Empatie černé krajky(Setkání_1)

Elí

Na první pohled se zdála být Vanda jako obyčejná holka, celkem malá a hubená, trochu tvarů a plná ňadra.
Byla moc hezká.
Rád jsem se na ni díval a i dnes ji vyhledaly mé oči. Ale už jsem nebyl tak nadšený jako jindy. Vanda políbila Kláru velice důvěrně na ústa. Malinko jsem v mysli zavrčel, nevím, co jsem si myslel. Asi byla se svojí přítelkyní spokojená, ale když pak políbila i druhou kolegyni Janu, udělal jsem si jiný názor... Místnost byla plná kouře od elektronek, Ota, náš ředitel, nás pozval na sklenku vína, dělával to prý každý měsíc.
„Ta Vanda, viděl jsi to?“ Tiše jsem polkl, protože se mi udělalo lehce nevolno, Vanda mě přitahovala, ale ty prostopášné polibky vůbec. Kolega si všiml mého mlčení. „Všiml jsem si, že po ní dost koukáš, ale měl bys něco vědět.“
Byl trochu víc vlezlý, ale on pokračoval dál.
„Ona je tu taková zdejší dávačka, Oto jí to toleruje, protože to dělá celkem v tichosti.“
„Vždyť jsme v sociálním zařízení pro děti?!“ Stiskl jsem pevně pěst a lehce mě zamrazilo, že tu mají takového člověka.
„Jo, ale ona je hodná, nemyslí to zle, je zdejší psycholožka, hodně nám pomáhá.“
Zamyslel jsem se nad tím, znělo to zvláštně. Působila jako zdejší kurva, u které sis mohl pobrečet, dál jsem mlčel, přesto jsem se neudržel a díval se na ni.
Marek však nepřestal a já nechápal, o co mu jde: „Třeba to taky někdy zkus, je fakt dobrá.“ Poplácal mě po rameni a konečně pomalu odešel.
Celý večer jsem z Vandy nespustil oči a zdálo se, že se opravdu baví…

***

Vanda

Užívala jsem si dnešní večer. Klára mě ovinula pažemi kolem krku a políbila mě na ústa. Snažila jsem se jí to co nejlépe oplatit, ale šlo to trochu těžko, snědla něco s vajíčkovou pomazánkou, kterou moc nemusím. „Jsi skvělá, Vando! Můj chlap se ke mně opět vrátil, on je ten pravý a to jen díky tobě!“ Trochu se na mě pousmála, ale věděla jsem, že jim to dlouho nevydrží. Pak si k nám sedla na chvíli i Jana. Pohovka se prohnula, přitáhla si mě k sobě a letmo, něžně mě také políbila. Bylo to méně důvěrné, spíš takové poděkování. „Prosím, můžu přijít v úterý?“ Jen jsem kývla hlavou a vytáhla si svůj diář s kytičkami a zapsala si to. „Jasně, Jani.“ Ujistila jsem ji a pak se opět vzdálila. Pokud bych se někdy měla do někoho zamilovat, asi by to byla právě Jana. Ona byla panna, co se týkalo mužů, ale byla tak něžná a milá.
V tom mě opět vyrušila Klára. „Hele, a co ten nový? Eliáš, myslím? Stále působí tak upjatě.“ Já se na něj jen usmála, ale on nic.
„Vando, stále se na tebe dívá, možná by se taky časem osmělil a mohl by začít chodit k tobě na terapie.“
„Kláro, mám dnes večer volno, nechci pracovat.“
„Jasně, proto si zapisuješ Janu do diáře.“ Uchechtla se a pokračovala: „Ale na tebe tak hezky kouká.“ Zarazila se a Klára mě pořád popichovala. „Možná nechce terapie, ale něco víc.“
„Jak to myslíš?“ Udivila jsem se.
„No tak se na něj podívej, Vando, možná by sis to třeba taky užila.“
Zadívala jsem se do zamlženého, nasvíceného kouře od elektronky, kterou Klára upouštěla z úst, a jen jsem se zasmála. „Na tohle já nehraji, Kláro, nesmím si nikoho takhle blízko k tělu pustit, to by mi pak narušilo moji práci.“
Klára zvedla jen oči v sloup. „Já tě nechápu, Vando, někdy by sis to taky mohla užít, chápu, máš toho v práci hodně, ale sex není práce.“
Já jen zakroutila hlavou, hodila do sebe panáka, abych se trochu osmělila a odvážila se jít za ním, zjistit, co ten neznámý má za problém.
Eliáš sebou trochu trhl, když si všiml, že se blížím k němu.
„Ahoj, hodně na mě koukáš, můžu ti nějak pomoct?“ Zamrkala jsem docela zvědavě, ve tváři měl sofistikovaně vážný pohled, byl to ten typ muže, co má něco těžkého za sebou, ale jen tak si k sobě někoho nepustí.
„Bavíš se tím dobře?“ Řekl lehce jízlivě a já měla pocit, že slyším tón opovržení. Zamžilo se mi, viděl ty polibky.
Sedla jsem si k němu na dřevěnou barovou židličku, místnost působila lehce socialisticky. „Vím, co si o mně asi myslíš, viděl jsi ty polibky, ale není to tak, jak to vypadá.“
Jen pohodil znechuceně hlavou. „Jo, slyšel jsem, prý jsi něco jako zdejší psycholog, myslíš, že tohle je správný příklad pro ta děcka?“
„No tak, nebuď takový!“ Zkusila jsem se ho letmo dotknout, ale on se hned stáhl, jako by se mě štítil, překvapilo mě to a zároveň zabolelo, měla jsem pocit, jako by mi viděl přímo do duše a já se styděla.
„Nejsem typ člověka, co vydržuje bezcílné známosti,“ reagoval lehce bolestně na můj pokus se ho dotknout.
Já se jen smutně pousmála. „Budeš se divit, ale já také ne.“
Jen se ironicky usmál a opět se napil piva z orosené lahve. Zkusila jsem to tedy jinak. „Pomáhám lidem, aby na chvíli vypustili, je jim tak líp.“
Udivil se nad tou upřímností. „A nepřijde ti, že je to trochu moc?“
Zaskočil mě tou otázkou a jemně si olízl ret, všimla jsem si, že sebou lehce šije, poznala jsem ten třes těla, touhu, kterou zadržoval v hrudi, aby nevzdychl. Něco ve mně rychle sepnulo. Byl zamilovaný! Koukalo mu to z očí, on sám to ještě možná ani nevěděl.
„Promiň, myslela jsem si, že chceš pomoct, ale neplýtvám silou na někoho, kdo mi chce jen mluvit do duše.“ Začala jsem se bránit, ale měla jsem pocit, že je už pozdě.
Tentokrát to byl Eliáš, kdo se mě dotkl kolenem pod stolem. Napětí stouplo a já zaskočená svými city jsem se ani nehnula. Díval se mi do očí dlouhé minuty.
„Vando.“ Pronesl tiše. Když v tom se vedle nás objevila Klára.
„Tak co vy dva, pustíme hudbu?“ Byla trochu víc napitá než obvykle, ale já jí nevěnovala pozornost…

Nakonec mě ale chtěl mít u sebe sám Oto.
A když jsem odcházela z jeho kanceláře zabalená v županu, potkala jsem Eliáše. Okamžitě na mě vyhrkl jednu podrážděnou, nedomyšlenou otázku.
„Co si vlastně zač, zdejší šlap…?“
„Ššš!“ Zacpala jsem mu ústa. „Jsi blázen, po chodbách chodí děti!“
Ztichl a já se na něj zadívala. Na dlani jsem cítila jeho jemné strniště, ale neškrábalo, jeho textura brady mi byla příjemná. Jeho rty stiskly smyslně mé prsty. A náhle mě chytil za obličej a než jsem stihla cokoli říct, tak mě políbil. Vrhla jsem se mu rychle kolem krku. Moje tělo zaplálo žádostí jako už roky ne.
Když v tom jsem zaslechla kroky. Okamžitě jsem ho pustila. „Co to sakra děláš!?“ Vyjela jsem po něm.
„Sám nevím!“ Zavrčel podrážděně, že ho osočuji.
A pak jsem zahlédla Janu. Rychle jsem se otočila a zmizela ve svém pokoji a když jsem zabouchla dveře, musela jsem se o ně opřít. Hlava mi třeštila, naposledy jsem byla zamilovaná, když mi bylo dvanáct, do spolužáka, od té doby už nikdy. Možná proto, že moje práce poskytovala služby, které to znemožnily.