08 LÁSKA MEZI KNIHAMI

08 LÁSKA MEZI KNIHAMI

Anotace: na základě 5 náhodných slov sestavená povídka ve stylu / romantická-----------------PEŘÍČKO, BOUŘE, SMÍCH, BRÝLE, ZÁSILKA----------------------------------------------(trochu delší, doporučuji vytisknout, nebo pdf, pdb, mobi, ... :-)

 

 

LÁSKA MEZI KNIHAMI

 

Brian

 

Brian Thompson byl přesně ten typ mladého muže, kterého byste na ulici ani nezaregistrovali. Snad jen leda v případě, že by do vás omylem vrazil. Byl menší, hubené postavy, vždy pečlivě a snad i trochu staromódně oblečený. Tento styl narušovala jenom jeho záliba v černobílých teniskách. Nejvýraznějším rysem jeho obličeje byly bezpochyby jeho brýle. Nejspíš by vám musel Brian ukázat účtenku od jejich koupě, abyste uvěřili, že se něco takového v dnešní době ještě prodává.

Žil odmalička v Bostonu a svoje rodiče neměl nikdy možnost poznat. Kdo byl jeho otcem se nikdy nedozvěděl, neboť toto tajemství si s sebou odnesla jeho matka, která bohužel komplikovaný porod nepřežila. Těžko říct, zda i to mělo vliv na to, že z Briana vyrostl mimořádně citlivý, avšak introvertní mladík. Vyrůstal v domě se svými prarodiči, kterým zase vděčil za jistou dávku předčasné vyspělosti, slušnosti a morální zásadovosti.

Na první pohled by každý řekl, že jako student musel být klasickým představitelem třídního šprta, ale ve skutečnosti, ani to k němu přesně nesedělo. Ostatní přemoudřelí spolužáci většinou na svoje vystupování dopláceli tím, že se stávali terčem posměchu a všemožných vtípků od hloupějších, zato silnějších kluků. Brian byl trochu jiný typ. Byl mimořádně nadaný žák, to bezesporu. Jeho nejsilnější zbraní se však stala jeho nenápadnost. Ostatní jej nechávali na pokoji nikoliv proto, že by si na něm nedokázali najít důvod k výsměchu, ale proto, že kromě školních profesorů si jeho přítomnosti ve škole nikdo ani nevšimnul. Nejvíce času o přestávkách trávil tím, že seděl na školním dvoře pod mohutným stromem a četl nějakou knihu. Nikdy byste jej nespatřili, jak se snaží nastudovat látku do nějakého předmětu před testem. Nebyl sice třídním premiantem, ale měl, co se školních povinností týče, vlastní filosofii, která jej nikdy nezklamala. Byl si vědom toho, že pokud by studiu obětoval více času, nejspíš by jeho známky a prospěch byli mnohem lepší. Jemu však ke spokojenosti stačilo se studiem jen prokousat. Chtěl si zkrátka splnit svoje povinnosti a věnovat se raději tomu, co jej naplňovalo nejvíc. A tak se věčně zasněný nad knihou nakonec probojoval studijními léty a zatoužil se postavit na vlastní nohy. Nesnil o nekonečném vzdělávání se či kariéře. Měl zkrátka svůj vlastní, jedinečný pohled na svět, kterému rozuměl jen o sám.

Jeho tichost ustoupila stranou ve chvíli, kdy se přihlásil k práci v Bostonské veřejné knihovně. Nádherná budova v novorenesančním stylu, s ještě mnohem úchvatnějšími vnitřními prostory a čítárnou. Ačkoliv neměl Brian žádnou předchozí praxi, snad kromě občasných brigád v řetězcích rychlých občerstvení, dokázal pracovníky knihovny natolik zaujmout svým nadšením pro literaturu, že zde dostal šanci pracovat. A tak nakonec ryze flegmatický Brian se stal již v pouhých dvaadvaceti letech jedním z lidí, kteří měli na starosti evidenci zapůjčených a vrácených knih, v největší bostonské knihovně. Netrvalo překvapivě dlouho a brzy byl v komunikaci s lidmi zcela bezprostřední. Byl moc rád za práci v oboru, který miloval nadevše. Těšilo jej také, že může konečně pomoci svým prarodičům s výdaji. Ti se již pomalu začali strachovat, kde sehnat peníze na jeho případné další studium.

 

*******

Bylo krásné sobotní, jarní dopoledne. V knihovně býval přes víkend vždy větší klid. Spousta lidí odjížděla z města a tak atmosféra zde působila až uklidňujícím dojmem. Pro Briana se ten den ale měl brzy stát nezapomenutelným. Zrovna když zakládal vrácené knihy, se za jeho zády ozval dívčí hlas:

“Dobrý den, Briane, měl byste na mě chvíli času?“ Zeptala se dívka.                                         Brian se otočil a chvíli zůstal beze slova stát. Byla nádherná. Nebyla to typická pohlednost, jakou člověk zná z časopisů a televize. Tahle dívka tu teď před ním stála a vyzařovala z ní jakási zvláštní krása, kterou znal Brian jenom z milostných románů. Bylo to jako nějaká forma vyzařování, které dokáže člověka oslnit a snad i v něm probudit víru v lásku na první pohled.           Byla menší postavy, kaštanově hnědé vlasy měla sčesané do velkého copu. Byl to takový ten nedbalý účes, který nechá člověka na pochybách, zdali je jeho nositelka natolik sebevědomá, že si s větší péči neláme hlavu, nebo jestli je naopak sebevědomá tak málo, že se neobtěžuje se snahou, cokoliv změnit. Bylo to krásné a roztomilé zároveň. Měla hezký obličej drobných rysů, jemné bledé pleti, brýle s tenkými obroučkami podtrhovali krásu výrazných, modrozelených očí. Nejuhrančivější na ní však byl úsměv. Byl to ten typ, který je nakažlivý a donutí člověka se pousmát, nehledě na to, zdali má dobrou či špatnou náladu.      Na sobě měla džinové kalhoty a tričko s velkým logem bostonské střední školy. Šedou mikinu s kapucí měla rozepnutou a v podpaží držela trojici knih. Najednou Briana pohltil takový ten zvláštní pocit, jakoby ji znal odjakživa.

Přistihl se, jak na ní zírá a probral se až ve chvíli, kdy k němu doputovala další otázka:

„Jste Brian, že ano?“ zeptala se dívka.

„Vy znáte moje jméno?“ podivil se Brian.

„Vaše kolegyně mi řekla, že mám jít za nějakým Brianem, pokud potřebuji vyřídit náhradu za ztracenou průkazku“. Vysvětlila mu.

„Ano, to jsem já. Hned se vám budu věnovat“, přikývnul, usadil se k počítači a pokynul jí, aby si sedla naproti.

Během zřizování průkazu z ní nemohl spustit oči. Dozvěděl se o ní, že se jmenuje Allison Saundersová, je jí 21 roků, zrovna dokončila střední školu a hlásí se na několik bostonských univerzit. Podle vypůjčených knih si také hned udělal obrázek o jejím literárním vkusu.

Od toho dne se vždy Brian hrozně těšil na chvíli, kdy Allison přijde v sobotu za ním a prohodí s ní alespoň několik slov, i když vždy jen v rámci svoji práce. Jeho bojácnost mu rozvinout obecnější dialog nikdy nedovolila. Zprvu si myslel, že je to ten typ platonického okouzlení, které nemá hlubší význam. Po čase se však přistihl, že se na ní celý týden dopředu vždy těší. Allison chodila pravidelně každou sobotu a většinou za týden přečetla dvě knihy. Brian proto nikdy nevynechal žádnou víkendovou směnu. Přesto si však začal pomalu uvědomovat jednu skutečnost. Nikdy s ní nedokáže promluvit jinak, než jako zaměstnanec knihovny. Přál si ji potkat někde mimo knihovnu. Pokud by jej poznala například na ulici, věděl by, že si jej všímá. Možná by pak byl smělejší. Nevěděl jako to zařídit a proto to nechal celé na osudu. Ten mu jednoho dne skutečně poslal znamení.

Když se s ní opět jedné soboty s poděkováním rozloučil a chystal se zařadit její vrácené knihy, všiml si něčeho zvláštního. Něčeho, co uvízlo za průhledným přebal jedné z knih. Bylo tam malé, blankytně modré peříčko. Vytáhnul jej a schoval do kapsy. Celý zbytek dne pak nad ním musel přemýšlet. Vrtalo mu hlavou, kde se tam vzalo, zdali to není nějaké znamení. Přemýšlel, že pokud by zjistil, odkud pírko pochází, dokázal by díky tomu zjistit něco víc o Allison. Začal si v hlavě osnovat různé fantastické scénáře a teorie. Nakonec si však přeci jen řekl, že to musí být nějaká náhoda, a on vidí věci tam, kde nejsou. Přece by ta okouzlující bytost, nemohla vysílat jeho směrem jakákoliv znamení. Řekl si, že taková holka musí určitě nápadníky odhánět, ne jím nadbíhat a dál nad tím raději nepřemýšlel.

Brian chodil každý den pravidelně ve stejnou dobu z práce. Bydlel nedaleko, ve čtvrti West End a byl zvyklý chodit pěšky, neboť cesta mu obvykle zabrala jen kolem dvaceti minut. Vždy si cestu zkracoval bostonským městským parkem. Občas se tam i rád zastavil, aby si chvíli sedl s nějakou knihou, nebo se nasvačil. Tento svůj zvyk se rozhodl dodržet i jednoho letního dne.                 Vedoucí knihovny mu vzhledem k množství odpracovaných sobot musel téměř přikázat, aby alespoň jeden den skončil dřív a udělal si tak volné odpoledne. Brian tak byl nakonec i rád, neboť venku bylo nádherné počasí. Vzal si rozečtenou knihu, svůj oběd v krabičce a zamířil do parku. Samotář, jako byl on, pochopitelně rád sedával v ústraní, na klidnějších místech. Našel si proto jednu dvojici laviček na opačném konci jezírka. Chvíli se věnoval čtení a pak se pustil do svého oběda. Zmožen příjemně horkým, slunečným počasím jej začala zmáhat ospalost a tak se na chvíli na lavičce natáhnul. Chvíli jen tak podřimoval, když tu náhle s prudkým škubnutím byl ze spaní vytržen pronikavým zvukem. Jakmile se probral a poznal původce toho skřeku, propuknul v smích. Byl to páv, který stál hned vedle lavičky. V parku je chovali odjakživa a za takto krásných dní je běžně pouštěli na volno, aby návštěvníkům zpříjemnili atmosféru. Bylo to lákadlo zejména pro malé děti. Brian to dobře znal, chodil tudy denně, přesto jej to dokázalo při jeho ospalosti vylekat. Páv přišel až k němu a chvíli si jej zvědavě zkoumal, tak mu utrhl a hodil několik kousků ze sendviče, co mu zbylo z oběda. A tu si toho povšimnul. Paví kohout, měl krk a celou náprsní část krásně modře zbarvenou. Brian vytáhnul z kapsičky v batohu peříčko, které nosil při sobě a prohlédnul si jej. Ano, bylo to paví pírko, konečně přišel na jeho původ. Allison musí chodit do tohoto parku, nejspíš si tady čte a pravděpodobně se zdržuje někde v této části. Nikdy ji nemohl potkat, protože když ona si četla, býval Brian v knihovně. Hned si řekl, že tohoto nového zjištění musí nějak využít a zkusit štěstí.

Následující sobotu si vzal z práce volno a rozhodl se, že půjde opět na lavičku. Chvíli jen tak seděl a pozoroval lidi. Najednou uslyšel za zády pozdrav. Byl to jeho spolužák ze střední Dylan. Přisedl si k němu a chvíli si povídali. Brian mu vyprávěl o svém zaměstnání, Dylan se zase pochlubil, že díky sportovnímu stipendiu může dál studovat na vysoké škole. Povídali si dobrou půlhodinu, když kolem jejich lavičky najednou prošla Allison. Všimla si Briana a pozdravila jej. Ten dokázal pouze pozdrav opětovat a mohl už jen sledovat, jak odchází. A tak dál poslouchal Dylana, jak se chlubí svými sportovními úspěchy. Mrzelo jej, že tuto možnost poznat Allison mimo knihovnu, nevyužil. V hlavě už měl sestavené různé otázky a plán, jak s ní navázat konverzaci. Byl zklamaný a snad se i obával, že to mohla být jeho jediná šance jak konečně zvítězit nad ostýchavostí.

Když se v pondělí Brian vrátil do knihovny, hned ráno mu kolegyně vyprávěla, že se na něj vyptávala nějaká dívka a čím to, že není v sobotu v práci. Najednou měl opět důvod k optimismu. Vypadalo to tedy, že jí není úplně lhostejný. Zajímala se o něj a dokázala si jej všimnout i mimo knihovnu. Byl zvědavý, zdali nebude na ní při její další návštěvě znát nějaká změna.             A skutečně, hned další sobotu se Allison zachovala nezvykle. Zůstala si číst v čítárně. Možná to bylo i tím, že od rána bylo deštivo a tak sezení v parku se toho dne nejevilo jako rozumná volba. Brian začal nenápadně chodit sem a tam s knihami a předstíral zaneprázdněnost. Nakonec jediné, na co se opět zmohl, byl obligátní pozdrav. Vrátil se tak raději k počítači a jen občas na ní pohlédl. Povšimnul si, že už nějakou dobu nečte a začala si něco psát. Jeden z návštěvníků si mezitím přišel k Brianovi vyzvednout jednu rezervovanou knihu. To pro něj znamenalo, že bude muset vstát a opět projít kolem ní do skladu. Jediné, co stačil zaznamenat, bylo, jak Allison papír těsně před ním přeložila a schovala do jedné knihy. Když se vracel se skladu, byla už pryč. Dokončil svou práci a znovu se ohlédl po místě, kde ještě před chvíli seděla. Najednou si povšiml, že na židli po ní zůstala její šedá mikina s kapucí. Rychle ji sebral a snažil se ji ještě dohonit. Když však vyběhl před budovu, bylo příliš pozdě. Jakmile se vrátil dovnitř, zjistil, že v kapse mikiny je mobilní telefon, klíče a průkaz na městskou dopravu. Nevěděl, co má dělat. Byla sobota, těsně před polednem a knihovna se chystala zavřít. Nestihne se pro věci vrátit, pomyslel si. První, co mu blesklo hlavou, bylo, že zavolá na některé z telefonních čísel. Nechá ji vzkázat, ať přijde do parku, že ji vše přinese, aby nemusela čekat celý víkend. V telefonním seznamu našel kontakt – „máma“. Tak tedy zavolal. Žena na druhém konci byla zprvu zaskočena, pak se ale představila jako Mary Saundersová, matka Allison. Brian ji vysvětlil, že je pracovníkem městské knihovny a vylíčil ji situaci. Paní Saundersová jej ujistila, že jakmile dorazí Allison domů, pošle ji hned za ním pro zapomenuté věci na smluvené místo do parku. Měla prý každou chvílí dorazit na oběd.

Do parku se Brian vydal ihned, jakmile skončil v knihovně. Venku se mezitím znovu zatáhlo a schylovalo se k dešti. Ještě se proto raději vrátil pro deštník. Došel k lavičce ve chvíli, kdy začalo pršet, sedl si pod deštník a čekal. Allison pořád nepřicházela. Začalo hřmět, zvedl se silný vítr a objevili se první blesky. Zpočátku mírný déšť přešel v silnou bouři. Nakonec to trpělivý Brian, zcela promočený musel po necelé hodině čekání vzdát a odešel domů. Byl zklamaný, netušil, zdali se neukázala kvůli počasí nebo z jiného důvodu. Rozhodl se to dál neřešit. Allison si zkrátka bude muset své věci vyzvednout nejdříve až v pondělí v knihovně.

Když přišel v novém týdnu Brian do práce, Allisonin telefon již byl vybitý. Den ubíhal pomalu a nikdo stále nepřicházel. Nakonec mu nezbylo než s koncem pracovní doby věci odnést do kanceláře knihovny k ostatním ztrátám a nálezům.

Celý týden nemohl dostat hlavy divný pocit, který jej svíral. Nemohl pochopit, proč nepřišla. Byla tu ještě možnost, že snad plánovala přijít až v sobotu, jako vždy chodila. Nepřišla. Jediné co mohl Brian dělat, bylo sledovat její knihovní účet. Díky systému věděl, jaké knihy má zrovna zapůjčené a že je bude muset v následujícím týdnu vracet. Další dvě knihy měla zamluvené a nachystané k vyzvednutí.

Byla středa, pozdě odpoledne a najednou se na stole před ním objevilo několik knih a na nich průkazka Allison Saundersové. Když pozvedl hlavu, viděl, že před ním stojí starší muž drobné postavy. Když si jej Brian prohlédnul, poznal v něm kněze z místní farnosti.

 

 

Allison

 

Allison Saunderová se narodila v Bostonu do rodiny dvou učitelů. Neměla žádné další sourozence, a většina ostatních příbuzných žila na západním pobřeží. Jediným členem její nejbližší rodiny byl kromě rodičů už jen její strýc z matčiny strany Theodore. Byl knězem v místním kostele na Park street, na severním okraji městského parku. Allison nebyla pravověrnou křesťankou, což bylo nejspíš také dílem ryze akademicky smýšlejících rodičů, přesto si často chodila za strýcem povídat a nejednou si k němu běžela pro radu.

Allison byla jako jedináček odjakživa zvyklá trávit spoustu času o samotě. Odmalička byla vynikající studentkou. Jako třídní premiantka se tak bohužel stávala terčem posměchu a všemožných narážek. Nezapadala proto do žádné skupiny děvčat, takže ani ve škole nebyl její společenský život příliš pestrý. Studium ji však bavilo a proto se soustředila předně na svůj prospěch. Brzy našla zálibu v knihách, především beletrii a krásné literatuře. Byl to pro ní únik od reality všedního života a nad knihou se vždy cítila o něco méně osamocená. Jednalo se o dívku uzavřenou, přesto líbivého vzhledu. Občas se s ní pokoušel některý z kluků navázat bližší vztah, ale nakonec Allison nikdy nedala nikomu prostor. Neměla ráda, když někdo při rozhovoru střídá chvástání se, prázdná gesta a sprosté výrazy. Takových kluků byla bohužel v jejím středoškolském okolí většina. Možná byla také příliš ovlivněna čtením svých romantických příběhů v knihách a měla zkreslenou představu o lásce. Nejspíš proto se i v této oblasti cítila odlišná a nesvá. Přesto se však nakonec našel jeden brýlatý mladík, který dovedl upoutat její pozornost. Byl ze staršího ročníku, chodil vždy pečlivě oblečený – tedy až na obuv a Allison si jej vždy všímala, jak sedí na školním dvoře pod stromem a čte si nějakou knihu. Od svých spolužaček dokázala zjistit jen to, že se jmenuje Brian a nic víc se o něm nevědělo. Často se snažila najít odvahu se ho jít zeptat například na knihu, kterou čte, aby jej mohla poznat. Nikdy se však k tomu nakonec neodhodlala. Navíc období, které mělo brzy následovat, se pro ní ukázalo být velice náročným, a tak zkrátka musela tyto myšlenky zahnat.

Její rodiče se rozvedli za velmi napjatých okolností. Časté hádky a konflikty mezi rodiči, v jejichž středu se nacházela, ji často nutily utíkat z domu na dlouhé vycházky, ke strýci Theodorovi nebo s knihou do parku. Když se pak situace po nějaké době uklidnila a Allison zůstala žít sama se svojí matkou Mary, vstoupila jim do života další překážka. Byla jí vážná choroba její matky. Allison to však přijala jako svůj vlastní boj a byla jí po celou dobu oprou a nikdy neztrácela naději. Určitě i to pomohlo k tomu, že se Mary nakonec podařilo nemoc zvládnout. Toto vypjaté období zanechalo na Allison stopu v podobě slabé školní docházky a zhoršeného prospěchu. Když se pak nakonec věci dali opět do pořádku a mohla se plně soustředit na studium, všimla si hned další věci. Na dvoře již nevídala Briana. Od starších spolužáku se jí podařilo zjistit, že už školu dokončil bez plánů na další studium a nejspíš si už hledá někde zaměstnání. Po nějakém čase Allison na Briana pomalu zapomněla a věnovala se především přípravě na budoucí vysokoškolské studium.

 

*******

Jednoho dne, když si šla vyzvednout objednané knihy do městské veřejné knihovny, nemohla uvěřit svým očím. Spatřila Briana, jak se v saku s našitým erbem knihovny natahuje do horních polic a zařazuje zpět knihy. Od toho dne ji to opět pro ní záhadným způsobem přitahovalo do knihovny. Vždy ráda a hodně četla. Průkazku měla již od svého nástupu na střední školu. Podařilo se ji zjistit, že Brian se příjmením jmenuje Thompson a má na starosti především nově evidované členy a průkazy. Najednou dostala nápad. Vymyslela si ztrátu čtenářského průkazu, aby musela požádat o nový, a bude tak od té chvíle moci řešit svoje půjčování a vracení přímo s Brianem. Konečně s ním bude moci mluvit a třeba jej i více poznat. Každou sobotu se od toho dne vždy na chvíli setkali tváří v tvář, a i když mluvili spolu vždy jako zaměstnanec a zákaznice, po čase začala mít pocit, že si jí všímá čím dál víc a že se občas za ní ohlédne.

Jednoho dne se svými pocity svěřila strýci Theodorovi. Ten měl jasno. Allison byla zamilovaná. Prozradil ji, že žena zasažená láskou vysílá neviditelné signály a muž, který by o ní stál, to vždy vycítí. Věděl o tom, jak moc plachou dívkou Allison je a proto ji poradil, ať Brianovi napíše dopis, kde se mu ze všech svých pocitů vyzná. Řekl ji, ať vše svěří papíru bez ohledu na to, zda dopis předá či nikoliv. I když si jej ponechá, pomůže ji to alespoň srovnat si myšlenky a bude tak připravenější pro případ, že by se jeden nebo druhý k něčemu odhodlal. Toho, co ji strýc poradil, pak měla celý následující týden plnou hlavu.

Chodila se odpoledne projít a chvíli posedět s knihou do parku. Měla svoji oblíbenou lavičku, kde kolem nechodilo mnoho lidí a byl tam relativní klid. Nejčastějším kolemjdoucím tak býval jeden z volně puštěných pávů, kterými byl park známý. Tehdy dostala Allison bláznivý nápad. Vedle lavičky na zemi leželo modré paví pírko. Napadlo ji, že by bylo vtipné, vyslat tajné znamení a sledovat Brianovu reakci. Vytáhla z batohu knihu a peříčko zastrčila za průhledný přebal knihy. Udělala to spíš ze žertu, sama v tu chvíli nevěřila, že by si toho vůbec mohl povšimnout. Když pak následující týden viděla Briana sedět na její oblíbené lavičce se svým kamarádem, přikládala to spíše náhodě. Park přece sousedil s knihovnou a on tudy jistě denně chodil. Navíc, kdyby měl v úmyslu na ní pod rouškou náhody natrefit, určitě by tady teď seděl sám. V duchu se zasmála svému hloupému nápadu a tak si oba opět pouze vyměnili pozdravy, když kolem něj procházela.

Následující sobotu se Allison vydala na svoji pravidelnou návštěvu do knihovny. Venku bylo od rána ošklivé počasí a ve vzduchu byl cítit blížící se déšť. Nechtělo se ji proto tentokrát jít do parku, ale náhradní program neměla, tak se rozhodla, že si bude chvíli číst přímo v knihovně. Toho dne si všimla, že má Brian nejspíš hodně práce, protože neustále chodil kolem a tvářil se upracovaně. Poodešla proto do čítárny, která byla v tu dobu poloprázdná. Nedokázala však v klidu číst, pořád musela myslet na to, co ji poradil strýc Theodore. Uvědomila si, že by sama po takové době ráda znala pravdu, že by chtěla vědět, na čem je. Rozhodla se napsat Brianovi dopis. V tu chvíli se přikláněla spíš k variantě, že mu nakonec dopis ani nepředá a považovala to spíš za prostředek, jak ventilovat svoje napětí. Když už dopisovala poslední řádky, najednou si všimla, že Brian směřuje kolem jejího stolu. Rychle dopis přeložila a strčila jej do jedné z knih. Vyděsila ji představa, že mohl kolem ní projít a spatřit dopis s hlavičkou – „Milý Briane“. Rozrušilo ji to natolik, že popadla knihy a svůj batoh a vyběhla z knihovny směrem domů. Prakticky až v metru si uvědomila, že zapomněla v knihovně svoji mikinu, ve které měla průkaz na veřejnou dopravu a svůj mobil. V tu chvíli neměla ani pomyšlení na to, že by se vrátila. Rozhodla se dojít domů pěšky.

Cesta pěšky ji zabrala několik desítek minut a až před vchodem si uvědomila, že nemá ani klíče. Naštěstí byla doma její matka, která v tu dobu na ní již čekala s obědem. Když šla nahoru do bytu, v otevřených dveřích již stála Mary Saundersová a hned své dceři vynadala, že by si měla víc hlídat svoje věci. Před chvílí jí prý volal nějaký Brian z  veřejné knihovny a počká na ní se zapomenutými věcmi po zavírací době v městském parku, u lavičky poblíž paví ohrady. Allison si vzala z domu peníze na metro a spěchala zpátky do parku. Cestou si přehrávala v hlavě spousty scénářů, a co by mohla říct, aby před Brianem ospravedlnila svoji trapnou roztržitost. Než vylezla ze stanice metra, venku se mezitím přihnala bouřka a vydatný déšť. Snažila se běžet, a pospíchala, jak jen mohla. Cítila se provinile při představě, že tam kvůli ní v tomto počasí Brian čeká.

Vše se odehrálo v krátkém okamžiku, Allison spěchala, celá promočená, přes brýle v hustém dešti téměř neviděla na cestu a rozrušením se jí hlavou honily tisíce myšlenek. To byl dokonalý recept na nepozornost. Vůbec si během přebíhání silnice toho auta nevšimla. Poslední, co mohla postřehnout, byl vyděšený a křečovitý výraz ženy za volantem. Potom už jenom tma a ticho.

 

 

Mary

Mary Hayesová se narodila v Providenece, ve státě Rhode Island, pocházela z bohaté rodiny a rodiče odmalička kladly důraz především na její vzdělání.  Samozřejmostí tak bylo, že absolvovala střední školu v Bostonu, neboť odtud chtěla pokračovat rovnou na některou místní universitu. Její studijní výsledky společně se štědrou podporou ji dokonce poskytli možnost volby. Nakonec se rozhodla studovat na tehdy nejprestižnější, Harvardově univerzitě. Mary se v univerzitním prostředí odjakživa cítila jako doma a bylo proto od prvopočátku jasné, že jednou chce sama vyučovat. Na univerzitě také potkala svoji první velkou lásku Elliotta. Prožili opravdovou lásku, tak jak jí mnozí znají jen z romantických filmů. Nakonec však, dle toho co Mary tvrdila, se nedokázali shodnout na společné budoucnosti, proto se nakonec provdala za středoškolského profesora Alberta Saunderse. Byl mezi nimi věkový rozdíl bezmála deseti let, ale výborně si rozuměli v běžném životě, obzvláště když později začala Mary sama učit na střední škole. Albert ji k tomu v mnohém dopomohl. Po několika letech, kdy jejich manželství začalo upadat do stereotypu, se rozhodli založit rodinu. Když se Allison narodila, vypadalo vše naprosto idylicky. Bohužel to nemělo dlouhého trvání a Mary s Albertem se začali čím dál více jeden druhému odcizovat. Nakonec spolu zůstávali jen kvůli zachování rodiny. Chtěli pro svoji dceru jenom to nejlepší a toužili ji dopomoci k co nejkvalitnějšímu vzdělání. Ani to však nebylo nic platné. Albert neustále vyhledával nové známosti, Mary už to nedokázala snášet a požádala o rozvod. Allison to těžce nesla, ale nešlo to bohužel jinak. Všechen stres a starosti pak možná přispěly svým dílem k tomu, že Mary těžce onemocněla. Život se ji ze dne na den obrátil vzhůru nohama, ale nakonec téměř rok trvající boj dokázala vyhrát. Vděčila za to především Allison, která ji po celou dobu byla obrovskou motivací. Neváhala v nejtěžších chvílích odsunout studium na druhou kolej a občasnými přivýdělky pomáhala s placením výdajů v domácnosti. Mary byla moc vděčná za to, že Allison má. Přesto nikdy k sobě nedokázali najít pravý vztah jako matka s dcerou. Naučili se spíš spolu existovat jako dvě kamarádky. Většinou se navzájem ani jedna druhé nesvěřovaly se svými pocity, Allison byla na svůj věk duševně velmi vyspělá, a pokud potřebovala radu, chodila spíš ke strýci Theodorovi. Mary to tak vyhovovalo. Bylo smutné si to uvědomit, ale celou dobu měla někde hluboko v sobě uvězněný pocit, že její manželství se začalo hroutit až kvůli narození Allison. Ač to nebyla pravda, viděla v ní příčinu rozpadu a to bylo nepřekonatelnou překážkou proto, aby spolu mohli mít hlubší vztah.

 

*******

Mary už bezmála hodinu přešlapovala v bytě a čekala, kdy se Allison konečně vrátí. Zkoušela jí volat, ale telefon byl vypnutý. Určitě už má zapomenuté věci u sebe, telefon se jí nejspíš vybil, ale teď už musí být na zpáteční cestě, kousek od domu, pomyslela si. Když zazněl domovní zvonek, rovnou tlačítkem otevřela vchodové dveře a nechala ty od bytu pootevřené. Dlouho nikdo nevcházel tak šla zpět na chodbu. Místo Allison tam však stáli dva policisté. Oznámili ji, že její dcera Allison Saundersová měla nehodu, srazilo ji poblíž parku auto a byla převezena do bostonské nemocnice. Mary se udělalo nevolno a zpanikařila. Musela pak dlouhou chvíli zhluboka dýchat, aby neomdlela. Když se trochu sebrala, vzala si z bytu jen to nejnutnější a ihned spěchala do nemocnice. Celou cestu ji přepadaly hrozné výčitky. Klidně ji mohla do parku odvézt sama, místo toho ji vyčetla nepořádnost a vyhnala ji vstříc dešti. Stihla ještě za jízdy zatelefonovat a vyřídit tu hroznou zprávu svému bratru Theodorovi.

V nemocnici se Mary dozvěděla, že Allison se zatím neprobrala. Utrpěla náraz do hlavy, má několik zlomených žeber, spoustu pohmožděnin a zlomený kotník. Vnitřní zranění se zatím nepotvrdilo, ale v tu chvíli měla před sebou ještě spoustu vyšetření. Nezbývalo než čekat. Do pokoje ji pustili až kolem půlnoci. To byl v nemocnici už i její bratr. Strávili u ní celou noc až do rána.

Allison se začala probouzet až druhého dne. Zpočátku si pod vlivem silných léků nic moc neuvědomovala. Všechno ji začalo docházet postupně. Mary jí slíbila, že se o všechno postará, bude tu s ní, jak jen často to půjde. Toužila být jí oporou tak, jako ona byla pro ní, v době její nemoci. V průběhu dopoledne začali konečně přicházet lepší zprávy. Dle výsledků testů nemá Allison žádné vnitřní zranění ani vážnější komplikace. Přesto bylo jasné, že si bude muset ještě několik týdnu v nemocnici poležet. Mary se konečně na chvíli trochu uklidnila. Uvědomila si, že to přese všechno mohlo dopadnout daleko hůř. Nechybělo mnoho a mohla přijít o svoji jedinou dceru. Bylo smutné, že k tomu muselo dojít tímto způsobem, ale byl to jediný okamžik, kdy si Mary skutečně uvědomila, jakou má pro ní Allison cenu. Slíbila si, že od té chvíle se bude zajímat nejen o její osobu, ale především o její pocity. Konečně tu chtěla být pro ní, ne kvůli ní.

 

 

Theodore

Theodore Hayes žil odmalička ve stínu svojí sestry Mary. Byl o několik let starší, přesto neměl ve škole ty nejlepší studijní výsledky. Rodiče nikdy neskrývali svoje zklamání a po čase dokonce rezignovali. Smířili se s tím, že nejspíš nikdy nebude následníkem otcova úspěšného podnikání, ale půjde zkrátka všednější, skromnější cestou. Theodore si nakonec našel zálibu mimo školu. Hayesovi byli věřícími do té míry, nakolik to od bohaté podnikatelské rodiny vyžadovalo jejich sousedské renomé. Theodora však náboženství pohltilo a často rád vypomáhal v místním farnosti. Rodiče s tím překvapivě neměli nejmenší problém, protože to koneckonců vrhalo na jejich pověst slušné rodiny dobré světlo. Hayesovi měli zkrátka tu hloupou vlastnost, že si moc potrpěli na to, co si o nich myslí druzí.

Když mu bylo jednadvacet, přijal Theodore nabídku místní farnosti, na práci dobrovolníka a v rámci humanitární pomoci odcestoval na pobřeží Jižní Karolíny, které se zrovna vzpamatovávalo z řádění silného hurikánu. Byla to pro něj obrovská zkušenost, která ovlivnila celý jeho další život. Poznal pocit zadostiučinění, když může pomoct druhému člověku v nouzi a seznámil se také se spoustou lidí z místních farních komunit. Zdejší jižanští kazatelé měli svůj vlastní osobitý přístup k víře, který Theodora dokázal doslova strhnout a utvrdit v jeho rozhodnutí, stát se jednou také knězem.

Krátce po návratu se celá rodina Hayesů rozhodla přestěhovat do Bostonu, především kvůli Mary, jejíž studium ji k tomuto městu poutalo. Bostonská farní komunita přijala Theodora s velkým potěšením do svých řad. Dokonce mu umožnili se po několika letech přerušení vrátit na školu. A tak díky jejich záštitě se mu podařilo dokončit tříleté studium teologie. Theodore měl ke své sestře Mary velmi blízký vztah po celé dětství. Vždy se snažil držet nad ní ochrannou ruku. Jejich vztah se proto trochu zkomplikoval ve chvíli, kdy se Mary zamilovala, ale nakonec opustila Elliotta. Moc dobře věděl, co k němu jeho sestra cítí, proto nedokázal přenést přes srdce, když se rozhodla pro sňatek se starším profesorem Albertem. Snažil se ji všemožně přemlouvat, nedala si však říct. Ospravedlňovala to lepšími možnostmi, mimo jiné kariérními, které ji život s Albertem může přinést. Theodore si nikdy neodpustil, že tehdy nedokázal Mary odradit od sňatku s člověkem, jakým podle něj Albert od začátku byl. Cestu k sobě opět našli ve chvíli, kdy se narodila Allison. V té době již byl Theodore knězem a její křtiny se stali tím momentem, kdy se to, co zbylo z rodiny Hayesů, dalo opět dohromady. Allison se stala hned jeho miláčkem. Byl to právě on, kdo ji nejčastěji vyzvedával jako malou ze školy a komu ji Mary svěřovala na hlídání. Brzy měla Allison ke strýci mnohem blíže, než k věčně zaneprázdněným rodičům, a tak to byl právě on, komu se nejčastěji svěřovala se svými pocity a trápeními.

 

*******

Theodore poznal, že je Allison zamilovaná možná dokonce dříve, než si to sama uvědomila. Jako kněz neměl přímo moc osobních zkušeností, na druhou stranu to byl právě on, komu se lidé nejčastěji se svými strastmi v milostném životě svěřovali. Měl vrozenou schopnost se do lidí vcítit. Zpočátku se o Allison trochu obával. Nechtěl, aby si nějakou nerozvážností ublížila. Když se mu nakonec svěřila, že se jedná o Briana, hned jej to uklidnilo. Oba se již nějakou dobu znali, protože mezi městskou knihovnou a farní knihovnou probíhala čilá spolupráce při vzájemné výměně knih. Mnohokrát si s Brianem dokonce povídal. Věděl, že je to nanejvýš slušný mladý muž, ten typ, který by byl ochoten svoji dívce snést i modré z nebe. Když Allison poradil napsat dopis, věděl předem, že mu jej ze strachu nepředá. Byl si ale zvláštním způsobem jistý, že nakonec tito dva krásní mladí lidé k sobě naleznou cestu.

 

*******

Zpráva o nehodě Allison se k němu donesla ve chvíli, kdy končila večerní mše, a loučil se s návštěvníky. Nestihl se ani pořádně převléct a spěchal rovnou do nemocnice. Bylo to jen pár bloků, běžel proto pěšky. Když dorazil, zastihl Mary celou v slzách v čekárně. Strávili tam pak u postele s Allison celou noc a dopoledne. Když se konečně od lékařů dozvěděl, že se z toho dostane, spadl mu kámen ze srdce. Allison už byla vzhůru a Mary se tam rozhodla s ní zůstat. Theodore se už musel vrátit do kostela, ale nabídl se, že vezme sebou Allisonino promočené oblečení a věci k ním domů.

Když došel k Mary do bytu, rozvěsil mokré oblečení v koupelně a vyndal věci z jejího batohu. Byly tam také dvě promočené knihy, které bylo potřeba vysušit. Z jedné vypadl čtenářský průkaz, jako záložka, ve druhé byl vložený papír. Když jej Theodore uviděl, bylo mu hned jasné, oč se jedná. Byl to dopis Brianovi.

 

 

Brian

 

Asi netřeba dodávat, jaké bylo jeho prvotní zděšení ve chvíli, kdy se před ním objevil otec Theodore a donesl knihy namísto Allison. Ten mu hned vysvětlil, že Allison je jeho neteř a bohužel měla v sobotu v podvečer nehodu a leží teď v bostonské nemocnici. Brian zůstal šokován, vůbec nevěděl co říci. Po chvíli mlčení, když se vzpamatoval, alespoň vzkázal Allison svoje pozdravy a přání brzkého uzdravení. Donesl z kanceláře její zapomenuté věci a předal je Theodorovi. Ten na svém odchodu stačil ještě říct něco zvláštního, nad čím zůstal Brian ještě dlouhou chvíli přemýšlet. Zeptal se ho, zda někdy přemýšlel nad tím, proč mají někteří lidé tak rádi knihy. Podle něj je to prý proto, že většina z nich věří, že uvnitř najde lásku na celý život.        Celou dobu přemýšlel nad tím, proč to řekl. Obsluhování dalších návštěvníků jeho filosofování na chvíli přerušilo. Nechal se na své přepážce vystřídat kolegyní a vydal se s vozíkem vrácených knih směrem do skladu. Navrchu byly dvě knihy od Allison. Vzpomněl si na pírko za přebalem a vzal obě knihy do ruky. Myslel teď na ní víc než kdy předtím. Cítil se provinile, protože věděl, že byla na cestě za ním, když ji potkala nehoda. Začal propadat myšlenkám, že by na ní měl zapomenout a nechat jí napokoji. Cítil se zmatený, jako nikdy předtím. Najednou si povšiml, že uvnitř jedné z knih je přeložený papír. Jako vždy když lidé v knihách zapomínali záložky, jej vytáhnul a dal stranou. Zařadil do skladu všechny knihy a vrátil se ke svému stolu. V ruce pořád držel papír, který chtěl vyhodit. Vyrušil jej jeden návštěvník, který potřeboval zjistit dostupnost jednoho spisu. Brian se podíval do svého počítače a zjistil muži, v kterém regálu se složka nachází. Nabídl se, že pro něj nezajde. Potřeboval si někam poznamenat číslo svazku a intuitivně sáhl po přeloženém papíru na stole. Až v tu chvíli Brian zjistil, že má před sebou dopis adresovaný jemu. Běžel donést spis muži, čekajícímu u jeho přepážky, pak sebral dopis a odešel s ním do čítárny. Byl tak bez sebe, že nikomu nic neřekl a nechal svoje pracoviště opuštěné. Sedl si k jednomu ze vzdálenějších stolů a pustil se do čtení…

 

Allison

 

Milý Briane

Nikdy jsem nedokázala najít odvahu tě skutečně oslovit. Všimla jsem si tě poprvé na bostonské střední škole. Byl jsi jediný, koho jsem tam kdy viděla trávit dobrovolně čas nad knihou. Nevím, jestli právě to, nebo zkrátka fakt, že jsi byl vždy jiný, upoutal mojí pozornost. Myslím, že jsi ani netušil, že jsme spolu chodili do stejné školy a míjeli se na chodbách. Tehdy jsi mi možná připadal sympatický a zajímavý. Pak jsi ze školy odešel a nevěřila jsem, že bych tě ještě někdy mohla potkat. Až toho dne, kdy jsem tě spatřila pracovat v knihovně. Opět se mě zmocnila zvláštní tréma. Nenapadlo mě nic lepšího, než že budu předstírat ztrátu průkazu, abych tak mohla chodit s knihami za tebou. Byla jsem vždy zvědavá, jestli kluk jako ty, by mohl někdy mít zájem o tak obyčejnou holku, jako jsem já. Nikdy jsem to na tobě nedokázala poznat. A tak jsem se pomalu smířila s tím, že naděje na sblížení s tebou, žije možná jen v mých představách. Nejspíš stejné pohnutí mě vedlo k nápadu, že pro tebe do knihy schovám paví peříčko. Představovala jsem si v hlavě, jak budeš pátrat po tom, kde se vzalo a nakonec se potkáme spolu na lavičce v parku a vše nám oběma bude jasné. Vím, že to zní hloupě a nejspíš vůbec netušíš, o čem mluvím a ničeho sis ani nevšimnul. Odjakživa také ráda čtu. Nejradši mám knihy, jejichž ústředním motivem je láska. Možná jsem se touto četbou nakazila, nebo jsem prostě jen nenapravitelná romantička povahou. Stal ses mým románovým hrdinou. Vždy když tě vidím, mám pocit, jako bychom se znali odjakživa. Jako bys patřil do mého života víc, než kdokoli jiný. Nejspíš se budu muset spokojit s tím, že tě vždy budu potkávat jenom u tebe v práci a dál jen snít o tom, že bychom jednou byli spolu. Nevím, co mám dělat a nikdy jsem nic podobného necítila. Jediný, komu jsem se svěřila je můj strýc, který je knězem. Podle něj je to bez nejmenších pochyb láska. Mám strach ti cokoliv naznačovat. Bojím se, že bych tím mohla všechno zkazit. Poradil mi také napsat tento dopis, ale popravě mám teď na jeho konci spíš pocit, že místo úlevy mi to přineslo jen uvědomění si toho, jak moc velkou mám pro tebe slabost.

P.S. Tento dopis si píši jen tak pro sebe a nikdy nenajdu odvahu ti ho předat, což mi dovoluje zakončit jej následujícími slovy

Tvoje vždy milující Allison

 

 

 

Brian

Pohltila jej záplava pocitů. Těchto několik řádků bylo to, co si celou dobu kreslil ve své fantazii. Přál si upoutat její pozornost, ale o takových citech z její strany si netroufal nikdy ani snít. Zároveň zůstal ohromen skutečností, že oba přemýšleli jeden o druhém a celou dobu kolem sebe jenom našlapovali po špičkách. Měli k sobě tak blízko, ale přitom se to nemuseli nikdy dovědět. Gesto, které otec Theodore k němu vyslal, bylo jasným znamením, že Brian nesmí dál otálet a musí konečně něco podniknout. Rozhodl se, že toho dne odejde z práce dřív, aby mohl zajít do parku a v klidu o tom přemýšlet.

 

 

Allison

Od nehody uplynuly již dva týdny a cítila se o něco lépe. Její matka s ní trávila víc času než kdy předtím. Sama jí musela přesvědčovat, že už se cítí líp, ať se klidně vrátí do práce. Bude ráda, když se za ní každý den zastaví, ale ať nezanedbává kvůli ní svoje povinnosti. Allison by nejradši z nemocnice byla odešla hned, slíbila však matce, že bude ve všem poslouchat lékaře.

Byla sobota po ránu a ona by teď za normálních okolností byla nejspíš na cestě do knihovny a těšila se do parku. Musela se obrnit trpělivostí. Myslela na Briana. Pokládala si v duchu otázku, co si tak asi o ní může teď myslet. Nejspíš ji vidí jako roztržitou holku, která se ani neobtěžuje přijít na schůzku a nechá jej v dešti čekat. Po obědě se jí podařilo únavou na chvíli usnout. Probudil ji až zvuk otevírání dveří, když k ní do pokoje vešla zdravotní sestra. Držela v rukou malou lepenkovou krabici.

„Slečno Saundersová, někdo vám tady nechal na recepci zásilku, nechám ji tady na stolku, klidně dál odpočívejte“, řekla a odešla z pokoje.

Napadlo ji, zda to není něco od strýce Theodora. Ten by ji to však určitě přinesl až na pokoj. Byla zvědavá, proto se rozhodla, že krabici hned otevře. Se zlomeným kotníkem a žebry byl pro ní pohyb stále bolestivý a tak ji zabralo několik minut, než se ji podařilo si krabici vzít ze stolu k sobě do postele. Navrchu bylo černým fixem napsáno pro Allison Saundersovou. Žádná adresa ani poštovní štítek. Musel jí to sem někdo přinést osobně. Otevřela ji. Nejdřív nic nechápala, ale pomalu ji začalo vše docházet. Byly tam dvě knihy, které měla v knihovně zamluvené k vyzvednutí na minulou sobotu. Bylo jí jasné, že za tím je Brian. Nechápala, jak se ale dozvěděl, že je v nemocnici. Pak jí to celé došlo a začala se doslova červenat. Strýc Theodore přece nesl její věci a knihy k navrácení domů. Určitě to byl on, kdo je tam odnesl. Pak se náhle vyděsila. Vzpomněla si na dopis, vložený v knize. Nechtěla uvěřit tomu, že by se dopis dostal až k Brianovi. Napadlo ji, že třeba ten dopis strýc našel a z knihy jej vyndal. Věděl přece o jejích citech, tak to nebylo tajemstvím. Proč by ji ale o tom nic neřekl? Je možné, že dopis vůbec nenašel nebo že mu jej naopak schválně předal? V každém případě, musel strýc donést knihy zpět do knihovny a říct Brianovi o tom, že ona teď leží v nemocnici. Nejspíš to byl on, kdo jí sem knihy osobně přinesl. Snad žádný dopis nedostal a knihy ji sem dopravil jen na základě svojí ochoty. Odpověď zjistila záhy.

Vzala do ruky první knihu a viděla, že je v ní něco zastrčeného. Otevřela ji. Uvnitř byla vysušená květina, taková jaké touto dobou kvetou v parku, modré paví pírko a dopis. Už nebylo pochyb o tom, že její dopis opravdu skončil v rukou Briana.

 

 

Brian

 

Drahá Allison,

Měl jsem zprvu strach ti psát, protože teď musí být jasné, že jsem četl tvůj dopis, který jsem nikdy neměl spatřit. Pravda je taková, že pokud jsi vše psala upřímně, byla by možná největší chyba v mém životě na to nezareagovat.

Mrzí mě, že jsem tě nepoznal již na škole. Vždy jsem byl člověk uzavřený a ani ve snu by mě nenapadlo, že bych v někom mohl vzbudit zájem. Když jsem tě spatřil poprvé, bylo to v knihovně. Kdyby moje řeč těla byla čitelnější, určitě by sis už tehdy všimla, jak slabý jsem v tu chvíli byl v kolenou. Naprosto jsi mě okouzlila a já se nezmohl na nic jiného, než na administrativu kolem tvojí průkazky a ještě přitom koktat. Tolikrát jsem od té doby chtěl s tebou navázat rozhovor, dozvědět se o tobě víc. Nikdy jsem nedokázal najít dostatek odvahy. Nemohl jsem na tebe přestat myslet. Celý týden jsem se těšil na sobotu. Pokaždé, když jsi přišla, nemohl jsem z tebe spustit oči. Celou dobu jsem i já měl pocit, že mě k tobě něco přitahuje. Dlouho jsem si nechtěl připustit, že bych do tebe mohl být zamilovaný, protože jsem zároveň nevěřil, že bytost v mých očích tak dokonalá, by mohla ke mně chovat sympatie. Byl jsem slepý a nevěřil jsem. Prosím, přijmi ode mě omluvu za tuto svoji zbabělost.  Mrzí mě, že jsme si po celou dobu byli tak blízcí, přitom však hrozně vzdálení. Zatímco jsi nevěřila na paví peříčko, já nevěřil, že by to mohlo něco znamenat. Přesto jsem v parku byl, a kdyby si ke mě tehdy nepřisedl spolužák ze studií, mohlo už tehdy být všechno jinak. Moc mě mrzí, co se ti stalo a cítím za to taky trochu vinu. Doufám, že naše příští setkání se obejde bez podobného dramatického pozadí. Čekal jsem na tebe takovou dobu a budu čekat, jak dlouho jen bude třeba.  Počínaje chvílí, co jsem dočetl tvůj dopis, spadl ze mě veškerý strach. Mám chuť se s tebou procházet a povídat si celé hodiny. Moc se těším na chvíli, kdy se uzdravíš. Věřím, že to bude velmi brzy.

 

S láskou Brian

 

 

Allison

 

Toho pondělního rána, kdy mohla konečně odejít do domácího léčení, měla za sebou více než tři týdny strávené v nemocnici. Cítila se mnohem lépe, jen chůzi se zlomeným kotníkem zvládala pořád pouze s pomocí berlí. Do nemocnice ji měla přijet vyzvednout matka. Vzala si kvůli tomu volno z práce. Zdravotní sestra pomohla Allison do vozíku, aby ji mohla odvézt dolů na recepci. Při své drobné postavě byla pro ní sádra na noze velkým břemenem, doporučili ji proto chodit co nejméně. V čekárně ve vstupu do nemocnice již na ní čekala Mary. Nebyla však sama. V tu chvíli se Allison zachtělo rychle se otočit a někam nepozorovaně zmizet. Čekal tam na ní i Brian. Na první pohled to vypadalo, že se konečně odhodlal a rozhodl se pro romantické gesto. Něco jí ale trochu nesedělo a pochopila to ve chvíli, kdy ji sestra přivezla až do čekárny. Brian tam přijel společně s její matkou. Podal jí ruku a pomohl jí vstát z vozíku a vzít si berle. Poprvé se jí dotknul. Brian se na ní usmál a pozdravil jí. Mary si tu chvíli překvapení zjevně užívala, protože záměrně nic neříkala. Allison na ní viděla, že toho má hodně na srdci, spoustu k vysvětlování, ale že ji to všechno určitě brzy poví.

 

Mary

 

Týden poté, co měla Allison nehodu, se Mary rozhodla jít na nedělní mši. Byla to již nějaká doba, kdy tam byla naposledy. Emotivní týden, který však teď měla za sebou, byl pro ní jistým znamením, že je na čase to změnit. Toho dne měl zrovna kázání její bratr Theodore. Byl překvapený, když jí v kostele zahlédl, ale určitě vypadal, že jej to moc těší. Ve chvíli, kdy její bratr začal kázat o zaslepenosti lidí, kteří nevidí lásku přímo před sebou, se nemohla zbavit dojmu, že tím naráží na její dávné rozhodnutí v milostném životě. Chtěla se s ním pozdravit, jakmile mše skončí. Chvíli jen tak seděla a čekala, až se Theodore rozloučí s ostatními návštěvníky. Měl ve zvyku si před vchodem do kostela s každým na odchodu potřást rukou a popřát mu štěstí do následujícího týdne. Mary za chvíli zůstala v lavicích sedět téměř sama. Všimla si pouze mladíka v přední lavici, který tam také zůstal sedět. Její bratr kolem ní jenom prošel se slovy, že hned bude u ní a šel dopředu k němu. Chvíli tam s ním seděl v lavici a povídali si. Pak se Theodore otočil a pokynul na ní, aby se k ním přidala. Představil jí mladíka jako Briana. Začali jí vyprávět postupně celý příběh o tom, jak se s Allison do sebe nevědomky zamilovali i o knihovně, parku a dopisech. Mary zůstala jako omráčená. Nebyl to ale příběh, který právě vyslechla, ale ten mladík samotný, který ji vzal slova z úst. Připadal ji důvěrně známý, přitom věděla, že se doposud ještě nikdy nesetkali.

 

 

Brian

 

Od chvíle, kdy si přečetl dopis od Allison, nemyslel na nic jiného, než jak by měl zareagovat. Byl od prvopočátku rozhodnutý, ji také odepsat, ale jeho plachá povaha jej nutila si vše ještě řádně promyslet. Rozhodl se, že nejdřív navštíví otce Theodora, aby mu poděkoval, a trochu doufal, že mu třeba naznačí, co by měl dělat podle něj.

Když v neděli přišel na mší, otec si jej okamžitě povšimnul a řekl mu, ať na něj po skončení počká, že si budou moci v klidu promluvit. Brian chodíval do kostela vcelku pravidelně. Byl k tomu odmalička veden svými prarodiči. Tuhle neděli však v Theodorově kázání jasně cítil skryté znamení. Jeho tématem bylo vylíčení toho, jak jsou někdy lidé, mající lásku přímo nadosah ruky někdy vůči ní slepí. Brian v tom pro změnu našel pochopitelně sebe a Allison. Otec za ním přišel, jakmile se rozloučil s ostatními návštěvníky. Bylo mu hned jasné, proč za ním přišel a byl rád, že jeho skryté poselství dopadlo na úrodnou půdu. Říkal, že by to mohla být taková milosrdná lež a nechat Allison si myslet, že dopis zůstal v knize náhodou. Hrozně rád také slyšel, když mu Theodore s nadšením odsouhlasil nápad, odepsat jí dopisem a nečekat až na její propuštění Teď už mohl být klidný a byl si jistý, že ani její dopis nebyla náhoda, že to s ním opravdu myslí vážně. Chtěl se už pomalu rozloučit a odejít, ale otec jej ještě pozdržel, že by mu rád někoho představil. Za krátko se k ním ze zadních lavic připojila žena. Brian ji vůbec nezaregistroval, celou dobu si myslel, že už v kostele nikdo není. Byla to Mary Saundersová, matka Allison. Najednou byl celý opět pohlcen trémou. Velmi mu však pomohl Theodore, který jej představil jako slušného mladíka a pomohl mu převyprávět celou historii toho, jak se spolu znají a co Brian cítí k Allison. Mary se po celou dobu nezmohla ani na slovo. Začal si myslet, že jí třeba není sympatický a možná si bude myslet, že není pro její dceru dost dobrý. Ve skutečnosti jí celou dobu svírala jiná otázka, kterou zpočátku vůbec nechápal. Zajímalo jí, jestli se už někdy v minulosti nesetkali a především odkud pochází. Myslel si tedy, že ji bude zřejmě záležet na kvalitách a původu potenciálního nápadníka její dcery. Ukázalo se však, že ji ve skutečnosti zajímají spíš jeho rodiče. Svěřil se jí tedy s tím, že je ve skutečnosti sám nikdy neměl možnost poznat. To jí viditelně zamrzelo, zřejmě se o nich toužila dozvědět víc. Nakonec přece jen Briana uklidnilo, když mu Mary prozradila, že má z něj dobrý pocit a že bude moc ráda, pokud se s její dcerou sblíží. Pozvala jej k sobě do bytu na čaj, že by si s ním ráda promluvila déle a v klidu. Poprosila jej také, zda by nemohl přinést s sebou nějaké fotografie svých rodičů, pokud nějaké nalezne. Tvrdila, že jí Brian někoho silně připomíná. Sám byl zvědavý, tak pochopitelně souhlasil. Věděl, že jeho prarodiče mají slušnou sbírku fotek, tak si byl jistý, že tento úkol pro něj nebude problém. Vyměnili si spolu svá telefonní čísla a rozloučili se.

*******

 

Brianova babička se v této záležitosti angažovala jako výborná kronikářka a při té příležitosti mu povyprávěla spoustu podrobností, které nikdy dřív o svých rodičích ani netušil. A tak Brian, vybavený krabicí mnohdy vybledlých, postarších fotografií, vyrazil k Mary Saundersové na návštěvu. Byl překvapený sám sebou, neboť se po celou dobu cítil klidný a vyrovnaný. Tréma, kterou jako vždy očekával, jej nakonec vůbec nepohltila. Mary se ukázala být velmi sympatická žena a vyjádřila mu obdiv za to, že ačkoliv nestudoval nikterak dlouho, vystupuje jako velice vzdělaný člověk, snad až nezvykle na svůj věk. Skoro se začervenal, když mu prozradila, že rozumí tomu, čím dokázal její dceru okouzlit. Brian jí ve stručnosti převyprávěl, co se doposud dokázal o svých rodičích dovědět.

Měl od své babičky spoustu fotografii svojí matky za mlada i ze školních let. Nejvíce fotografií však měl z matčiny dospělosti. Lydia Thompsonová byla taneční instruktorkou na večerní škole a většinou si pořizovala snímek z každé větší akce. O svém otci se toho moc nedověděl. Babička mu řekla jen to, že o něm téměř nikdy matka nemluvila. Byla to prý krátká známost a pravděpodobně ani netušil, že ona otěhotněla. Seznámil se s ní na výročním plese jedné bostonské střední školy. Z toho večera také pocházela jediná fotka jeho otce, kterou měl. Seděl tam na ní po boku jeho matky u nádherně prostřeného stolu, mezi ostatními plesovými hosty.

Když došlo na tuto fotografií, najednou Brian všechno pochopil. Myslel si původně, že je paní Saundersová zkrátka zvědavá nebo jej chce opravdu poznat více. Ve skutečnosti byly její důvody k této seznamovací návštěvě zcela jiné. Když před sebou na stole uviděla fotku Brianových rodičů na plese, celá zbledla. Sesunula se zpátky do židle, až jej to vyděsilo a spěchal ji nalít sklenici vody. Vypadala, že každou chvílí omdlí. Brianovi najednou došlo, že za tím vším stojí fotografie. Když se po několika minutách Mary vrátila trochu barva do obličeje, zprvu nemohla nic říct. Nakonec z ní vypadala jediná v tu chvíli myslitelná otázka. Chtěla znát jméno Brianova otce. Brian se jí přiznal, že o něm sice prarodiče moc často nemluvili, ale jeho jméno znal, protože jej matka nechala zapsat do jeho rodného listu. Jmenoval se Elliott Parker.

 

 

 

Elliott

Rodiče Eliotta Parkera nebyli považování za vyloženě zámožnou rodinu. Žili ve městě Lowell, přibližne deset mil vzdáleného od Bostonu. Oba pocházeli z původně chudých poměrů, jeho otec se však vlastní pílí dokázal vypracovat na zástupce vedoucího místní pobočky Bank of America. Eliott byl vychováván rodiči především ke skromnosti a jejich největším přáním bylo, aby se mu dostalo mnohem lepšího vzdělání, než jaké si oni ve svých mladých letech mohli dovolit. Jeho velkou výhodou bylo, že jej studium skutečně bavilo a naplňovalo. Věnoval mu většinu svého času a tak nebylo divu, že nejen díky spořivým rodičům, ale také zásluhou jeho talentu byl nakonec přijat na Harvard. Chtěl jít ve stopách svého otce a rozhodl se studovat ekonomii a finančnictví. Byl životem na Harvardu tolik pohlcen, že se toto místo pro něj prakticky stalo druhým domovem.          

Elliott byl mimořádně pohledným, sympatickým mužem a byl vyhledávaným společníkem žen. Nikdy však neměl ambice pouštět se do vážnějšího vztahu. Studium pro něj bylo vždy na prvním místě. Dobře věděl, co pro to obětovali jeho rodiče a chtěl se tomu zkrátka věnovat naplno.

Vše se však změnilo toho dne, kdy poprvé potkal Mary Hayesovou. Bylo to v posluchárně na jedné přednášce. Přišla pozdě a jediné volné místo bylo vedle Elliotta. Musela se kolem něj protáhnout. Počínaje tím okamžikem si už z přednášky zhola nic nepamatoval. Veškerá jeho pozornost s upírala na Mary. Nemohl z ní spustit oči. Nikdy se mu nic podobného nestalo. Snažil se soustředit na přednášejícího, ale nedokázal to. Cítil jakousi neviditelnou sílu, která jej nutila neustále po očku sledovat každý její pohyb. Nechápal, co se to s ním děje. Jednu chvíli pocítil nevysvětlitelnou touhu se jí dotknout, natáhnout se a pohladit jí po vlasech. Když se na něj potom otočila a oslovila jej s prosbou, zdali by ji nemohl půjčit zápisky ze začátku přednášky, který zmeškala, zůstal chvíli beze slov. Díval se jí přímo do očí a pocítil něco, co nikdy předtím nepoznal. Když mu otázku zopakovala, byl natolik rozpačitý, že ze sebe svoje myšlenky vypustil nahlas. Podal jí poznámky a přiznal se, že si zapisoval jenom do té chvíle, než přišla ona. Dokonce se jí svěřil, že asi nikdy v životě neviděl tak krásnou ženu. Ve chvíli, kdy si uvědomil, co řekl, už bylo pozdě. Mary se viditelně červenala a najednou byla také v rozpacích. Elliott se jí pokoušel omluvit, za svoji zbrklost, ale ona jej zarazila se slovy, že není za co se omlouvat a naopak oceňuje jeho lichotku. Dlouze se mu zahleděla do očí. Vždy když na to později vzpomínal, rád říkával, že už tehdy se za tak krátkou chvíli do ní dokázal bláznivě zamilovat.

Sešel se s ní v univerzitní kavárně hned po skončení přednášky a dlouho si povídali. Moc dobře si s ní rozuměl a začali se scházet pravidelně, až jejich schůzky postupně přerostli ve vztah. Elliott dokonce Mary představil svým rodičům. Ta se jim hned zalíbila a měli obrovskou radost, že jejich syn konečně našel zalíbení v nejen krásné, ale také vzdělané mladé ženě.

Na druhé straně to již tak jednoznačné nebylo. Rodiče Mary se nemohly zbavit předsudků, a zatímco její matka, na Elliotta změnila názor ve chvíli, kdy jej poznala osobně, otec se na něj neustále díval přes prsty, jako na někoho, kdo není pro jeho dceru dost dobrý. Pochopitelně jej to mrzelo, ale to na jeho citech nějak neubíralo. Byl zamilovaný jako nikdy v životě. Žil v přesvědčení, že pokud existuje osudový člověk v jeho životě, je to bezpochyby Mary. Věnoval jí stále více a více svého času. Ačkoliv jej ona sama mnohdy napomínala, aby nezanedbával svůj studijní plán, míjelo se to účinkem. Netrvalo dlouho a jeden bez druhého nedokázali být. Poprvé v jejich životech bylo něco mnohem důležitějšího, než studium. Trávili spolu každou chvíli. Pro oba to bylo něco nepoznaného. Nemohli se sebe nabažit. Perfektně se doplňovali a někdy dokázali spolu jenom sedět a celé hodiny si jen povídat. Byly milenci, partnery i nejlepšími přáteli současně.

Elliott začal poprvé za dobu svého studia pociťovat důsledky svého zhoršeného prospěchu. Jeho docházka začala na úkor jeho vztahu uvadat. Našel si přivýdělek jako noční obsluha čerpací stanice, aby si mohl dovolit odejít z koleje. Přál si pronajmout v centru menší byt, kam by se s Mary mohli společně sestěhovat. Neměl teď však prakticky žádný volný čas ke studiu. Všechny zkoušky absolvoval bez přípravy, pouze na základě znalostí pochycených při přednáškách, kterých stíhal také čím dále méně. Nakonec to nemohlo dopadnout jinak, než že se k dalšímu studiu již neklasifikoval. Dolehl na něj pocit, že zklamal. Nedokázal si představit, že by se vrátil zpět do Lowellu k rodičům. Jedinou možností, jak mohl nadále zůstat součástí university, bylo přijmout práci správce jedné z budov školních kolejí. Bylo to nelehké období, přesto měl pořád po svém boku Mary a především díky její lásce dokázal vše překonat. Elliott v sobě objevil romantickou duši, a nestyděl se za své rozhodnutí dát lásku v životě na první místo.   Věděl, že teď už nikdy nezmění názor jejího otce na něj. Absolvování Harvardu byla poslední možnost, jak jej přesvědčit, že si jeho dceru zaslouží.

Možná právě tlak z otcovy strany a stále méně času, který na něj Mary měla, vnesly do jejich vztahu první pochyby. Najednou se jeden druhého snažili změnit, přišly první výčitky, první hádky a usmiřování. Ve vzduchu bylo cítit napětí. A tak z čista jasna, kdysi pohádkový příběh dvou mladých zamilovaných lidí, začal mít své trhliny. Už spolu netrávili tolik času a jejich společné rozhovory byl čím dál odměřenější. Jako rána z čistého nebe dopadla na Elliotta, zpráva, že se Mary vídá se starším mužem, který jí nabízí pomoc v kariérním růstu hned po škole. To byla chvíle, kdy se v něm něco zlomilo. Od první chvíle cítil, že je tento boj pro něj předem prohraný. Stal se tak rezignovaným, že mohl jen sledovat, jak se člověk, doposud jemu nejbližší, pomalu od něj vzdaluje. Ztratil veškerou iluzi o lásce. To, čemu byl ještě nedávno schopen obětovat celý zbytek života, se pro něj stalo jeho prokletím. Uzavřel se do sebe. Poslední kapkou, byla po nějakém čase co žil již sám, pro něj zpráva o tom, že se Mary provdala. Jediné, co v tu chvíli dokázalo Elliotta udržet na nohou, byl alkohol. Začal pít, aby potlačil bolest, kterou v sobě cítil. Ze vzdělaného mladíka, mravně vyspělého, rázem byl nepříjemný společník a opilec. Obcházel všechny večírky a pil i v soukromí. Věděl moc dobře, že se stal na alkoholu závislý, ale neměl v úmyslu s tím cokoli dělat. Byl to svět, do kterého utíkal, před tím skutečným. Stal se samotářem a ženám se většinou buď vyhýbal, nebo se do vztahu delších než několik nocí nepouštěl. Nikdy už nikomu nedokázal věřit. Jedinou výjimkou se stala po několika letech Lydia Thompsonová. Taneční instruktorka ze školy v jedné z harvardských budov. Vídali se několik týdnů, než nakonec její snaha nalézt v Elliottovi nějaký náznak toho, čím býval, se ukázala být marná. Toho času už býval ve stavu, kdy bez láhve alkoholu nedokázal ani jít do práce. Pití bylo pro něj jako tišící lék na duševní bolest. Každému, kdo jej znal, muselo být jasné, že to nemůže trvat věčně. S alkoholem nakonec přestal až nedobrovolně poté, co jednoho dne opilý spadl během údržbářských prací ze žebříku. Zlomil si čtyři obratle. Jeho prognóza se nakonec ukázala být horší, než lékaři zpočátku předpokládali a Elliott už zůstal navždy upoutaný na invalidní vozík. Jeho život se stal příběhem člověka, který jednu chvíli objevil v lásce naplnění, aby v zápětí o ní přišel a stala se z něj jen prázdná skořápka schopná pouze přežívat.

 

 

 

Mary

Když jí Brian řekl jméno svého otce, propukla v pláč. Při vzpomínce na lásku, kterou prožila s Elliottem, ji teď dostihly všechny po léta potlačované emoce. Z nějakého neznámého důvodu měla pocit, že může tomu vyplašenému a nic netušícímu mladíkovi, který s ní seděl u stolu nad hromádkou starých fotek, všechno říci. Začala vyprávět příběh o svém vztahu s Elliottem, věci, které se nikdy neodvážila říct ani Allison. Na Brianovi bylo vidět, že mu také došly slova. Chvíli jen tak spolu seděli a snažily se vše pochopit. Oba měli pocit, jakoby se jím právě podařilo doplnit chybějící díl do nějaké skládačky. Dohodli se, že vyzvednout Allison z nemocnice pojedou společně. Bylo jím jasné, jak moc z toho všeho bude zmatená, až ji tento neuvěřitelný příběh budou vyprávět.

 

 

Brian

Nemohl se dočkat dne, kdy měla být Allison propuštěna z nemocnice. Vzal si dokonce několik dní volno z práce. To nikdy dřív neudělal. Otec Theodore jej v průběhu týdne v knihovně navštívil, aby mu vylíčil, jakou radost měla Allison z jeho krabice s dopisem.

 

*******

Cestou domů z nemocnice se v autě spolu bavili především o knihách, které jí poslal v krabici. Mary pozvala Briana na oběd, aby mohli všechno společně vysvětlit doposud zmatené Allison. Její reakce byla naprosto shodná s jeho. Taky zůstala naprosto oněmělá.

Briana napadlo, že by mohl vzít Allison později odpoledne na čerstvý vzduch. Bylo toho na ní hodně a měla v hlavě tolik nových informací, že to chtělo trochu času na vstřebání. Přestože její matka, plná obav nejdříve protestovala, nakonec svolila. Allison jí ujistila, že se cítí dobře a moc ráda se po třech týdnech v nemocnici podívá do městského parku. Brian se zaručil, že na ní dá pozor, a kdyby viděl, že je na to moc slabá, okamžitě jí přivede zpět. Ve skutečnosti Allison naopak pookřála. Pobyt venku ji udělal moc dobře. A tak konečně Brian a Allison mohli poprvé jako pár spolu strávit odpoledne povídáním si v jejich oblíbeném parku, na lavičce, která už pro oba zůstala navždy spojená s modrým pavím pírkem. Když si konečně vzájemně pověděli, co měli celou dobu na srdci a nezapomněli sami sobě vyčíst, proč nesebrali odvahu si spolu vyrazit již dávno, zůstali dlouho jen tak sedět, ruku v ruce a počkali, až nad Bostonem zapadne slunce. První objetí a polibek přišly naprosto přirozeně. Na konci toho dne neměl ani jeden z nich pocit, že mezi nimi začalo něco nového, ale naopak, že si konečně užívají něčeho, co tu bylo odjakživa. Brian prožíval něco, o čem doposud snil jenom nad knihami. Život mu začal psát jeho vlastní milostný příběh.

 

Autor Tony, 26.12.2019
Přečteno 86x
Tipy 1 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Dávid
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.6 | Facebook, Twitter