Co by tomu řekl Ray Bradbury

Anotace: Sny a myšlenky. Tak magická a mysteriózní věc? Ne nadále. Ne dnes. Vždyť už i to jsme se naučili měnit... Půl čtvrté? Tak snad abych raději už šel. Čeká mne další operace.

                Člověk byl zmapován! Známe software, podle kterého funguje celý člověk! Palcové titulky novin oznamovaly objev považovaný právem za objev tisíciletí – byl rozluštěn lidský genom. Budou si moci rodiče vybírat barvu očí a vlasů svého potomka? Nebo dokonce jeho vlastnosti? Zavřel jsem knihu a opřel se o polici. Tak dávno, tohle všechno se stalo tak dávno. Jak se asi v těch dávných dobách žilo? Znovu jsem otevřel vetché desky a nalistoval poslední stranu s rokem vydání. 2007. Ještě dříve, než jsem si myslel.

                  Byla středa a jako obvykle jsem seděl v knihovně, jedné z mála, kde ještě existovaly papírové knihy. Rád jsem se vracel ke starým dobám a papírové knihy byly jedním z mála, co ony doby připomínaly. Seděl jsem obklopen výtisky staršími i sta let, mnohé byly již zažloutlé a chyběly jim strany, a přesto v sobě měly zvláštní půvab.

                Moderní lidstvo zavrhuje minulost. Učí se ji přetvářet. Nač si pamatovat to zlé, co se událo, když to lze poměrně jednoduše vymazat. Nezastávám tento názor. Na současnou technologii mám celkově jiný názor než většina obyvatelstva planety.  A přesto jsem nucen v tomto světě žít a přetvářet minulost, měnit paměť.

                Dokud náš život neřídí roboti, tak to snad tak zlé není, pomyslel jsem si a začal vracet knihy do regálů. Bylo už půl čtvrté a na čtvrtou hodinu jsem měl objednanou slečnu na operaci. Chce zbavit nějakých vzpomínek z dětství. Mým oborem totiž byla manipulace se vzpomínkami. Dělávám většinou jen menší zákroky, drobné opravy v mozku. Změna oblíbeného jídla, mazání špatných zážitků. Ještě jednou jsem se rozhlédl po knihovně, povzdychnul si a vydal se směrem ke klinice.

                Když jsem dorazil, slečna už na mne čekala. Podíval jsem se ha hodinky, za deset minut čtyři. Neměl jsem však jinou práci, a tak jsem jí pokynul, aby vešla. Byla mladá, tak kolem pětadvaceti, dlouhé, kaštanově zbarvené vlasy zakrývaly její půvabnou šíji a světlé oči se unaveně dívaly na svět. Musel jsem si v duchu přiznat, že se mi docela líbila. Vyzval jsem ji, aby mi pověděla, co ji trápí a ona začala vyprávět o noční můře, jak se dříve říkalo špatným snům, která ji noc co noc pronásleduje. Sny jsou záludné a nerad s nimi manipuluji. Ale ta dívka měla tak zoufalý pohled, že jsem ji tedy usadil do křesla, připevnil ruce a nohy a na hlavu nasadil operační síťku.

                Po pár minutách, hned jak jsem si připravil nástroje, jsem začal operaci. Našel jsem ji v pravé hemisféře, přesně jak jsem čekal. Teď jak ji dostat pryč. Otočil jsem se tedy ke stolečku, abych vybral potřebné nástroje, když jsem si všiml, že dveře do místnosti, kde mám své chirurgické potřeby, jsou pootevřené. To je zvláštní, mám pocit, že jsem je zavíral. Rozhodl jsem se tímto drobným mystériem netrápit a se speciální přilnavou pinzetou a desintegrační baňkou se vrátil k pacientce. Chvíli mi to trvalo, ale po pár minutách se mi opravdu povedlo tu potvůrku dostat do baňky. Najednou jsem koutkem oka zahlédl, jak se něco pohnulo kolem dveří mého sálu. Na tomhle patře bych měl být ale dnes sám. Jak jsem však prudce otočil hlavu, baňka mi vypadla z ruky a roztříštila se o podlahu. Proč nemůžeme používat pevnější materiály, když jsme tolik pokročili ve výzkumu? Blesklo mi hlavou těsně před tím, než se mi zatmělo před očima.

                Probudil jsem se ve zničeném městě, po ulicích se povalovaly mrtvoly a přes ně se plazili přeživší. Mrtví měli po těle tmavé skvrny. Procházel jsem tím městem a ve mně se mísily pocity úžasu a znechucení. Některé městské části vypadaly ještě hůř. Všude byla krev a strach. Po chvíli bloumání tím zdevastovaným, děsivým městem se mi k nohám vrhly čtyři pupínky posázené ženy. „Zachraňte nás pane doktore, prosím!“ úpěly.  Byl jsem šokován, nevěděl jsem, co mám dělat, nechtěl jsem s nimi mít co do činění, a tak jsem se otočil a utíkal zpátky. Jak jsem utíkal, otáčelo se na mě čím dál více tváří znetvořených tou hrůznou chorobou. Vstávali a belhali se, běželi nebo se alespoň plazili za mou osobou, volajíce mé jméno. Zpočátku prosili, ale prosby plynule přešly v rozkazy a posléze i ve výhružky. Utíkal jsem ulicí, ale nebylo možné je setřást. Všimnul jsem si otevřených dveří jednoho z domů a vběhl jsem dovnitř a dveře za sebou rychle zabouchl. Ztěžka jsem oddychoval. Cítil jsem nárazy na dveře, ale byl jsem rozhodnutý je nepustit dovnitř. Znenadání se ozval z domu hluk a ke mně se začaly plazit tři sténající postavy, celé seschlé nákazou. Natahovaly ke mně své kostnaté ruce a požadovaly záchranu. Tisknul jsem se ke dveřím, jak mi to jen dovolily. Uslyšel jsem praskání a okenní střepy zacinkaly o podlahu. Napůl mrtví se teď plazili dovnitř oknem. Byli všude, obklopili mou osobu. Řval jsem, ať mě nechají. Ústa se jim zkřivila v posměšném úšklebku. Už neprosili ani nevyhrožovali. Pouze volali. Sborově volali „Zemři!“. Bránil jsem se, kopal, křičel. Nic nebylo platné. Byl jsem také již napůl mrtvý. Všude kolem byl ten mrtvolný puch.

                „…ktore“ Pane doktore!“ Zprudka jsem otevřel oči a rychle odstrčil postavu, která se nade mnou skláněla. Rozhlédl jsem se po místnosti a opatrně vstal. Byl jsem ve své ordinaci a na zemi se choulila má pacientka. Omluvil jsem se jí a pomohl jí vstát. Vylíčila mi, jak jsem chvíli po zákroku omdlel. Vypadal jsem prý, jako bych dostal epileptický záchvat. Snažila se mě probudit, ale byl jsem jako v transu.

                Když jsme vyřizovali formality, stále mě ještě bolela hlava. Musela to být pěkná rána, jak jsem se praštil. Proč se to všechno vůbec stalo? Ptal jsem se sám sebe. A po pár minutách také nalezl odpověď: Protože se píše rok 2076.