Blassova planeta...část pátá

Anotace: Překvapení.

Kardos, Velkor, Livrus… Před očima mi defilují nejrůznější planety, cíle mých cest. Drsné i přátelské, malebné či jen pusté světy mrtvého kamení. Santor – předposlední kamínek mozaiky. Ohavné močály, neustálý zápach metanu a neodbytné améby rozleptávající skafandry. Zažil jsem mnohé horké chvilky, ale až dosud jsem nemusel čelit vězení. A čím jiným Blassova planeta je, než fešáckým kriminálem. Na doživotí? Neznám odpověď

Kovová tlapa se zlehka dotkla mého ramene.
„Oč běží?“ vyskakuji s neblahým tušením.
Jednička chvíli mlčí a pak mi s teatrálním gestem položí k nohám velkou ještěrku.
„Díky, kamaráde,“ říkám udiveně a zkoumám tučnou kořist.
Robot tone v rozpacích a zřejmě neví kudy kam. Komicky se pohupuje a cosi nesrozumitelného bručí.
Uštědřím mu přátelský štulec: „Tak už to vyklop, drobečku.“
„Promiňte, pane,“ začal Jednička s omluvami a poněkud ustaraně mi naservíroval zbožné přání svých kolegů.
Stěží jsem potlačil výbuch smíchu. Úplatek! Ta šestinohá potvora s lahodným masem představuje docela obyčejný úplatek, kterým si zdejší plecháči chtějí zajistit přízeň nevděčných pozemšťanů.
„Poslední dobou nemáte zájem o naše služby, vyhýbáte se nám, utíkáte do ústraní,“ vypočítával lítostivý hlas mé hříchy.
„Ani nevíš, jak rád bych odtud zmizel.“
„Máte na Zemi lepší roboty?“
„To ne, ale přátelé a …“ zarazil jsem se. Krucinál přece nebudu vyprávět o svých sexuálních touhách nějakému zontarskému plecháči.
„Chápu, druhé pohlaví,“ triumfuje Jednička a docela nepokrytě se mi šklebí do očí.
„Seš ňákej chytrej?“ zpražím ho zdrcujícím pohledem a jdu se revanšovat za darovanou delikatesu.

Do večera jsem stihl prohlídku nových plantáží spojenou s degustací, revizní dílny, spojovací sekci a stavebním robočetám jsem prozradil, že mým nejvroucnějším přáním je oživit okolí základny různobarevnými pyramidami. Dále jsem absolvoval krátkou projížďku s geologickým týmem a leteckou exhibici. Když jsem vystoupil ze vznášedla, utahaný jako štěně, usoudil jsem, že odpovídající odměna za můj výkon by měla mít přinejmenším velikost průměrného brontosaura.
Hank uvítal pečínku labužnickým pomlaskáváním, ale mé zásluhy odbyl strohou větou: „Ty si blbneš s plecháči, zatímco já si lámu hlavu, jak se z té šlamastiky dostaneme.“
„Amen,“ pravil jsem smířlivě, místo toho, abych ho rovnou praštil pěstí do nosu.

“Vzali jsme to za špatný konec, Petře. Handrkujeme se s Nejvyšším a přitom nevíme, jaké má o nás údaje.“
„Správná úvaha.“
„Musíme prozkoumat veškeré informace o Zemi.“
„Nejen o Zemi. O všech civilizacích, s kterými se Zontaři setkali.“
V následujících dnech jsme pilně navštěvovali databanku základny. K dispozici jsme měli bohatý soubor informačních krystalů obsahující poznatky několika generací zontarských vědců. Vyplývalo z nich, že život ve vesmíru je sice hojný, jenže drtivou většinu planet oživovaly pouze primitivní formy agresivních tvorů.
„Žádná sláva,“ povzdechl si parťák, když vyměňoval kdoví kolikátý informační krystal.
„Snad budeš mít tentokrát šťastnější ruku,“ řekl jsem s pohledem upřeným na monitor, jenž vzplál jasným světlem rychle se zvětšující planety. Země!

Několikrát jsme zhlédli podrobný záznam a nevycházeli jsme z údivu, jak dlouho a pečlivě sledovali Zontaři lidskou rasu. Obdivovali překotný vývoj techniky i houževnatost, s jakou se člověk dral do vesmíru. Neobávali se konkurence ani konfliktů, neboť materiální a vědecká převaha jim zajišťovala nejen bezpečnost, ale i nedotknutelnost jejich zájmových sfér. Ostatně v Galaxii ještě stále bylo nesčíslné množství světů, které nikomu neříkaly pane.

„Rozhodně jsme jim byli sympatičtější než myslící červi z Altony či variabilní protoplazmové měchýře z Froluxu,“ řekl Hank s jistým zadostiučiněním.
„Hlavonožci z Portweinu je také příliš nenadchli.“
„Pak tedy nechápu, co ta krabice spálených odporů proti nám má.“
„Možná, moment, Hanku! Musíme si objasnit pár otázek. Proč nám oznámil zánik Zontarské civilizace? Proč předal jejich poselství? Proč odkrývá karty a zároveň zavrhuje kontakt?“
„Protože Nejvyšší je proradný zmetek a dělá mu moc dobře, když nás týrá.“
„Kybernetický sadista?“
„Všechno tomu nasvědčuje!“
„Máš bujnou fantazii. Nech si to v klidu projít hlavou.“

Hank se zuby nehty držel sadistické teorie a žertíky se snovými automaty mu sloužily jako opěrné berličky. Pomalu jsem ztrácel trpělivost.
„Sakra, pochop už konečně, že i zontarští roboti musí mít nějaké morální normy. Jakousi modifikaci našich zákonů robotiky.“
„Hm,“ zaznělo neurčitě.
„Vždyť je stvořily bytosti mnohem vyspělejší!“
„To je mi novinka,“ ušklíbl se a vzápětí mě šokoval novou verzí své teorie, v níž se sadistický kybernet změnil v elektronického šílence.
„Velmi hezké, ale značně nepravděpodobné,“ zaúpěl jsem.
„Když tobě se člověk nezavděčí,“ hartusil navigátor pohoršeně. „Někdy si vážně připadám jako při testech v Hypnolabu a čekám, kdy se objeví doktor Tuckman a řekne: ‚Bylo to výborné, kluci, balíme!“
„Taky bych si přál, aby tenhle blázinec někdo ukončil. Jenže kdo?“
„Kdo? To přece oba dobře víme, Petře. Jediné, co nevíme je, jak ho k tomu přimět.“
„Jo. A pokud tuhle „drobnůstku“ nevyřešíme, budiž nám útěchou vzrůstající konto.“
„Fajn,“ zašklebil se navigátor. „Půjč mi stovku.“
„Žádné dluhy, kámo!“ odmítl jsem stroze. „Jen si pěkně zajdi do Kosmobanky.“

Nepochyboval jsem, že si nás Nejvyšší několikrát řádně proklepl, a po pravdě řečeno, výsledek mě příliš nevzrušoval. Zontarská definice člověka byla vskutku výstižná a my se nijak neodlišovali od průměru. Chovali jsme se jako ukázkový vzorek ztroskotanců a drobnější vybočení šla přičíst na vrub neznámému prostředí i podmínkám, které nás zaskočily. Mít o sobě dobré mínění je hezká věc, ale co dál?

Dlouhotrvající deště, pochmurná obloha. Podzim na Blassově planetě byl mokrý, šerý a negativně působil na moji psychiku. Deprese a melancholické stavy decimovaly mé sebevědomí a dokonale umrtvily každý i sebemenší náznak jakékoliv aktivity.
„Tak už se seber, pilote,“ začal Hank svou samaritánskou misi jemnou pobídkou.
Zvedl jsem oči a pohlédl mu někam přes rameno.
„Zač jsi dostal Astrální řád?! Uvízl jsi na Zerdonu. Sám!“

Ano, byly to kruté měsíce, ale vědomí, že pro mě letí záložní loď, dodávalo odvahu. Opevnil jsem se na pobřeží a odstřeloval dotěrné potvory, které si dělaly zálusk na dobré sousto. Záchranná jednotka dorazila právě ve chvíli, kdy jsem řešil dilema, jestli posledním nábojem mám prostřelit hlavu sobě či hladovému drobečkovi, jenž na mě cenil poněkud řídký, avšak nepochybně dostatečně účinný třiceticentimetrový chrup.

„Tohle přece nemůžeš srovnávat!“ snažím se oponovat.
„Asi ne. Protože teď se chováš jako “
„Jen si posluž!“
„Ty kosmický lejno! Koukej se pochlapit!“
Hankova svérázná terapie měla úspěch. Moje ego, neustále bombardované nadávkami a urážkami, se vzchopilo k odporu.Vychrlil jsem několik tuctů šťavnatých kleteb takového kalibru, že navigátorovy průpovídky vedle nich připomínaly neškodné říkanky nezbedných dětiček. Slíbil jsem mu strašlivou pomstu, věčné zatracení, a pak se bláznivě rozesmál.

Špatné počasí znamenalo pro většinu robotů čas regeneračních koupelí, výměn součástek – jakýsi oddych.
„Lázeňská sezóna,“ uškleboval se Hank nad vyleštěnými pancíři.
„Navštivte prvotřídní lázně na Blassově planetě! Hudba, tanec a hry každý den,“ uvítal jsem další várku plecháčů lákavými sliby hypotetických radovánek.
„Tanečky jsou pasé, ale hry,“ rozzářil se kamarád jako měsíček. „Miliónový nápad!“
Představa kasina s žetony a balíky peněz v neustálém pohybu Hanka fascinovala a zároveň aktivovala jeho neobyčejnou schopnost dotáhnout kdejakou šílenost ke zdárnému konci. Natisknout karetní hry i jakési bankovky byla maličkost a tak brzy mohl dávat lekce robotům v umění, o němž informační krystaly Zontarů cudně mlčely.
Zpočátku jsem měl k jeho počínání celou řadu výhrad, ale když jsem viděl, s jakou radostí se nechávají všichni plecháči oškubat, jen aby mohli být s námi, vzal jsem kasino na milost a občas si s chutí zahrál. Ostatně, přijít o nějakou tisícovku zdejší měny rozhodně žádnou tragédii neznamenalo.

Světlo pohaslo právě v okamžiku, kdy šel Hank o bank. „Co je to za opičárnu?!“ vyhrkl podrážděně.
„Porucha energetické sítě, pane,“ odpověděl nejbližší robot a v tu ránu kasino osiřelo.
„Anebo,“ zapochyboval parťák a zvednutím ruky mi naznačil, co si myslí.
Nejvyšší, správně jsem pochopil jeho gesto a nesouhlasně zavrtěl hlavou.
Zápach spálené izolace, hustý šedý dým a šlehající plameny nám upřesnily situaci. Žádná porucha, nýbrž rozsáhlá havárie.
Jelikož požární skupina nebyla s to oheň zvládnout, byly povolány posily. Všichni roboti teď bojovali s živlem, který ohrožoval jejich existenci. Bude-li Nejvyšší paralyzován nedostatkem energie, zaniknou aktivační signály a oni upadnou do jakési letargie. Snažili jsme se pomoci, ale byli jsme s díky odehnáni.

Probuzení do nové reality nebylo nijak příjemné. Studená voda, vypnuté topení, nouzové osvětlení.
„Doufám, že sebou mrsknete,“ obrátil se Hank na Jedničku, sotva strčil hlavu do dveří.
„Musíme to stihnout do pěti dnů, jinak budeme deaktivováni.“
„Počkej, drobečku!“ zasáhl jsem do debaty. „Nejsem tu sice tak dlouho jako ty, ale přesto vím, že základna má dvě samostatné energetické jednotky. V čem je problém?“
„Na druhé sekci probíhá generální oprava. Nedokážeme ji zprovoznit včas.“
„No to mě tedy podrž!“ vybuchl navigátor. „A odkud berete energii teď?“
„Z bezpečnostní rezervy. Její kapacita však zajišťuje pouze dva dny plného provozu.“
„Proto ta omezení?“
„Potřebujeme každou minutu,“ ukončil Jednička krátkou návštěvu.

Uplynuly dlouhé čtyři dny, kdy jsme bez cíle bloumali kolem základny a zpovzdálí sledovali pracovní mumraj. Obdivovali jsme strhující tempo, precizní souhru, i když bylo stále více zřejmé, že ani Zontarští roboti na tohle sousto nestačí.
„Nestane-li se zázrak, je Nejvyšší v troubě,“ prohlašuji tónem neomylného proroka.
„Kdo ví, co má pod palcem, Petře. Ačkoli já bych si moc přál, aby tohle kolo naše elektronické strašidlo prohrálo.“
„Hezké přání, bohužel, nikterak neřeší náš problém.“
Pozvání k Nejvyššímu dávalo tušit, že nepůjde o zdvořilostní návštěvu či duchaplnou dišputaci.
„Určitě nás čekají dobré zprávy,“ dodával si kuráž Hank.
„Snad,“ přisvědčil jsem nejistě. Červíček pochybností se nedal zapudit.

„Potřebuji vaši pomoc,“ sdělil nám Nejvyšší bez okolků.
„Pomoc?“ spadl nám kámen ze srdce.
„Bezpečnostní rezerva nepokryje celý čas opravy. Existuje však pohotovostní záloha, kterou můžete uvolnit pouze vy.“
„My? Co máme udělat?“
„Přepnout dva spínače.“
„Tohle přece svede i degenerovaný robot před penzí,“ ohradil se Hank při pohledu na monitor.
„Tímto zdrojem měli disponovat výhradně osadníci, proto jej chrání psychoparalyzační bariéra, jež zabraňuje robotům v přístupu k ovládání.“
„Proč tak přísné opatření?“ zauvažoval jsem.
„Nepřísluší mi soudit záměry Zontarů. Vám však ochranná bariéra neublíží.“

Pohotovostní zdroj byl mimo základnu, dobře ukrytý a maskovaný. Když Jednička odsunul velký kašírovaný útes, rozzářilo se indikační čidlo na jeho opasku.
„Bariéra je v provozu,“ ztlumil jsem mimoděk hlas.
„Nejsme plecháči, kámo,“ ušklíbl se Hank a odhodlaně vykročil.
Úzká chodba nás zavedla do malého sálu, kde jsme brzy našli oba spínače, umístěné na hlavním panelu.
„Konečně ho máme na lopatě!“ zajásal navigátor s jistou dávkou pomstychtivosti. „Roboti sem nemohou a jemu každou chvíli dojde energie.“
„Blázníš, člověče?!“
„Vůbec ne! Jen nechci, aby mi poroučela tahle kybernetická stvůra. Nejvyšší je vyřízený, Petře, rozumíš?!“
„Jo a my s ním. Provoz základny je nad naše síly.“
„Je čas zapnout spínače,“ pobízel nás Jednička zdáli. „Pospěšte si, prosím!“
„Hned to bude,“ zahulákal jsem a stiskl tlačítko. „Teď je to na tobě, Hanku!“
„Zasraná práce,“ procedil mezi zuby a váhavě zvedl ruku.
Mlčky jsem přihlížel, jak se smaží ve vlastní šťávě. Tady žádný kompromis nebyl možný.
„Do hajzlu s celou Blassovou planetou!“ ulevil si, když uvolnil prst a těžkým krokem zamířil k východu.
„Děkujeme,“ uvítal nás Jednička a snažil se nás obejmout.
„Splatili jsme dluh, drobečku,“ řekl Hank a šikovně mě přihrál do kovových tlap sentimentálně naladěného robota.

Příjemné teplo a světelná záplava bylo neklamnou známkou normálního provozu základny. Bohatá večeře se všemi dosažitelnými lahůdkami, pak malou pozorností od Nejvyššího.
Ozvalo se zaklepání.
„Jen dál, kamaráde,“ reaguji na známý signál, ale přátelské gesto zůstalo nedokončeno. Zamrkám, žádná změna. Ve dveřích stojí dvě Jedničky!
„Hele, bráchové,“ vyhrkl navigátor.
„Nepřesný výraz. Roboti stejné kategorie.“
„Dvojník zní lépe a jako jméno není nejhorší.“
„Souhlasím,“ přikývl robot a pro snadnější rozpoznání rozsvítil indikátor.
„Kolega je teprve několik hodin na Blassově planetě,“ podotkl Jednička.
„Chápu. Čerstvě smontované novorozeně.“
„Nebyl jsem tu smontován, přiletěl jsem z Ilferu,“ podává Dvojník šokující vysvětlení.
„Krásná planeta. Občas tam trávím dovolenou,“ pronáší navigátor s kamennou tváří.
Dvojník je konsternován, ale Jednička už nás dobře zná a tak přebírá iniciativu.

„Ihned po vaší havárii informoval Nejvyšší Ilferskou Centrálu, která vyhodnocuje kontakty s humanoidními civilizacemi a určuje další postupy. Dvojník je její vyslanec.“
„Tohle zní celkem věrohodně,“ připouštím a opatrně sonduji půdu. „Předpokládám, že hlavním důvodem jeho návštěvy je zontarské poselství.“
„Ano,“ souhlasí Dvojník, a když vidí, že se Jednička tváří, jako by mu docházely baterky, obrací se naň omluvně: „Lituji, že jsem ti musel oznámit zánik Zontarů, tvůj úkol však vyžaduje, abys znal pravdu.“
„Pravdu?!“ A nás tu celý čas tahají za fusekle!“ vzteká se Hank.
„Tak zlé to snad nebylo,“ chlácholí Jednička naštvaného navigátora. „Nejvyšší vás opravdu nemohl dopravit na Zem.“
„Máte i jiné hříchy. Raději toho nechme,“ navrhuji smířlivě a obracím se na Dvojníka: „Kde je loď?“
„Na kosmoportu. Čas odletu si určíte sami.“
„Kašlu na Ilfer i Centrálu! Tady mi nic nechybí!“ staví se Hank tvrdě do opozice.
„Koordináty, které má centrální počítač zanesené v paměti, se týkají zcela jiné planety. “
„Země?“ vydechnu s nadějí i s obavou, že se mýlím. „Krucinál, Hanku, my se snad vrátíme domů!“ Cítím, jak mi cosi teplého nezadržitelně stéká po tváři.
„Tak proč bulíš, kámo?“ ptá se kamarád roztřeseným hlasem a také si utírá uslzené oči.

Když pominul prudký nával euforie, zasypali jsme Dvojníka lavinou otázek. Odpovídal klidně, zatímco my se vzájemně překřikovali, skákali si do řeči a zalykali se vzrušením.
„Chceme splnit přání Zontarů, osídlit planety, jenže to neznamená, že je předáme prvnímu, kdo se namane. Opravdová kvalita se pozná pouze v krajní situaci, a tu jsme si museli ověřit.“
„Takže porucha energetické sekce “ pohlédl jsem podezíravě na plecháče.
„Jedním z testů. Ostatně zontarské dědictví rozhodně stojí za trochu námahy a nepříjemností. Jestliže připadne Zemi, bude to i vaší zásluhou,“ zahrál nám Dvojník na ješitnou strunu.

Večer překvapení pokračoval.
„Dovolte mi, přátelé, abych vám představil vyslance, který vás bude doprovázet,“ přešel Dvojník do diplomatické řeči. „Jeho úkolem je předat Zontarské poselství Pozemšťanům a dohodnout podmínky zajišťující bezpečnost všem robotům.“
Naše pohledy střelily ke dveřím. Čekali jsme dalšího plecháče z Ilferské Centrály. Nikdo však nepřicházel.
„Ty,“ vyhrkl Hank, když si všiml nervózního přešlapování Jedničky.
„Ano.“
„Vítám tě v posádce, drobečku!“ potřásl jsem mu vehementně pravicí a jen tak, pro klid duše, se zeptal: „Doufám, že máš pilotní licenci.“
„Budeme pouhými pasažéry,“ podotkl Jednička věcně. Centrální počítač si poradí sám.“
„To je fakt,“ připustil jsem bez zvláštního nadšení. „Zítra si ten zázrak alespoň řádně prohlédnu.“

Zontarská astrojachta vypadala příliš křehce na svůj úkol. Když jsem se však seznámili s parametry, museli jsme přiznat, že pozemské superfrachťáky jsou vedle ní obézní batolata, klopotně se deroucí k cíli.
„Dej si záležet, holka, povezeš cenný náklad,“ zaprosil navigátor a zlehounka pohladil amortizační vzpěry.

Náš nedobrovolný pobyt na Blassově planetě se chýlil ke konci. Mohli jsme startovat okamžitě, ale místo toho jsme usedli do vznášedla a ještě naposledy jsme zamířili k základně, abychom se rozloučili s Nejvyšším i se všemi plecháči, pro něž jsme alespoň na krátký čas představovali vhodný objekt péče a ochrany.
„Přišli jste se rozloučit?“ zdálo se, že Nejvyššího naše návštěva potěšila.
„Odlétáme. Ale brzy se dočkáte skutečných osadníků. Zontarský svaz znovu ožije.“
„Analyzační soubory Ilferské Centrály zvolily vás. Doufám, že se ve svém výběru nezmýlily.“
Mohli jsme vychvalovat lidské plemeno do aleluja, prohlásit jej bělejším než lilium, nač však plýtvat slovy.
„To ukáže čas,“ řekl Hank a já jen souhlasně přikývl.
„Budete mi chybět,“ ozval se Nejvyšší po chvíli tiše, a tento nečekaný kompliment nám pak ještě dlouho dozníval v mysli.

Ospalýma očima se rozhlížím po kabině. Deaktivovaný Jednička sedí poněkud toporně a jeho kovová paže pevně svírá lesklý válec s Poselstvím. Hank klidně oddechuje a také mně preventivní sérum zavádí do říše snů. Recepce, přednášky, vyznamenání. Defilé významných osobností se však slévá v jedinou postavu rozmazaných kontur. Burcuji poslední zbytky vědomí. Tvář se zaostřuje.
„Lýdie,“ zašeptám s námahou a v hloubi duše vím, že tenhle obraz se brzy stane živou skutečností.

Konec