Alice..3.část

Anotace: Dneska jsem dopsala další část tak snad s ebude líbit :o)

Konečně se dostal dovnitř budovy a ucítil ten známý nemocniční pach desinfekce. Když uviděl první sestřičku v bílém obleku, zavolal na ni.
„Prosím, potřebuji pomoct téhle dívce. Omdlela.“ Sestřička se otočila a jak viděla Alici bezvládně ležet na Honzovo rameni popoběhla.
„Počkejte minutku hned přinesu něco, na čem ji budeme moct lépe přepravit k doktorovi.“, řekla rychle a odběhla. Za necelou minutu se vrátila s vozíkem. Honza Alici opatrně položil do vozíku a následoval sestru. Zabočili doleva, kde byl zápach desinfekce ještě silnější. Sestra nervózně zaklepala na dveře. Ty se okamžitě otevřely a v nich stál starší pán s brýlemi, v doktorském plášti.
„Pojďte dál sestřičko i vy, mladý muži. Co se tu stalo?“ zeptal se doktor se svraštěným čelem.
„Ona… ona omdlela v autobuse, když jsme měla vystupovat“ , odpověděl docela stručně Honza.
Doktor poslal Honzu ven a než Honza stačil něco říct,už se před ním zavírali bílé dveře od ordinace.
Popošel kousek dál k řadě křesel a posadil se.Hlavu měl plnou představ, co se mohlo té dívce stát a doufal aby to nebylo nic vážného. Bylo to zvláštní, tu dívku neznal a přesto se o ni tak bál…
Chodbou procházelo docela dost lidí, všichni v bílém. Honza tu působil poněkud výstředně. Kdyby se to dalo k něčemu přirovnat tak nejspíš k vráně, která bloudí po sněhu. Honzovi nedělalo nejmenší starosti, že se lidé otáčejí… Názor ostatních lidí mu nebyl úplně jedno, ale uměl ho dobře ignorovat. Jedna z vlastností, kterou měl společnou s Alicí.
Přemýšlel, co se v ordinaci děje, byl do myšlenek tak zabraný, že nevnímal, že na něj doktor volá. Až když ucítil na rameni něčí ruku, probral se ze svých myšlenek a otočil se na doktora. Viděl v jeho očích něco jako strach… Bylo to s tou dívkou tak špatné nebo jeho pohled tolik vypovídá o jeho úzkosti?
„Jste v pořádku? Pojďte se mnou do ordinace.“, řekl doktor.
Honza chvíli nevěděl, jestli vůbec do ordinace chce jít, bál se toho co tam najde. Ale nohy cítily něco jiného a poslušně šly za doktorem.
Ordinace vypadala na první pohled stejně jako, když tu byl naposled. Jeden rozdíl tu ale byl, Alice už neležela bezvládně v křesle, v kterém ji přivezli, tentokrát hleděla na své ruce, ve kterých svírala černé korálky ze dřeva. Sestřička zrovna odcházela do vedlejší místnosti a doktor se mezitím posadil za svůj pracovní stůl.
Honza dlouho hleděl na Alici, čekal jestli k němu zvedne tvář a podívá se na něj. Když k němu doktor začal promlouvat, stále upíral oči na Alici.
… „Té dívce na chvíli vypověděly službu smysly a pak byla v bezvědomí, je v pořádku, ale měla by si dávat velký pozor na výkyvy tlaku.“ …
Honza nechápal, proč to doktor říká jemu a ne Alici. Ale bylo mu to jedno.
„A může domů?“, zeptal se.
„Jistě, ale opravdu na sebe musí dávat pozor“ , odvětil doktor.
Honza na něj kývnul a šel směrem k Alici, která na něj tentokrát už hleděla . Sehnul se k ní, rukou jí odhrnul vlasy z obličeje, přesně jak to udělal v tom autě,když byla ještě v bezvědomí, a zašeptal : „Pojď odsud pryč.“
Alice se nejdřív trochu bránila, přece jen ho vůbec neznala,ale jakmile ucítila jeho jemnou ruku přestala jakkoliv odporovat.
„Dobře“, zašeptala a podívala se na něj s očima plnýma otázek.
Zvedla se z křesla a byla až překvapená, jak dobře jí nohy slouží. Honza jí mezitím podal její batoh a společně vycházely z ordinace. Alice se ještě naposledy otočila a poděkovala.
Tak spolu procházely těmi bílými stěnami , dva lidé celí v černém. Alice už necítila žádnou nervozitu, připadala si, jako by se s tímhle tajemným klukem znaly odjakživa. Zatím šly bok po boku v tichosti, ale Alice už měla plnou hlavu otázek. Když byla v jeho společnosti srdce jí říkalo, že to tak prostě má být, ale hlava měla spoustu neodbytných otázek.
Konečně vyšly ven, opustily ty bílé prostory. Venku foukal vítr a jemně poprchávalo. Alice chytila Honzu za ruku a vedla ho k nejbližší lavičce.
„Co to..?“ , začal Honza, ale dobrovolně šel, kam ho Alice vedla.
„Posaď se a povídej“, řekla prosebně Alice a poprvé od toho okamžiku v ordinaci se na něj zadívala.
„No tak… Kde mám začít? Co si pamatuješ naposled?“
Alici se vybavil ten pocit když za ní Honza stál, ta nevolnost a zároveň pocit bezpečí. Nahlas však řekla něco jiného.
„ Pamatuju si, jak se otvíraly dveře autobusu, měla jsem vystupovat…“
„Pak ti teda „vypověděly smysly“ jak to popsal doktor ,tím pádem jsi to sama neustála. No prostě ber to tak, že jsem tě dopravil sem do nemocnice a tady už jenom dělali doktoři co mají v popisu práce.“ , řekl Honza jednoduše.
„A co tě vedlo k tomu, dovézt někoho, koho neznáš do nemocnice?“, zeptala se Alice.
„To jsem tě tam měl nechat na zastávce v bezvědomí? To snad ne? Hele já už bych to moc neřešil,prostě jsi v pořádku a teď akorát se ještě musíme oba dostat domů a všechno bude OK ne?“, shrnul to Honza. Ale sám nechtěl aby to tím končilo.Něco ho na té dívce přitahovalo, měl potřebu dávat na ní pozor, chránit ji.
„ Tak dobře, a jak se vlastně jmenuješ? Pověz mi něco o sobě. Musím něco vědět o svém zachránci.“ , řekla a usmála se na něj .
Honza se na ní díval a neubránil se tomu, se taky usmát. Prostě to nešlo.
„Tak dobře… Jmenuju se Honza, je mi 19 let, bydlím v městečku Malá Lhota, kam jsem se nedávno přistěhoval a nevím co víc chceš slyšet“ , řekl Honza kysele s nutnou dávkou sarkasmu.
Na Alici se nepodíval, ale ona ho bedlivě sledovala a teď se smála jeho slovům,které zněly jak vystřižené ze seznamovacího inzerátu.
„Čemu se směješ?“ , zeptal se Honza pobaveně.
„Ale nic, je s tebou docela sranda, Honzo“, řekla a když vyslovila jeho jméno pohlédla mu do očí.
„Táák, teď ti teda něco řeknu o sobě … Jmeuju se Alice, je mi 17 bydlím ve stejném městečku jako ty, ráda fotím a děkuju ti, že jsi mě zachránil můj princi.“ , řekla napůl žertovně a napůl vážně Alice. Honza pro ní byl tak trochu princ, ne ten obyčejný na bílém koni, byl pro ní o něco temnější a čím déle s ním byla tím víc jí připadalo, že bez něj bude mít v životě prázdno.
Honza se taky usmál, nějak zvláštně. Možná tajemně, jako by ty slova pro něj znamenaly něco víc.
„Tak dobře, Alice. Teď už ale pojďme na autobus, ať nedorazíme domů o půlnoci“, usmál se zase Honza a zvedal se z lavičky. Alice se také zvedla a jakmile se zařadila na místo vedle Honzy, chytnul jí jemně za ruku. Vypadaly společně jako dva černé stíny noci …