Ozvěny nitra

Stepuju před dveřmi a možná se trochu bojím vejít.
Nevím, co mě za těmi dveřmi čeká. Ano, nemohla jsem se dočkat, až začnu docházet do centra duševního zdraví, ano, mám z toho strach, ale tak nějak pořád doufám. Doufám, že mi pomůžou, doufám, že najdu přátele, možná i něco víc… že se uzdravím.

Dveře se otevřou a nechají mě stát značně zaskočenou. V nich totiž stojí člověk, co mi vyrazil dech. To, že se tvářím jak idiot, nechme stranou. Mladý muž, který svírá kliku, pokyne, abych vešla dovnitř.
„Dobrý den, předpokládám, že jdete k nám,“ koukne na mě tak, že si přestanu být jistá svým bytím.
„Ach, ano, ano,“ zakoktám se a pomalu vejdu dovnitř.
V duchu si nadávám, že ve svých skoro čtyřiceti letech se chovám jak bláznivá puberťačka. Tohle se mi dlouho nestalo.

Vejdeme do místnosti, kde už čeká bezmála deset lidí, až se připojí ten poslední. Tedy já.
Plaše se usměju. Prohlížím si přítomné a napadá mě tisíc otázek. Třeba na ně při skupinové terapii dojde. Proto tu dneska jsem.
„Vy budete asi Nara, že ano?“ zeptá se muž, ve kterém poznám terapeuta, který mi už byl dříve představen.
„Ano, to je mé ctěné jméno,“ zasměju se nesměle. Spočívá na mně každé oko každého přítomného. Pocity, které se ve mně odehrávají, se mi moc nelíbí. Je to stud a možná i očekávání nejhoršího. V mém světě na mě každý pohlíží s despektem. Možná proto, že jsem nemocná, možná proto, že jsem jiná.
„Dobře tedy, posaďte se do kruhu,“ pobídne mě terapeut a já poslušně poslechnu. Zaberu místo někde uprostřed a čekám, co se bude dít.

„Takže se asi představíme a připomeneme pravidla skupiny,“ pobídne terapeut mé nové kolegy v nemoci.
Každý se představí a řekne, s čím se léčí. My nemocní máme tak rádi svoje diagnózy. Bez nich jako bychom nebyli. Někdy prostě blbá škatulka pomáhá.
„Jsem Nara a jsem emočně nestabilní,“ řeknu, když se představí všichni krom toho dechberoucího mladého muže. Vidím, že nejsem sama. Tahle diagnóza je u psychiatrů asi dosti oblíbená. A úskalí této nemoci mohou být opravdu různá. Nikdo se nechová stejně.
„Jsem Patrik a jsem peer konzultant. Taky si procházím emočně nestabilní poruchou, spíše hraničního typu,“ vyleze z krasavce a mně se pootevřou ústa. V první chvíli mě napadlo, že je to další terapeut nebo něco v tomhle smyslu. Ano, peer konzultant je člověk, co si nemocí prošel, ale je stabilizovaný a předává své zkušenosti.

Sedím mezi všemi a připadám si nepatřičně. Co když mě nepřijmou? Co když jsem tady navíc? Co když někomu zabírám místo? Prostě samé „co když“.
„Nejlepší by bylo, kdybychom dali prostor tady Naře, aby nám něco o sobě řekla. Cítíte se na to?“ obrátí na mě svůj pohled pan Perný, terapeut této skupiny. V tu chvíli se na mě obrátí všechny pohledy v místnosti. Nejvíce zájmu vidím u Patrika. Dívá se na mě takovým zvláštním pohledem. Plným empatie a podpory. Ačkoli nechci, celá zrudnu. To jsem tady opravdu potřebovala.
„Takže, no, ehm, jako… léčím se už od dvanácti let,“ zakoktám se hned na začátku a ruměnec mou tvář neopouští. Bože, proč jsem tak trapná? Nadávám si v duchu, ale pokračuju:
„Nemoc mi znepříjemňuje život už opravdu spoustu let. Vlastně si nemůžu vzpomenout na doby, kdy jsem se cítila dobře. Abych nezapomněla, haha, jsem vdaná, ne šťastně, mám dvě děti a prostě je vše komplikované. Vlastně nevím, co bych všechno měla říct, aby to nevyznělo blbě. Když to tak blbě řeknu,“ zasměju se vlastnímu zmatku a očima těkavě přejíždím po očích upřených přímo na mě. Obzvlášť mě zaujme jedna tmavovláska. Její pohled a lehké pokyvování hlavy dávají znát, že tuší, o čem mluvím. Když vidí, že se na ni dívám, povzbudivě se usměje. V tu chvíli vím, že se mi tady bude líbit.

Terapeut Perný mě netrápí dlouho, asi usoudí, že na další dramata mých dní je času dost.
Vyzve členy skupiny, aby jednoduše shrnuli uplynulý týden. Tehdy zjistím, že jsme na tom všichni podobně, a mně se docela uleví. Ta tmavovlasá holčina se jmenuje Jana, je jí 30, taky je vdaná, taky má děti a manžela debila. Začnu doufat, že budeme kamarádky.
Ačkoli nechci, mé oči utíkají neustále k Patrikovi. Několikrát ho načapu, jak na mě kouká. Zvláštně, se zájmem a mírným úsměvem. Popravdě jsem z toho rozhozená. Můj manžel mi totiž už spoustu let tvrdí, že by si o mně nikdo kolo neopřel. A tady, z jeho pohledů ten zájem prostě cítím. Ale proč? Co je na mně zajímavého?
Dlouhé tmavé vlasy mi v kaskádách padají pod ramena. Zelené oči, které vlastním, vynikají v ne příliš vzhledné tváři. Prostě obyčejná skoro čtyřicetiletá manželka a matka, která je zkoušena a zkroušená životem.

Po skupině si mě Jana odchytne. A já jsem za to ráda.
„Ahoj, tak ráda tady vidím spřízněnou duši,“ řekne a na rtech jí hraje úsměv plný pochopení.
Plaše se usměju a nevím, co říct. Napadá mě spousta rádoby vtipných poznámek, ale raději je nechám nevyřčené. I když v Janě tuším stejného vtipálka, jako jsem já.
Nevím proč, ale když stojím s Janou, cítím v zádech podivné mravenčení. Jako by se na mě někdo díval. A můj instinkt mě neklame.
Patrik se baví s terapeutem, ale přitom na mě nenápadně kouká. Jsem z toho celá nesvá. Proč? Je na mně něco divného? Nemám něco ve vlasech, na obličeji?
Ačkoli mám z Patrika rozporuplné pocity, na skupině se mi líbilo, a tak doufám, že v téhle partě lidí ještě zažiju zajímavé časy.