Náhody neexistují...

Náhody neexistují...

Anotace: Vede někdo naše krok, či to co se děje jsou pouhopouhé náhody?

23. července 2015 16:37
Drobný, hubený, dlouhovlasý muž stál na autobusové zastávce. Hnědé vlasy sepnuté dozadu, vousy zastřižené nakrátko. Vedle sebe položenou krosnu přidržoval pravou rukou. . Hnědé oči pozorovaly dav lidí cpoucích se do autobusu, jenž před ním stál. Koutky se mu zkroutily do letmého úsměvu. Sobectví lidstva je neomezené, pomyslel si.
Dav se zmenšoval, jen pár opozdilců ještě dobíhalo, mezi nimi i mladá světlovlasá dívka v příliš velké košili a kraťasech, jenž rozhodně nebyly její. Před davem se zastavila a vytáhla peněženku. Chvíli v ní hledala, poté přistoupila k davu a zmizela v něm. I muž si vzal krosnu na záda a zamířil k řadě, skládající se už jen z několika lidí. Dívka se před ním znovu objevila, pouštějíc všechny před sebe. Mezi ní a mužem byli již pouze dva lidé. Oba je před sebe s úsměvem pustila. Ti jen poděkovali kývnutím hlavy a zmizeli v autobuse. Již stál za dívkou. Pohlédl na ni. Ta mu s omluvným úsměvem pokynula rukou, ať jde před ní. Muž pouze zavrtěl hlavou.
"Jen běžte", řekl s úsměvem.
"Děkuji", pípla dívka plaše a zmizela v autobuse jako všichni před ní.
I on konečně nastoupil, usmál se na nasupeného řidiče a podal mu několik mincí se slovy:
"Dobrý den, Kunštát". Řidič cosi nacvakal do pokladny a už se tiskl lístek. Muž si ho vzal a zamířil dozadu, kontrolujíc očima sedačky. Došel až k prostoru pro vozíčkáře. Spatřil ji tam.
Světlovlasá dívka seděla na sklapovací sedačce. Muž položil krosnu na zem, usmál se na ni a ukázal na sedadlo vedle ní.
"Ovšem", odpověděla a úsměv mu opětovala. Posadil se vedle ní a vytáhl z krosny čutoru. Napil se. Chvíli bylo ticho.
"Nechcete taky? V tomto počasí potřebujeme tekutiny" otočil se muž na dívku a podával ji čutoru.
"Ne, moc děkuji", zavrtěla hlavou.
"Jak myslíte", odvětil a znovu si loknul.
"Na výšlapu?" zeptala se ukazujíc na velký batoh ležící před nimi.
"No ano, ale teď už jedu domů. A kam pak cestujete vy?"
"Také domů, byla jsem na návštěvě u přátel."

Zhruba před třemi lety touto dobou:
Mladá dívka seděla ve svém pokoji a pozorovala za oknem černobílého kocoura, jenž se bezvýsledně snažil dostat dovnitř.
"Crrrrrrrrr...." prořízlo ticho zazvonění.
"Čau, Míro" řekla do mobilu mladá světlovlasá dívka a na tváři se jí rozhostil úsměv.
"Ahoj, Soňo, pozítří pojedem pracovat na Podlesí. Říkal jsem si zda bys nechtěla jet s námi, abys nemusela k taťkovi autobusem. Ale jedem už brzo ráno,tak by to chtělo, abys tu přespala." ozval se z telefonu hluboký mužský hlas.
"Jéžiš, to by bylo super. Stejně jsem měla v plánu zítra dorazit ke koním." mumlala dívka rychle a tiskla mobil k uchu.
"Dobroš, tak zítra. A v kolik chceš dorazit?" ptal se hlas.
"Jak se vám to hodí. Nevím, co má Martina v plánu, ale pravděpodobně bych došla až odpoledne." odpověděla dívka.
"Asi se půjdete projet jako vždy. Počítám s tebou a zatím se měj." ukončil hlas rozmluvu.
"Jasný, děkuji moc a zatím" rozloučila se a hovor típla.

O dva dny později ranní ticho protrhlo zazvonění budíku. 3:30. Dívka si promnula oči, protáhla svaly. Po včerejsí vyjížďce ji bolelo celé tělo. Vstávat tak brzo by mělo být zakázané pomyslela si. Všimla si tmavé postavy, jež se prosmýkla kolem pohovky do kuchyně. Míra už je vzhůru. Rychle se převlékla, pyžamo strčila do batohu ležícího vedle pohovky a také zaplula do kuchyně. Oba bdící na sebe jen ospale kývli. Ani jeden neměl chuť něco říkat. Rychle se najedli a zmizeli do temného chladného rána.

Červená škodovka se řítila po silnici druhé třídy. Ranní šero uspávalo celou její posádku, kterou tvořili tři muži a jedna světlovlasá dívka. Až na občasné nadávky na toho idiota, co před nimi udělal myšku, bylo ticho. Všichni byli příliš ospalí.

Celá ulice ještě spala, ale kdyby tomu tak nebylo, její obyvatelé by si mohli všimnout červené škodovky, co zastavila před jedním z rodinných domků. Bylo 5:00. Z auta vystoupila světlovlasá dívka a zamířila ke dvěřím domu jejího rozvedeného otce.

Tiše odemkla a vklouzla do tmavé chodby. Labrador, stejné barvy jako její vlasy, ji radostně přivítal. Podrbala ho za uchem, batoh hodila do chodby a vzala vodítko. Pes vesele zavrtěl ocasem, v očích mu zářily jiskřičky. Dívka znovu stála před tím bílým domem, tentokrát však mířila opačným směrem.

O několik hodin později se táž dívka zmítala bolestí ve své posteli. Hned po ranní procházce se psem si šla ještě lehnout. Poté si užila obyčejný den se svým otcem a bratrem. Den probíhal velice příjemně a bez žádných zvláštností, až do teď. Dívka se v noci probudila bolestí, zalitá studeným potem. Jakoby jí někdo do břicha vrazil nůž. Vydržela to pouze půl hodiny, a potom se doškobrtala do ložnice svého otce. Prosila o pomoc...

Dívčiny oči se pomalu otevřely. Sluneční paprsky jí šimrali na tváři a vítali do nového rána. Nebyla však schopna to ocenit. Napůl ležela, napůl seděla v otcově posteli. Rukou stále tiskla břicho, jež nepřestávalo bolet. Vzpomínala si na svou noční výpravu. Otec se jí snažil pomoct, utěšoval ji, chlácholil, ale až několik prášků proti bolesti pomohlo. Nakonec znovu usnula.

Nyní byla v pokoji sama. Pomalu vstala, mírně předkloněná zamířila ke dveřím. Celá se třásla. Vyšla z pokoje a sešla po schodech dolů do kuchyně. Každý krok byl utrpení. Z očí se jí řinulo několik osamocených slz. Její otec stál v rohu kuchyně, připravoval si snídani. Dívka vpadla do dveří, točila se jí hlava. Na čele postaršího muže se objevilo několik vrásek. Ustaraným pohledem si měřil dceru.
"Jak pak ti je?" zeptal se tiše.
"Pořád stejně" odtušila dívka roztřeseným hlasem.
"Oblékni se, jedeme do nemocnice"

Na pohovosti dívku poslali na ultrazvuk, kde jí přišli na zánět slepého střeva, pak na lůžkové oddělení a odtud po několika hodinách na operační stůl. Z operačního stolu odvezli dívku přímo na jednotku intenzivní péče. Sestry postavily postel vedle malé, asi tříleté hnědovlasé holčičky a odešli.

Holčička očima těkala po místnosti. Chvíli si prohlížela svou novou sousedku. Byla to světlovlasá dívka, obě ruce přivázané obvazem k posteli. Spala. Velká hnědá kukadla, ještě jednou zkontrolovala pokoj a vrátila se k televizi, na které si Krteček vyráběl kalhoty. Takové ty modré, lněné.

Náhle se z vedlejší postele ozvaly zvuky. Holčička se otočila a viděla, jak světlovlasá dívčina otevírá oči. Tvářila se zmateně. Po chvíli si uvědomila zápěstí přivázaná k posteli. Pravou rukou několikrát škubla obvazem, ten však nepovoloval. Zase to vzdala. Očividně jí nebylo příliš dobře. Chvíli odpočívala, poté to zkusila znovu. To už zvuky konečně zburcovaly sestřičku, ta přišla a spražila pohledem pohledem nový světlovlasý přírůstek.
"Nevrť sebou tolik", řekla nesmlouvavě.
"Mohla byste mě prosím odvázat?" odpověděla tichým ochraptělým hlasem dívka.
"Dobře, ale jen levačku, nechceme, aby sis vytrhla infuzi". S těmi slovy rozdělala jeden z uzlů, díky čemuž se uvolnila celá ruka.
Holčička sledovala dívčinu levou ruku, jak si protírá slepené oči.. Mírně se třásla. Dívka na holčičku pohlédla a usmála se.
"Jak pak se jmenuješ?"zeptala se světlovlasá dívka holčičky, která zarytě mlčela.
"Laura, ale pochybuji, že s tebou bude mluvit", prohodila sestřička ještě ve dveřích.
"Tak Laurinka", zamumlala si pro sebe dívka.
Tmavovlasá holčička na ní jen koulila černé oči. Po chvíli .úsměv plaše opětovala a oči upřela zpět na Krtečka. Dívce se po tváři rozlil úsměv. Oči opět zavřela, pokušela se znovu usnout.
Mladá dívka byla po několika dnech převezena zpět na lůžkové oddělení.

Nemocnicí se nepřestával šířit pláč a křik. Ani světlovlasé dívce to nedalo. Založila 162. stranu v Pavoučím měsíci a zaklapla knihu. V mírném předklonu se pomalu šourala chodbou. Břicho ji po operaci stále bolelo. Došla až k původci toho rámusu. Malá hnědovlasá holčička se držela okraje bílé ohrádky dětské postýlky, oči napuchlé pláčem, obličej celý zarudlý.
Když však dívku spatřila, na chvíli utichla. Dívka se posadila na vedlejší židli a pokusila se o úsměv.
"Neboj Lauri, maminka brzo přijde", řekla dívka a pohladila holčičku po rozčepýřených vlasech.
Při slově "maminka" holčička okamžitě zbystřila. Až teď si dívka všimla růžové tuby, kterou holčička svírala v rukou. Dětská zubní pasta. Holčička se jí zmocnila, když sestřičky položili všechny její věci na vedlejší, ne tak vzdálený, stolek.
Dívka jí pastu z rukou jemně vykroutila, víčko pasty již bylo ohlodané. Dotáhla úzávěr, položila tubu na stolek, avšak z dosahu dětských rukou. Místo toho jí podala plyšového medvídka, jenž byl z věcí nejvzdálenějsí. Holčička vůbec neprotestovala, medvídka vděčně přijala a upírala na dívku svá velká hnědá kukadla.
"Co tu děláš? Běž na svůj pokoj!" řekla sestřička, jež přišla zkontrolovat to nápadné ticho.
"Ale..", chtěla dívka něco namítnout.
"Ale mazej, ty máš ještě ležet!" prohlásila sestřička nesmlouvavě.
Dívka se zvedla a pomalu vyšla z pokoje, sestřička ji následovala. Nemocnicí se opět rozlehl dětský pláč.

Následující den se dívka znovu šourala pochmurnou chodbou směrem ke společenské místnosti. Oči sklopené k zemi. Tu se její pohled opět střetl s velkýma hnědýma očima. Prohlédla si holčičku a její doprovod. Černovlasá žena, jež ve své ruce svírala drobnou dětskou dlaň, měla uštvaný a strhaný výraz.
"Dobrý den", řekla dívka a obdařila dvojici širokým úsměvem. Tvář ženy se trochu rozjasnila. Dívka si dřepla, aby byla ve stejné úrovni s dětskou tváří.
"Ahoj, Lauri. Tak maminka konečně přišla, že?", prohodila dívka jemně. Holčička o krok ustoupila a schovala se za maminčinu nohu.
"Je ještě hodně vyděšená", řekla žena omluvně.
"To je jasné"
"Vy se znáte?" ozval se znovu ženský hlas, tenkrát však trochu nejistě.
"Ležely jsme spolu na JIPce", odvětila dívka a opět se narovnala.
"Hm, tak to slyším dnes už potřetí", řekla žena rozhořčeně.
"Zajímalo by mne, kolik lidí se tam s ní vystřídalo", dodala k tomu smutně.

Dívka s úsměvem objala svého otce. Konečně, po týdnu mohla jet domů! Vrátit se do své postele, do svého života. Tu jí něco zatahalo za tričko. Otočila se. Malá hnědovlasá holčička na ni úpirala své hnědé oči, za ní postávala černovlasá žena. Usmívala se. Dívka vzala holčičku do náručí. Ucítila v břiše mírnou bolest, možná to nebyl nejlepší nápad. Holčička však svýma tenkýma ručkama objala dívčin krk.
"Budeš muset slíbit že za námi někdy přijedeš. Jinak tě nepustí", ozval se ženský hlas vesele.
"Samozřejmě, že někdy přijedu. Musím vás přece přijet zkontrolovat", odpověděla dívka a holčičku jemně položila na zem. Žena k dívce přistoupila a pevně ji objala.
"Děkuji", řekla tiše "děkuji, že ses mi postarala o Laurinku".
Malá holčička obě ženy smutně pozorovala. Po tváři se jí skutálela slza.

23. července 2015 16:12
Malý hezký zelený fiátek si to šinul ve tříprodouvé dálnici. Drobná černovlasá žena za volantem se vesele smála. Jako spolujezdec seděl urostlý muž s kurdnatými krátkými vlasy, vedl veselý hovor se světlovlasou dívkou na zadní sedačce. Dívčinu ruku svírala malá hnědovlasá holčička.
"Tak moc děkuji za hezký víkend", řekla dívka a pohladila holčičku po vlasech.
"Ale prosim tebe, my děkujeme za příjemnou návštěvu", odvětila žena a stočila volant doleva.
"Moc rádi jsme tě viděli, někdy musíš zase přijet. Jsi tu vítána.", přidal se muž.
Žena zajela na parkoviště u nádraží a zastavila. Všichni až na holčičku vystoupili.
"Laurinka nám usnula", zahihňala se dívka.
"Mám ji budit?" podívala se žena na svého manžela.
"Nech ji spát", usmál se muž.
Žena se otočila na dívku a krátce ji objala. "Hlavně dojeď v pořádku a až budeš doma tak napiš, ju?"
"A zase přijeď, budeme se těšit.", řekl muž a také dívku objal.
"Neboj, určitě napíšu a doufám, že se zase brzy uvidíme." S těmi slovy dívka mladému páru zamávala a rozběhla se na zastávku autobusu. Za ní vlála příliš velká košile a kraťasy, jež rozhodně nebyly její.

"Kde vlastně pracuješ?" ptala se světlovlasá dívka hubeného muže vedle sebe.
"Pracuji jako ajťák na jedné střední škole v Boskovicích." odpověděl mladý muž.
"Na které?" řekla dívka s ústy dokořán.
"Na Hybešově", odpověděl muž nevzrušeně.
"Tam v září nastupuji do prvního ročníku!" téměř vyjekla dívka.
"Na veterinu předpokládám."
"Ano, jak jsi na to přišel?" Udivený výraz z tváře dívky nemizel, naopak se ještě umocňoval.
"Vypadáš na to", odpověděl s širokým úsměvem a pokračoval " na veterině jsou skvělý učitelé, bude se ti tam líbit."

O měsíc později:
V marockém městě Casablanca šel osamoceně snědý černovlasý muž.
Procházel rušnými ulicemi, míjel zakaboněné tváře a bloudil ve svých myšlenkách. Přemýšlel o svém bratrovi, jež nyní žil v Čechách. Záviděl mu jeho vztah s milou Češkou. V hlavě se mu objevil obraz jejich svatební fotografie. Naneštěstí na svatbě, která se konala v České republice, nebyl.
Vzpomínal na šťasnou tvář svého bratra i jeho ženy. Vzpomínal na ty jiskřičky v jejich očích, zamilované úsměvy, vzájemné objetí, ale hlavně na ten nepopsatelně krásný pocit, jenž z nich vyzařoval. Také by chtěl poznat takovou lásku. Lásku na celý život, kterou by mohl chránit, rozmazlovat a hýčkat jako princeznu. Jestli ji najdu, nedopustím, abych ji někdy ztratil, rozhodl se v duchu. Nikdy se jí nevzdám!

V Boskovicích, na internátu jedné ze středních škola, se mladá světlovlasá dívka ubytovala na svém novém pokoji.
První rok na střední, byla zvědavá na své spolubydlící a na své spolužáky. Se všemi se zítra seznámí. Tak moc se těšila, doslova hořela nedočkavostí. Čekajíc na své spolubydlící, vytáhla si notebook. Sedla si na postel, položila si ho do klína. Ten se s hučením rozjel a na obrazovce se objevila hlava černého koně. Bezděčným mnohokrát trénovaným pohybem klikla myší na ikonu internetu, ztvárněnou červeným O. Obrazovka zbělela a následně zmodrala, objevilo se logo facebooku. Dívka tomu nevěnovala pozornost a rychle se přihlásila. Obrazovku pokryly fotografie a komentáře. Dívka se spokojeně zavrtěla.
Náhle její oči upoutal červený štítek s malou bílou jedničkou u ikony přátel. Rozklikla ji a upřela zrak na fotku snědého mladíka. Z jakéhosi nevyslvětlitelného důvodu si hned vzpoměla na dlouhovlasého muže z autobusu, jehož potkala před měsícem. Bezmyšlenkovitě potvrdila žádost o přátelství, aniž by si vůbec přečetla jméno a pokračovala v prohlížení fotek svých přátel.

Stejný den před půl hodinou:
Snědý mladík si prohlížel hlavní stránku facebooku, sem tam na něj bafla nějaká reklama na holící strojek či superultramoderní telefon. Ignoroval to. Občas narazil na fotku svého kamaráda objímající dívku, tu zase na fotografie z fotbalových zápasů. Ukazováčkem poklepával do rytmu hlastité rytmické hudby, jež mu hrála ve sluchátkách.
Myší stále sjížděl dolů, spíše ze zvyku než za nějakým účelem. Najednou se před ním objevil nápis "Lidi, které možná znáte." Rychle je přejel očima a chtěl pokračovat. Něco ho však zarazilo. Oči zabloudily k světlovlasé dívce s modrýma očima, působila mezi ostatními většinou tmavé pleti velice nepatřičně. Rozklikl její jméno a objevil se před ním její profil. Kromě modrých očí se na něj z její stránky díval i světlý kůň, na konci opratí, jež ho vedly byla, táž světlovlasá dívka. Nemohl si pomoci, ale něco v tom tajemném úsměvu ho okouzlilo. Tělem mu proběhl zvláštní, ale příjemný pocit. Poslal dívce žádost o přátelství a následně procházel všechny dostupné fotky. Jednou postávala vedle pasoucí se tmavé kobyly, jindy zase seděla v sedle světlého hnědáka a pak si zase vykražovala držíc v ruce opratě rezavého valacha.

Ze zamyšlení dívku vytrhlo upozornění facebooku, "Anuar B..... dal To se mi líbí na vaši fotografii. Rozklikla si jeho chat.
"Ahoj, promiň, ale my se známe?" napsala dívka a stiskla enter. Na tváři jí pohrával úsměv, v hlavě měla stále obraz dlouhovlasého muže z autobusu. Proč jí napsal až teď? Po měsíci? A jak ji vůbec našel?
"Sorry, I don't understand you. (Promiň já ti nerozumím)" objevilo se ve zprávách. Pozdě jí došlo, že se šeredně zmýlila. V hlavě se jí rozbklikal červený maják. Kdo to do háje je? Podívala se pořádně na jeho profil, fotografie snědého mladíka a za ním nádherná modrá laguna. Přelétla očima bydliště. Maroko, Casablanca.
"I am Anuar from Casablanca (Jsem Anuar z Casablancy)", přišla další zpráva jako potvrzení nově zjištěných informací.
Dívka, vyděšená vlastní hloupostí a lehkovážností, okamžitě klikla na ikonu přátel vedle jeho fotografie. Objevila se nabídka. Odebrat z přátel, potvrdit, hotovo. Srdce jí rychle bušilo. Kdo to sakra byl ?!

O dva roky později:
Na jednom brněnském nádraží, pozoroval starý prodavač osamělou světlovlasou dívku. Seděla na lavičce na prázdné zastávce, jen několik metrů vzdálené od jeho stánku s novinami.
Dívce se ve tváři zračil nervózní výraz, byl však pln očekavání. Nevydržela sedět v klidu, co chvíli vyskakovala na nohy. Chvíli přecházela ze strany na stranu a opět si sedla. Byla jako na jehlách. Starý prodavač jen nevěřícně pokýval hlavou a obsloužil mladíka, jenž si žádal cigarety. Mladík zaplatil, poděkoval a odešel. Stařec se jen nevěřícně díval na jeho záda, když si jen o pár kroků dál cigaretu zapaloval. Vzpomněl si na své mládí. Proč kouří tak mladí, podotknul smutně.
Obrátil oči zpět k světlovlasé dívce, která nyní opět seděla a kontrolovala svůj mobil. Na zastávce však již nebyla sama, zezadu se k ní blížil snědý mladý muž. Starý prodavač chtěl na dívku křiknout a varovat ji. Mladík se mu ani trochu nezamlouval, ale už dávno se naučil neplést se do cizích osudů, a tak mlčel a v duchu se modlil.
Dívka naštěstí ucítila cizí přítomnost, otočila se a doslova vyskočila na nohy. Chvíli na sebe s mužem zírali. Ale jaké bylo prodavačovo překvapení, když místo aby před mužem utekla, vrhla se mu kolem krku a pevně ho objala.
To už bylo na starého prodavače moc. Sedl si na židli, jež vedle něj stála, tím však ztratil výhled na ty dva. Jen nevěřícně kroutil hlavou. Myslel si, že za ta léta už ho jen máloco či málokdo překvapí, těmhle dvěma se to však povedlo.

Dívka mladíka pevně svírala, bála se, že pokud ho pustí, mladík se rozplyne stejně jako v jejích snech. Snažila se ho vnímat každým milimetrem svého těla, slyšet jeho dech, cítit jeho vůni, jeho pevné objetí i tlukot jeho srdce. Konečně ho po dvou letech mohla cítit, konečně. Úlevou jí v očích vyhrkly slzy, zabořila tvář do jeho ramene. Její tělo se otřáslo několika vzlyky, ucítila, že ji sevřel ještě pevněji.

Držel ve svým rukou tu křehkou dívku otřásající se vzlyky. Chtěl jí k nohám přinést celý svět. Chtěl jí setřít slzy a políbit, utěšit ji, ujistit, že už jí nikam neodjede. Bude s ní dokud ho bude potřebovat. Každou buňkou v těle cítil, že ona je skutečně ta pravá. S touto dívkou chtěl strávit zbytek života. Cítil tlukot jejího srdce a byl o tom zcela přesvědčen.

Jakoby ti dva nyní tvořili střed vesmíru, pomyslel si starý prodavač, jenž mladý pár opět pozoroval. I on cítil tu lásku jež z nich vyzařovala. Nechal se strhnout, byl šťastný s nimi...

Před hodinou téhož dne:
Světlovlasá dívka seděla v autobuse drkotajícím děravou silnicí Vysočiny její cíl bylo jedno brněnské nádraží. Od rána se jí třásly ruce, měla strach, přesto se však nemohla přinutit litovat svého rozhodnutí setkat se s ním dnes, ani rozhodnutí před dvěma lety znovu tomu snědému mladíkovi napsat. Tehdy ji napadlo, že by si mohla procvičit znalosti angličtiny. A že se vlastně nemá čeho bát. Další den mu napsala, že začali špatnou cestou, a omluvila se za své chování. Kdo mohl tušit, že se do toho cizince zamiluje? Kdo mohl tušit, že láska není jen slepá, ale i naprosto bezohledná? Že dálka přes 3000 kilometrů nemůže být překážkou? Kdo to mohl vedět? Koho by to napadlo?
V hlavě jí probíhaly všechny události, jež ji dovedly k tomuto rozhodnutí. Lze to vše pokládat za náhody? Nebo je to osud? To nemohly být náhody, někdo vedl naše kroky, pomyslela si dívka a pohlédla zpět na šedou krajinu, jež za okny ubíhala...
Autor Klára Němcová, 12.04.2016
Přečteno 742x
Tipy 1
Poslední tipující: Krahujec
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter