za ní, chytl ji za pas, otočil ji k sobě a chtěl jí říct, ať toho nechá, ať neodchází a rozhodně ať nechodí za hrabětem! Chtěl, aby ho pochopila, ale nevěděl, jak to všechno vyjádřit. Už se mu snažila vysmeknout, uchopil ji pevněji a začal ji líbat. Naléhavě a zuřivě, chtěl, aby pochopila.

Sarah vůbec netušila, co se to s ní děje, tolik ji zaskočil, ale vášeň pohltila všechny její námitky. Srdce začalo tlouct jako zběsilé a v celém těle měla mravence. Hlava se jí motala, ale ona na to nedbala a jen mu oplácela polibky a tiskla se k němu, jak nejvíc mohla.

Probral se a došlo mu, co tam dělají. Každou chvíli mohl někdo vyjít ven. Odtrhl se od ní a vůbec nevěděl, co říct. Ona zmateně těkala očima a nechápala, co se to právě mezi nimi stalo.

Beze slov jí nabídl rámě a odvedl ji zpět do sálu, jakoby se nic nestalo.