Kulinařina pro začátečníky - část II

Anotace: I přes "velký úspěch" přispívám druhou částí příběhu.

Je zvláštní, jak máme tenkou hranici ve stravě. Mám na mysli náš výběr. Volíme zeleninu, ovoce, maso a luštěniny. Sníme vše, ale stačí nám jíst ovoce či zeleninu. Přesto si volíme dobrovolně maso zvířat. Někdo za nás zemře, abychom se mohli nakrmit a být spokojení. Jde pouze o chuť. Pokud sníme prase, jsme v pořádku. Pokud sníme člověka, tak jsme cvoci a vrazi. Přitom se oba druhy válejí v hovnech. Svým způsobem. Položili jste si někdy otázku, proč jíme maso? Kvůli bílkovině? Ale prosím vás, ta se vyskytuje i v jiných potravinách. Musíme si to přiznat. Jsme nenažraný prasata, který chtějí svůj život prožít spokojeni. Na tom není nic špatného. Nebo snad ano?
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, po čem vlastně EMzetka jdou. Proč nás pojídají? Vzhledem k tomu, že jejich tělesná konstituce je stavěna biomechanicky, tak jim chybí něco k životu. A pak mě to trklo. Mikročip, který byl i na srdci a komunikoval s hlavním čipem. Jejich srdce nedokáže pracovat samo. Chybí mu něco. Ke správnému fungování srdce je důležitý myoglobin. Proto si vybírali statné a zdravé jedince. Mají nejvíce bílkovin a nejsilnější kosterní svalstvo. Najdou jim myoglobin dokonce i na kosterních svalech. Myslí si, že nějakým způsobem vstřebají tuto látku. Možná tomu tak je a dokážou ho nějak zpracovat. Jakmile jim začne plně pracovat srdce, tak nebudou odkázáni na čip. Budou moci fungovat i mimo ohrožení zkratu. Nezdolný stroj na zabíjení.
Následně jsem si chvíli pokládal otázku, proč nepožírali u nás jiné živočišné druhy, které mají myoglobin a nemohou se bránit. Je to prosté. Zničí jediný odpor na planetě a pak bude vše jejich. A co lépe, budou nás pěstovat. Proto nás unášejí. Snaží se zjistit, jak nás nechat vyrobit. Nebo alespoň extrahovat myoglobin. Dostanou tak nekonečnou zásobu a budou se moci posunout o krok dál. Zajímavé. To mě však přivádí na myšlenku, jak proti nim bojovat. Pokud zničíme centrální nervový čip, tak i čip, který je propojený se srdcem a nemá náhradní okruh, přestane fungovat. Srdce přestane fungovat jako když natvrdo vypnete osobní počítač. Za předpokladu, že se dostaneme přes jejich míšní plát, tak s nimi můžeme skoncovat jednou ranou. S tímhle bych určitě mohl přijít k veliteli. Vím, jak je porazit.
Problémem je, že jsem zamčený v prázdné cele z masivní konstrukce a podivným nerozbitným oknem...



ČÁST II - MARTIN

Má cela se podobala té Hanibalově z Mlčení Jehňátek. Bez tradičních mříží a kavalce. Přesto se tu celkem pohodlně sedělo. Kdyby tu byl alespoň koberec, tak bych se nebál, že mi nachladnou varlata. Zem však nebyla z betonu, ale té stejně podivné slitiny, jakou měli EMzetka na brnění. Přejel jsem po podlaze prstem.
"Hladké."
Tento materiál musí někde mít ve velkém. Používají ho na vše. Jediné, co jim schází je naše bílkovina. Musím se odtud co nejdříve dostat a nahlásit výsledky mé studie veliteli.
Vstal jsem a pohlédl na Hanze. Mého nejlepšího přítele.
"Tak jak zdrhnem, Hanzi?"
"Měli bychom přilákat stráž. Určitě má nějaký klíč. Pokud ho nějakým způsobem odpravíme, když bude nepozornej, tak máme volnou ruku v dalším plánování."
"Přilákat a zabít, říkáš?" Podrbal jsem se na neupravené bradě.
"Přilákat by šlo, ale zabít?" Chození mi pomáhalo v přemýšlení. Dělal jsem si okružní cestu přes celou mou celu. Zastavil jsem se.
"Hanzi, mám to! Potřebujeme sehnat kyselinu chlorovodíkovou, která reaguje skvěle i se vzácnými kovy. Pokud poškodíme zdroj, tak celý ochrne."
"A kde seženeme kyselinu chlorovodíkovou?"
Usmál jsem se spokojeností. Byl jsem nadšen, že před pitvou jsem se pořádně nadlábl. Stále jsem trávil.
"Žaludeční šťávy, Hanzi. Nabliju tomu zmrdovi za krk."

*                 *                      *

Jediná stráž v místnosti si seděla na židli a cpala se rukou jednoho z vězňů, který už dávno vykrvácel. Spíše se s ní tak šťoural v ústech. Bez brnění vypadají zranitelněji a méně hrozivě. Zjizvená hlava, která je doplněna převážně velkými ústy a ostrými zuby, krásně dominovala celému zevnějšku. Nebyly tak odlišní. Pouze se vydaly jiným evolučním směrem. Jsou to technologičtí predátoři. Musím však přejít k věci. Přilákat ho k sobě dřív, než dobaští svůj lahodný zákusek. Jak říká Halina Pawlovská. Kafe a dort je nejlepší sport. Jakmile skončí s kafem a dortem, tak bude hledat další. A to fakt nechci.Začneme tedy s několika urážkami. Pověsil jsem se na stěnu co nejblíže strážnému.
"Hej, ty! Tvoje matka byla levná prostitutka v afrických docích!"
Uznávám, moc mi tohle nejde. Věznitel ani nezareagoval.
"Jsi zloduch bez vkusu pro hudbu!"
Opět nic. Je čas vytáhnout ultimátum. Tohle naštve každého.
"Babiš je nejlepší politik a Okamura je sráč, ty zkurvenej sluníčkaři!"
Sice se mi taková věta příčila a šla hluboce pod moji inteligenci, ale zoufalá situace si žádá zoufalá řešení. Tato univerzální věta funguje na většinu lidí jako červený šátek na býka. I když je barvoslepý.
Každopádně to už EMzetko nevydrželo. Se zamručením vstal a zamířil ke vchodu do mé prostorné cely. Pravděpodobně na další svačinku. Říkal jsem, že to každého nasere.
"Připrav se Hanzi, jdeme do akce."
EMzetko začalo otevírat podivné dveře zamčené na kód. Strčil jsem si prsty co nejhlouběji do krku a začal se dávit jako kočka, která se snaží dostat ze svého těla chlupy. Dokonce jsem tak vypadal.
"Um,um, um!" Ozývalo se z mých úst.
"Mal, mal, mal!" Řvalo Emzetko překvapeně.
"Um...um..." Ještě trochu a bude to.
Emzetko ke mě doběhlo a pokusilo se mě uchopit. Byl moc pomalý i na zvracejícího vědce. Uskočil jsem a chytil ho zezadu za krk. Kvůli mému vzrůstu jsem musel trochu vyskočit.  Vysunul jsem z úst prsty a hodil EMzetku za krk pořádný dáreček.
"Bléééééé!" Řval jsem po cele.
Silný zápach žaludečních šťáv a špaget, které jsem měl k obědu, byly cítit všude. Možná to je tím, že se EMzetko svalilo na zem i se mnou a já přímo do zvratků zabořil nos. Nepříjemné.
"M..a...l"
Vyřklo EMzetko nakonec, než jsem slyšel tlumené "tuuu", které se  vytrácelo.
Vyšlo. Začal jsem se smát. Byl jsem hubou v blitkách a s EMzetkem na zádech. Armáda do nich střílela a málokdy je zastavila a já nabliju jednomu sráčovi za krk a je konec. Je to legrační. Smál jsem se dlouho. Hanz se brzy připojil...

*                   *                          *

U EMzetka jsem našel energonůž. Dokáže projet čímkoliv hladce, jako vysloužilý gigolo. Určitě se bude ještě hodit. Dveře cely byly stále otevřeny. S opatrností jsem tedy začal prchat. Bylo až příliš podezřelé ticho. V místnosti jsem byl už jen já. V ostatních celách zbyly jen kousky orgánů a masa. To není moc dobrá společnost. Zamířil jsem k východu a tiše našlapoval. Uslyšel jsem vzdálené hlasy EMzetek. Znělo to jako klidná konverzace. Žádná hlídka. Problémem bylo, že hlídka byla směrem vlevo. Koridor byl úzký a dlouhý. Bylo tedy jasné, že jakmile se otočí, bude po mě. Zamířil jsem opačnou cestou, kde jsem zahlédl odbočku. Vypadalo to nadějně, dokud jsem nezakopl do nějakého kbelíku. I EMzetku pravděpodobně uklízejí. Ta úvaha však brzy zmizela, když jsem slyšel z druhé strany chodby "Mal."
"Kurva, to ne!"
Začal jsem utíkat s energonožem v ruce. Pamatujte si, že tohle nikdy dělat nesmíte. Vypíchnete si oko, děti. V dálce jsem viděl vchod ke křižovatce.To byla má šance. Zahnu za bok a píchnu ty paznechty do oka. To bude žrádlo!
EMzetka střílely mým směrem. Energo zbraně měly za munici plasmu. To pěkně bolí, když vás to sejme. Byl jsem si toho moc dobře vědom, tak jsem se pokoušel uskakovat, jak to šlo. Dorazil jsem už skoro ke křižovatce. EMzetka už dýchala skoro na záda. Bylo nemožné, aby další střela šla mimo.
"K zemi!"
Ozvalo se vepředu. Lidský hlas? To není možné. Padl jsem na zem jako žába z druhého patra panelového domu. Klasické "vžuuuum" tentokrát nešlo zamnou, ale přede mnou. Začvachtání za mými zády mi dalo nápovědu o životě EMzetek, které mě pronásledovali. Modrá dávka krve šplíchla do mých rozcuchaných vlasů. Zacítil jsem i kus mozku. Jakoby nestačily blitky na mé bradě. Dost stěžování si. Je potřeba obhlédnout situaci. Vstal jsem a rozhlédl se, kdo těm EMzetkám nakopal prdel. Přede mnou stál podivně vyhlížející voják. Uniforma napovídala Ameriku, ale neměl ji našitou na rameni. Jakoby si ji strhl. K hrdinství mu nejvíce dodávala energopuška v jeho rukou. K mému zjištění byl v chodbě po pravé straně druhý člověk. Černé sako, vysoký a plešatý. Ostré rysy ve tváři. V rukou svíral energopistoli. Tehdy jsem dostal mou první naději, že se z těchto sraček vyhrabu...


VLAD

Když jsem se pomoci podivného zařízení teleportoval do místnosti plné EMzetek, tak jsem ihned věděl, že jsem v hajzlu.
"Kurva."
Při slově kurva mi upadla z ruky pistole. Nebyla možnost se bránit proti takové přesile. Neměl jsem na výběr. Vzdát se. Dal jsem tedy ruce vzhůru.
"Já byt kámoš, hajzlové. E.T volá domů, hoši."
"Maaaal."
Zaskřehotal udivením jeden EMzák. Byl odlišný od jiných. Větší, mohutnější a z tváře mu sršela neznámá inteligence. Nebyl krytý pláty. Byl oděn pouze do podivného roucha šarlatové barvy. Moc to k němu nesedělo, ale můj tip je, že ten cápek je velitelem téhle lodi. Musel to být palubní můstek nebo tak něco.
Ihned ke mě přiběhli čtyři EMzeťáci a chopili se mě. Jeden mi zkroutil ruce a druhý podrazil nohy. Poklonil jsem se i když jsem nechtěl. Chvíli se EMzetka dohadovali svojí ujetou řečí. Nakonec s nechutí se mě dva chopili a odváděli z paluby. Jeden byl přede mnou a druhý za mnou. Všichni plně vyzbrojení. Úplný doprovod národní gardy. Tam kam mě vedou se určitě dostat nechci. Musím něco vymyslet. Ihned.

*            *              *

Ti pitomci mě ani neprošacovali. Sice jsem nechal v jejich velíně pistoli, ale to neznamená, že nemám ještě něco u sebe. Jeden ananas a skupina EMzetek bude na sračky. Jinde se zbraň nazývá granát. Vypadá to, že EMzetka nejsou zvyklí na nečekanou návštěvu. Právě proto mě asi neodzbrojili. Nebo nevěděli, jak granát vypadá. Každopádně plus pro mě. Teď jen vymyslet, jak se nerozmetat na sračku i já. Potřebuji jen chvíli času. Granát upustím na zem a zaujme je nečekaný zvuk pádu granátu.
Klasická F-1 mě může pěkně rozsekat. Musím najít vhodný moment. Na úskok budu mít mezi 3,2 až 4,2 vteřin.
Má taktika, která zahrnovala sebevražedné upuštění granátu a úskok do chodby, byla přerušena. Dorazili jsme do cílové destinace. Bylo to velmi podobné, jako přijet metrem na Václavák. Místo revizorů dejte EMzetka a máte vystaráno. Do malé místnosti mě pohodili jako kus zkaženého salámu. Kromě červených světel po celé místnosti jsem nezahlédl žádný jiný zdroj záře. Zmateně jsem se posadil a uslyšel jsem za sebou mlaskavé zasunutí dveří. Věděl jsem jistě, že tohle není obyčejná cela. V Rusku jsem jimi prošel často. Tohle ukazoval pouze na jednu místnost, kterou jsem taky mnohokrát prošel. Výslechovka.

*           *              *

Seděl jsem opřený o zeď a trpělivě čekal. Sám jsem byl zvědavý. Myšlenky na útěk mě ani nenapadly. Jediná možnost, jak se odtud dostat, by byl opět pravděpodobně granát. Nebo se podívat do skulin těch světel. Možná to jsou klasické diody a pod nich panely. Kdo ví?
Prohmátl jsem si pleš a setřel tak pot. Černé sako jsem si už dávno sundal. V bílé košili jsem se sice necítil nejlépe, ale bylo tu vedro jako v prasečáku. Diody naproti mě začaly blikat. Klasické RGB spektrum barev. Paleta rozdílných odstínů se začala vpíjet do sebe a utvářet obrazec. Neviděl jsem však, že by se hýbaly součástky. Pozoruhodná technologie, musel jsem si přiznat. Brzy jsem začal obraz poznávat. To byl ten vysokej cápek, kterýho jsem potkal ve velíně. Výslech začíná.

*        *            *
"Tach Mal!" Z obrazovky zaznělo.
Na ni bylo EMzetko, které jsem poprvé viděl bez masky. Hmyzoidní  obličej s kusadly měl bizarně humanoidní podoba. Při bližším prozkoumání jsem viděl na několika místech jeho tváře obvody. Nevím jistě, jestli to nebylo stěnou, která měla sama o sobě součástky, ale rozhodně jsem něco viděl. Tihle týpci nebyli jen z masa a kostí. To vím určitě.
Kromě jejich řeči jsem zaslechl i němčinu a španělštinu. Ostatní jazyky jsem nepoznával. Chvíli to trvalo, ale nakonec přešel k plynulé ruštině. Docela mě to překvapilo.
"Řekni mi, jak jsi se dostal na naši loď nebo podlehneš ponižující exterminaci!"
Občas táhl souhlásky, ale jinak to byl kvalitní ruský řečník. A překladatelové nebudou mít co žrat.
"Já nerozumět tvá řeč!"
Zkoušel jsem taktiku Vietnamce se smíšeným zbožím u Rakouských hranic.
"Vím, že mi rozumíš, ty nanuku z oslího rektum! Já jsem Ron a padneš i s celou rasou!"
Zdálo se mi to nebo mě teď EMzák fakt kvalitně setřel?
"Tak jo, ty vepřová hlavo."
Dal jsem dramatickou pauzu a pomalu vstal.
"Mě jen tak nezlo..."
Odmlčel jsem se, jelikož můj vyslýchající zmizel z obrazovky. Místo toho začaly diod hekticky blikat. Epileptik by teď plnil třetí pivo pěnou. Co bylo však zajímavější, tak že se mi otevřely dveře do chodby. Neodmítal jsem příležitost k útěku.

*                  *                         *

Pravděpodobně šlo o alarm. Vše, co se zdálo, že může blikat, tak blikalo. Všude kolem bylo slyšet spousty výkřiků, které se rozléhaly celým okolím. EMzetka byly na nohou a hodlali přezbrojit. Něco je napadlo. Odmítal jsem nad tím přemýšlet a vydal se chodbou dál. Tiše a nenápadně. Jako stín. Dupot nohou mě vyděsil. Chvíli jsem zamrzl. Když jsem lokalizoval, odkud zvuky jdou, skryl jsem se v odbočce a čekal.
"Tera tachian! Ral!"
Bylo slyšet z chodby. Ani jsem nedýchal. EMzetka se rozběhli jedním směrem. Naštěstí opačným. Dnes toho štěstí mám nějak moc. V chodbě zůstalo jen jedno EMzetko, které něco žvatlalo do zápěstí. Došlo mi, že jde o komunikátor. Také mi došlo, že v ruce nesvírá zmrzlinu, ale energopistoli. Na tváři se mi vyloudil úsměv. Pomalu jsem se plížil za záda EMzetka. Jediná šance byla mu zlomit vaz silou.


*              *                  *

"Dasvidaniya tovarich!"
Vypadá to, že bez zbroje jsou EMzetka celkem nahraný. Tohle nebyl voják, ale jeden z vyšších techniků. Poznal jsem to podle podivného opasku se spousty předměty, které se nedaly použít jako zbraň. Pokud tedy nejste fakt zoufalý. V ruce mi zůstala hlava EMzetka. Z těla proudila modrá krev. Pěkně jsem si v ní opláchnul obličej.  I když jsem vypadal jako šmoula (a ty fakt kurevsky nesnáším), tak jsem se dostal ke zbrani. Znovu jsem se usmál skrz můj zmodralý obličej. Energopistole byla moje. Je čas pláchnout z týhle zasraný díry. Musel jsem však vyřešit předtím ještě jednu záležitost.
"Ani hnout, hajzle!"


*              *                       *

Ta záležitost se jmenovala - zasranej amík v zádech. Jeho ostrá angličtina mě bodla do mozku. Nesnášel jsem amíky. Jediná věc, kterou jsem nesnášel víc, tak šmoulové. Zakrvácený jsem se k němu otočil a dal ruce vzhůru dřív, než jsem byl schopen vzít energopistoli.
Krátce střižené vlasy, roztrhané zelené tričko, maskáče a bunda s odtrhnutou nášivkou armády.
"No to mě poser natřikrát! Ty seš voják!"
Zakřičel jsem na něj překvapeně.
"Jo a ty můžeš bejt jeden z nich. Umíš se měnit, co svině? Na mě si nepřijdeš!"
Pozvedl jsem obočí.
"Děláš si prdel, že jo?"
"Dokaž, že jsi člověk!"
"A jak to mám asi dokázat ty idiote?"
Tohle zarazilo i vojáka.
"Kdo je náš prezident?!"
"Putin."
Pokrčil jsem rameny a sledoval, jak z toho vojáček pění.
"Ty seš zasranej rusák!"
"No vidíš, že nejsem EMzetko."
"Mal!!"
Vložila se do konverzace skupinka EMzetek. Američan dostal rozum a otočil energopušku správným směrem. Udělal jsem kotoul a vzal ze země pistoli. Ihned se schoval za roh a začal střílet po nepřátelích. Ten zasranej amík mě dostal z vězení. Udělal tu pozdvižení, to mu musím nechat. Tudíž jsem jeho dlužník. Pomohu mu i když by fungoval jako skvělé rozptýlení pro nepřátele.
Amík se ani nekryl. Kropil to jako Rambo. Přesnými "pju pju" jsem sestřeloval nechráněné hlavy nepřátel. Stále neměly výzbroj. Dávám tomu ještě tak minutu a bude tu kavalérie v plné polní.
Rozstřikování hlav EMzetek mě naplňovalo patřičnou satisfakcí.
"Chcípni ty vesmírnej šmejde!"
Přes urputnou přestřelku to nešlo slyšet, ale i tak jsem si ulevil. Jestli tady chcípnu, tak s plnou parádou. Amík se začal stahovat ke mě.
"Musíme zdrhnout. Máš něco, čím je vyřadíš?"
Opřel jsem se zády o kryt proti nepřátelům a nahmatal ananas F-1.
"Mám."


*            *                   *

Hlasitá exploze mi polechtala ušní bubínek. Pískání v mé hlavě přetlouklo i uklidňující praskání těl EMzetek. Mohlo to být pro mě relaxační jako bublinková fólie. Byl čas se vyloupnout z krytu a zdrhat.
"Beru to vpravo. Prozatím si musíme věřit, oukej?"
"Da."
Jeho myšlenak byla správná. Vzít to dvěma směry bylo jistější. Pokryjeme víc území a EMzetka budou zmatený při nahánění nás obou. To jsem však nevěděl, že brzy najdeme třetího lidského pasažéra této lodi.
Před námi stál podivně vyhlížející člověk ve špinavém bílém plášti a s rozcuchanými vlasy. Jeho brýle byly nakřivo a u brady měl podivnou substanci. Vypadalo to trochu jako zvratky. Zvláštní to pohled. Amík na to reagoval zamířením a pořváváním.


*              *                 *

Dave

Nepamatuji si, že bych byl při vědomí cestou do mé cely. První, co si pamatuji, tak to je probuzení. Menší místnost, která jasně měla být celou. Místo mříží bylo sklo z neznámého materiálu. Nešlo prorazit, zkoušel jsem to. Posadil jsem se na zem, ale snažil se zůstat ve střehu. Stále jsem cítil pocit dezorientace. Bolela mě hlava a měl jsem strach. Klasický pocit, když jste v zajetí na nepřátelském území.  Na podobné věci jsem ale byl vycvičen. Věděl jsem, že EMzetka mohou zemřít. Je to sice obtížné, když mají na sobě zbroj, ale krvácejí.
Sledoval jsem svého věznitele. EMzetko bez zbroje mluvilo do přístroje na zápěstí. Zabudovaný komunikátor chrčel. Pokud se mu dostanu do zad, tak ho můžu podříznout jako prase. Jakožto paranoidní voják vím přesně, kam si schovat zbraně. Bojový nůž schovaný v botě mě příjemně svojí broušenou ocelí chladil. Nahmatal jsem ho, abych se ujistil, že je skutečně na místě. Budu ho brzy potřebovat. Jakmile si pro mě přijde, tak mu ukážu, co je to mít armádní výcvik s nožem. Do té doby se  zkusím dát trochu dohromady.
Rozhlédl jsem se i mimo moji celu. Bylo tam několik lidí, kteří byli uvěznění stejně jako já. Dívali se na mě s lítostí v očích. Viděl jsem tento pohled mnohokrát. Smíření se. Tihle lidi věděli, že zemřou. Proč je ale tady vězní?
EMzetko přestalo mluvit do komunikátoru a vstalo. Zamířilo k jedné z cel. Dobře vyvinutý muž uvnitř začal vyšilovat. Působilo by to trochu komicky nebýt jeho naprosté bezbrannosti. Měl bych ho zachránit, ale jak?
"Vem si mě, ty hnusáku!"
Řval jsem a mlátil pěstí do pevného materiálu. EMzetko se s chlapíkem moc nesralo. Utrhlo mu pravou ruku a nechalo ho vykrvácet na podlaze.
"Ty hajzle."
Prohlásil jsem spíše pro sebe. Otočil se směrem ke mě jakoby mi rozuměl. Žvýkal do toho ruku. Když ke mě kráčel, tak jsem se přilepil ke stěně zadní stěny, abych mu dal pocit strachu. Jeho nepozornost je mou výhodou. Otevřel celu pomocí ruky. Pravděpodobně zámek na principu otisku prstů. Vystrašeně jsem se sklonil, jako bych se chystal prosit o život. EMzetko to nepřekvapilo. Naopak potěšilo, jak jsem čekal. Došel už dostatečně blízko. Přibližně krok ode mě.
Nedělal jsem žádné prudké pohyby. Tohle je má jediná šance.
"Prosím ne!"
Řekl jsem s hollywoodskou intonací. Předklonil jsem se, abych dosáhl k noži. Teď je ta chvíle. Udělal jsem z podřepu krok vpřed a sáhl po noži. EMzetko vykulilo oči a chňaplo po mě. Rychlá otočka za jeho záda. Byl o něco vyšší než já. Musel jsem vyskočit a chytit se ho kolem krku jednou rukou. Nestačil překvapením zareagovat. Já ale zareagoval. Začal jsem mu pižlat krk nožem. Hlasitě ječel a snažil se mě sundat. Stihl zapnout komunikátor. Věděl, že tady končí. Modrá krev se rozprskla na zeď mé cely.
"Jak ti chutná Amerika, ty svině?!"
Řval jsem na něj a pižlal mu stále krk i když to asi nebylo třeba. Upadl na zem zády. Sice mě to kvůli jeho váze bolelo, ale ani to mě nepřimělo přestat. Docházel mu hlas. Z komunikátoru se ozval jiný. Můj věznitel zemřel.
Pustil jsem nůž a asi dvě vteřiny odpočíval pod tělem EMzetka. Musel jsem však rychle vstát. Dveře do mé cely se zavřely. Podíval jsem se na ruku EMzetka a jeho věznitelský sekáček, který měl pravděpodobně na tužší chlapíky. Uvidíme, jak dobře se o něj staral.

*                 *                *

Když se rozezněl alarm, tak jsem už svíral v ruce ruku EMzetka a sekáček. Dveře se otevřely a byl jsem na svobodě. Ostatní lidi jsem tu ale nechat nemohl. Byli nalepení na stěnu a prosili o svobodu. Všem jsem postupně pootvíral cestu pryč. Když jsem přejížděl pohledem po zajatcích, tak jsem se zhrozil. Bylo to jako v obludáriu. Někomu chyběla ruka, někomu noha.
"Co s váma sakra dělali?!"
"´Pojídají nás, pane."
Zaznělo z davu. Dopředu se sápal starší muž bez oka. Čistě vyoperováno.
"Jedí části našich těl a zkoušejí různé metody. Nechávají nás na živu. Občas nám něco seberou a precizně nás dají zase dohromady. K něčemu nás tu nechávají. Jejich lékařské znalosti jsou na vyšší úrovni než naše. Pořád ale... "
"Dost!"
Musel jsem staříka přerušit. Tohle mi bylo k ničemu, pokud jsem se chtěl odtud dostat. Vlastně jsem jim položil jen řečnickou otázku.
"Vyzná se tady někdo?"
"Vím, kde je odtud skladiště zbraní. Táhly mě tím směrem, když jsem se jim pokusil zdrhnout. Pamatuji si to docela dobře."
"To zní skvěle."
Přikývl jsem a zamyslel se, co s ostatními. Letmo jsem je spočítal. Přibližně tak jedenáct osob. Mezi nimi ženy a pár dětí. Někteří se opírali o berle. Tihle to nepřežijí.


*             *                *
Alarm hučel po celé lodi.
"Tak jo. Pojďte se mnou."
Není nic špatného na tom, dát někomu před smrtí naději. Tihle lidi ji potřebovali. Sice mě zpomalí, ale co bych pro civili neudělal?
"Bezoký starče, veď nás. Ostatní zamnou."
Zavelel jsem a vyrazili jsme. Starec spokojeně vyběhl ze zadržovací místnosti a sebevědomě volil chodbu za chodbou. Za námi jsem slyšel pochod jednotek. Poslední se táhla žena s berlí. Zemře jako první.
"Přidejte, jdou po nás!"
Frustrovaně házela berlí jako paralympionik s nadějí k vítězství. Vběhl jsem do poslední řady, abych ji ochránil.
"Mal!"
Jednotka EMzetek již bylo v chodbě. Napočítal jsem čtyři. Útočné pušky v rukou a v plné zbroji. Podíval jsem se na sekáček. Nezbývalo mi nic jiného než hodit ho do davu.
"Chytejte, svině!"
Zrovna zastavovali, když se rozletěl proti první dvojici sekáček. Kroužil a k mému překvapení dokonce i zasáhl cíl.
"Ha!"
Vítězoslavně jsem dodal k mému výkonu. Zbroj však vydala pouze hlasité "cink" a sekáček upadl. Na okamžik EMzetko zavrávoralo. Chopil jsem se situace. Tím chopil myslím, že jsem chytil ženštinu kolem pasu a přehodil ji přes rameno.
"Změna pozice! Taktický ústup!"
Prchal jsem kupředu s ženou. Palba započala a zadní řada poznala jatka. Zakřičet stihlo jen pár lidí. Všichni však za sebou nechali jen oblak hemoglobinu a kovový zápach.
"Dědo, kde to je?!"
"Už jen tady vpravo!"
Ukázal a utíkal dál. Zbylo tak pět lidí po kompletní palbě EMzetek. Zabočili jsme za roh, ale brzy nás dohnali. To už jsem však byl ve zbrojnici. Jen já a stařec.

*          *                *

"Jak kurva tenhle krám funguje?!" křičel jsem skrz palbu EMzetek.
Kryli jsme se za zdí zbrojnice. Díky několika výstřelům z energopistole naslepo jsem dal jasně najevo, že se budeme  bránit. V rukou jsem svíral podivuhodně vyhlížející věc, která se podobala našemu EMP granátu. Válcovitý tvar měl modré tlačítko na místě, kde jsem měl palec. Měl jsem tušení, k čemu to tlačítko slouží, ale chtěl jsem si být jistý. Děda jen pokrčil rameny a hekticky se dále kryl.
"Oukej, dáme jim nažrat trochu demokracie, dědo."
Zmáčknul jsem tlačítko. Granát začal zrychlovaně pípat. Hodil jsem ho poslepu ke směru palby. Slyšel jsem křik. Chtěl bych teď vidět jejich ksichty. Když se ke mě dostal zvuk mlasknutí, kterému předcházel výbuch, samolibě jsem se zasmál. Nemělo to však být na dlouho. Známé dupání nohou se opět přibližovalo.
"Mal, mal!"
"Kolik těch sviní tady sakra je?!"
Děda vykoukl, aby se podíval na situaci po granátu. Zásah z nepřátelské pušky vyřešil jeho trápení s jedním okem. Kousek mozku se mi dostal na čelo. Byl jsem zabarven krví jeho hlavy. Tělo padlo na zem a ještě několikrát se zaškubalo.
Natáhl jsem útočnou pušku. Modrý puntík na boční straně se zbarvil do červena. Jejich konstrukce je dost podobná naši. Takže jsem tušil, kde je spoušť. Jediný problém mi dělala pojistka a ta je nyní pravděpodobně vyřešeno.
Jejich palba zasáhla roh mého krytí. Schytal jsem malou ránu na ruce.  Palba se sice ustálila, ale zaslechl jsem známé pípání granátu. Předmět dopadl vedle mě.
"A kurva."
Kaskadérským kotoulem jsem skočil přímo proti palbě nepřátel. Výbuch mě odhodil ještě kousek dál, ale stěny mého bývalého krytu mě povětšinou uchránili. I tak jsem se nevyhnul spálení zad. Cítil jsem, jak se mi uniforma škvaří. Dopad na záda, který jsem plánoval, také nebyl nejchytřejší. Zapištěl jsem bolestí, ale stále zůstal díky adrenalinu soustředění. Z lehu jsem zamířil na EMzetka a pálil.
Energozbraně střílely plazmovou munici. Plazma je tvořena z ionizovaného plynu. Sice netuším, jak to funguje, ale vím přesně, co to dělá s nepřítelem. Zbroj nezbroj hlava pukne jako meloun. Případně se skrz zbroj prožere přímo do těla.
Držel jsem spoušť  a mířil do skupiny EMzetek. Takový pokus o sebevraždu nečekali. Když jsem pustil spoušť, tak byla podlaha modře zbarvená. Vymalováno jako u šmoulů.
 Těžce jsem oddechoval. Z pušky se kouřilo a mě boleli záda jako důchodce, který bere kaufland při slevách útokem. Po tom masakru jsem slyšel jen alarm. Na chvíli mám klid.
 Vstal jsem a podíval se na svůj stav. Sáhl si na záda. Po hmatu to nevypadalo tak vážně, ale uniforma je na sračky. Sundal jsem si ji a rozhodl se pobíhat pouze v zeleném triku.
Netušil jsem, jak se kontroluje stav munice u zbraně, ale pro jistotu jsem si vzal novou pušku. Více brát nebylo třeba. Chtěl jsem jít nalehko, abych mohl utéct. Slepě jsem se vydal další chodbou než mě EMzetka zmerčí.


*              *                *

Zahlédl jsem lidsky vypadající bytost. Držela pod krkem jedno EMzetko a kuchala ho nožem. Stál tam celý zakrvácený. Nenechám se překvapit. Určitě mají EMzetka nějaké triky v rukávu. Zamířil jsem tedy na osobu svoji puškou. Tehdy jsem poprvé potkal Vlada.


SETKÁNÍ

Když jsem se podíval na rusáka a inťouše, tak mi bylo jasné, kdo tuhle partu povede. Jako jediný jsem měl zkušenosti s velením jednotky.
"Tak jo, musíme se odtud dostat."
"Ty seš zkurvenej génius, Dave!"
 Chopil se konverzace Vlad. Martin jen vyplašeně kroutil hlavou ze strany na stranu. Buď sledoval, jestli nejdou nepřátelé nebo měl problémy s páteří.
"Jde o to, jak se odtud dostaneme."
Na myšlení jsem moc nebyl. Naše jediná naděje byl šílený vědátor.
"Martine, potřebujeme plán. Rychle."
Otočil se směrem k nám. Hřbetem ruky si odstranil zbytek zvratků.
"No, každá taková loď by mělo mít sebedestrukční zařízení někde ve velínu. Bylo by to logické, kdyby se lodi chopili nepřátelé. Určitě to mohou odpálit i dálkově."
Zašilhal levým okem. To se mám vážně spolehnout na tohodle šílence?
"Nebo se můžeme vydat na druhou stranu lodi a hledat únikové moduly."
"Já říkám zničit za matičku rus!"
"Blbost, musíme vypadnout."
Martin nevyjádřil názor.
"Vyřešíme to demokraticky. Kdo hlasuje pro zničení?"
Vlad zvedl ruku s několika vulgárnimi poznámkami, které jsem ignoroval.
"Kdo chce zdrhnout?"
Zvedl jsem ruku. Martin nereagoval. S Vladem jsme se otočili jeho směrem.
"Martine?"
"Ještě je tu třetí možnost." Když jsem viděl Martinovo zazubení, tak mi naskočila husí kůže. Bylo mi jasné, že ten plán nebude snadný. K dosažení cíle jsme se museli dostat přes kupu nasraných EMzetek. Tohle budou jatka...