Rav Ollpheist: Jejich odchod

Anotace: Někteří odešli, něco se změnilo.

Sbírka: Rav Ollpheist

...

T'ek právě chystal dřevo na oheň. Pokácel několik vzrostlých stromů a dotáhl je doprostřed našeho tábořiště. Ulovil vaalského býka a chystal se ho naporcovat a rožnit. „Tenhle kousek by měl stačit všem,“ prohodil směrem k Wulfimu. Ten spokojeně odpočíval ve stínu ubikační buňky.

„T'eku,“ zavolala Vetesa, „je vše připraveno? Dostali jsme hlášení z orbity, že se chystají sestoupit a přistát poblíž tábora. Musíme je náležitě uvítat. Přeci jen by mezi nimi mohli být Rejadovi přátelé.“

Bratr souhlasně přikývl a zažehl plameny. Mandaloriané se pomalu stáhnuli do užšího kruhu kolem. Ve vzduchu visela nervozita. Mohli to být přátelé, ale stejně tak to mohlo být komando Jediů, která se nás chystalo vyhladit. Loď s hučením přelétla nad táborem, zakroužila a se zavrzáním hydrauliky dosedla na volné travnaté místo vedle Muflona. V porovnání se stařičkou mandalorianskou lodí byla tato loď podstatně menší. Postavili jsme se k nástupní rampě, která se pomalu spustila. Ruce byly pro jistotu v pohotovosti položené na zbraních. Vpředu jsem stál já s rejadem a T'ekem. Abbi, Luto'ya, Vetesa a mladá Aglora stály mírně bokem, aby měly možnost zasáhnout ze stran. Mandalorianští spojenci obklopili loď do stahující se smyčky.

Rampa se spustila v oblacích uvolněné páry a ozval se zvuk těžkých bot dusajících v jednotném rytmu. Z lodi vypochodovalo deset postav ve starodávných hábitech.

„Tohle dnes už Jediové nenosí,“ špitla Aglora.

Došli skoro až k nám. Ticho bylo natolik hutné, že jsme slyšeli jejich dech. Jeden po druhém odložili své kápě. Před námi stáli lidé, twi'leci, dvě togruty a jeden příslušník druhu Cathar.

Poklonili se a vzdali nám hold. Cítili jsme se velmi nezvykle. Tak se k nám doposud nikdo nechoval. Mandaloriané nás brali jako spojence, ne jako nadřízené.

„Jmenuji se Gaar, tohle je Mallu, Driliana a Stana,“ představil zřejmě velitel lidskou část. „Zde Sorhewin, Aagin'cros a Ilolzog,“ představil twi'leky, „Azanyn, Ahoslos a Vaxlon,“ uzavřel plejádu jmen togrutami a catharem. „Byli jsme vysláni mistrem Xarifem, abychom pomohli navrátit Síle rovnováhu. Naše meče jsou vašimi, naše mysli a duše jsou ve vašich službách. Mistr Xarif nás naučil mnohé, ale stále jsme jen učedníky.“

Představili jsme se a zavedli Xarifovy padawany k velkému ohni, na němž se pekly kusy vaalského býka. „Nejlepší seznamování a porady jsou u hostiny,“ prolomil ticho Tesák a začal si plnit korbel pivem, které mísil s medovinou.

...

Do temné noci se ozývalo praskání ohně a jeho poslední plameny se marně snažily vyšlehnout do výšky. Všichni jsme spali pod širým nebem. S novými posilami znalými v užívání Síly jsme si najednou připadali tak bezpečně. Připadali jsme si být skutečně velkými. Slavilo se, pilo se a jídlem nikdo nešetřil.

Zprvu jsem myslel, že Vetesa spí, jelikož se několik hodin nepohnula a byla stále přivinutá k mé paži. „Rave, drahý... spíš?“ špitla stále ještě se zavřenýma očima.

„Stále bdím, drahá. Co se děje?“ Přitáhl jsem jí přikrývku k ramenům, ale ona se posadila a oči jí žhnuly jako řeřavé uhlíky na kraji ohniště. Přiložil jsem do plamenů dřevo, aby oheň nevyhasl, když jsme oba bděli.

„Měla jsem... tedy, myslím, že jsem měla... já... nikdy jsem nic takového nezažila. Viděla jsem... měla jsem vizi. Mnoho neurčitých tvarů vystupovalo ze stínů a zase se do nich nořilo. Něco mi z té tmy šeptalo jména našich nových přátel. Šeptalo mi je to tak dlouho, dokud jsem je bezděčně nezačala opakovat. S každým přibývajícím jménem se šmouhy zaostřovaly a já to spatřila. Viděla jsem sebe a za sebou hrstku bojovníků v rudých špičatých kápích a se světelnými kopími – takovými, jaká mají Strážci Chrámu, jen jejich záře nebyla žlutá. U pasu se každému pohupoval i jednoduchý světelný meč. Nesla jsem praporec se zvláštním symbolem. Bylo to jako nějaká hvězda v šestiúhelníku – to si nepamatuji přesně. Vedla jsem ty bojovníky a bojovnice do nějaké bitvy – tedy, myslím. Rave, to jsou ONI. To budou moji Žalobci. Vzpomínáš? Mluvili jsme o tom, že já a T'ek nehodláme vládnout, že hodláme udržovat vaši vizi silou.“

„Ano, vzpomínám si,“ namáhal jsem si paměť, která byla stále ještě trochu znavena směsí piva a medoviny. „Nikdy jsi ještě vizi neměla, pokud vím. Musí to být důležité, proto ti to Síla vyjevila. Cítil jsem z těch dětí notnou dávku zvláštní aury. Konečně vím, o co jde. Vše do sebe zapadá jako dobře fungující součástky geniálního stroje. Síla je s námi. Konečně se blížíme k rovnováze a...“ shlédl jsem na těžknoucí Vetesinu hlavu. Tentokrát opravdu usnula.

...

T'ek byl stále více neklidný. Poměrně se mu prodloužily tesáky a jeho zabracké růžky mohutněly. Často se nechal strhnout hádkou, občas mezi ním a námi ostatními vypuklo i poměřování fyzické síly. Dařilo se jej krotit, ale jeho výboje byly čím dál tím častější a ostřejší.

„Přestaň si na mě dovolovat, Vrokare!“ zaslechl jsem bratrův podrážděný hlas, „Nezapomínej, kdo jsem. Nezapomínej, kdo tu mezi vzbouřenými Mandaloriany rozséval smrt!“

Vrokar se snažil situaci kontrolovat diplomaticky: „Uklidni se, příteli. Nechtěl jsem urazit ani tebe, ani tvého tukkatu.“

„Co se to tady zase děje?“ vmísil jsem se do sporu. „A že já se vůbec ptám. T'eku, zase jsi bezdůvodně vyletěl, že? Ani mi nic nevysvětluj, nechci to slyšet!“ rozčiloval jsem se. Všechny bratrovy prohřešky se mi v hlavě seskupily do jedné tmavé kaňky. „Celé dny tu jenom vyvoláváš šarvátky. Jsi jako rozdrážděné nexu kotě, které šlehá drápy kolem sebe. Koušeš ale do ruky, která tě krmí, bratře. Co se s tebou děje? To ta twi'lečka? To na ni chceš udělat dojem?“

„Nech mě být,“ mávl rukou a zavrčel bratr. Vrokar vytušil tenkou hranici mezi vrčením a střetem a vytratil se z dohledu s rukou na svém beskadu.

„Chováš se poslední dobou jako blázen. Proč do všeho ryješ, proč musíš vše poplivat?“

Ruka sjela k jílci ničivého nástroje. „Nedráždi mě, bratře,“ sykl mým směrem.

„Nezahrávej si a podívej, co děláš,“ upozornil jsem ho pohledem na fakt, že rukou svírá svou zbraň, až začaly servomotorky jeho zápěstí skřípět. „Copak jsi zešílel? Copak vůbec nechápeš, že svým chováním ubližuješ všem kolem? Co Aglora? Kdy jsi s ní naposledy mluvil?“ Její jméno mu vehnalo do očí úplně jiný výraz, jiné světlo. Povolil stisk na zbrani a nakonec nechal ruku volně spadnout k tělu. Sesunul se do podřepu a nakonec seděl na zemi. Zahleděl se do svých nablýskaných, kovově chladných dlaní.

„Co to dělám, bratře? Já... omlouvám se. Nechápu, co to se mnou je. Pere se ve mně vztek a žárlivost na...“

„Žárlivost?“ zopakoval jsem to nepochopitelné slovo.

„Žárlivost, ano. Nebo závist, to je jedno. Ty a Rejad máte družky, máte spříznění. Co mám já kromě Wulfiho? Partu Mandalorianů, která se mnou vyrazí na lov a pak se zase rozprchne ke svým blízkým. Aglora je tak... to je jedno.“ Sklesle přimhouřil oči.

Nikdy bych si nepomyslel, že má v sobě náš hromotluk i tolik citů.

„Ty závidíš nám naše vztahy? Copak je tak těžké navázat nějaké vztahy?“

„Pro vás možná ne, umíte mluvit a oslňovat. Já mám co? Rozsekám na kusy třeba celé armády, ale když mám mluvit, nestojí to za nic.“ Wulfi se přihnal a začal se svému pánovi vtírat do pozornosti.

„Vidíš. Přeci Wulfi se k tobě přidal, protože to tak mělo být. Vnímej Sílu a poddej se její vůli. Řekni Agloře to, co jsi mi teď pověděl. Ať ví, že nejsi řečník, ale přesto dokážeš chovat nějaké city. Viděl jsem její pohledy. Jste jako dva blázni, kroužíte kolem sebe a ani jeden z vás nemá odvahu se přiblížit jeden k druhému.“

Ještě notnou chvíli jsem bratra ujišťoval, že nemusí být výborný řečník, aby si získal twi'lečí srdce. Nakonec se nechal přesvědčit a vyrazil si zřejmě pročistit hlavu do okolního lesa.

...

Po našem návratu z Rhandu nebyl svět takový jako dřív. Vše bylo na pohled jasnější, ale zároveň zastřené tajemstvím. Naše oči vnímaly nové rozměry viditelného a naše smysly vnímaly Sílu v jiném úhlu.

„Rave,“ promluvila na mě Vetesa.

„Já vím, cítím tvé myšlenky. Proto jsem zachmuřený, drahá. Všichni jdou s tebou?“

„Ano,“ přikývla tiše.

„Budu s tebou, ač zůstanu tady. Cítím, že potřebuješ klid a být chvíli svou paní.“

„Ano,“ do očí se jí vehnaly slzy. „Ta vidění mě pronásledují už několik dní, musím uposlechnout volání Síly tak, jako to děláš ty s Rejadem.“

„Já vím. Budeš pro ně skvělý mistr. Budu sledovat tvou mysl a budu tu pro tebe kdykoliv budeš potřebovat.“

Objala mne, jak jen bylo v jejích silách. Věnovala mi uslzený polibek a pomalu se začala odebírat k houfu budoucích Žalobců.

„Ti mladí ti ve všem důvěřují. Nauč je vše, co umíš,“ zavolal jsem za ní, zatímco se nástupní plošina jejich lodi zavírala.

Odlet. Má drahá polovička zmizela v modrém nebi. Stále jsem cítil její přítomnost. Spojení s její myslí bylo dost silné.

„Ať je Síla s tebou,“ řekl jsem do chladnoucího vzduchu a zároveň jí vyslal vzkaz se stejným obsahem do mysli.

„Odletěla?“ dolehl k mým uším Rejadův hlas.

„Je to tak. Je pryč a s ní i Xarifovi učedníci. Teď je z ní jejich nový mistr. Jednou se všichni vrátí a budou naší prodlouženou rukou. Síla je přivede zpět,“ snažil jsem se zvednout náladu především sobě.

„Já vím, cítím to také,“ položil mi chlácholivě ruku na rameno. Na druhém mi přistála tiše kovová mechanická ruka mého bratra. Sledovali jsme pomalu se rozplývající čáru par vypuzených z motorů již dávno zmizelé lodi.

„Jdeme, bratři. Nebudeme přeci truchlit, když nikdo nepadl v boji,“ poplácal nás po zádech T'ek. „Ulovil jsem s Mandaloriany a Aglorou další pěkný kousek vaalského býka, tak si pochutnáme. Tesák už narazil sud piva.“

Všichni jsme se zasmáli tomu nápadu.

...

„Už víš, proč se T'ek choval... s prominutím... jako idiot?“ zkusil se nenápadně zeptat Rejad při usrkávání piva.

„Srdce válečníka se rozhodlo, že se chce družit,“ odpověděl jsem mu s úsměvem.

„A ty tesáky?“

„Je to neuvěřitelné, ale jsou to zřejmě rysy dospívání. Podíval jsem se trochu do informací o jeho genovém složení. Vypadá to, že jsou jeho genové složky nesourodé ve fyzické dospělosti. Nemělo by to už teď dělat problémy. Hormony se mu zklidnily a přetváření je snad již hotovo.“

„A Aglora?“ vyzvídal Rejad.

„Podívej se sám,“ ukázal jsem mu pohledem směr, kde seděl T'ek.

Viděli jsme, jak mu Aglora, sice s vypětím všech svých sil, přináší mohutný roh naplněný až po okraj pivem. Bylo jasné, že si s ní bratr přinejmenším vyjasnil, co oba cítí.

...