Návštěvnost
Porucha
Porucha
Vracel jsem se na poloviční tah. Původně malá banální porucha jednotky aktivátoru se ukázala mnohem horší, než jsem čekal, a prudký pokles výkonu motoru signalizoval začínající trable. Moje snaha opravit soustavu spínačů vyzněla naprázdno a z astroplánu se stala kocábka, stěží dosahující rychlosti prvních planetoletů.
V té době jsme již měli rozmístěno značné množství automatických opravárenských doků poblíž nejfrekventovanějších dálkových linek. Kosmodílny je vybavily dokonalými roboty schopnými zvládnout sebetěžší havárie na všem, co létá pod celoplanetární vlajkou. Ústředí časem přidalo další záslužné funkce, takže doky nyní slouží i jako nouzové zásobárny, karanténní stanice, a ty nejnovější mají dokonce hibernační sál. Piloti jim říkají „ostrovy života“, protože pro mnohé z nás zůstaly jedinou šancí. Doky se pohybují ve vymezených prostorech a seznam jejich souřadnic nesmí chybět na žádné lodi.
Vzal jsem si mapu a začal hledat nejbližší dok, ačkoliv jsem předem tušil výsledek. Letěl jsem okrajovým koridorem, na hony vzdáleném pravidelným transgalaktikům i hlídkovým lodím z Patroly. Mé obavy se, bohužel, zcela vyplnily.
Proklínal jsem uprskaný motor, spínače, techniky, ale stejně nezbývalo nic jiného, než se dál plahočit hlemýždím tempem. Zásoby kyslíku a potravin mi starosti nedělaly – uzavřený regenerační okruh zajistí vše v bezvadné kvalitě, ovšem vybavení pro odpočinek mohlo uspokojit nanejvýš zapřisáhlého asketu. S typem MP-2 se prostě pro tak dlouhé lety nepočítalo.
Prohrával jsem souboj s nudou. Přestaly mě bavit videokrystaly, tabletky Psychotonu mizely jedna za druhou a za krátký čas jsem byl odkázán pouze na svoji vůli. Samota doléhala stále tíživěji. Zapřádal jsem sáhodlouhé hovory s vymyšlenými postavami, nakonec mluvil sám se sebou a pomalu zrál k odebrání pilotní licence.
Z čirého zoufalství jsem se vrhl do úklidu, aby mi nucená nečinnost ještě více nenaleptala psychiku. Dlouho jsem však s čištěním a konzervováním náhradních přístrojů nevydržel. Jakmile jsem vypulíroval rezervní skafandr, nebylo už skutečně do čeho píchnout.
Nečekaně mě z nudy vytrhl poplachový signál. Citlivé lokátory zachytily těleso kolidující s mým směrem letu. Zapnul jsem obrazovku a spatřil jasný bod. Meteorit. Vesmírný tulák, osamělý právě tak, jako já.
Opakovaná měření detekčních analyzátorů zakončila překvapující znělka. Nejedná se o meteorit, nýbrž o umělé těleso. Protože výzvy o udání registračního čísla nebo příslušnosti zůstaly bez odpovědi, spustil jsem speciální program pro případné setkání s mimozemskou civilizací. Záhadný objekt nicméně mlčel a moje fantazie pracovala na plné obrátky.
Změnil jsem kurs a s pocity, které nedokážu přesně popsat, mu letěl v ústrety. Mohutná konstrukce se majestátně přibližovala, obrysy mi připadaly jaksi povědomé, a vystupující detaily stupňovaly moje vzrušení. Jakmile však temnotou kosmu problesky typické zelené majáky a zároveň se rozzářilo i velké evidenční číslo JF 66-58, bylo po záhadě. Automaticky jsem vyladil frekvenci určenou opravárenským dokům a s bláznivým smíchem uvítal známou znělku.
Ostrov života! Další přírůstek z našich kosmodílen, který posílí opravárenskou flotilu a mě brzy zbaví nesnází. Dok sem musel být umístěn až po mém odletu, proto jej nemám zakreslený na mapě, usoudil jsem a hned tento nedostatek odstranil. Okamžitě jsem odvysílal podrobnou zprávu o poruše a začal se připravovat na spojovací manévr. Proběhl hladce.
Sotva byla moje loď pevně ukotvena ke kontaktní plošině, vyhrnulo se několik robotů. Pustil jsem je do motorové sekce a se zájmem sledoval jejich počínání. Jedna skupina vymontovala vadné spínače a odnesla je na dok, druhá zahájila generální revizi aktivačních polí. Za necelou hodinu byly spínače opraveny a souběžně s dokončením celkové prohlídky namontovány. Následovala krátká prověrka, a já musel uznat, že roboti odvedli perfektní práci.
Netrpělivě jsem čekal, až dok uvolní elektromagnetické kotvy. Konečně vzplála příslušná kontrolka. Opatrně jsem se odpoutal a zvolna zvyšoval rychlost. Díky, přátelé, poděkoval jsem jim v duchu a zároveň si uvědomil, že jsem dok v tom shonu ani nenavštívil. Jenomže to už měl motor plný tah a hnal mou MP-2 maximální rychlostí k Zemi.
Kontrolní středisko jsem oblažil sáhodlouhým raportem o poruše a nadšeným oceněním nového doku JF 66-58. K mému údivu si operátor nechal celou zprávu zopakovat a pak mě zmrazil příkazem letového dispečera, abych přistál s plnou automatikou. Marně jsem se vzpouzel, dohadoval, jistícím okruhem mi nekompromisně zablokoval ruční řízení. Veškerou práci za mě udělal palubní počítač, a já tam byl tak akorát pro parádu. Strašlivá potupa!
S pocitem křivdy jsem odjížděl k lékařské prohlídce. Doprovázeli mě dva zdravotníci, další jsem zahlédl postávat v hloučku u lodě. Zase nějaký nový předpis, pomyslel jsem si rozmrzele a snažil se uhádnout, která dobrá duše z Ústředí má na svědomí tuto dojemnou péči o piloty.
Tentokrát se na mě vyřádil celý tým odborníků. Do omrzení jsem musel popisovat průběh letu, nutili mě vzpomínat na nejrůznější podrobnosti a s testy se snad roztrhl pytel. Když už jsem si myslel, že budu mít od doktorů svatý pokoj, převezli mě na kliniku, kde celý kolotoč zopakovali. Další prohlídky, další testy … Po týdnu intenzivní péče jsem byl zničený víc než za celý let.
Poslední den si vyžádali podrobnou zprávu. Nikdy jsem nepsal tento elaborát rád, ale nebylo zbytí. Teprve, když jsem odevzdal upocený fascikl, byl jsem volný a mohl začít užívat dovolenou.
Moje první cesta vedla k moři. Voda, velké množství vody, to mi během letu nejvíc chybělo!
Plaval jsem, potápěl se a stále jsem se nemohl nabažit toho mokrého živlu. Den jsem zakončil posezením v malé hospůdce. Výborné víno, veselá společnost s milými děvčaty. Připojil jsem se k nim a cítil se báječně.
Ráno začalo dotěrným vyzváněním komunikátoru.
„Slyším,“ zabručel jsem rozespale.
„Promiňte, pane Bertene, že vám kazím dovolenou, ale máte se ihned dostavit k hlavnímu koordinátorovi,“ oznamovala mi jobovou zvěst sekretářka.
S lítostí jsem pohlédl na postel, kde spala jedna z mých včerejších obdivovatelek a hledal vhodnou výmluvu. O dnešním dnu jsem měl zcela jiné představy, ale žádný argument, který by mě mohl zachránit, nebyl po ruce.
„Co se děje?“ vzdychl jsem rezignovaně a zlehka pohladil půvabné zaobliny hříšně svůdného těla.
„Opravdu nevím. Raději si pospěšte,“ dodala důrazně.
Šéf si nevolá piloty pro nic za nic. Proč právě mě, vrtalo mi hlavou, když jsem se spěšně soukal do parádní uniformy.
Vstoupil jsem na rychlejší pruh chodníku a rozhlížel se po volném gravu. Měl jsem štěstí. Hned prvního stříbřitého brouka zlákala má oranžová kreditkarta.
„První třída,“ pokýval řidič uznale hlavou při pohledu na mé prýmky a vzápětí, aby si nezadal, vyrazil ďábelskou akcelerací.
„Letová centrála,“ udal jsem směr a v duchu probíral hříchy, které by mě mohly přivést až ke koordinátorovi.
„Nějaký průšvih?“
„Pořádný,“ řekl jsem, aniž bych tušil, jak blízko jsem pravdě.
„Tak tedy mnoho štěstí,“ popřál mi před důvěrně známou budovou Centrály a letmo se dotkl štítku čepice.
Zašklebil jsem se na něho a předpisově zasalutoval.
„Jen dál, Stame,“ vybízela mě z obrazovky zachmuřená tvář hlavního koordinátora. „Už na tebe čekáme,“
Však mi hlavu neutrhne, dodal jsem si odvahu. Rázně jsem vstoupil, zahlásil se a v tu chvíli cítil, jak můj vnitřní nepokoj narůstá.
„Ták,“ protáhl šéf, „jak dlouho nás chceš tahat za nos?“
Nechápal jsem, co je ve hře a rozhodně se netvářil jako suverén. Oč tu sakra běží?!
„Milostpán se někde fláká,“ /jako by nahoře bylo kde/ pokračoval celý rudý, „vymyslí si poruchu a opravárenský dok k tomu. My ho litujeme, že má z té dlouhé cesty pocuchaný nervy a on! …“
„Dosáhl jste nejlepších výsledků z psychotestů jaké pamatuji,“ podotkl doktor Carson. „Zajímavé.“
Stál jsem jako solný sloup, neschopný kloudné věty.
„Člověče,“ přiložil si polínko letový dispečer, „celé letové středisko bylo vzhůru nohama. Měli jsme obavy, aby ses nerozmlátil na kusy, když máš halucinace a ty zatím …“
Polkl jsem naprázdno. „Halucinace?“
„Doktore, je pan Berten zdravý?“ zeptal se koordinátor ledově. „Je!“ nečekal na odpověď. „To se ví, že je! Vždyť to tady mám písemně!“ udeřil zlostně pěstí do haldy spisů ležících na stole. „Kápni božskou, pilote, a žádné pohádky.“
„Všechno jsem podrobně napsal.“
Koordinátor nabíral dech, a tak jsem raději rychle pokračoval. Nevím pokolikáté jsem ve stručnosti vylíčil celý průběh letu.
Šéf, stále ještě brunátný, se přemohl a kupodivu tichým hlasem rekapituloval: „Kontakt ve čtverci K 44-12 … dok číslo JF 66-58 bez mapového zakreslení souřadnic, souhlasí?“
„Ano,“ přisvědčil jsem.
Jeho hlas opět nabral sílu. „Ty kosmický Prášile!“ zařval. „Jak je možné, že jsi opravoval v doku, který jsme do toho čtverce nikdy neposlali a navíc nikdy ani nevyrobili. Evidenční číslo JF 66-58 neexistuje a neexistovalo!“
Usilovně jsem hledal argumenty: „Oprava se přece musí poznat na spínačích!“ chytal jsem se stébla.
„Jistě,“ usadil mě znovu dispečer. „Technici je důkladně prohlédli hned, jak jsi přistál. Nebyly zjištěny žádné stopy po opravě. Nic. Vůbec nic!“
„Já ten dok viděl!“ vykřikl jsem z plných plic. „Motor netáhl, někdo jej opravit musel!“
„Nejspíš zelení pumprdlíci,“ usmál se šéf kysele.
„Tak poslouchej,“ řekl dispečer důrazně. „Do čtverce K 44-12 jsme příčným koridorem okamžitě vyslali stíhací člun řízený robotem. Prohledány byly i okolní čtverce. Všechno negativní!“
Trval jsem na svém, i když doktor Carson několikrát naznačil, že halucinační přeludy jsou v takové situaci zcela pochopitelné. Jeho elegantní východisko, přijatelné pro všechny přítomné, jsem hrdě odmítl.
Koordinátor ještě nějaký čas pouštěl hrůzu. Sliboval mi, že ze mne udělá uklízeče na tom nejšpinavějším kosmodromu a podobné příjemnosti, ale moje neústupnost mu brala vítr z plachet. Poslal mě na dlouhodobou dovolenou a po ní nechal zopakovat kalvárii lékařských vyšetření. Rok jsem strávil v dílnách a teprve po mnoha urgencích jsem opět mohl začít létat. Lékařská komise se nakonec přece jen sjednotila v názoru, že halucinační výplody, pevně zafixované v mém podvědomí a paličatě hájené, nejsou překážkou v mé práci. Dostal jsem zpět první třídu a dlouhý čas trpělivě snášel žertíky kolegů, kdy prý zase budu opravovat v novém doku.
Uplynulo skoro sedm let. O mé příhodě se už dávno nemluví, terčem vtipálků teď jsou mladí kadeti.
Poklidnou hladinu zapomnění však znovu rozvířila zpráva z dálkového transgalaktiku Raniga, vracejícího se odněkud z centra Galaxie. Střetnutí s hustým rojem meteoritů vedlo i přes záštitu silového pole k poškození směrových kormidel. Posádka je nemohla opravit a neustálým korigováním odchylek ztrácela cenné palivo. Hlášení, jakých dostává letové středisko desítky. A přeci si z něho do konce života budu pamatovat poslední větu: „Kritická situace zvládnuta díky rychlé a kvalitní pomoci opravárenského doku s palubním číslem JF 66-58.“
V té době jsme již měli rozmístěno značné množství automatických opravárenských doků poblíž nejfrekventovanějších dálkových linek. Kosmodílny je vybavily dokonalými roboty schopnými zvládnout sebetěžší havárie na všem, co létá pod celoplanetární vlajkou. Ústředí časem přidalo další záslužné funkce, takže doky nyní slouží i jako nouzové zásobárny, karanténní stanice, a ty nejnovější mají dokonce hibernační sál. Piloti jim říkají „ostrovy života“, protože pro mnohé z nás zůstaly jedinou šancí. Doky se pohybují ve vymezených prostorech a seznam jejich souřadnic nesmí chybět na žádné lodi.
Vzal jsem si mapu a začal hledat nejbližší dok, ačkoliv jsem předem tušil výsledek. Letěl jsem okrajovým koridorem, na hony vzdáleném pravidelným transgalaktikům i hlídkovým lodím z Patroly. Mé obavy se, bohužel, zcela vyplnily.
Proklínal jsem uprskaný motor, spínače, techniky, ale stejně nezbývalo nic jiného, než se dál plahočit hlemýždím tempem. Zásoby kyslíku a potravin mi starosti nedělaly – uzavřený regenerační okruh zajistí vše v bezvadné kvalitě, ovšem vybavení pro odpočinek mohlo uspokojit nanejvýš zapřisáhlého asketu. S typem MP-2 se prostě pro tak dlouhé lety nepočítalo.
Prohrával jsem souboj s nudou. Přestaly mě bavit videokrystaly, tabletky Psychotonu mizely jedna za druhou a za krátký čas jsem byl odkázán pouze na svoji vůli. Samota doléhala stále tíživěji. Zapřádal jsem sáhodlouhé hovory s vymyšlenými postavami, nakonec mluvil sám se sebou a pomalu zrál k odebrání pilotní licence.
Z čirého zoufalství jsem se vrhl do úklidu, aby mi nucená nečinnost ještě více nenaleptala psychiku. Dlouho jsem však s čištěním a konzervováním náhradních přístrojů nevydržel. Jakmile jsem vypulíroval rezervní skafandr, nebylo už skutečně do čeho píchnout.
Nečekaně mě z nudy vytrhl poplachový signál. Citlivé lokátory zachytily těleso kolidující s mým směrem letu. Zapnul jsem obrazovku a spatřil jasný bod. Meteorit. Vesmírný tulák, osamělý právě tak, jako já.
Opakovaná měření detekčních analyzátorů zakončila překvapující znělka. Nejedná se o meteorit, nýbrž o umělé těleso. Protože výzvy o udání registračního čísla nebo příslušnosti zůstaly bez odpovědi, spustil jsem speciální program pro případné setkání s mimozemskou civilizací. Záhadný objekt nicméně mlčel a moje fantazie pracovala na plné obrátky.
Změnil jsem kurs a s pocity, které nedokážu přesně popsat, mu letěl v ústrety. Mohutná konstrukce se majestátně přibližovala, obrysy mi připadaly jaksi povědomé, a vystupující detaily stupňovaly moje vzrušení. Jakmile však temnotou kosmu problesky typické zelené majáky a zároveň se rozzářilo i velké evidenční číslo JF 66-58, bylo po záhadě. Automaticky jsem vyladil frekvenci určenou opravárenským dokům a s bláznivým smíchem uvítal známou znělku.
Ostrov života! Další přírůstek z našich kosmodílen, který posílí opravárenskou flotilu a mě brzy zbaví nesnází. Dok sem musel být umístěn až po mém odletu, proto jej nemám zakreslený na mapě, usoudil jsem a hned tento nedostatek odstranil. Okamžitě jsem odvysílal podrobnou zprávu o poruše a začal se připravovat na spojovací manévr. Proběhl hladce.
Sotva byla moje loď pevně ukotvena ke kontaktní plošině, vyhrnulo se několik robotů. Pustil jsem je do motorové sekce a se zájmem sledoval jejich počínání. Jedna skupina vymontovala vadné spínače a odnesla je na dok, druhá zahájila generální revizi aktivačních polí. Za necelou hodinu byly spínače opraveny a souběžně s dokončením celkové prohlídky namontovány. Následovala krátká prověrka, a já musel uznat, že roboti odvedli perfektní práci.
Netrpělivě jsem čekal, až dok uvolní elektromagnetické kotvy. Konečně vzplála příslušná kontrolka. Opatrně jsem se odpoutal a zvolna zvyšoval rychlost. Díky, přátelé, poděkoval jsem jim v duchu a zároveň si uvědomil, že jsem dok v tom shonu ani nenavštívil. Jenomže to už měl motor plný tah a hnal mou MP-2 maximální rychlostí k Zemi.
Kontrolní středisko jsem oblažil sáhodlouhým raportem o poruše a nadšeným oceněním nového doku JF 66-58. K mému údivu si operátor nechal celou zprávu zopakovat a pak mě zmrazil příkazem letového dispečera, abych přistál s plnou automatikou. Marně jsem se vzpouzel, dohadoval, jistícím okruhem mi nekompromisně zablokoval ruční řízení. Veškerou práci za mě udělal palubní počítač, a já tam byl tak akorát pro parádu. Strašlivá potupa!
S pocitem křivdy jsem odjížděl k lékařské prohlídce. Doprovázeli mě dva zdravotníci, další jsem zahlédl postávat v hloučku u lodě. Zase nějaký nový předpis, pomyslel jsem si rozmrzele a snažil se uhádnout, která dobrá duše z Ústředí má na svědomí tuto dojemnou péči o piloty.
Tentokrát se na mě vyřádil celý tým odborníků. Do omrzení jsem musel popisovat průběh letu, nutili mě vzpomínat na nejrůznější podrobnosti a s testy se snad roztrhl pytel. Když už jsem si myslel, že budu mít od doktorů svatý pokoj, převezli mě na kliniku, kde celý kolotoč zopakovali. Další prohlídky, další testy … Po týdnu intenzivní péče jsem byl zničený víc než za celý let.
Poslední den si vyžádali podrobnou zprávu. Nikdy jsem nepsal tento elaborát rád, ale nebylo zbytí. Teprve, když jsem odevzdal upocený fascikl, byl jsem volný a mohl začít užívat dovolenou.
Moje první cesta vedla k moři. Voda, velké množství vody, to mi během letu nejvíc chybělo!
Plaval jsem, potápěl se a stále jsem se nemohl nabažit toho mokrého živlu. Den jsem zakončil posezením v malé hospůdce. Výborné víno, veselá společnost s milými děvčaty. Připojil jsem se k nim a cítil se báječně.
Ráno začalo dotěrným vyzváněním komunikátoru.
„Slyším,“ zabručel jsem rozespale.
„Promiňte, pane Bertene, že vám kazím dovolenou, ale máte se ihned dostavit k hlavnímu koordinátorovi,“ oznamovala mi jobovou zvěst sekretářka.
S lítostí jsem pohlédl na postel, kde spala jedna z mých včerejších obdivovatelek a hledal vhodnou výmluvu. O dnešním dnu jsem měl zcela jiné představy, ale žádný argument, který by mě mohl zachránit, nebyl po ruce.
„Co se děje?“ vzdychl jsem rezignovaně a zlehka pohladil půvabné zaobliny hříšně svůdného těla.
„Opravdu nevím. Raději si pospěšte,“ dodala důrazně.
Šéf si nevolá piloty pro nic za nic. Proč právě mě, vrtalo mi hlavou, když jsem se spěšně soukal do parádní uniformy.
Vstoupil jsem na rychlejší pruh chodníku a rozhlížel se po volném gravu. Měl jsem štěstí. Hned prvního stříbřitého brouka zlákala má oranžová kreditkarta.
„První třída,“ pokýval řidič uznale hlavou při pohledu na mé prýmky a vzápětí, aby si nezadal, vyrazil ďábelskou akcelerací.
„Letová centrála,“ udal jsem směr a v duchu probíral hříchy, které by mě mohly přivést až ke koordinátorovi.
„Nějaký průšvih?“
„Pořádný,“ řekl jsem, aniž bych tušil, jak blízko jsem pravdě.
„Tak tedy mnoho štěstí,“ popřál mi před důvěrně známou budovou Centrály a letmo se dotkl štítku čepice.
Zašklebil jsem se na něho a předpisově zasalutoval.
„Jen dál, Stame,“ vybízela mě z obrazovky zachmuřená tvář hlavního koordinátora. „Už na tebe čekáme,“
Však mi hlavu neutrhne, dodal jsem si odvahu. Rázně jsem vstoupil, zahlásil se a v tu chvíli cítil, jak můj vnitřní nepokoj narůstá.
„Ták,“ protáhl šéf, „jak dlouho nás chceš tahat za nos?“
Nechápal jsem, co je ve hře a rozhodně se netvářil jako suverén. Oč tu sakra běží?!
„Milostpán se někde fláká,“ /jako by nahoře bylo kde/ pokračoval celý rudý, „vymyslí si poruchu a opravárenský dok k tomu. My ho litujeme, že má z té dlouhé cesty pocuchaný nervy a on! …“
„Dosáhl jste nejlepších výsledků z psychotestů jaké pamatuji,“ podotkl doktor Carson. „Zajímavé.“
Stál jsem jako solný sloup, neschopný kloudné věty.
„Člověče,“ přiložil si polínko letový dispečer, „celé letové středisko bylo vzhůru nohama. Měli jsme obavy, aby ses nerozmlátil na kusy, když máš halucinace a ty zatím …“
Polkl jsem naprázdno. „Halucinace?“
„Doktore, je pan Berten zdravý?“ zeptal se koordinátor ledově. „Je!“ nečekal na odpověď. „To se ví, že je! Vždyť to tady mám písemně!“ udeřil zlostně pěstí do haldy spisů ležících na stole. „Kápni božskou, pilote, a žádné pohádky.“
„Všechno jsem podrobně napsal.“
Koordinátor nabíral dech, a tak jsem raději rychle pokračoval. Nevím pokolikáté jsem ve stručnosti vylíčil celý průběh letu.
Šéf, stále ještě brunátný, se přemohl a kupodivu tichým hlasem rekapituloval: „Kontakt ve čtverci K 44-12 … dok číslo JF 66-58 bez mapového zakreslení souřadnic, souhlasí?“
„Ano,“ přisvědčil jsem.
Jeho hlas opět nabral sílu. „Ty kosmický Prášile!“ zařval. „Jak je možné, že jsi opravoval v doku, který jsme do toho čtverce nikdy neposlali a navíc nikdy ani nevyrobili. Evidenční číslo JF 66-58 neexistuje a neexistovalo!“
Usilovně jsem hledal argumenty: „Oprava se přece musí poznat na spínačích!“ chytal jsem se stébla.
„Jistě,“ usadil mě znovu dispečer. „Technici je důkladně prohlédli hned, jak jsi přistál. Nebyly zjištěny žádné stopy po opravě. Nic. Vůbec nic!“
„Já ten dok viděl!“ vykřikl jsem z plných plic. „Motor netáhl, někdo jej opravit musel!“
„Nejspíš zelení pumprdlíci,“ usmál se šéf kysele.
„Tak poslouchej,“ řekl dispečer důrazně. „Do čtverce K 44-12 jsme příčným koridorem okamžitě vyslali stíhací člun řízený robotem. Prohledány byly i okolní čtverce. Všechno negativní!“
Trval jsem na svém, i když doktor Carson několikrát naznačil, že halucinační přeludy jsou v takové situaci zcela pochopitelné. Jeho elegantní východisko, přijatelné pro všechny přítomné, jsem hrdě odmítl.
Koordinátor ještě nějaký čas pouštěl hrůzu. Sliboval mi, že ze mne udělá uklízeče na tom nejšpinavějším kosmodromu a podobné příjemnosti, ale moje neústupnost mu brala vítr z plachet. Poslal mě na dlouhodobou dovolenou a po ní nechal zopakovat kalvárii lékařských vyšetření. Rok jsem strávil v dílnách a teprve po mnoha urgencích jsem opět mohl začít létat. Lékařská komise se nakonec přece jen sjednotila v názoru, že halucinační výplody, pevně zafixované v mém podvědomí a paličatě hájené, nejsou překážkou v mé práci. Dostal jsem zpět první třídu a dlouhý čas trpělivě snášel žertíky kolegů, kdy prý zase budu opravovat v novém doku.
Uplynulo skoro sedm let. O mé příhodě se už dávno nemluví, terčem vtipálků teď jsou mladí kadeti.
Poklidnou hladinu zapomnění však znovu rozvířila zpráva z dálkového transgalaktiku Raniga, vracejícího se odněkud z centra Galaxie. Střetnutí s hustým rojem meteoritů vedlo i přes záštitu silového pole k poškození směrových kormidel. Posádka je nemohla opravit a neustálým korigováním odchylek ztrácela cenné palivo. Hlášení, jakých dostává letové středisko desítky. A přeci si z něho do konce života budu pamatovat poslední větu: „Kritická situace zvládnuta díky rychlé a kvalitní pomoci opravárenského doku s palubním číslem JF 66-58.“
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk