Let do lásky slunce západu (část 2.)

Anotace: Tady je druhý díl mojí romantiky na pokračování. Prosím, omluvte eventuální chyby. Jakákoliv kritika je vítaná.

Vyjel jsem výtahem do své garsonky, otevřel jsem dveře a zamířil rovnou do sprchy.
Proud chladné vody mě příjemně osvěžil, zvláště po tom, co všechno se dnes událo. Trochu sprchového gelu do dlaně, rozetřít po svých vlasech a pak dále po těle.
Vnímal jsem své vypracované tělo pod rukama. Cítil jsem se tak uvolněně a skvěle. Bohužel tento moment dokonalého relaxu musel skončit.
S ručníkem okolo boků jsem se vydal z koupelny. Zrcadlo naproti dveřím mi poskytlo pohled na mé hnědé vlasy, tělo a dlaně chytající jemně fialovou barvu od toho,
jak jsem se při poslední větrné bouři snažil ovládnout knipl.
S hlavou plnou myšlenek jsem došel k lednici. Bílá záře mě na dobrou půl minutu oslepila. Spíše po hmatu jsem objevil lahev coly. Otevřel jsem ji, posadil se do křesla a přemýšlel dlouho a hluboce.
"Mám se jí zítra ozvat? Co je to za dívku? Chtěl bych vůbec další vztah, který by mi dost možná přinesl jen další hořké zklamání?" ptal jsem se sám sebe.
Pomalu jsem dopil poslední zbytek osvěžujícího nápoje. Hodiny ukazovaly půl dvanácté večer.
Loudavým krokem a s hlavou stále ještě v zapadajícím slunci a oblacích odešel do postele.
Skrz okno prosvítal měsíc blížící se do úplňku a já pomalu propadal spánku. Když jsem zavíral oči a cítil, že padám do propasti odpočinku jsem stále myslel na ni, na tu záhadnou
blondýnku s modrýma očkama.

Slunce mi svítí do obličeje a letadlo mám plně pod kontrolou. Najednou obloha prudce ztmavne a blesky téměř olizují křídla. Vedle mě se ozývá hlasitý dívčí křik. Rádio už dávno vypadlo a hluk vrtule snad
přebíjí jen hromy a neutuchající dívčí křik. Ozve se rána větší, než kterýkoli z dosavadních hromů. Jak pomalu ztrácím vědomí, pozoruji, že váha mého těla stačila knipl zprudka dopředu. Řítíme se k zemi a
všechny elektřinou ovládané systémy letadla již dávno odešly. Řev sílí a mé bezvědomí se prodlužuje.

Probudil jsem se s nadávkou na rtech a po celém těle spocený. Zajímavé bylo, že větší strach než o svůj život jsem měl o život dívky co seděla vedle mě v letadle. Jednalo se snad o Elišku?
Opět jsem usnul a než jsem se nadál, ozval se otravný budík. Po paměti jsem praštil do tlačítka, které ho utišilo. Znovu jsem položil hlavu do polštáře a zavřel oči.
Tušil jsem, že na tento pozdní odpočinek nemám moc času. S nechutí jsem se zvedl z postele.
Dal jsem vařit kávu a napůl rozespalý se odebral do sprchy. Svlékl jsem se a vydal své tělo proudu studené vody. Probuzení, jako žádné jiné a přesto jsem pořád myslel na Elišku, spíše než na přednášky,
co mě čekaly.
Po vyřízení veškerých ranních rituálů jsem sjel výtahem dolů do garáží a nastartoval motorku. Vyjel jsem z garáží a za mnou se rozléhalo burácení výfuku.
Ke škole jsem to měl jen pár minut cesty. Skrz otevřenou helmu mi vanul do obličeje svěží ranní vzduch. Najednou se mi v hlavě začínalo dělat jasno. V podvědomí jsem tušil, že Eliška by mohla být tou pravou.
Než jsem však stihl domyslet, co by s námi mohlo být dál, ocitl jsem se před vjezdem do areálu univerzity.
Beze spěchu jsem zaparkoval motorku a jako každý jiný den před přednáškou jsem se vydal do kavárny, která byla součástí univerzitního kampusu.
Když jsem otevřel dveře, na moment mě polilo nesnesitelné horko a pak přišlo mrazení v zádech. Seděla tam u stolu, oběma rukama držela šálek s kávou a poslouchala hudbu. Když jsem se probral z
prvotního šoku, došlo mi, že slečna, na které ulpěl můj zrak rozhodně nebyla Eliška. Trochu posmutněle jsem se vydal k pultu a objednal si latté. Cítil jsem, že kvůli Elišce začínám pomalu ztrácet zdravý
rozum a úsudek, což je pro pilota to nejdůležitější. Nejen pro pilota, ale i pro studenta univerzity. Připadal jsem si tak neskutečně dětinsky poblouzněný.
Naštěstí mě z těchto úvah vytrhlo zazvonění telefonu. Musel jsem vyrazit na první přednášku. V posluchárně bylo málo lidí a všechny je spojoval ten stejný znuděný výraz. Starý profesor v opoužívaném saku se záplatami
si odvyprávěl, co měl v popisu práce a rozloučil se s námi. Když jsem opouštěl posluchárnu, s hrůzou jsem zjistil, že jsem do svých skript nezapsal jedinou poznámku.
Jak jsem tak bezmyšlenkovitě procházel chodbou k další posluchárně, na rameno mi poklepal můj kamarád Daniel.
"Eriku! Co to s tebou dnes je? Vypadá to, jako bys tu ani nebyl." řekl a jeho posměšný úsměv mluvil za vše.
"To nic není, Dane. Jen mám teď trochu problémy s placením nájmu svého hangáru." zalhal jsem.
"Jestli chceš, mám po ruce trochu peněz." nabídl se Dan.
"To je v pořádku, děkuju." nasadil jsem co nejvděčnější tón.
Ke konci našeho rozhovoru z něj vypadlo, že se večer pořádá menší sraz v hospodě u O'Briena. Nejdříve jsem se snažil toto nepřímé pozvání odmítnout, ale Dan byl neoblomný.
Rozloučili jsme se a já vyrazil na další přednášku. Všechny další přednášky během dne probíhaly stejně jako ta první.

Když jsem za sebou zabouchnul dveře od posluchárny, konečně jsem si připadal volný.
Nasedl jsem na motorku a zamířil zpět domů. Jak jsem postupně jel rychleji a rychleji, začínal se v mé hlavě rodit jistý plán a konečně to nebyly jen šedé a neurčité myšlenky.
Zpomalil jsem. Nebylo to jen kvůli tomu, že jsem jel na okresce ale i kvůli tomu, že jsem musel přemýšlet dál.
Celou cestu jsem přemítal, jestli bych měl dostát svému plánu, nebo ne.
Dojel jsem před garáže, přeřadil na první rychlostní převod a než jsem mrknul, měl jsem vše do detailu promyšlené. Vezmu Elišku s sebou.

Otevřel jsem dveře od garsonky, shodil ze sebe bundu a boty, posadil se na křeslo se sklenicí ledové vody do křesla. Zprudka jsem se napil a podíval se na lístek s telefonním číslem, co mi Eliška nechala v letadle.
Pohlédl jsem ven z okna do slunečného odpoledne, pohrával si s lístečkem v ruce. Vytočil jsem telefonní číslo a třesoucí se rukou přiložil mobil k uchu.
"Eliška Čapková, prosím?"- ozval se ten známý, příjemný a okouzlující hlas.
"Ahoj, Eliško, tady Erik." snažil jsem se znít klidně a vyrovnaně ale nešlo to.
"Ahoj, Eriku, jsem ráda, že voláš. Zrovna jsem na tebe myslela. Nemáš takhle náhodou volný kokpit a touhu po nějaké společnosti?" optala se drze.
"Dnes nepoletím ale myslel jsem, že bychom spolu mohli někam zajít. Můj kamarád pořádá menší sešlost, tak mě napadlo, jestli bys nechtěla jít se mnou." můj hlas se uklidnil.
"Ráda půjdu. Kde to je?"
"U O'Brienna, v Masarykově ulici. V osm hodin. Parkoviště je hned vedle."
"Budu tam, Eriku. Už se moc těším."- z jejího hlasu bylo slyšet něco jako nadšení.
"Já se taky těším. Měj se, EL."
Zavěsila a já ještě minutu držel telefon v ruce. V hlavě mi hučelo a srdce bušilo tak rychle, že tepy přecházely v jednu velkou neustávající linii.
Když jsem se trochu zotavil z tak náhlého přepadení svými city, rozhodl jsem se, že se půjdu na chvíli projít a opět, jako už tolikrát, si utřídit rozházené myšlenky.
Venku bylo dost teplo a něžný vítr hladil nejen vlasy a tvář ale i duši.
Procházel jsem okolo vinotéky a napadlo mě, že by rozhodně nebylo od věci koupit lahve vína, protože má lednička již před nějakou dobou ztratila schopnost poskytovat občerstvení a dobré víno pro
potřebné případy.
Obešel jsem blok a taškou, v níž bylo víno a čokoládové bonbóny jsem se pomalu vracel nazpět.

Čas strávený u skript s učením pro mě byl jako okamžik. Zvedl jsem se od stolu, který se doslova topil v hromadách papírů, kterým jako nemluvný král vévodil notebook s dalším nepřeberným množstvím látky.
Kouknul jsem na hodiny, které ukazovaly půl osmé, byl čas vyrazit.

Z garáží jsem vyjel navdory svému zvyku potichu a pořádně zrychlil až na silnici. Do zatáček jsem zatáčel ostře a rychle, jako bych měl za sebou snad armádu zabijáků, ale pořád se mi to nezdálo dost rychlé.
V jeden moment jsem dokonce motorku postavil na zadní kolo.
Když jsem konečně přijel do Masarykovy ulice, ten divný pocit spěchu zmizel. Přijel jsem na čas.
Zaparkoval jsem, a zrovna když jsem si sundaval helmu, uslyšel jsem burácení motoru z opačné strany ulice.
Objevil se jezdec v zelené jezdecké kombinéze a helmou se začerněným hledím.
Než motorka zastavila vedle mě, jezdec ještě dvakrát naprázdno přidal plyn.
Postavil motorku na stojánek a sejmul z hlavy přilbici, zpod helmy se okamžitě vyhrnula záplava zlatých vlasů. V tu chvíli jsem se musel opravdu usmívat jako pitomec.
Byla to ona! Její oči, ve kterých jsem se okamžitě ztratil se na mě koukaly s neskrývaným pobavením. Přitančila ke mně a věnovala mi letmý polibek. Abych snad nebyl málo překvapen, rozepnula kombinézu do pasu a
rukávy kombinézy ovázala okolo boků. Podle toho, co jsem viděl na sobě měla tmavě modrou letní košilku s bílými vyšitými vzorky.

Nabídl jsem jí svou ruku a vzápětí jsem ucítil teplo jejích hebkých dlaní. Znovu jsem se na ni podíval. Šli jsme sice jen deset metrů ale pro mě to bylo, jako bychom spolu obešli celý svět.
Jak se vedle mě nesla tím lehkým krokem a jasný výraz na její tváři dával tušit, že je šťastná. Otevřel jsem jí dveře do baru, který byl zařízený v irském stylu. Nebyl nijak výrazně osvětlený, ale sklenice
umístěné nad pultem jasně zářily. Od jednoho stolu se ozval družný hlas mého kamaráda Daniela.
"Ahoj, Eriku, koho jsi s sebou přivedl?" ptal se zvědavě
"Tohle je Eliška. Dívka, jejíž úsměv hravě předčí zapadající slunce a jejíž oči si krásou nezadají s večernímy červánky na obloze."- představil jsem ji.