Vlčí pečeť 3. kapitola

Anotace: I když můj styl psaní není bůhvíjaký, zní to jako americká slátanina dnešní doby pro teen, tak tento příběh se mi v hlavě už tvoří delší dobu. Za každé přečtení či komentář budu neskonale vděčná. :-)

Zbytek dne utekl jako voda. Gurovského jsem už naštěstí nepotkala, ale další den nás s ním čekala dvouhodinovka tělocviku. Při myšlence, že s ním zítra musím strávit tolik času mi přeběhl mráz po zádech. Snažila jsem se na něj tolik nemyslet, ale nešlo to. Jeho úlisný hlas mi v hlavě stále dokola ozýval. V životě jsem nepotkala moc lidí, ale jediný strach, který jsem v jejich přítomnosti cítila byl snesitelný, byl to jen strach z neznámého. Tentokrát se ale mísil s čirou hrůzou. Nevěděla jsem, jestli bych se měla někomu svěřit. Měla jsem strach, že by se mi každý vysmál. Zároveň jsem nechtěla plýtvat slovy. Byla jsem ráda, že se mě ujmula Eli. Zrovna když nemlčela, což se dělo opravdu zřídkady, mě dokonale nutila přerušovat moje myšlenkové pochody o Gurovském.
,,Hej, Nino! Nino!” Ozvalo se a já překvapeně zamrkala. Eli měla svůj obličej strčený před mým sotva dva centimetry. Zřetelně jsem viděla každou pihu na jejím obličeji. Její jasně zelené oči se zvědavě upíraly do mých. Ustoupila jsem o krok zpět a kývla hlavou, že ji beru na vědomí. Skončila hodina a já si toho ani nevšimla. ,,Pojď, už můžeš domů.” Řekla mi vesele. Znovu jsem přikývla, vzala svůj blok, tašku a za doprovodu Eliinýho štěbetání jsem se vydala ven z budovy.
Interiér uvnitř školy mě doslova fascinoval. Vše bylo zařízené ve starém duchu, ale všechno bylo honosné a luxusní. Z vrchních pater, kde se nacházely učebny vedly do velké haly mramorové schody, které lemovalo zlaté zábradlí. Osvětlení měl na starosti obrovský lustr, který vydával tlumené světlo. Stěny byly červeně vytapetovány a strop byl obložený dřevem. Na někoho by to mohlo působit mírně mysticky, ale já se cítila příjemně. Svým způsobem mi to připomínalo domov. Jak jsem šla po schodech, okouzlená novým prostředím, najednou jsem do někoho vrazila. Zavrávorala jsem a začala padat dopředu. V tom mě ale někdo chytil za paži. Sevření bylo jemné, ale stisk byl pevný. Otočila jsem hlavu a spatřila za sebou Lea. Jemně mě přitáhl k sobě. Jeho výraz byl většinou veselý, ale v tuhle chvíli byl vážný a jeho oči byly absolutně nečitelné, vypadaly skoro jako černé. Odvrátila jsem se od něj a podívala se před sebe. Leo mi stále svíral paži, většinou mi je cizí dotek nepříjemný, ale v tuhle chvíli mě pohled přede mnou paralizoval natolik, že jsem myslela na něco jiného. Přede mnou stál Gurovský. Usmíval se svým odporným úsměvem a přejízděl očima ze mně na Lea a zpět. Zmocnil se mě znovu ten zvláštní pocit. Cítila jsem, jak všechno uvnitř mě tuhne. Až na srdeční tep. Ten se zrychlil. Až moc. Teď se oči Gurovského přesunuly výhradně na mě. Čím víc ke mě upíral pohled, tím slaběji mi bylo. Nohy se mi začaly třást, měla jsem pocit, že srdce mi vyskočí z hrudi.
,,První den a hned první problémy?” Zeptal se protáhle a odhalil zuby. Začalo mi být špatně. Věděla jsem, že v tuhle chvíli by bylo nejlepší se omluvit a odejít, ale nemohla jsem. Nemohla jsem se pohnout, natož promluvit. Matně jsem si uvědomovala, že nás v napětí pozorují všichni okolo. Místo slov jsem sklonila hlavu jako omluvu. Nečekala jsem, že to nechá být. Čekala jsem konflikt, silný konfilkt. Leovo sevření zesílilo. Zdálo se mi to, nebo byl napjatý i on?