V náruči německé Valkýry

Kapitola 1 - Sekretář s dětskýma očima

Ráno se v sídle společnosti IMPEX neslo v obvyklém ruchu. Skleněné dveře se tiše otevíraly, personál se pohyboval jako orchestr podle pečlivě sehrané partitury. Ale dnes bylo něco jinak. Ve vzduchu viselo očekávání, nepatrné, sotva znatelné, jako jemná vůně prvních hyacintů na jaře. Dnes totiž měl nastoupit nový osobní sekretář generální ředitelky – a ve firmě se šeptalo, že je mladý, pohledný a... nezkušený.

Hilda Schramm seděla za svým rozlehlým stolem z ebenového dřeva. Vysoká opěrka křesla jí rámovala blond drdol jako královskou korunu. Na sobě měla smetanový kostým od Chanelu, kolem krku perly – masivní, ale jemné, jako byla ona sama – a na nose nové brýle s tenkým zlatým rámečkem. Působila impozantně. Tato žena, vdova po zakladateli firmy, byla zároveň její duší, mozkem i srdcem.

Bylo jí dvaašedesát a věděla, že se za ní lidé otáčejí. Ale nebyla to krása mládí, co poutalo pohledy – bylo to vyzařování síly a zároveň něhy. Žena, která uměla vést mezinárodní jednání stejně elegantně jako podávat čaj v zahradě své vily. Žena, která přežila ztrátu muže, řídila impérium a přesto si zachovala v očích jiskru.

Zaklepání.

„Dále,“ pronesla pevným hlasem, aniž by zvedla oči od rukou, v nichž právě pročítala poznámky ke schůzce v Curychu.

Dveře se otevřely tiše. A pak zazněl hlas – svěží, trochu nejistý.

„Dobrý den... Jmenuji se Milan Svoboda. Mám dnes nastoupit jako váš osobní sekretář.“

Hilda zvedla hlavu.

A pak ho uviděla.

Mladý muž – vysoký, štíhlý, oblečený s pečlivostí, jaká napovídala úctu k nové pozici. Kravata lehce nakřivo, ale gesto, s nímž ji upravil, když cítil její pohled, bylo odzbrojující. Měl světle blond vlasy, ostříhané sportovně, ale elegantně. A oči – ty oči!

Modré jako letní ráno nad Luganem. A dětsky nevinné. V těch očích bylo něco, co Hildu na moment vyvedlo z rovnováhy. Snad to byla otevřenost. Snad hlad po přijetí. A snad... něco známého.

„Dobrý den, pane Svobodo,“ pronesla s úsměvem a pozvala ho gestem dál. „Pojďte blíž. Nechcete kávu?“

„Rád... černou, prosím,“ řekl Milan, a přistoupil k ní s trochu nervózním úsměvem.

„S cukrem?“

„Bez. Ale... s Vámi,“ řekl, než si to stačil rozmyslet. Zčervenal a okamžitě dodal: „Totiž... myslel jsem tím, že... že jsem rád, že můžu být tady s Vámi.“

Hilda se jemně zasmála. Byla zvyklá na lichotky. Ale tahle přišla jinak. Neohrabaně, pravdivě, z hloubi srdce.

Nalila mu kávu z porcelánové konvice, která stála na stříbrném tácu. Podala mu šálek jako by mu nabízela klid – a Milan ho přijal oběma rukama, jako by se bál, že jinak káva přeteče vlnou pocitů, které v něm tato žena vyvolávala.

„Řekněte mi něco o sobě,“ vyzvala ho vlídně.

Milan se posadil. Měl pevné ruce, ale v prstech se zračilo napětí.

„Vystudoval jsem jazyky. Angličtinu a němčinu. Vždycky mě bavila komunikace, ale zároveň i organizace věcí. Rád se starám, aby měl někdo kolem mě vše, co potřebuje. Možná je to zvláštní u chlapa, ale... mám to tak.“

„Není to zvláštní,“ odpověděla Hilda. „Je to krásné.“

Zarazil se. Ten hlas. Ta věta. Ta přítomnost.

Byl zmatený, dojatý, nesvůj. Chtěl se zvednout, odejít, omluvit. Ale zároveň – cítil se poprvé od dětství bezpečně. Nevěděl proč. Jen věděl, že tahle žena, tahle krásná, statná, silná žena, má v sobě cosi... co ho přitahuje. Ne fyzicky – ne v tu chvíli – ale duševně. Mateřsky. Lidsky.

Hilda si toho všimla. Měla cit. Měla oči. A měla instinkt.

„Máte někoho?“ zeptala se prostě.

„Ne. Žádnou partnerku. Ani rodiče už nemám. Matka zemřela, když mi bylo šest. Táta… nikdy nebyl moc doma. Pak zmizel úplně.“

Na chvíli bylo ticho.

Jen tikot hodin, vůně čerstvé kávy a vzdálený zvuk tramvají za okny.

„To je mi líto,“ pronesla Hilda, a tentokrát to neřekla jako nadřízená. Řekla to jako žena. Jako někdo, kdo zná bolest.

Milan sklopil oči. A v té chvíli jí připomněl štěně, které nechce zlobit, ale neví, co se od něj čeká.

„Budu se snažit být užitečný,“ řekl tiše.

„To věřím,“ usmála se.

A pak – jako by se svět vrátil zpět do normálního rytmu – mu předala několik šanonů. Probrali kalendář schůzek, seznam důležitých klientů, připravované jednání v Curychu. Hilda hovořila jistě, klidně, ale přívětivě. Milan psal poznámky, kýval hlavou a čas od času se na ni podíval s úctou, která v sobě nesla stopy zbožštění.

Na konci dopoledne se zvedla a oznámila: „Odpoledne Vás zavezu domů. Ne, žádný taxík. Máme Bentley. A Vy jste přece můj sekretář.“

„Ano, paní Schramm,“ odpověděl.

„Říkejte mi Hildo,“ pronesla, zatímco si oblékala kabát z kašmíru.

„Dobře… Hildo,“ řekl nesměle, ale s rozzářenýma očima.

A jak s ní šel k výtahu, pomyslel si, že se mu dnes změnil život. Nevěděl, kam tato cesta povede. Ale už teď cítil, že začíná něco krásného. Něco nepojmenovatelného. Jako když po dlouhém chladu konečně zasvítí slunce.

Kapitola 2 – Když tě vozí Bentley

Bylo to poprvé, co Milan seděl na zadním sedadle Bentleyho.

Vlastně… ne tak úplně. Seděl vpředu – přesně tam, kam ho Hilda posadila s jemnou samozřejmostí, která se neodmítá. Na zadním sedadle ležela její kožená aktovka, lehce pootevřená, s jemným nádechem parfému, který si Milan už stihl spojit s její přítomností – směs růžového pepře, sametu a vanilky. Vůně, která mu připomínala bezpečí. A něco nevysloveně ženského, co se v něm zabydlovalo hlouběji, než si chtěl přiznat.

Řídila sama. To ho překvapilo. Nečekal, že žena jejího postavení – generální ředitelka, matrona, vládnoucí firma jako generál armádě – bude osobně usedat za volant luxusního auta s takovou grácií.

Ale Hilda Schramm byla žena, která nedovolila nikomu jinému držet otěže. Ani těch koňských pod kapotou.

„Cítíte se pohodlně?“ otočila se na něj při odjezdu, zatímco brýle se jí leskly ve večerním světle.

„Ano, moc,“ odpověděl Milan, trochu rozechvěle. „Je to… úžasné auto.“

„Hans ho miloval,“ pronesla bez smutku, ale se zvláštním klidem, jaký mají jen ti, kteří prošli ztrátou a neztratili při tom samu sebe. „Říkával, že Bentley není jen dopravní prostředek, ale způsob života.“

Milan se pousmál. A i když nevěděl, kdo přesně byl Hans, pochopil, že ten muž musel být pro Hildu velmi důležitý. A že místo po jeho boku zůstalo prázdné. Nebo spíš – dlouho prázdné.

Teď v něm něco začínalo klíčit.

Jeli podél Vltavy. Město bylo v tuto hodinu jemně zlatavé. Ulice už ztratily denní nervozitu, lidé zpomalovali. Tramvaje cinkaly mírněji, jako by i ony věděly, že teď začíná večer, kdy si srdce hledají cestu.

„Bydlíte daleko?“ zeptala se Hilda, zatímco ukazatelem nastavovala příjemnou hudbu z reproduktorů. Hrála Norah Jones. Hlas, co hladí duši.

„Ne, v Podolí. Garsonka. Malá, ale světlá. S výhledem na řeku.“

„To je pěkné. Řeka uklidňuje. I když někdy... odnese, co jsme chtěli udržet.“

Věta visela ve vzduchu. A Milan ji vnímal víc, než by si přiznal.

Zastavili u jeho domu. Hilda vypnula motor. Neotočila se k němu hned. Dívala se před sebe. V tom postoji byla elegance i síla.

„Milane…“

Uslyšel poprvé, jak vyslovuje jeho jméno. Plně. Pomalu. Důstojně.

„Ano, paní… tedy… Hildo?“

Usmála se. „Děkuji, že jste dnes byl se mnou. Nebývám… otevřená. Ale máte klid, který mě uklidňuje.“

„Já? Ale já se uvnitř úplně třesu,“ zasmál se tiše, sám sobě.

„To nevadí,“ řekla. „Někdy potřebujeme být klidní pro druhé, i když to sami necítíme.“

Otevřel dveře. Studený večerní vzduch ho polechtal po tváři. Ale nechtělo se mu vystoupit.

„Mohu Vás někdy pozvat na kávu?“ zeptal se.

Hilda se na něj zadívala. V tom pohledu bylo tisíc věcí. Údiv. Něžnost. Výstraha. A pak... něha.

„Až se vrátíme z Curychu,“ odpověděla tiše.

„Dobře. Budu se těšit.“

„Dobrou noc, Milane.“

„Dobrou noc, Hildo.“

Díval se za odjíždějícím Bentleyem. Za jeho oblou siluetou, která mizela v ulici lemované stromy. Byla to silueta jako z jiného světa – jako z příběhu, ve kterém se právě ocitl, aniž by věděl jak.

Vešel domů, ale ještě dlouho stál u okna. Hleděl na řeku. A v hlavě se mu honily věty, které neřekl. A pocity, které ještě neuměl pojmenovat

Následující den

V kanceláři bylo ticho. Hilda seděla u okna a držela šálek čaje. Její myšlenky se však netočily kolem zítřejší prezentace nebo makroekonomických údajů. Myslela na něj. Na mladíka s klidnýma očima. Na to, jak ji v autě poslouchal. Bez předsudků. Bez očekávání.

V životě měla všechno. Ale tahle čistota… ten pohled, v němž byla důvěra, ale žádná vypočítavost – to byl dar, který nečekala. A který si nechtěla zakázat.

Do kanceláře vstoupil Milan s novým denním rozvrhem. Byl přesný, připravený, a přesto jeho hlas zněl měkčeji než den předtím.

„Mohu Vám něco přinést, Hildo?“

„Jen buďte tady,“ odpověděla tiše.

A on pochopil.

Kapitola 3 – Letenka do Curychu

V pondělí ráno leželo nad Prahou mlhavé světlo.

Zatímco město spěchalo do nové pracovní vřavy, na třetím patře sídla firmy IMPEX panoval klid, jaký vládne jen v dobře řízené říši. Hilda Schramm se procházela po své kanceláři, bosá na koberci z husté vlny dovezené z Islandu, v hedvábném županu barvy bílé kávy. Její ranní rituál – čaj Earl Grey, ranní rozcvičení u okna a 15 minut hlubokého mlčení – jí dával sílu, kterou pak předávala dál.

Dnes ale bylo něco jinak.

Lehké chvění v břiše. Vědomí, že na dnešní schůzku v Curychu nepojede sama. A že muž, který jí měl pomoci s překladem smluv a logistikou, není jen její nový sekretář, ale někdo, koho si její nitro už začalo připouštět blíž.

Ještě nebyla zamilovaná. Ale byla... otevřená. A pro ženu, která už tolik let žila s odstupem, to bylo víc než dost.

V 9:45 zazvonil její telefon.

„Mohu vstoupit?“ ozval se Milanův hlas, tichý, uctivý a – jak si všimla – trochu chraplavý. Nervózní.

„Pojďte dál, Milane.“

Vstoupil. Na sobě měl modrý oblek, který mu seděl těsně, ale ne nepohodlně. Zjevně nový. Na límečku lehce neposedný vlas – ten, který Hilda s jemným úsměvem uhladila prstem, když k němu přistoupila blíž, než bylo nutné.

„Líbí se mi, že si dáváte záležet,“ pronesla klidně. „Dneska budete v Curychu reprezentovat nejen mě, ale i celou firmu.“

„Děkuji… Hildo.“

Jeho hlas zněl v tom jméně jako modlitba.

Letadlo odlétalo z Letňan v 11:00. Soukromý tryskáč značky Dassault Falcon 2000 stál připravený, lesklý, s kávou v porcelánových šálcích a citronovou vodou ve sklenkách na křišťálovém podnosu. Posádka se chovala jako rodinný personál – diskrétně, vřele, přesně.

„Poprvé v soukromém letadle?“ zeptala se Hilda, když Milan usedal opatrně, jako by si nebyl jistý, jestli smí.

„Ano… je to nádhera.“

„Zvykejte si.“

Věnovala mu pohled, v němž byla výzva i něha. A Milan se poprvé pousmál tak, že Hildě zatrnulo. Měl úsměv chlapce, který hledí k matce, a zároveň muže, který ví, co chce.

„Děkuji, že jste mě vzala s sebou,“ řekl, když vzlétli.

„Chtěla jsem, abyste poznal, jak pracujeme s klienty na západě. Ale především… chtěla jsem být s Vámi víc než čtvrt hodiny mezi poradami.“

Byla to otevřenost, která ho zarazila. Ale neschoval ji do rozpaků. Přijal ji – a sklopil oči jako člověk, kterého se poprvé někdo dotýká na správném místě.

V Curychu je čekal obchodní partner – Herr Wüst, starý švýcarský aristokrat s firmou na specializované komponenty pro zdravotnictví. Schůzka proběhla hladce. Milan si vedl výborně – jeho jazyková přesnost, pečlivost i diskrétní chování udělaly dojem. Hilda seděla vedle něj jako bohyně, která se nemusí snažit – její přirozená autorita byla korunována jeho tichou oddaností.

Po podpisu smluv je Wüst pozval na oběd do zahradní restaurace nad jezerem. Hilda ho odmítla s úsměvem – a Milan pochopil proč. Nechtěla sdílet zbytek dne. Chtěla si ho uchovat. S ním. Pro sebe.

„Naši rodinnou vilu máme asi deset minut od letiště. Ukážu Vám ji,“ pronesla Hilda v autě, které si najali i s řidičem. „Jezdíval sem Hans se mnou na podzim. Město v barvách. Víno, které zraje na balkoně. Klavír, na který už nikdo nehraje.“

„A Vy?“

„Já poslouchám. Už jen poslouchám.“

Villa Schramm byla obklopená cypřiši a vřesem. Připomínala staré fotografie z interiérů švýcarských hoteliérských rodin – měkké čalounění, dřevo, křišťál. Ale nejvíc Milana zasáhlo, že se tam necítil nepatřičně. Naopak – když mu Hilda nabídla pantofle a čaj z konvice, v níž byly tři plátky citronu a med z domácího úlu, cítil se poprvé v životě… doma.

Seděli spolu v zimní zahradě.

Venku bylo pod mrakem, ale uvnitř hřála lampa s teplým světlem a vůně muškátů.

„Hildo… mohu se Vás na něco zeptat?“ pronesl tiše, když mu podala další šálek čaje.

„Ano, Milane.“

„Proč jste mě vzala do letadla… ne jako sekretáře… ale jako… jako muže?“

Hilda mlčela. Zadívala se do šálku, pak na něj. A v tom pohledu nebylo nic, co by ho zahanbovalo. Jen hluboká ženská moudrost.

„Protože když jste včera usínal na zadním sedadle Bentleyho, vypadal jste jako malý kluk. A já si uvědomila, že Vás chci chránit.“

Milanovi se zaleskly oči. A pak – pomalu, jemně – vzal její ruku. Neopovážil se ji políbit. Jen ji držel.

A bylo to víc než tisíc polibků.

Když odletěli zpět do Prahy, bylo už po západu slunce.

V letadle si nepovídali. Ale ruku v ruce sledovali hvězdy.

A v tom tichu, které je spojovalo víc než slova, začalo jejich srdce tvořit společnou melodii – první tóny lásky, která se rodila z důvěry, vděčnosti… a něčeho, co se nedá pojmenovat, jen cítit.

Kapitola 4 – Zahrada tajemství

Bylo pozdní odpoledne, když Hilda pomalu odložila brýle na stůl a zapřela se dlaněmi o své ebenové pracovní desky. Ticho v kanceláři bylo jako samet – tlumené, měkké a plné očekávání. Milan stál u knihovny a seřazoval nové smlouvy do kožených šanonů. Jeho pohyby byly přesné, soustředěné. Ale když se jejich pohledy setkaly, oba věděli, že dnes večer nebude jako ostatní.

„Milane,“ pronesla Hilda klidně, jako by oznamovala změnu počasí, „přijďte dnes večer ke mně. Do vily. Mám potřebu být chvíli... mimo všechno.“

„Děkuji. Rád přijdu.“

Nezeptal se, proč právě on. Nevyzvídal. A právě tím si Hilda znovu uvědomila, jak výjimečný je.

Její vila na Ořechovce se rozprostírala mezi vzrostlými borovicemi a starými cihlovými zídkami, které pamatovaly ještě první republiku. Byla to stavba s duší – domov, kde se nemluvilo hlasitě, ale kde každý kout vyprávěl příběh. Hilda otevřela dveře v krémové hedvábné halence a tmavě modré sukni, která jí sahala ke kotníkům. V uších perlové náušnice, na nohou měkké baleríny.

Milan stál ve dveřích s lahví bílého vína, lehce nesvůj, ale s upřímným úsměvem.

„To je od Vás milé. Pojďte dál.“

Prošli halou, kde na stěnách visely rodinné fotografie – Hilda s Hansem na pláži, Hilda se psem jménem Ludwig, Hilda s platinovou blond hřívou a mladistvým úsměvem.

„Tady se nic nemění,“ poznamenal Milan tiše.

„Ano. Věci, které milujeme, by měly zůstat, i když lidé odcházejí.“

Vedla ho do zimní zahrady. Prosklená místnost byla plná květin – hortenzie, orchideje, muškáty. Uprostřed stál kulatý stolek s bílým ubrusem, dvě sklenky, porcelán a starý gramofon, z nějž tiše zněla Ella Fitzgerald.

„Mám pocit, že jsem v jiném světě,“ zašeptal Milan.

„Jsem ráda, že ho vidíte.“

Posadili se. Hilda nalila víno a vzala do ruky sušenku, kterou nabídla i jemu. Nebylo třeba mnoho slov.

„Když jsem tu sedávala s Hansem,“ začala po chvíli, „mluvívali jsme o budoucnosti. Ale vždycky tak trochu ve vzduchu. Víte… člověk nikdy nečeká, že zůstane sám.“

„Nikdo by neměl být sám,“ odpověděl Milan a zadíval se na ni pohledem, v němž bylo ticho i bolest. „Já jsem sám byl… příliš dlouho.“

„Matku jste ztratil, že?“

Přikývl. „Bylo mi šest. Zánět mozkových blan. Táta se s tím nikdy nesrovnal. Přestal mluvit. Přestal být. V deseti mě dali k tetě. Nikdy se mnou moc nepočítala. Vyrůstal jsem... jako tichý nábytek.“

Hilda natáhla ruku a položila ji na tu jeho. Velkou, mužnou, ale v té chvíli rozechvělou.

„A přesto jste se naučil rozdávat klid.“

„Možná proto, že ho sám potřebuju.“

Chvíli mlčeli. V zahradě zpíval slavík. Ve vzduchu voněly pelargonie a starý nábytek dýchal historií, kterou nebylo třeba vyslovovat.

„Mohu Vám něco ukázat?“ zeptala se.

Vstala a pomalu ho vedla skrz francouzské dveře do přilehlé zahrady. Cestičky z oblázků, záhony růží, starý dřevěný altán. Uprostřed zahrady stál kámen, na kterém bylo vytesáno: „Zde roste to, co milujeme.“

„Hans mi to nechal udělat na výročí. Tehdy jsme sázeli bílý šeřík. Dodnes kvete.“

Zastavila se pod staletým kaštanem. Přiklonila se blíž a zlehka se dotkla Milanova ramene.

„Tady sedávám, když chci být sama. Ale dnes… tu nechci být sama.“

Milan ji pohladil po ruce. Beze slov. A poprvé – opravdu poprvé – ji políbil. Ne na rty. Ale na místo těsně nad zápěstím, kde tepe život. Jemně, s úctou, jako se klaní rytíř své královně.

Hilda zavřela oči. A v tom jediném momentu cítila, jak z ní spadla celá tíha let.

„Nevím, co cítíte,“ zašeptal Milan, „ale já… když jsem s Vámi, nemyslím na svět. Jen na klid. Teplo. A… na Vás.“

„Cítím to taky,“ řekla.

Zůstali pod kaštanem až do soumraku. Ne mluvením, ale sdílením přítomnosti.

Když se loučili u dveří, Hilda ho chytla za límec kabátu.

„Milane… jsi pro mě víc, než jsem čekala. A možná víc, než bych si dovolila přát.“

„Já jsem jen muž, který našel to, co mu chybělo celý život.“

Ještě naposledy se na něj usmála, pohladila ho po tváři a zavřela dveře.

Až v předsíni se opřela o zeď a na chvíli zavřela oči.

„Zahrada už není zahradou. Je to srdce, které znovu bije.“

Kapitola 5 – Milánku, řekni mi pravdu

Byl to den jako malovaný.

V zahradě zpívali kosové, slunce prozařovalo listy lip a v kuchyni voněla vanilka, skořice a káva. Hilda stála u kuchyňské linky v béžové domácí halence s jemným krajkovým límečkem, vlasy sepnuté do nedbalého drdolu a na rtech sotva znatelný úsměv.

Dnes poprvé chtěla uvařit sama.

Ne kvůli Milanovi. Ale kvůli sobě. Kvůli němu. Kvůli tomu, co mezi nimi začínalo klíčit jako první poupata v předjaří.

„Přijdu odpoledne, Hildo. Mohu?“ psal Milan toho rána v SMS.

Odepsala jediné slovo: „Ano.“

Ale srdce jí bilo jako před prvním rande.

Přišel ve tři. S květinou. Ne růže – ty by byly příliš. Přinesl šeřík. Bílý. Takový, jaký Hilda kdysi sázela s Hansem.

„Jak víte, že mám ráda právě tento?“ podivila se.

„Nevím. Jen jsem ho cítil. Voněl jako Vy.“

Zrudla. Ne jako dívka. Ale jako žena, která dlouho neslyšela slova, jež jí skutečně patřila.

Seděli v zimní zahradě. Na stolku stála bábovka. Teplá, vláčná. Milan si ji mazal máslem, jako by to byla nejvzácnější pochoutka světa.

„Nikdy mi nikdo neupekl bábovku. Teda... od mámy ne.“

„Jaká byla?“ zeptala se tiše Hilda.

Dlouho mlčel.

„Byla hebká. Voňavá. Četla mi před spaním. A držela mě za ruku. Měla velké, měkké dlaně. Jako Vy.“

Natáhla ruku. Uchopil ji, opatrně, s takovou úctou, jako by držel relikvii.

„Milánku… řekni mi pravdu,“ zašeptala. Poprvé mu řekla takhle – malým jménem. A on nezareagoval smíchem ani rozpaky. Přijal to. Stejně jako přijímal její přítomnost.

„Co ke mně cítíš?“

Podíval se na ni.

Dlouho. Beze slova. Ale v očích se mu lesklo něco, co by slovy bylo sprosté zjednodušit.

„Cítím klid. Jako když někdo konečně najde domov, který si celý život kreslil jen v představách.“

„Jsem o třicet sedm let starší.“

„A přesto jste krásnější než všechny ženy, které jsem kdy potkal. Protože Vy… Vy mě vidíte.“

„Vidím.“

„A Vy mě… máte ráda?“

Chvíli mlčela.

Pak přikývla. „Mám. Jako bych Vás nosila v sobě už dávno. Jako dítě, které nikdy nepřišlo.“

Milan se zhluboka nadechl.

„Chtěl jsem Vám to říct už dřív. Ale bál jsem se, že si budete myslet, že Vás potřebuju jen… kvůli bezpečí. Kvůli luxusu. Kvůli Bentley.“

„A potřebujete?“

„Ne. Ale miluju ten pocit, když mě vozíte. Protože tehdy vím, že mi někdo konečně řídí svět. A já jen… sedím. A důvěřuju.“

Hilda měla v očích slzy.

„To je to největší vyznání, jaké jsem kdy slyšela,“ zašeptala.

Přisedl si blíž. Její bok byl teplý, měkký, silný. Položil na něj ruku. Ne se žádostí. Ale s důvěrou.

A Hilda ho objala.

Poprvé.

Ne jako ředitelka. Ne jako vdova. Ale jako žena.

Velká, krásná, živá žena, která už dávno přestala čekat – a přesto byla znovu nalezena.

V podvečer seděli pod kaštanem.

Milan měl hlavu položenou na jejím klíně. Hilda mu hladila vlasy. Cvrčci zpívali, světlo se ztrácelo za věžemi Prahy.

„Zůstaneš tu dnes?“ zeptala se.

„Ano. Pokud mě budeš chtít držet… jako teď.“

„Chci tě držet navždy.“

A on přikývl.

Tak prostě. Tak tiše. Tak mužně.

A přesto – v očích měl chlapce, který konečně našel matku, ženu i osud v jedné jediné bytosti.

Kapitola 6 – V náruči bohyně

V noci byla vila tichá.

Zahrada voněla jako dávný sen – směsí levandule, vlhké země a květin, které si špitaly své vlastní milostné příběhy. Uvnitř domu bylo jen slabé světlo, které pronikalo skrze záclony v ložnici Hildy Schramm, rozlévalo se po hedvábném povlečení a dotýkalo se stěn stejně něžně, jako se Milan právě dotýkal její ruky.

Leželi vedle sebe.

Na boku, otočeni čelem k sobě.

Byli oblečeni – ona v noční košili barvy perleti s krajkou na výstřihu, on v měkkém tričku a volných kalhotách. Ale mezi jejich těly nebyla žádná bariéra. Jen tichá souhra dechu a pohledů.

„Chci tě cítit,“ řekla Hilda tiše.

„Celý jsem tu,“ odpověděl Milan.

A nebyla v tom žádná pýcha. Jen prosté přiznání – byl tam. Celý. Fyzicky i duševně. Připraven nebrat, ale dát.

Jeho ruka se dotkla jejího krku. Přesně tam, kde končila linie perel, které si ještě před chvílí sundala. Hladil ji jemně – ne jako milenec, ale jako muž, který si váží svatyně.

„Máš nejkrásnější kůži na světě,“ zašeptal.

„Je stará.“

„Je živá.“

Zavřela oči. Poprvé od smrti Hanse měla pocit, že ji někdo nehladí ze zvyku, ani z úcty, ale z touhy být s ní – celou, takovou, jaká je. Se všemi rýhami času. Se vším, co život napsal na její tělo i duši.

Přitulila se k němu.

Její boky byly měkké, plné. Obézní, ano. Ale pro Milana nebyly tíží – byly bezpečím. Byly pevností, do níž mohl složit své neklidné srdce.

Položil hlavu na její hruď.

„Tady chci spát. Navždy.“

Pohladila ho ve vlasech.

„Můj malý Milánku.“

A přitom věděla, že v náručí nedrží dítě. Ale muže. Statečného, citlivého, oddaného.

Netrvalo dlouho a její ruce začaly poznávat jeho tělo.

Pomalu, s respektem, ale také se vzrušením, které v ní doutnalo jako oheň pod popelem. Jeho hruď byla pevná, mladá, dýchající životem. Jeho boky horké, napjaté.

Ale on nespěchal.

Ani v nejmenším.

Jeho polibky se dotýkaly jen těch míst, kde ji nikdo nelíbal už léta – vnitřní zápěstí, okraje ramen, dolíček pod bradou. Věděl, že krása není jen v křivkách, ale v odvaze nabídnout své tělo, když si už dlouho myslíme, že o něj nestojí nikdo.

Když si ji položil pod sebe, byla to symfonie ticha.

Ani jeden z nich nemluvil.

A přesto spolu hovořili řečí těla, která byla dávno zapomenutá – jazykem, kde každý dotek znamenal důvěru a každý výdech vyznání.

Milan se dotýkal Hildy s takovou něhou, až měla pocit, že se znovu rodí.

Nebyla stydlivá.

Ne, byla božská.

Její tělo se mu poddávalo pomalu, jako se rozvíjí květina pod dlaní, která ji neublíží. A on ji miloval – ne ve smyslu tělesném, ale v tom nejpravdivějším – že ji přijal. A toužil jí přinést radost, ne požitek.

Ale radost.

Přikývla, když se jí podíval do očí.

„Jsem tvoje, Milánku.“

A on byl její.

Ve všem.

Když ležel vedle ní, přikrytý její paží, oba mlčeli.

„Co teď bude?“ zeptal se, tiše, nesměle.

„Teď?“ Hilda se usmála a políbila ho na čelo. „Teď bude ráno. A ty mi uděláš kávu.“

„A po kávě?“

„Po kávě tě vezmu do firmy jako svého oficiálního partnera.“

Zamrkal. „Myslíte jako…?“

„Ano. Milenci jsme už teď. Ale veřejně budeme tým. Ať si šuškají. Ať závidí.“

Zavřel oči.

A poprvé po mnoha letech cítil, že jeho život má směr.

Že patří.

Že miluje.

A je milován.

Kapitola 7 – Skandál ve firmě

Všechno to začalo fotografií.

Nevelká, lehce rozostřená momentka zachycená paparazzem skrz tónované sklo Bentleyho. Hilda s Milanem na zadním sedadle – její ruka na jeho stehnu, jeho hlava skloněná k její dlani, jejich pohledy… příliš osobní na pouhou šéfovou a sekretáře.

„Tajemství miliardářky Schrammové odhaleno! Mladý milenec místo asistenta?“ hlásal titulek v bulvárním plátku.

A než stihla Hilda dojít do své kanceláře, čekala na ni redaktorka ze společenského měsíčníku, dva reportéři u vrátnice a tři zaměstnanci, kteří předstírali, že kopírují dokumenty, ale ve skutečnosti mluvili jen o „mladém miláčkovi paní ředitelky“.

Milan stál u výtahu s rozpačitým výrazem, v rukou kytice lilií – její oblíbené.

„Neměl jsem jít s Vámi tím autem,“ zašeptal, když spolu vešli do kanceláře.

Hilda mu ale položila ruku na rameno a podívala se mu přímo do očí.

„Milánku, nic jsi neudělal špatně. Naopak. Poprvé v životě stojím v práci za něčím, co není jen číslo v tabulce. Ale srdce. Naše.“

Bylo po osmé ráno, když Hilda vstoupila do zasedačky, kde už čekalo deset členů vedení – většinou muži kolem padesátky s hodinkami za půl milionu a pěstovaným egem.

„Hildo,“ začal finanční ředitel Slavíček, „musíme si promluvit o reputaci firmy. Bulvár je neúprosný.“

„A co konkrétně? Že mám osobní vztah se svým sekretářem?“ Hilda mluvila klidně, ale v jejím hlase byl oceán ledu. „Neporušila jsem žádný zákon. Žádné vnitřní předpisy. A moje soukromí není součástí výroční zprávy.“

„Jde o to, jak to vypadá,“ pokusil se jiný muž.

„Aha. Takže kdybych se scházela se šedesátiletým emeritním profesorem, budete mi nosit kávu a blahopřát. Ale protože si dovolím milovat muže, který je mladší, slušný, loajální a chytrý, je to problém?“

Ticho.

Pak si Hilda sundala brýle, pomalu je položila na stůl a dodala:

„Mimochodem – Milan Svoboda právě dostává oficiální funkci: výkonný asistent generální ředitelky. Je to schopný muž, mluví pěti jazyky, má přirozený cit pro diplomacii a navíc – důvěřuji mu víc než většině z vás.“

Pohlédla jim do očí.

A nikdo už nic neřekl.

Po poradě odjela domů.

Do zimní zahrady.

Seděla v proutěném křesle a na klíně držela Milanovu dlaň.

„Mrzí mě, že kvůli mně čelíš takovému cirkusu,“ řekla.

„Já? Já jsem naopak šťastný. Poprvé mám někoho, kdo mě neschovává.“

Přitiskl se k jejímu boku. A znovu měl tu její vůni – těžkou, krémovou, bezpečnou.

„Miluju, jak voníš. Jako domov.“

Zasmála se. „Říkají o mně, že voním jako Paříž roku 1978.“

„Takovou Paříž jsem vždycky chtěl zažít.“

A objal ji.

V ten večer přišla SMS.

„Paní Schrammová, jste inspirací. Sama mám o 23 let mladšího muže. Díky, že jste to řekla nahlas. – Eva K.“

Za ní další:
„U nás v kanceláři všichni držíme palce. Skvělé, že se nebojíte. – Monika, účetní“
A pak ještě:
„Žena s takovou silou a krásou si lásku zaslouží. Je mi 64 a poprvé věřím, že se to může stát i mně. Děkuji. – H.“

Hilda je četla nahlas Milanovi. A v očích měla slzy.

„Vidíš, Milánku? Někdy stačí být pravdivý. A najednou nejsi skandál… ale naděje.“

Další ráno přišla Hilda do kanceláře v bílé halence a černých kalhotách. Vlasy upravené, perly na krku. Milan kráčel vedle ní, v ruce tablet, v druhé složku s podklady.

A když nastupovali do výtahu, přistoupila k nim mladá recepční Klára.

„Paní Schrammová… smím říct jen jednu věc?“

„Ano, Klárko?“

„Děkuju. Děkuju, že ukazujete, že láska nezná pravidla. A že i my ženy, co nejsme modelky, máme šanci být bohyně.“

Hilda se usmála.

A pak – poprvé veřejně – chytila Milana za ruku. Pevně.

A výtahem jeli vzhůru.

Spolu.

Kapitola 8 – Láska na červeném koberci

Všechno bylo připraveno.

Charitativní večer ve vídeňské Státní opeře se konal každé jaro a Hilda tam jako čestný host vystupovala už několik let. Ale letos to bylo jiné. Letos přijela s doprovodem.

A ne ledajakým.

S Milanem Svobodou, svým milencem, sekretářem, přítelem, důvěrníkem, a – jak si čím dál častěji uvědomovala – i svou nadějí.

Stáli v apartmá hotelu Sacher a Hilda právě dopínala korzet.

Její šaty byly tmavě safírové, těžké, splývavé. Měly vysoký rozparek, šifónové rukávy a výstřih, který decentně objímal její bohaté poprsí. Na krku měla masivní perlový náhrdelník po své babičce. Vlasy svázané do noblesního drdolu, oči orámované hnědými stíny a rty v tónu starorůžového hedvábí.

„Jsi nádherná,“ řekl Milan, který na ni čekal ve smokingu, jehož perfektní střih podtrhoval jeho mužnou postavu. Měl motýlka, lesklé lakovky a v očích pokoru.

„A ty jsi můj princ,“ řekla Hilda s úsměvem a uchopila ho za paži.

Když vystoupili z limuzíny, světla reflektorů jim zasvítila do tváří.

Fotoaparáty cvakaly.

„Paní Schrammová, kdo je Váš doprovod?“ křičel někdo z tisku.

„Je to Váš nový partner?“

„Paní Schrammová, není Vám trapně?“

Ale Hilda nezaváhala.

Postavila se bok po boku s Milanem, pevně ho chytla za ruku, zvedla hlavu a s klidným hlasem odpověděla:

„Tohle je pan Milan Svoboda. Můj partner. A muž, kterého si vážím. Pokud někoho pohoršuje láska mezi dvěma dospělými lidmi, pak je pohoršená společnost – ne my.“

Nastalo hrobové ticho.

Pak někdo začal pomalu tleskat.

A k tomu se přidali další.

Ne všichni.

Ale dost.

Uvnitř Opery je posadili ke stolu č. 7 – strategicky blízko jeviště, ale lehce na okraji. Diplomatický kompromis, jak Hilda poznamenala s pousmáním.

Když číšník přinesl šampaňské, Milan jí beze slova připil. A pak jí položil ruku na koleno. Pod stolem. Jemně. Ujišťující. A ona tu ruku nechala. A ještě ji pohladila.

„Nejsem nervózní kvůli lidem,“ řekla, „ale protože se tě dotýkám a chci, aby to trvalo věčně.“

„Já to tak cítím taky,“ odpověděl Milan. „A i kdybych měl celý svět proti sobě, stačí mi, když budeš po mém boku ty.“

Večer se nesl v duchu luxusu.

Opera hrála Wagnera.

Na stolech ležely kaviáry, foie gras, bílé lanýže.

Ale Hilda si nejvíc užívala moment, kdy Milan v předsálí hladil její dlaň, zatímco jí šeptal o své oblíbené básni od Rainera Maria Rilka. Až pak pochopila – ten mladý muž nebyl jen krásný. Byl hluboký. Přemýšlivý. A jeho duše… byla starší než leckterý generál.

Krátce po půlnoci se k nim přitočila stará známá z dozorčí rady, paní Hubená, vdova po ropném magnátovi.

„Hildo, upřímně – gratuluju. Vypadáš šťastně. A víš co? Vypadáš i mladší. Vážně. Takhle jsi se nesmála roky.“

„To on,“ odpověděla Hilda a pohlédla na Milana, který právě v předsálí galantně pomáhal mladé houslistce s taftovou sukní. „Je to duše. Ne věk.“

„Já to vím. A všem bych přála mít takového anděla po boku. Mladého, pozorného, a ještě krásného. Máš štěstí.“

„Já vím. A konečně si ho dovoluji mít.“

Po návratu do hotelu si Hilda sundala náhrdelník, odložila boty a opřela se na posteli o polštář. Milan si k ní sedl, sundal si sako a jen tak – v košili a s rozvázaným motýlkem – ji chytil za chodidlo a začal jí masírovat nohu.

„Víš, co je na tobě nejkrásnější?“ zeptal se.

„Nože?“ zasmála se.

„To, že i na červeném koberci, v drahých šatech a s perlovým náhrdelníkem jsi pořád ta žena, u které chci ráno vařit kávu.“

Zavřela oči.

A v jejím srdci zavládlo ticho.

Ticho, které značí jediné:

Domov.

Kapitola 9 – Mateřská vila

Cesta trvala pět hodin.

Z Prahy do Rottachu, malého bavorského městečka poblíž jezera Tegernsee, kde se rodina Schrammových usídlila už před sto lety. Tam, v mírném svahu nad městem, stála „mateřská vila“ – dům s bílou fasádou, šindelovou střechou, modrými okenicemi a těžkou, dubovou bránou, která se zavírala jako ramena babičky.

Hilda sem nejezdila často.

Ale dnes… dnes potřebovala být právě tady.

Milan vystoupil z vozu a rozhlédl se.

„To je… jako z obrázku.“

„Ne. To je jako ze vzpomínek. Dům, kde všechno začalo. A kde jsem se naučila být silná.“

„A kde ses musela přestat ptát, jestli tě někdo opravdu vidí?“ zeptal se tiše.

Hilda mlčela.

Ale jeho slova sedla. Bolestivě přesně.

Uvnitř bylo ticho.

Všechno vonělo po starém vosku, krajkách, mýdle a čerstvě posekané trávě. V ložnici po její matce stál sekretář, v jehož horní zásuvce se dosud skrývaly staré dopisy. V jídelně visel portrét dědečka – přísného muže s orlím nosem. A v kuchyni… tam Hilda otevřela zásuvku a vytáhla z ní starý receptář.

„Mám chuť péct,“ řekla najednou.

A Milan – místo aby protestoval – jen beze slova vyhrnul rukávy a postavil se vedle ní.

Pečení jablečného štrúdlu nebylo jen přípravou na čaj.

Byl to obřad.

Hilda hnětla těsto pomalu, jako by z něj vymačkávala roky. Milan krájel jablka a sem tam jedno snědl. Voněla skořice, vanilka, citronová kůra.

A kolem nich klid. Velký, mateřský klid.

„Víš, proč jsem tě sem vzala?“ zeptala se, když štrúdl chladl na parapetu.

„Ne. Ale jsem za to vděčný.“

Seděli na lavici pod starou lípou, do které kdysi její otec vyryl iniciály své první lásky. Hilda držela hrnek s čajem, Milan měl kolem ramen deku.

„Chtěla jsem ti ukázat tu dívku, kterou nikdo neviděl. A která pak celý život musela být silná, aby vůbec přežila.“

„A teď?“

„Teď chci být někým, kdo už se nebojí být viděn. A kým jsi mi ty.“

V podvečer se procházeli po louce za domem.

Hilda šla bosa, což dělala naposledy snad v osmnácti. Milan ji držel za ruku, a když našla starý kámen, na kterém sedávala s babičkou, posadila se na něj.

A rozplakala se.

Beze slz. Ale tak, že se jí třásla ramena.

„Zde jsem si přísahala, že nikdy nebudu potřebovat nikoho. A že budu sama dost silná pro celý svět. Ale… už to nechci.“

Milan k ní klekl.

Položil jí hlavu na klín.

„Nejsi sama. A nikdy už nebudeš.“

A pak – tak, jak to dělal jen on – objal ji. Ne jako milenec. Ne jako asistent. Ale jako syn, bratr, přítel i muž v jednom. Objal ji tak, že v ní cosi prasklo. Prasklo, aby se mohlo konečně vyléčit.

Večer seděli v salonu u krbu.

Milan hrál na staré piano německou lidovou melodii, Hilda měla přikrytá kolena šálou, na klíně kočku, která se jim tam toulala z vesnice. A když ji Milan poprvé oslovil:

„Hilduško…“

… nevzlykla. Jen zavřela oči. A řekla:

„Tohle jsem ještě nikdy neslyšela.“

Když si šli lehnout, do ložnice její matky, kde byly staré krajkové záclony, peřiny s výšivkami a svaté obrázky nad postelí, usnuli beze slov. Jako dvě těla, která už nechtějí víc dokazovat.

Jen být.

Být spolu.

Kapitola 10 – Domů

Byl duben.

V zahradě vily v Dejvicích rozkvetly magnólie. Jejich bílé a růžové květy visely na větvích jako něžná tajemství, která zná jen jaro. Hilda stála u francouzského okna v hedvábném županu a dívala se, jak Milan rozprostírá nový ubrus na snídaňový stůl na terase.

Ubrus byl s květinovým motivem – něco, co by si sama nikdy nevybrala. A přesto jí teď připadal jako ten nejkrásnější prvek luxusní domácnosti. Protože ho vybral on.

A protože on tu teď byl. Každý den.

Napříště.

„Víš, že to je přesně rok, co jsi u mě nastoupil jako sekretář?“ řekla s úsměvem, když si sedla k čerstvě uvařené kávě, vonícím croissantům a malinám, které přivezl z farmářského trhu.

„Myslel jsem, že jsi to zapomněla,“ odpověděl Milan a vytáhl z kapsy malou krabičku.

Byla to stará, porcelánová bonboniérka z vídeňského antikvariátu. Uvnitř nebyl šperk – ale kousek papíru. Ručně psaný.

Na něm stálo:
„DOMŮ = K TAM, KDE JE TVÉ SRDCE VIDĚNO.“
A pod tím podpis: Milan.

Hilda se na něj dlouze podívala.

A pak ho bez jediného slova políbila. Dlouze. Jemně. Tak, jako se líbá někdo, kdo už se nikam nevrací. Protože už je doma.

Od jejich návratu z Bavorska se změnilo mnohé.

Milan už nebyl jen asistentem – stal se oficiálním partnerem v Hilině firmě. Byl u jednání, u rozhodování, i u plánování nadace, kterou Hilda založila na podporu starších žen v podnikání.

„Chci, aby už žádná žena nemusela dokazovat, že má právo být silná, krásná a zamilovaná,“ řekla během slavnostního otevření v hotelu Four Seasons. „Protože láska není věc mladých. Láska je věc odvážných.“

Potlesk trval dlouho. A Milan stál opodál – tichý, usměvavý, s rukou na jejím rameni.

Doma se jejich dny zpomalily.

Ráno pili čaj na zahradě, odpoledne si četli v salonu. Milan vařil – s nadšením, které by záviděl i michelinský kuchař. Hilda se zase vrhla na restaurování starých knih, které objevila v půdě rodinné vily.

Oba měli své světy.

A přesto žili jeden.

Večer sledovali filmy z padesátých let. Italské, černobílé, melancholické. A když dozněly závěrečné tóny, Hilda se opírala o Milanovo rameno a šeptala:

„Takové lásky už dnes nejsou.“

A Milan jí vždy odpověděl:

„Ale jsou. My jsme jedna z nich.“

Jednoho dne za nimi přijela Milanova matka. Vdova, drobná žena s jizvami po životních bouřích, která se Hildy nejprve bála.

„Jste… velmi impozantní,“ řekla.

„Jsem žena, která miluje vašeho syna,“ odpověděla Hilda.

A v tom se všechny rozdíly mezi nimi rozplynuly. U večeře se smály. A když Milan matku odvážel domů, řekla mu do ticha:

„Ona tě vidí. Opravdu. Buď s ní. A buď šťastný.“

A tak se vrátil.

Vrací se každý večer.

Někdy s vínem, někdy s květinami, jindy jen se slovy: „Dneska byl den, kdy jsem se tě chtěl jen dotknout.“ A Hilda? Ta už nebojuje. Neplánuje, neobrňuje se. Jen přijímá. Dává. Je.

A když se večer uložili ke spánku, v ložnici, kde teď vždycky hořela svíčka a voněla levandule, Milan řekl:

„Hildo?“

„Ano, Milánku?“

„Někdy si říkám, že kdybych tě poznal dřív…“

„Neříkej to.“

„Proč?“

„Protože kdybychom se poznali dřív, možná bych ještě nebyla připravená tě milovat. A ty bys ještě nevěděl, co hledáš.“

„A teď?“

„Teď… jsme domů.“

A v tom slově bylo všechno.

Konec. A začátek.

 

KONEC