Devatenáct let 1.část

Anotace: Tentokrát si dáme jednu z vize post apokalyptického světa, kde civilizace není až tak civilizovaná. Žánr je primárně dobrodružný, ale jak už to u mě bývá, tak to samozřejmě obsáhne žánrů více.

Devatenáct let

Když v roce 2077 vysvitlo na obloze milion sluncí, civilizace jako taková skončila. Na každém kontinentě samozřejmě určitá hrstka vyvolených zalezla do atomových krytů a tam po pár generací čekala. Kryty obsahovaly veškeré vědění a nejmodernější technologie. O dvě stě let později jaderná zima skončila a první průzkumnici opustili kryty. Na svět nebyl moc hezký pohled. Půdy, na které by bylo možné pěstovat potraviny, bylo poskrovnu a i přes techniku přinesenou z krytů, která měla zajistit rychlejší obhospodařování, byl proces hodně zdlouhavý. A tak se civilizace vrátila do doby, řekněme, ne až tak civilizované.

Bylo mi devatenáct let. Moc hezký věk. Prakticky polovina průměrného věku v dnešní době. Jedna z možností jak žít v tomhle prašivém světě je narodit se někomu, kdo vás naučí řemeslu, abyste se ním mohl živit a naučit ho své děti. Já měl smůlu. Můj otec žil v nájezdnické komunitě, které kočovala od osady k osadě, popřípadě utíkala, záleželo jak byli usedlíci dobře ozbrojení případně odhodlaní. Máma zemřela nedlouho po mých třetích narozeninách.

Poprvé jsem si vystřelil když mi bylo osm. Zpětný ráz pistole mi rozsekl ret, což tátu nesmírně pobavilo. Čas plynul a z komunity zůstalo pár nejotrlejších a já. Neměl jsem kam jít. Tátu jsem pohřbil o sedmnáctých narozeninách. Umřel na akutní otravu olovem. Dostal dávku ze samopalu,když jsme přepadli potravinový konvoj mezi městy. Všichni si svoje zdroje chrání, a tak to nebylo nic nečekaného, že bude konvoj ozbrojen. Akorát my jsme neodhadli kolik bude Rangerů.

Dnes už mě ty vzpomínky ani nedojímají. Sedím u baru a pro změnu se snažím opít. Občas se divím, že sice potravin a například paliva není dost, ale kořalka se pálí stále. Poslední akce vyšla celkem slušně a mě zůstalo pár kusů zlata v kapse. Nejspíš bych si řádně vylil mozek a pak si šel užít do vykřičené čtvrti, kdyby osud nezamíchal kartami malinko jinak.

Do baru vkročily postavy v zelených kevlarových vestách, tak typických pro Rangers. Něco jako ochránci pořádku, ale já je spíš považuji za otravné imbecily s pistolemi. Byli tři a v poutech vedli ženu. Měla podivně bledou až bílou kůži, cop rudých vlasů a černou barvou zvýrazněné oči. Mohlo jí být něco kolem 30 a já si uvědomil, proč je mi tak povědomá. Aurora.

Upřímně nevím, proč se jí tak začalo říkat, měl jsem však jistotu, že byla hledána snad po celé zemi kvůli likvidování jednotlivých patrol. Počínala si s jen těžko uvěřitelnou krutostí. Na ženu.

Vrhla po mě pohled ve kterém se mísilo znechucení s odevzdaností. Dolil jsem si z lahve a kopl do sebe zbytek kořalky. Aurora totiž byla něco, jako legenda mezi nájezdníky. Evidentně jí dostali, takže dneska někdo zatřepe nožičkami na šibenici. Na soudy tím méně spravedlivé soudy se hraje málokde, a vzhledem k tomu, že ji dostali právě Rangers se divím, že ještě někomu z nich neselhala pistole. Patnáctkrát.

Jeden z Rangerů šel objednat k baru jídlo a ostatní dva ji přivázali k židli. Rangeři nosili, před válkou asi nejrozšířenější druh zbraně, m16A2. Já ji nikdy neměl rád, ale možná to všeobecně bude nechutí k dlouhým palným zbraním. Za pasem jsem schovával klasickou Berretu m92. Není to sice kdo ví jak originální, ale patnáct nábojů je patnáct nábojů a munice je snadno dostupná.
Aurora se pořád dívala mým směrem. Neřekla ani slovo. Svět se mi motal zatím stále příjemně a tak jsem si říkal, že udělám dobrý skutek. Objednal jsem pár panáků a poslal je Rangerům na stůl. Ukázal jsem vztyčený palec za dobře odvedenou práci. Podívali se na mě pohrdavě a smetli panáky ze stolu. „Rangers ve službě nepijou, debile!“ Zbytky skleniček se povalovaly po zemi, ale nikdo se je neobtěžoval je zvednout. Ty černé oči se na mě podívaly malinko překvapeně jenom proto, aby se rty za chvíli roztáhly do úsměvu.

„Co ti přijde tak zábavné čubko?“ otázal se velmi zdvořile jeden z Rangerů
„Viděla jsem tě když jsi si odskočil na malou, tak hádej co asi.“ pronesla s úšklebkem Aurora a ukázala prsty asi dvoucentimetrové rozpětí. V odpověď ji přiletěla rána otevřenou dlaní. Převrátila se i s židličkou dozadu. Strážci ji chvíli nechali válet se ve střepech a rozlité kořalce a pak ji zvedli.

Netušil, jsem, že se situace vyvine takhle a prakticky mi to bylo jedno. Celé jsem to pobaveně sledoval a měl v plánu čekat na výsledek. Netrvalo to dlouho a všichni kromě zajatce dojedli. Rangeři kteří ji pomáhali vstát, k ní přistoupili, aby ji odvázali od židličky.

Vzduchem z ničeho nic zasvištěl skleněný střep a přeťal jednomu z Rangerů krční tepnu. Druhý, než se vzpamatoval, měl střep v oku. Aurora byla neobyčejně rychlá a nutno podotknout, že i vynalézavá. Když už jsem viděl, jak střep z rozbitého panáku ze země bere myslel jsem, že ho použije později k rozřezání pout a ne, hned uprostřed města.

Jako problém se ukázal třetí strážce. Velice rychle se vzpamatoval z toho, že mu dva spolubojovníci do dvou minut vykrvácí a odněkud vytáhl Colt v ráži .45. Přišlo mi to malinko nefér. Přece jenom tři proti jedné, co si budeme vykládat, že? Od pasu jsem vystřelil na Rangerovo koleno a ten se skácel k zemi. Kupodivu tohle byl první hlasitější zvuk za celou sotva třívteřinovou rvačku.

Aurora si k němu přiklekla a dlouze mu zašeptala do ucha. Vytřeštil oči a to bylo taky poslední, co v životě udělal. Jeho vlastní Colt najednou změnil majitele a způsobil Rangerovi zranění neslučitelné se životem v oblasti čela.

„Smím prosit slečno?“ ozval jsem. Tancovat jsem sice nechtěl, ale blbější věta mě po té co na zemi leželi tři mrtví strážci pořádku nenapadla.
„Smíš.“ pronesla s úšklebkem a namířila mi pistoli do mezi oči.
„Dobře tak tancovat nebudeme, ale podívej se pod stůl“

Zkušeným kopnutím stůl převrátila jenom proto aby zjistila, že jí mířím pistolí na břicho.
„To nebylo špatné na štěně jako jsi ty.“ pronesla kousavě.
„Na někoho,kdo byl před chvílí svázaný jako štěně, jsi překvapivě nevděčná.“ zarazil jsem se hned, co jsem to vyslovil? „Moment. Vlastně nepřekvapivě, Auroro.“
„O tak štěňátko mě zná. A s kým to mám tu čest, tedy?
„Jmenuji se Bob. Třeba. Navrhuji abychom co nejrychleji vypadli, než se přiřítí něco jako šerif.“
„To je fér. Tak se měj.“ řekla a otočila se směrem k východu.
„Tak lehké to nebude slečno, jdeme spolu.“
„A připomeň mi proč tě ihned nezastřelím?“
„Zachránil jsem ti život?“
„Taky pravda. Ale bacha, těm co jdou se mnou, se dost často stávají škaredé nehody“
„S tím, asi dokážu chvíli žít.“

*Konec první části*
přístě se podíváme, jak se cestuje po pustině, vystřílíme nějaký ten náboj a možná příjde i nějáka vyhlídka sexu :)

(http://liter.cz/Povidky/324009-view.aspx - druhý díl)