Kulturní kolonie Ayo

Anotace: Kulturní kolonie Ayo je některými považována za novou Sodomu, a jinými za nejsvobodnější místo v galaxii. Mladý spisovatel o ní má napsat povídku.

Připadalo mi jako bych vyrůstal znetvořený. Jednou jsem četl o malých stromech, které rostou ve stínu větších. Zoufale se kroutí, jen aby na ně dopadlo trochu světla. A i přes všechnu svou snahu skončí deformované. Ale já nejsem strom. Proto jsem se vrhnul do větru a doufal, že přistanu pod lepším sluncem.
Z myšlenek podobného typu mě vytrhlo, až prudké zpomalení lodi, která se snažila dostat na přijatelnou rychlost. Přece jen, už nemusela překonávat světelné roky.
S hrůzou jsem se podíval na zápisník. Byl prázdný. Místo abych si dělal poznámky o cestě, jsem strávil čtyři hodiny filozofickou masturbací. Úžasné.
Když se loď zastavila, brzdící řemeny se automaticky rozepnuli a nad hlavami se rozsvítila cedule.„Kolonie Ayo,“
Ne, že by musela. V lodi jsem byl sám. Velmi málo lidí odlétalo na tak vzdálené kolonie a ještě méně na Ayo.
Vyšel jsem ven z lodi. Nebylo potřeba speciálního obleku, či filtru, protože atmosféra tady byla téměř totožná té pozemské.
„Jméno?“ uslyšel jsem hned. Byl to jeden ze strážných, kteří kolem kolonie pochodovali. Postarší muž, asi středního věku. Jeho tvář však byla perfektně oholená a jeho vlasy ostříhané na krátko. Jak by to správný voják měl mít.
„Kwame Okadigbo,“odpověděl jsem mu s menším zalknutím.
„Váš identifikační čip, vstupní povolenka, povolenka pro pobyt a smlouva pro trvalé bydliště, pane Okadigbo,“
Ihned jsem mu podal svojí pravou ruku, zatímco levou jsem postupně vytahoval papíry. Ano, papíry. Formuláře k bydlení na koloniích byli tak vzácné, že nemělo cenu je programovat na čipy. Proto se ještě podávali postaru.
Strážník oskenoval mojí ruku a poté si vzal stoh dokumentů, který jsem měl.
„Proč se stěhujete do Ayo?“ zeptal se a během toho doklady zběžně kontroloval.
„Já jsem…no, chci být, spisovatel. Já jsem spisovatel. Jsem tady, abych o městě napsal povídku,“
„Vážně? Chcete psát o tomhle bordelu? Nebude lepší napsat o nějaké hezké pozemské vesničce?“
„Nechci být neslušný, pane, ale já pocházím z hezké pozemské vesničky. A věci, o kterých by se dalo psát, velmi rychle docházejí,“
Pobavený úsměv přešel po strážníkově tváři. Zrovna dočítal mojí povolenku pro pobyt.
„Uznávám, že tam“ ukázal na kolonii za svými zády. „O akci rozhodně nouze není. Jsi poprvé od domova?“
Neuniklo mi, že strážník mi přestal vykat a začal se mnou mluvit méně formálním způsobem. To mě trochu uklidnilo. Neudělal jsem sice nic špatně, ale vždycky bylo lepší mít zákon na své straně.
„Ano, pane,“ odpověděl jsem. Já jsem neměl v plánu mu přestat vykat.
„Mi bylo jasné. Taky jsem z vesnice ,“ úsměv strážníka na chvíli uvadl a on se otočil na dva druhy, kteří stáli o podál. Když se ujistil, že nás neslyší, znovu se na mě otočil.
„Podívej…je důvod proč kolem tady nikdo nejezdí. Je to jak velká zkumavka, kterou někdo nechal na okně. Země, jen čeká, co z toho vyroste. Vážně tam chceš jít?“
V jeho hlase jsem slyšel starost. Možná mě viděl jako syna, kterého nikdy neměl. Kdyby mě znal určitě by někoho, jako jsem já, za syna nechtěl.
„Ano pane, chci,“
„V tom případě je ti vstup do Ayo povolen. Chceš sebou mapu?“
„Ano, prosím,“
„Označím ti na ní tvé bydliště,“ strážný se znovu odmlčel. „A piš rychle. Není to zločin, ani ostuda, když odejdeš dřív a pojedeš domů. Nic netrvá věčně,“
S těmi slovy dal znamení dalším mužům. Mohutné brány kolonie se otevřely, a já vstoupil dovnitř.
Připadalo mi jako bych poletoval vesmírem a nemohl zabočit. Nepoznával jsem nic kolem sebe. Vysoké budovy pomalované divokým uměním. Kolem mě procházeli lidé, bez jasného stylu či režimu. Začínal jsem se topit ve všudypřítomné svobodě.
Ale to už jsem se naštěstí přiblížil k místu, které mělo sloužit jako mé bydliště. Opatrně jsem překročil dva muže, kteří spali uprostřed ulice, a zaklepal na dveře.
Téměř okamžitě se otevřeli a v nich stál excentrický stařík. Měl na sobě naoranžovělou bavlněnou košili a zvonky ve svých mnohobarevných vlasech.
„Aaah, ty musíš být mladý Okadigbo z vesnice zdechlého psa?“ zeptal se mě s širokým úsměvem. Nic jsem neříkal. Byl jsem si vcelku jistý, že vesnice zdechlého psa neexistuje. Než mi došlo, že si ze mě dělal srandu, už mi hodil klíče do ruky.
„Mě všichni říkají Strýček,“ představil se nadšeně.“Tvůj nebeský pokoj už čeká. Číslo 505, na pátém poschodí,“ vešli jsme dovnitř a Strýček mě dovedl ke schodům. „Měli jsme výtah, ale myslím, že jsi ho někdy vypůjčil. Určitě na něco velmi uměleckého,“
Vyšel jsem po schodech nahoru, až ke svému pokoji. Zvláštní gravitace nadnášela každý můj krok. Jedny ze dveří na chodbě byli otevřené. Uvnitř nich stála nádherná žena a já zahlédl něco, co se zdálo nemožné. Těsně předtím, než jsem zavřel dveře svého pokoje, se naše oči setkaly. Jedna věc mi byla jasná. Dneska jsem přistál na jiné planetě.

Uběhly dva týdny, než jsem nádhernou dívku znovu potkal. Zrovna jsem byl ve svém pokoji a snažil se popsat výhled, který jsem měl před sebou. Už jsem musel mít, asi terabajt poznámek.
„Čau,“ ozvalo se za mnou z ničeho nic. Rychle jsem se otočil. Trošku vyplašený. Stála tam ona.
„Omlouvám se?“ řekla s těžko potlačovaným úsměvem, když si všimla mé splašenosti.
„Ne, tedy ano, omlouvám se. Tedy pokud se ty neomlouváš mě, protože to nemusíš…,“ naštěstí, dívka začala mluvit, než jsem se mohl ještě víc ztrapnit.
„Strýček mě poslal, abych tě zkontrolovala. Říkal, že jsi odešel z pokoje, jen abys našel jídlo,“
„Nebydlíš na konci chodby?“ vypadlo ze mě najednou.
„Jop. Jméno je Miguela,“ představila se mi. Přidala k tomu ještě úsměv.“Nemyslíš, že je na čase, abys šel ven?“ řekla velmi přímě.
„Tady mám vcelku dobrý výhled,“
„Kwame, že?“ přikývnul jsem. „Kwame, myslíš si, že celá kolonie bude mít prohlídku před tvým oknem, abys nemusel jít ven? No tak. Je na čase objevit novou planetu,“
„Opravdu nemusím…,“ ihned jsem začal formulovat výmluvu, ale Miguela mi ani nedala šanci.
„Ano musíš,“ řekla rázně. „Není to špatné, jestli máš strach. Ani lidé z velkých pozemských měst nejsou připraveni na Ayo. Pojď ven,“ pobídne mě finálně. Otráveně vydechnu a Migule se objeví úsměv na tváři. Ví, že vyhrála.

O pár minut později už se procházíme ulicemi kolonie. Nejsem však moc dobrá společnost a cítím to na sobě. Cítím svůj otrávený výraz a šoupavou chůzi, ale nemůžu si pomoct.
„No tak. Aspoň trochu se usměj. To nejsi vůbec nadšený z Ayo?“ zeptá se mně Miguela. Má protivná nálada tu její nijak neovlivnila a to mě ještě víc štve.
„Jenom…připadá mi, že tady nikdy nezapadnu. Jako bych přišel na party, na kterou mě nikdo nepozval. Prostě nejsem jako vy,“ řeknu jedovatěji, než jsem měl původně v plánu.
Teprve teď se její obočí trochu zkřiví. Něco mi chce říct, když v tom nás někdo přeruší.
„Miguelo?“ ozve se najednou za námi. Parta mladých lidí na ní zamává. Přemýšlím, jestli jsou stejní jako ona.
Miguela k nim přiběhne a začne si s nimi povídat. Já stojím vzadu. Sám. Nervózně přesouvám váhu z jedné nohy na druhou. Musím vypadat jako ten nejhorší metronom na světě. Miguela odejde od svých přátel a přijde zpátky. Oheň v jejich očích.
„Dobře. Myslím, že je na čase, abychom si o tom promluvily,“
„O čem?“ Vím přesně, o čem chce mluvit.
„Moc dobře víš, o čem. Jsem trans. Jsem žena, která se narodila v mužském těle a teď, když jsem dospělá, pomalu to opravuji. Což rozhodně není lehké. Ale v Ayo můžu být plně sama sebou. Všichni jsme tu svobodnější.“
„Já…,“ snažil jsem se něco říct, ale velmi rychle mi naznačila, abych teď mlčel. Radši jsem poslechl.
„ Všichni se tady akceptujeme. V Ayo můžeme vyrůst, jak se nám zlíbí. Já. Ty. Všichni. Tamto byli mí přátelé. Někteří jsou také trans a někteří ne. Nepoznáš rozdíl a neměl by ses o to snažit. Pozvali nás na oslavu. Jestli máš nějaký problém, tak můžeš jít zpátky do svého pokoje, ale jestli ne, tak klidně jdeme,“
Miguela zhluboka oddychovala. Oheň v jejich očích pomalu uhasínal.
Překvapení z jejího proslovu, vcelku přebil jakoukoliv špatnou náladu. Samozřejmě jsem věděl, co je zač. Svůj první den jsem ji viděl, jak stála nahá ve dveřích. Jen tak. Žádný stud, žádná pýcha, jen existence.
„Tak proč tady stále stojíme,“ řekl jsem nakonec. Usmála se.
„Strýček řekl, že máš dobré srdce. Popravdě řekl, že v tobě nebyla ani špetka zla a nejspíš by tě zmlátil i šváb, ale to je to samé“
Tentokrát jsem se usmál já. Rozešla se vpřed a já měl v plánu jí následovat, když v tom hlouček vojáků, který procházel ulicemi, zachytil mojí pozornost. Byli těžce ozbrojeni. Slyšel jsem, že vojáci nechodí dovnitř Ayo.
„Tak jdeš?“ vytrhla mě z myšlenek Miguela. A já se za ni rozběhl.

Další den ráno jsem se probudil v posteli. Má hlava řinčela jako vojenská vřava a prudké světlo procházelo přes žaluzie přímo do mých očí. Začal jsem šmátrat svojí rukou a nahmatal něčí nohu. Jiná chlupatá ruka, zas odpočívala na mé hrudi. Pomalu jsem si začal vybavovat včerejší večer.
Šel jsem s Miguelou na párty. Byli tam její přátelé a ještě jiní lidi. Mnoho jiných lidí. Byla tam mimozemská muzika a zvláštní tance. A někdy během cesty, jsem skončil na správném místě. Pomalu jsem se otočil od oken a otevřel oči. Viděl jsem Miguelinu ruku uvnitř té svojí.
V té chvíli jsem si uvědomil, co přesně se stalo. Zahodil jsem ochranný oblek a plně vdechl vzduch této planety. Popadla mě nepříjemná úzkost. Opatrně jsem vstal. Trochu mě překvapilo zjištění, že to je můj pokoj. Úzkost se stále zvyšovala. Rychle jsem vyšel ven a sedl si na blízké schody.
„Jestli pak to není Kwame. Dobrodružný asketa,“ ozvalo se za mnou. Byl to Strýček.
„Šel jsem ven. Jak jste chtěl,“
„A jak sis užil svojí volnočasovou aktivitu?“
„Nevím,“ odpověděl jsem mu popravdě. „Šel jsem ven s Miguelou. Šli jsme na nějakou oslavu. Probudil jsem se v posteli s ní a ještě nějakými lidmi,“
„To bych považoval za úspěšnou noc,“
„Předtím jsem to za úspěch považoval, ale teď si nejsem jistý. Miguela…ona je jiná,“
„Ano, Miguel je trans žena. Nevím kolik informací máte ve vesnici zdechlého psa. Takže jestli máš nějaké dotazy, ptej se,“
„V kolonii zdechlého psa jsou lidé stále mlácení svými rodinami, jestli jsou gayové. A poté se je snaží vyléčit nucenými manželstvími, elektřinou a drogami,“ zoufale jsem si podepřel čelo rukama. „Vím, co to je trans žena, ale nevím, co jsem já.“
„Řekni mi, proč je Miguela jiná?“ zeptal se Strýček.
„Protože ví kdo je, a já ne. Moje hlava je plná chemikálií, které mi říkají, že jsem zamilovaný. Takové věci si říkají děti a já nejsem dítě. Ona nikdy nebude chtít být s dítětem, jako jsem já, protože…,“
„Protože jsi právě měl nejlepší, a nejspíš první, sex ve svém životě,“ doplnil Strýček mojí větu. Trochu překvapeně jsem se na něj podíval. Je možné, že tohle všechno vyčetl z mé tváře.
„Celý hotel tě slyšel. Někteří z místních inženýrů dělali složité kalkulace, založeny na tvých hecích,“ vysvětlil mi s úsměvem.
Krev z celého mého těla rychle přešla do mého obličeje. Podíval jsem se na zem a přemýšlel, jestli je moc pozdě, abych se do ní navždy zahrabal. Strýček mě přátelsky poplácal po zádech.
„Nemáš se, za co stydět. Teď aspoň lidi ví, jak s tebou mají mluvit. Tohle je místo mladých a oni mohou udělat velmi mnoho chyb s asexuálem,“
„Oni si mysleli, že jsem asexuál?“
„No, někteří tady jsou. Ale teď ví, že jsi jen zmatený, i když nadšený, bisexuální chlapec,“
„Ale já nevím, co jsem,“ zařval jsem hlasitěji, než jsem původně zamýšlel. Strýček vstal a ještě se na mě naposledy podíval.
„Na zdravé planetě je pohlaví i sexualita kontinuum. Neustále se vyvíjející spektrum, které nemusí nikam pasovat. Buď otevřený, buď sám sebou a běž si s ní promluvit,“
S těmi slovy poté sešel po schodech dolů a zmizel v chodbách hotelu. Měl pravdu.

Vrátil jsem se do svého pokoje, ale ona už tam nebyla. Šel jsem tedy do jejího. Zrovna stála u okna a dívala se na ulici.
„No tak. Řekni to. Byl jsi opilý. Byl jsi zmatený. Byla to chyba. Vyber si jedno,“ řekla, když si mě všimla. Z jejího hlasu kapal jed.
„Včerejšek byl nejlepší den mého života a nutně chci, aby takových bylo víc. A chci, aby byli s tebou,“
Chvilkový úsměvu přeběhl Miguele po tváři. Bral jsem to jako znamení k pokračování.
„A není to jen sex, nebo oslavy. Je to styl jakým se pohybuješ světem. Nevím o tobě nic, jen že se chci pohybovat s tebou,“
„Takže mě miluješ? Tím to je?“ zeptá se mě, až hraničně posměšným tónem. Ale v jejich očích vidím bolest. Vidím, že jí někdo někdy ublížil.
„Nevím, jestli tě miluju, nevím, jestli nedělám chybu a nevím co tohle je,“ ukážu na sebe a poté na ní. „Ale vím, že nechci, aby to přestalo,“ Miguela udělala krok dopředu a políbila mě. Já jsem jí políbil také.
Celý den a celou noc jsme mluvily. Otevíraly jsme staré vzpomínky a rozebíraly hluboká tajemství. Celou dobu jsem si myslel, že jsem přistál na mimozemské planetě. Ale ona není mimozemšťan. Není jiná, není cizí. Jenom se ukázalo, že tady na mě čekal další kolonista. A změny v jejím těle nejsou nic jiného, než přizpůsobení atmosféře.
Probudil jsem se o něco dřív, než ona. Tiše jsem si zašel pro svůj zápisník a začal jí popisovat. Vlasy, které se měnily na zlato pod ranním sluncem. Hnědé oči, ve kterých se jeden mohl navždy ztratit. Na každou část jejího těla jsem spotřeboval, tak tři stránky. Když už i její malíček byl vyrytý do mé mysli, rozhodl jsem se koupit snídani.

Koupil jsem jídlo u stánků a v zamilované mlze jsem procházel ulicemi Aya. Omylem jsem narazil do jednoho ze skupiny vojáků, kteří stály uprostřed cesty.
Naštvaně se na mě otočil, připraven mi říct nějaká velmi neslušná slova, když v tom jsem ho poznal. Byl to ten samý strážný, který mě přivítal u brány. Když mě uviděl, zdál se překvapený. To se však velmi rychle změnilo zpátky ve vojenskou neemocionálnost.
„Varoval jsem tě. Uteč odtud, dokud můžeš,“ řekl mi přísně. „Nic netrvá věčně. Změna rozkazů. Experiment je u konce. A když experiment skončí je na čase vyčistit laboratoř,“ řekne mi voják a vlezl do jednoho z obrovských tanků, která vzali sebou.
Z prvu jsem nechápal jeho slova. Bylo to jako by mluvil cizím jazykem. Jako by on, byl ten mimozemšťan. Poté jsem pochopil, ale nevěřil. Nakonec jsem upustil své tašky a jako šílený se rozběhl za Miguelou.

Stálý dopad mých šlápějí mi zvonil v uších. Cítil jsem kapku potu, jako stékala z mého čela. Nezajímalo mě to. Tlačil jsem své nohy, aby běžely rychleji a své tělo, aby zapomnělo na bolest.
Už jsem viděl hotel. A poté se stín objevil nad mojí hlavou. Neustále se zvětšoval. Podíval jsem se na nebesa. Byla pokryta letouny, které pouštěly bomby.
Přistál jsem na jiném světě a byl nádherný. Měl atmosféru, která podporovala lásku a život. Avšak neposlouchal jsem, když se mě snažili varovat o počasí.