Rav Ollpheist: Vuuna Var

Anotace: Cesta do neznámých krajů.

Sbírka: Rav Ollpheist

...

Následuj kočku, následuj kočku. Co to znamená? Zamyšlení mě vtahovalo hluboko do neznámých zákoutí nevědomí. Snažil jsem si vybavit si každou možnou pasáž z knih a datapadů, které jsem studoval. Nevzpomínal jsem si snad na nic, co by mě mělo navést k pojmu „kočka“. Věděl jsem, že to jsou většinou malé, chlupaté šelmy savčí povahy. Z některých kočičích druhů se vyvinuly druhy jako Cathar či jiné felinní rasy. Následuj kočku. Proč bych měl následovat kočku? Kde bych ji měl najít, abych ji mohl následovat?

Smečka strillů, kteří se rozhodli mě následovat, se stále nezdála být nervózní z letu. Jeden se válel na podlaze a různě se při tom vrtěl, čímž si zřejmě škrábal hřbet, druhý čenichal kolem četných sedadel nacházejících se v zadní části lodi. Třetí strill se ke mně pomalu přiblížil a když získal sebedůvěru, položil mi hlavu na stehno. Položil jsem ruku na jeho rozložitou leb. Také jsem si dodal důvěry a začal ho hladit a škrábat. Vždy jsem si myslel, že strillové jsou agresivní lovci, ale ukázalo se, že mají i neznámou, milou povahu. Netrvalo dlouho a šelma začala spokojeně vrnět. Evidentně jsem se stal alfou smečky.

Bylo milé získat nové přátele, ale stýskalo se mi po těch starých. Vetesa , T'ek, Rejad, Abbi, Wulfi. Dokonce jsem si vzpomněl na moudrého Awalla.

„Následuj kočku.“ Ta slova se rozléhala po lodi i v mé mysli. Najednou se mi myšlenky utřídily do správného pořadí – to strillové, nebo přinejmenším jeden z nich, mi tu zprávu sdělují. Asi to bude podobné spojení jako mezi bratrem a tuk'atou.

„Jakou kočku mám následovat, přátelé moji?“ zeptal jsem se zvířat.

„Neptej se, jen ji následuj, až přijde čas.“ Smečka se opět srotila na jednom místě a jeden strill po druhém spokojeně usnul.

...

Kam to vlastně letím? Hyperprostor kolem se vlnil a ohýbal, šmouhy tisíce světlených let vzdálených hvězd se míhaly ve výhledu z kokpitu. Loď po několika desítkách minut letu opustila hyperprostor a já opět vyzkoušel již tolikrát omílanou hlášku drmolenou do vysílačky vysílající na širokém spektru frekvencí: „Tady Rav z D'Qaru. Volám kohokoliv znajícího mé jméno. Ohlašte příjem.“

Následující ticho bylo stejně deptající jako při předchozích desítkách pokusů. Nevěděl jsem, zda se moji přátelé vypravili na Vaal nebo na jinou planetu. Rozhodně jsem nechtěl ohrozit jejich životy tím, že bych se rovnou vypravil na planetu, kde byl Rejad znetvořen. Kdyby měla loď ukrytý lokátor, mohli by mě její majitelé brzy vystopovat, proto jsem se držel v takové vzdálenosti od Vaalu. Pohyboval jsem se pod hranicí dostupnosti vysílaček lodi a kroužil jsem kolem planety jako hladový mrchožrout kolem kořisti. Nikdo na mé volání neodpovídal. Mohou být mrtví nebo v zajetí. Mohou být někde na druhé straně galaxie a já je už nikdy nenajdu. Nakonec mi dojdou i ty mizerné zásoby a skončím jako pochoutka pro vyhladovělé strilly.

Moji tři společníci se měli čile k světu. Neustále mě překvapovalo, jak milá ta zvířata jsou, když jsou nakrmena. Zvěsti o tom, že jde o kruté a krvelačné šelmy, brzy vyšuměly do neznáma. Zacyklenou jednotvárnost mé radistické činnosti vždy dokázal rozmělnit pohled na Kara, Fel a Jiri, jak jsem strilly pojmenoval. Ač byli pouze tři, panovala mezi nimi zvláštní hierarcihe. Kar si udržoval mezi svými druhy zvláštní autoritu. Pokud šlo o hry a dovádění, nebylo poznat dominanci, ale jakmile šlo o jídlo, vše se změnilo. Ker se vždy přihnal k miskám s krmením jako první a nenechal Fel a Jiri přiblížit se, dokud si zrakem nezměřil porce. Pokud se náhodou stalo, že nějaká byla větší nebo naopak menší, nevrle obcházel kolem a dožadoval se urovnání dílu tak, aby měli všichni stejnou porci. S tázavým pohledem se pak zadíval na mě a až ve chvíli, kdy měl mé svolení alfy, povolil ostatním začít žrát.

Chvíli jsme si na sebe museli se strilly zvykat, ale možnost komunikovat s nimi i na neverbální úrovni tomu napomáhala.

...

Navedl jsem loď opět do hyperprostoru. Měl jsem v tu chvíli několik desítek minut času, než budu opět moci vysílat. Usadil jsem se mezi své strilly. Okamžitě se kolem mě utvořila hradba metr dlouhých šestinohých těl. Šelmy se zklidnily a odpočívaly se mnou.

„Následuj kočku,“ ozvalo se opět v mojí hlavě.

„Co mi tím chcete sdělit, přátelé moji?“ snažil jsem se získat další vodítko. „Říkáte, abych následoval kočku, ale nevím, jakou. Nevím o ní nic. Je to humanoid, nebo zvíře? Je to nějaký obraz?

„Utiš se a věř,“ dostalo se mi místo odpovědi.

Zavřel jsem oči a nechal šelmy, aby mě vedly cestami mého podvědomí. Mysl mi vytvořila obraz dlouhé chodby s množstvím dveří.

„Kam to jdeme?“ ptal jsem se. „Jdeme najít kočku?“

„Až tam budeme, poznáš to. Pojď.“ Hlas strillů byl najednou méně přízračný a působil sebejistěji. Nakolik to ovlivňovala má vlastní mysl, jsem nevěděl.

Šli jsme chodbou stále dál. Míjeli jsme dveře s nejrůznějšími znaky, piktogramy a ornamenty na zárubních i na samotných masivních prknech, z nichž byly vyrobeny. Dveře s vyobrazením světelného meče střídaly takové, které na sobě měly znak Řádu Jedi, dveře s vyobrazením mandalorského solárního systému. Po mnoha hodinách chůze přízračnou chodbou jsme došli ke dveřím posledním. Uprostřed se z nich tyčila plastika kočičí hlavy.

„Tohle je ta kočka, kterou mám následovat? Mám vejít?“ znervoznil jsem.

„Tohle je jen začátek dlouhé pouti. Uvnitř najdeš několik odpovědí, ale ne všechny. Následuj kočku i po tom, až se vrátíš z těch dveří.“ Jakmile hlas utichl, rozplynula se těla strillů a zůstala jen ozvěna doznívající mi v uších.

Zatlačil jsem na tělo dveří a ty se se skřípotem otevřely. Uvnitř byla naprostá tma. I přes to jsem vešel. Ocitl jsem se v tom samém lese na Concordii, kde jsem zápasil s Rinirem. Něco ale bylo jiné. Obelisk se zdál být pokryt jinými symboly než tehdy. Světlo bylo ostřejší a ve vzduchu se mísila vůně mízy stromů s pachem ozonu. Viděl jsem Rinira zahaleného do modré kápě. Chtěl jsem tasit Brix, ale neměl jsem ho u sebe. Chyběl mi i Awall a starý kovový meč. Neozbrojený jsem ale tak úplně nebyl. Stále mi zbývalo mnoho z arzenálu útoků Silou. Nechal jsem blesky, aby se mi začaly tetelit po konečcích prstů a zavolal jsem starcovým směrem: „Rinire! Starče, ty se chceš opět bít?“ Ani jsem si nevzpomněl, že nic kolem není skutečné, že se všechno odehrává v mojí mysli.

Jediský kmet na má volání nereagoval. Vyslal jsem jeho směrem tenký modrý paprsek energie, ale ten bez povšimnutí prosvištěl kolem jeho hlavy a opřel se do stromu. Žádné viditelné poškození. V tu chvíli jsem pochopil, že je to obraz, který mi chtějí strillové odhalit. Něco, na co bych se měl zaměřit. Sledoval jsem tedy Rinira stojícího netrpělivě ve stínu masivního kamene.

Po vyšlapané stezce přicházela postava. Přiměřeně vysoká dívka bez šatů, pouze s mečem zavěšeným na opasku ovíjejícím její pohupující se boky. Bosýma nohama kráčela přes polámané větve a bodláčí stojící v cestě. Nehnula ani brvou, když se jí trny bodláku otřely o nohu a na jejím stehně se objevilo několik krůpějí rudé krve. Sledoval jsem ji s němým úžasem. Došla až k Rinirovi a její tvář se konečně na světle odhalila.

„To je ona!“ vykřikl jsem, ale nikdo mě nemohl slyšet. „To je kočka, kterou mám následovat. Cítím to!“

„Luto'yo, konečně jsi dorazila. Čekám tu na tebe celé věky!“ křikl na ni Rinir. „A zahal se, necudnice.“

Žena s kočičí tváří si přejela prsty po těle od boků nahoru a přes ňadra. Prohnula se v zádech a probodla kmeta očima. „Copak, copak? Vadí ti to snad? Víš dobře, že mě konfekce dráždí a škrtí. Takhle je mi božsky.“

„Kam jsi to ukryla?“ špitl na ni již umírněněji Rinir. Pro jistotu se ohlédl za sebe.

Lyto'ya si prsty hrála s copkem, který jí od hlavy spadal na rameno. „Má ho u sebe velekněžka z Vuuna Varu. Něco mi dluží a tím, že bude to sérum opatrovat, splatí svůj dluh.“

„Výborně. Ten rudý obr je teď v mojí moci,“ zamnul si ruce Rinir.

Přišel jsem k sobě právě ve chvíli, kdy loď opustila hyperprostor. Vuuna Var? To je, pokud se nepletu planeta někde v koloniích a je u... u mlhoviny Kočičí hlava. Jak jsem jen mohl být tak zabedněný? Pokusil jsem se marně navázat spojení s Vaalem. Poté jsem zadal souřadnice Vunna Varu do navigace a ponořil se s lodí do dalšího hyperprostorového okna.

...

Loď dosedla na mýtině na okraji deštného pralesa. Nehodlal jsem vzbudit povyk přílišným poničením vegetace, na níž byly Vuuny tolik citlivé – a nutno dodat – i háklivé. To, co jsem o nich vyčetl z knih, by se za nehet vešlo. Místní byly bez výhrady ženy se zelenou kůží nasycenou chlorofylem. Dlouhé roky se spekulovalo o tom, že Vuuny jsou výsledkem genetického experimentu, nebo se skutečně vyvinuly z rostlin. Takové druhy jsou po galaxii známy.

Když tu jsou jenom ženy... jak se rozmnožují? O tomhle tématu knihy mlčely. Možná se kuklí a líhnou jako nějaké housenky. Nebo padají po uzrání ze stromů jako hrušky. Snažil jsem se vtipkovat sám pro sebe. Zamířil jsem k nejbližším opevněním, která jsem při přeletu zahlédl. Tam mělo začít mé pátrání po velekněžce přechovávající klíč k mému přežití.

Strillové pobíhali kolem. Nebránil jsem jim v lovení místních hlodavců. Kolem se jich hemžilo tolik druhů a velikostí, že se mé šelmy mohly dokonale nasytit a procvičit se k tomu v lovu.

...

„Sháním velekněžku, mám k ní urgentní žádost!“ volal jsem směrem ke strážní věži, ze které na mě mířilo dobrých dvacet primitivně vypadajících luků. Odložil jsem své tři milované zbraně do trávy a poodstoupil. „Nepřišel jsem ničit nebo někomu ublížit. Nechci narušit vaši bezmužskou zónu. Potřebuji jen pár minut mluvit s velekněžkou a opět v pokoře odejdu a nikdy se nevrátím.“

Kar, Fel a Jiri byli ukryti již nějakou dobu v lesní zeleni, aby nevzbudili podezření. Přeci jen neměli strillové po galaxii moc dobrou pověst.

„Co potřebuješ od velekněžky, muži? Nejsi hoden s ní mluvit nebo ji dokonce vidět!“ ozval se hlubší ženský hlas z věže.

Kdybych chtěl, mohl bych tu dřevěnou věžičku podpálit blesky nebo ji srovnat se zemí mečem. Musí to tušit, tak proč si myslí, že mají převahu? „Posílá mě... posílá mě Luto'ya. Mám zde vyzvednout, co tu zanechala!“ Ta slova musela být trefná, neboť se po ochozu věže začalo ozývat přidušené šeptání, klapot podrážek o dřevěnou podlahu ochozu a někdy i hlasitý povzdech.

„Dobře,“ zavolala žena mým směrem. „Zbraně nech u vstupní brány. Potom vejdi a jdi stále rovně až k chrámu. Velekněžka tě bude očekávat. Varuji tě – promluvíš-li na jedinou jinou Vuunu než na velekněžku, zemřeš. Dotkneš se jediné z nás a také zemřeš. Je to jasné?“

Souhlasil jsem a brána se otevřela. Rozprostřel se přede mnou malý svět plný podobně vypadajících zelených žen a nízkých dřevěných příbytků. Každá žena a dívka, která byla vyšší než průměrně sedmileté lidské dítě, měla v ruce luk a u opasku toulec se šípy a jednoruční světelný meč. Každá tu má světelný meč! Dokonce i děti! Já a T'ek jsme si pro meče vytrpěli svoje a ony ho tu snad dostávají jako suvenýr na trhu! Prošel jsem čímsi, co by připomínalo náměstí, a došel až k jediné kamenné stavbě – k chrámu.

...

„Opakuji to znovu. Luto'ya mě vyslala, abych tu vyzvedl nějaké sérum pro Rinira. Že ho tu prý u vás ukryla. Jako důkaz mám říci, že dluh je splacen,“ vysvětloval jsem velekněžce. „Pracuji s ní už několik měsíců a po jejím boku jsem pracoval i pro mistra Rinira z Řádu Jedi.“

„Moje sestry mi řekly, že jsi přinesl zvláštní zbraně. Moje sestry mi řekly, že můžeš být nebezpečný.“ Velekněžka se zdráhala vydat mi sérum, či o něm jen mluvit, a pokaždé se snažila stočit téma jiným směrem.

„Nesejde na tom, jaké používám zbraně. Dokonce nesejde ani na tom, že jsem muž. Že ne?“

„Ne nutně. Naše komunita se zapřísáhla, že po letech válek a bojů mezi sebe dalšího muže nepřijme. Udělaly jsme mnohé pro to, aby tomu tak bylo. Matky vyháněly své syny do divočiny, manžely ubíjely své muže k smrti. To už ale bylo před stovkami let. Pořád se vyvíjíme a rosteme. A ano, vidím, že ti na rtech visí otázka, stále se dokážeme množit. Ptáš se, jak?“ Jen jsem tupě přikývl, neboť toto odběhnutí od tématu mě konečně zajímalo. „Je to prosté. Nejsme jen amazonky žijící v pralese. Jsme také válečnice, obchodnice a mnohem víc. Máme přítelkyně různého původu, které s námi obchodují a které nám poskytují zásoby a technologie a také... muže. Jednou za rok sem sveze naše přítelkyně muže z různých koutů galaxie. Ti nebožáci často ani nevědí, na které jsou planetě. Některé z nás je svedou a po aktu si je vystřídají. Když je muž už vyčerpán, utratíme ho a jeho krev obětujeme bohyni Vuunar. Je to srozumitelné, rudý obře?“

„Brak. Brak Velion, velekněžko. A ano, chápu to dobře. Nelíbí se mi to, ale chápu to a rozhodně nehodlám zasahovat do vašich zvyků, ale povězte, kde je to sérum, pro které mě sem vyslala má přítelkyně?“ odvedl jsem řeč zpět k hlavnímu tématu.

„Jsi opravdu neodbytný, muži,“

„Brak...“

„To sérum je v mé soukromé pokladnici, kam se jen tak nedostaneš. Pověz mi, abych si opravdu ověřila tvůj příběh a to, že s naši přítelkyní opravdu spolupracuješ, jakého je Luto'ya původu. Jistě to jako její kolega budeš vědět.“

„Neprozradila mi to,“ vyhrkl jsem ze sebe a doufal, že improvizace nebude moc nápadná. „Vzhledem mi připomíná Cathar, ale její rysy jsou jemnější. Tohle je věc, kterou se mnou odmítla probírat. Netuším, proč.“

„Hm, dobrá... a jakého druhu jsi ty?“

„Já nemám žádný přirozený původ. Stvořil mě mistr Palatius na D'Qaru a vědomí jsem nabyl před čtyřiceti lety. Údajně bych v sobě měl mít krev zabraka. Proto mám červenou kůži.“ Tentokrát jsem skoro nelhal, ale i tak jsem doufal, že velekněžka nezpozoruje mou nervozitu.

„Dobře, dobře. To vypadá dost věrohodně. Následuj mě.“ Zvedla se a odvedla mě do své pokladnice. Místnost to byla malá, ale bohatě zdobená. Na stěnách byly zavěšeny draze vypadající koberce a lucerny z tepaného zlata, po nábytku se povalovaly ledabyle odložené šperky a v koutu se za sedačkou tyčilo kopí s obsidiánovým hrotem. Velekněžka otevřela jednu z poliček a vyndala z ní ampulku z černého skla a nějaký další předmět. Otočila se ke mně. V jedné ruce svírala křečovitě sérum a v druhé dýku a kočičí hlavou na rukojeti.

„Pomoc! Ne, neubližuj mi!“ volala směrem ke dveřím a usmívala se u toho.

„Co blázníte? Nic jsem neudělal!“ obořil jsem se na ni.

„Jinak by tě nezabily. Přeci si nemyslíš, že mě Luto'ya nevarovala, Rave Ollpheiste, že si pro to přijdeš. Tohle jí ještě dlužím.“ Zaječela a bodla se dýkou přímo do srdce. Včas jsem ji zachytil, abych mohl z jejích umírajících prstů vysvobodit lahvičku.

Místnost byla v mžiku plná zelených dívek. První, které vešla, začala křičet při pohledu na bledou mrtvolu velekněžky. „Zabil ji! Zabil velekněžku!“ volala za sebe. Natáhla tětivu svého luku. Hrot šípu mi mířil na krk a byl necelé dva metry ode mě. Zásah by byl v tu chvíli jistě smrtící. „Teď zemřeš, rudochu! Teď zemřeš!“

„Nezabil jsem ji, zbraně jsem odložil u brány. Zabila se sama!“ křikl jsem v obhajobu.

„Lžeš! Přišel jsi sem vraždit! Co ty šelmy, které na tebe čekají venku? Co? Přišel jsi pobít Vuuny a zničit místní přírodu! To ti nedovolím! Vuuny, pospěšte!“

Kar, Fel a Jiri! Ví o nich. Jestli jim ublíží, spálím tenhle svět! „Ty šelmy jsou strillové ze soustavy Mandalore. Tito nejsou nebezpeční a rozhodně tu nic neničí. Já tu také nehodlám nic ničit nebo někoho zabíjet. Přísahám na svůj život,“ snažil jsem se uklidnit rozzuřené amazonky.

„Přísaha muže tu nemá cenu,“ zavrčela zelená žena a prsty držící tětivu jí pomalu sklouzly. Uskočil jsem stranou, ale šíp mě zasáhl do krku a způsobil ošklivou krvácející ránu. Zařval jsem bolestí a dopadl na zem vedle povědomého předmětu. Mandalorianská přibla! Ale ne, to je... to je jeji přilba!

Sebral jsem přilbu ze země a použil ji jako zbraň, když jsem si při útěku razil cestu zelenými těly. Vnímal jsem praskání žeber a zvuky těl dopadajících na zem. Za mnou se ozýval křik raněných. Snažil jsem se nemlátit do křehkých žen velkou silou, abych nenapáchal víc škody, než bylo opravdu nutné.

Před palácem se na mě sesypala sprška šípů. Některým jsem se stihl vyhnout, některé mě zasáhly a trčely mi poté z těla. Vyrazil jsem k bráně. Těch několik stovek metrů mě oddělovalo od zbraní i mých strillů. Za zády jsem slyšel povědomý zvuk aktivace světelného meče, poté druhého a třetího. Nakonec kolem mě svištěly desítky modrých světelných čepelí. Přibližně patnáct žen mi vyrazilo s napřaženými meči vstříc směrem od brány. Zastavil jsem a počkal, až první přiběhne dost blízko na to, abych ji odzbrojil. Vydařilo se. Měl jsem dívku pevně sevřenou, čepel ji držel u krku. Ostatní se seběhly kolem a natlačily mě masou svých těl k dřevěné palisádě.

„Nechci nikomu víc ublížit. Nechtě mě odejít a nechám ji i vás ostatní na pokoji!“ křičel jsem do běsnícího davu.

„Zabte ho!“ „Vyrvěte mu posvátný meč z rukou!“ a spousty dalších pokřiků se linuly snad ze všech stran. „Nepustíme tě, zabil jsi velekněžku a ukradl jsi upomínku na přítelkyni našeho kmene!“ poukázala nejstarší žena na fakt, že jsem zcizil mandalorianskou přilbu v pokladnici. Ta se teď válela vedle mé nohy.

„Velekněžka se zabila sama. Byla to lest, do které jsem padl. Tohle má na svědomí Luto'ya!“

To dav rozzuřilo. „Uráží naši přítelkyni. Nejdřív ukradl přilbu jedné a teď haní druhou. Odstraňte mi ho z očí!“ poručila nejstarší. V zápětí se skácela k zemi dívka, kterou jsem držel jako rukojmí. V hrudi jí zel ještě se třepotající šíp. Obětovaly jednu ze svých, aby na mě mohly. Ty ženy neuvažují rozumně!

Spolu se smrtí dívky vypověděl službu i její meč. Čepel zmizela v jílci a již nebylo možné ji aktivovat. Musí být propojené se zbraněmi.

Sebral jsem ze země přilbu a sevřel ji v levé ruce, po pravé ruce jsem si nechal poskakovat energetické výboje. Jestli mám padnout, tak hrdě! Rozeběhl jsem se vstříc modrým čepelím a čekal rychlý konec. Bil jsem kolem sebe v zuřivé rychlosti. Tehdy nebylo co ztratit. Prvních několik žen a dívek bylo tak zaskočených mým jednáním, že padly k zemi pod mými ranami bez odporu. Další se již řadily na odpor, spražil jsem je blesky. Nepoužíval jsem svou plnou sílu, pořád jsem byl více vetřelcem. Přesto Vuuny padaly omráčené a popálené k zemi jako stébla čerstvě žnuté trávy.

Prorazil jsem bránu vlastním tělem. Cítil jsem praskání vlastních kostí, ale nezastavil jsem. Posbíral jsem rychle své odložené zbraně a se zářícím Brixem v ruce jsem hvízdl na strilly. Připojili se ke mně a spolu se mnou se hnali k lodi. Vuuny nás pronásledovaly a jejich šípy nás jen těsně míjely. Měli jsme nad nimi náskok a byli jsme o kousek rychlejší.

...

Zběsilý hon se chýlil ke konci. Loď byla stále blíž a blíž. Rychlý běh narušilo bolestivé zakňučení. Kar byl zasažen šípem. Čistý průstřel prostřední levé nohy. Sice se mohl postavit, ale nebyl tak rychlý jako druzí dva. „Do lodi, hned!“ rozkázal jsem svým strillům a postavil se proti blížícím se ženám. Brix jsem deaktivoval a připnul ho na záda. Rozzuřením se mi ježily vousy a blesky probíjely po celém mém těle. Zranily mého strilla, mého přítele! Zaplatí za svou hloupost!

Zatmělo se mi před očima a z paží se vyvalily mohutné proudy energie dopadající jen několik metrů před Vuuny v první řadě hordy. Energie přesto přeskočila zčásti i do jejich těl. To mi ale nevadilo. Řval jsem a vysílal jednu vlnu blesků za druhou. Mnoho Vuun toho dne zemřelo bolestivou smrtí.

...

Dveře lodi se otevřely. Kar sice pokulhával, ale zraněná noha se brzy zhojila. Šípy v mých zádech se stále pevně držely zakousnuté do masa. Sám jsem na ně nedosáhl a nemohl jsem si je vyndat.

Vaal byl ponurý a moji přátelé mě „uvítali“ se zbraněmi v rukách, jen T'ek a Vetesa stáli opodál a sklesle pozorovali dění. Pochopil jsem, o co jde, když jsem zahlédl ženu se zelenou kůží.

Hodil jsem směrem k Abbi přilbu a řekl: „Je na čase, abys nám něco vysvětlila, kuplířko.“

...