Dopis

Anotace: V mém životě nastala před nedávném docela významná změna spojená s cestováním. Při jedné z rozluček jsem požil víc než jsem měl a emotivní loučení spojené se zánětem prudušek, mě inspirovalo k napsaní následujícího "dopisu".

Dopis

Nad městem se pomalu stmívá, krosna a kufr už jsou sbaleny u dveří a já se přemlouvám k tomu, abych ti napsal pár řádků. Život má docela srandovní způsob jak člověka vede po cestě. Mě ta moje vede nyní daleko od tebe. Vždycky jsem tady chtěl pro tebe být. Vždycky jsem o tebe stál. Bohužel, prý na to, aby lidi byli pár, musí být dva. A nám to asi nemohlo vyjít. Byl bych toho schopen o tobě napsat stohy, a že jsi mi dost často byla múzou vůbec nepopírám, ale těch pár slov bude o mě.

Jsem Spisovatel, nebo se za to aspoň schovávám. Za písmenka srovnaná do úhledných slov, kterými dokážu říct všechno co cítím. Protože moje ústa to nedokážou. A když už mluví, říkají mnoho. Příliš mnoho

Jsem Hráč. Nehraji ale pro vítězství. Hraji pro radost z boje. Pro ten pocit, kdy jednotlivé kroky postupně vycházejí. A když to na konci neklapne? Tak aspoň hra za to stála.

Jsem snílek. Protože jsem se rozhodl nežít jeden život. Rozhodl jsem se, že jich prosním tisíce. Na každém řádku, s každým slovem a s každou myšlenkou. A  v některých jsme tam my dva a držíme se za ruku. Beze slova.

Jsem lhář. Žiji ty životy jenom ve své hlavě a tiše si lžu, že by to jednou mohlo být jinak.

                Ručičky na hodinách ukrajují ty poslední minuty co mám. Z okna vidím, že už na mě čeká taxík. Chtěl bych toho ještě tolik napsat, vyjádřit tisíce myšlenek a pocitů. Jenže to možná není dobrý nápad. Možná jsme si řekli všechno, co mělo zaznít, a možná ne. Teď už to nezjistím. I když bych rád.

Jednou se vrátím. Možná dřív možná později. Stejně mě moje kroky dovedou domů. A jestli tam někde pro mě budeš? To nevíme asi ani jeden.

S pozdravem

Navždy tvůj

D.

********

Na letišti jsem hodil dopis do schránky a přemýšlel, kdo vlastně dneska ještě dopisy posílá. Snažil jsem se rozpomenout na poslední společné chvilky s ní, byť strávené v alkoholovém opojení, které mi ulpěly v paměti.

Možná to, co jsem v dopise napsal, bylo řečeno už dávno a možná jsem to nikdy neměl ze sebe dostat. Co se dá dělat. Vyřčená slova se nedají zapomenout, dají se pouze odpustit. A odpouštět asi není co.

Takhle zabraný do myšlenek jsem se blížil k odbavovací bráně. Naposledy jsem se otočil a podíval za sebe, tiše doufajíc, že ji tam někde uvidím.

Nečekal tam nikdo.

Úředníkovi jsem ukázal pas a letenku a ten mi pokynul ať postoupím.

Nadechl jsem se a věnoval ještě jeden pohled za sebe.

Možná mě šálil zrak anebo zapracovaly nervy před odletem.

Ale přísahal bych, že tam byla.

Dívala se za mnou, usmívala se a mávala.

A nevím to jistě, ale její rty jako by říkaly:

“Štastnou cestu, spisovateli….”