Evoluce 2/2

Anotace: ... Pokračování... A konec...

Popoběhla jsem a v tom spěchu poklekla na zem. Ihned mě kolena zastudila, jak kalhoty promokly. Vytáhla jsem tu věc ze sněhu a otřela ji o kabát. Byl to otcův meč. Začala jsem přerývavě dýchat a rozhlížet se kolem, ale otec jako by se vypařil.
Opět ten zvuk!
Otočila jsem se za sebe a stiskla tyč i meč v pevném sevření. Rozkročila jsem se a nakrčila nohy, abych se v případě útoku mohla pohotově bránit. Jenomže zvuk, jako by opět neměl svého původce. Široko daleko byl klid, děsivý a zlověstný.
„Otče,“ zašeptala jsem sotva slyšitelně a pak se dala do běhu.
Úzkou uličkou jsem vběhla do města a rychle se zorientovala. Běžela jsem strašně rychle. Mrazivý vzduch mě šlehal do tváře. Nedbala jsem. Nevím, co mě nutilo do rychlého běhu, snad zlé tušení. Když jsem měla na dohled dům, ve kterém jsme přespávali, ještě jsem zrychlila, dokud jsem nebyla jen pár kroků od vchodu.
Prudce jsem zastavila a zhluboka a sípavě se vydýchávala. Pocítila jsem pálení v krku i plicích. Pak jsem udělala krůček a otevřela dveře, které byly zavřené, ačkoliv já je nezavírala. Pomalu jsem se sunula do patra. V pravé ruce mi třímal meč, ve druhé tyč.
Šramot se zdál hlasitější než dřív. A opakoval se stále dokola. Na jednu chvíli jsem si oddychla a chtěla se zasmát, ale poté jsem tu bláhovou představu zahnala a do očí se mi začaly drát slzy. Rozmazávaly mi pohled, tak jsem se je snažila zahnat, dokud jsem opět neviděla ostře. Naše dveře byly spíše tlusté závěsy, jelikož většina dřeva už dávno shnila.
Měla jsem strach poodhrnout závěs. Neslyšela jsem nic jiného než šramocení. Jakmile jsem natáhla ruku, abych se podívala dovnitř, šramocení ustalo. Zarazila jsem se. Pak jsem uslyšela jiný zvuk, který mi vzal dech a veškerou vládu nad mým tělem a rozumem. Zůstal pouze strach, nesnesitelný a krutý. Rozechvíval celé moje tělo i duši.
Znělo to jako klokotavé klapání v různých intervalech. Často, když jsme se schovávali a naslouchali jim, znělo to jako hudba, jako tón. Kdyby se kolem nešířil strach a poté i smrt, možná by se mi to i líbilo.
Byla to zlost, která mě probrala. I když myslím, že ne až tak zlost jako přímo zuřivost. Nemohla jsem je nechat na pospas těm podivným zrůdám, které si s chutí pochutnávaly na lidském mase. Pomyslela jsem na bratrův obličej a zuřivost ještě zesílila. Musel to být adrenalin, který se mi nahrnul do hlavy a zatemnil rozum.
Vší silou jsem strhla závěs. Ve vteřině jsem se rozhlédla po místnosti. Nevšímala jsem si těl, jediné, co mě nyní zajímalo, kolik zrůd stojí proti mě. Byly tři. Každá si vzala jedno tělo. Nechaly svého hodování a obrátily hlavu na mě. Zvedl se mi žaludek.
Tahle stvoření neměla rty, odhalovala své zuby trochu podobné těm lidským, ačkoliv více špičaté, a tím naháněla strach. Oči měli rozšířené, jako by jim snad scházela víčka, bulva byla černé, bez zorniček a duhovek. Jejich kůže se tolik lišila od toho, co jsme znali, ošklivě bahnitě šedivá. Pohybovali se na všech čtyřech, jako opice, a nebyli nějak velcí. Místo prstů a zejména nehtů jim rostli drápy, tmavě fialové. Jimi cupovali své oběti.
Potlačila jsem to náhlé nutkání zvracet. Dívali se na mě. Stvoření bez duše. Zaklapali si něco mezi sebou, jako by se dorozumívali, a potom to stojící nejblíže ke mě přiskočilo. Vší silou jsem se napřáhla a trefila jsem se tyčí přesně tam, kam jsem chtěla, na krk. Ještě než ta nestvůra doskočila na mě, hodilo jí to přímo na zeď. V tu chvíli jsem si myslela, že mi upadne paže. Vůbec nevypadali, že by byli nějak těžcí.
Další, zatímco se první vrávoravě zvedal, hrozně nahlas zaklokotal a vyrazil ke mě. Vím jen, že se mi podařilo přizvednout meč a v rychlosti seknout a sekala jsem jako divá ještě dlouho potom. Jako by se mi před očima zatmělo a já nic neviděla. Moje tělo tu činnost dělalo úplně automaticky. Už to nebyl klokot, který naplnil pokoj, ale i vřískot toho tvora, kterého jsem doslova masakrovala.
Konečně se mi před očima vyjasnilo. Ležela jsem na zemi. Jeden z těch tvorů, kteří ještě zůstali naživu, mě musel nějak dostat na záda. Všechno mě bolelo a já věděla, že už nemám sílu vstát. Cítila jsem každičký sval na svém zničeném těle. To že umřu mi vlastně bylo jasné hned od začátku, bylo by bláhové si myslet, že z tohoto nerovného boje vyváznu živá.
A pak se nade mnou sklonili oba dva.
Mělo přijít cupování mého těla, dlouhé a bolestivé. Budu snědena zaživa, pomyslela jsem si trpce. Nevím, co jsem cítila, jestli strach nebo mi mozek zatemnil adrenalin, zkrátka srdce mi tepalo jako o závod narozdíl od dechu, který se mi snad zastavil.
Z posledních sil jsem natáhla pravou ruku a zašátrala po podlaze. Ani jsem si to neuvědomovala, jako by mé tělo vykonalo potřebný obranný reflex, o kterém jsem až dosud nevěděla, že ho mám. Po něčem jsem chňapla. Sevřela jsem něco studeného a známého. Byl to poslední možný pokus, protože hlavy těch stvůr se ke mě přibližovaly a jedna z nich mi přidržela hrudník svými drápy, které si měly každou chvilkou prodrat cestu dovnitř.
Jedním dobře mířeným švihem jsem zlikvidovala další. Její hlava dopadla na zem se zlověstným zaduněním a viděla jsem, jak sem ještě kousek setrvačností kutálela. Tělo té bestie se skácelo na zem. Rychle jsem odsekla poslední stvůře hnátu, kterou mě držela a když se po mě zuřivě po třech zbylých končetinách vrhala, rozmáchla jsem se naposledy. Měla jsem v plánu přeříznout ji vejpůl, ale čepel se mi zasekla v půlce, nejspíš o páteř.
Zařičela a ještě ke mě natahovala jednu jedinou přední hnátu. Ruce už jsem vůbec necítila, stejně jako nohy, takže když se mnou smýkla o zem, ucítila jsem bolest a před očima se mi míhaly černé tečky. Matně jsem si uvědomila, že mi jílec vyklouzl z ruky.
Stvůra vyváděla. Snažila si meč vytáhnout z těla, zatímco se z ní řinula temně červená krev a nechávala stopy úplně všude. Když si všimla, že se opět hýbu, napřáhla se a odhodila mě o kousek dál, div že mi neprotrhla oblečení. Opět chvíli trvalo, než jsem se vzpamatovala. Jakmile jsem nadzvedla hlavu, opět jsem byla odhozena o dva metry dál. Místností se rozléhal nářek té stvůry. Pokud jsem chtěla přežít, měla bych něco vymyslet, říkala jsem si v duchu a konečně se rozhlédla po podlaze.
Obraz hrůzy mě stál veškeré sebeovládání. Bratr měl hlavu zvrácenou dozadu, hrdlo, hrudník a břicho celé od krve. Nechtěla jsem domyslet, co tyhle stvůry mívají na svědomí. Jdou po orgánech, ty jim chutnají nejvíce. Bratrovi oči se dívaly na holou stěnu, celkový výraz v jeho tváři dával tušit, kolik musel zažít bolesti. Ani nejmenší detail mi nemohl uniknout, ležel sotva kousek od mé hlavy.
Matka ležela zády ke mě na boku, z kterého už kus scházel. Museli jí vytrhnout i veškeré maso a zpřelámat kosti.
Otcovu tvář bych bývala ani nepoznala. Levá ruka ležela opodál, odtržená od těla. Po podlaze spousta krve.
Ta síla, která mě probudila, se vzala neznámo kde. Vyburcovala mě a já se postavila na nohy. Ztratila jsem rovnováhu a trochu zavrávorala. Stvůra byla v agónii a už si mě nevšímala. Na zemi, za bratrovým tělem, ležela tyč. Opatrně jsem ho překročila a odvrátila pohled. Sehnula jsem se a vší silou se zbraní v ruce se rozběhla k ní. Mlátila jsem jí hlava nehlava. Vložila jsem na to všechnu svou zbylou sílu. Ruce mě pálily, ale nechtěla jsem a ani nemohla přestat.
Po chvíli všechno utichlo. A ani to mě nezastavilo. Pořád jsem zasazovala tupé údery do zhrouceného, očividně mrtvého, těla. Byla jsem na to tak soustředěná, že jsem nevnímala proud slz, které mi kalily zrak. Nemohla jsem přestat, před očima jsem měla živé obrazy mých nejbližších.
Konečně se mi podlomila kolena. Ještě jsem se pokusila několikrát máchnout, ale už v tom nebyla žádná síla a verva. Ochablo mi totálně všechno, nakonec i prsty a kovová tyč se zařinčením dopadla na zem a kutálela se pryč ode mě. Moje tělo se sesulo na zem jako loutka, které někdo odstřihl provázky. Ještě chvíli jsem mohla nechat oči otevřené. Dívaly se na plísní pokrytý strop, ale ve skutečnosti viděly něco jiného.
Tma přišla jako vysvobození, dala mi zapomenout na všechnu tu hrůzu, kterou jsem zažila v posledních minutách.
Ale neměl být konec. Ještě ne.