Loď duchů

Anotace: Hororová sci-fi povídka/ Kdo vyslal nouzový signál z lodi, která bezcílně putuje nekonečnem?

 

Věděla jsem, že tahle mise smrděla už od začátku. Jakmile nám řekli, že jedna z našich civilních lodí vyslala nouzový signál, všichni jsme očekávali alespoň audionahrávku se stručným popisem problému. Žádná zpráva však nepřišla, což bylo velmi podezřelé vzhledem k faktu, že na lodi mělo být zhruba sto padesát lidí. Technici mohli potvrdit jediné: nouzový signál byl vyslán všem lodím v okolních soustavách — bylo proto nutné dostat se tam co nejdřív a zamezit tak případnému útoku pirátů.

 

Přestože naše loď byla jen malá průzkumná fregata, spolu s posádkou výzkumníků jsme se nalodili také my, jakožto bezpečnostní složka. Ochranka byla povinnou součástí všech plavidel mimo těch vlastněných soukromými společnostmi. A jelikož jsme byli nejblíže místu, odkud pocházel nouzový signál, reagovali jsme jako první. „Tady poručík Scottová z SSV Pioneer. Jsme v sektoru, míříme k vám, zachovejte klid,“ ohlásila jsem do interkomu. Zprávu jsem vypustila i mezi další armádní lodě v blízkosti — chtěla jsem situaci nejdříve prověřit, než tam pošlu mezigalaktické křižníky.

 

Ze svých podřízených jsem vybrala tři nejzdatnější vojáky a zbytek nechala hlídat naši fregatu. V podpalubí jsme nasedli do osobního raketoplánu a čekali, piloti zatím nastavili kurz.  

 

***

 

„Můžete vyrazit, poručíku. Buďte opatrní!“ informoval nás pilot a my vyrazili z dokovací stanice. Když jsme se přibližovali ke zdroji signálu, výhled z okna nás ochromil — civilní loď tiše plula prostorem. Žádná světla. Žádný náznak toho, že by fungovaly motory. Párkrát jsem se pokusila o spojení vysílačkou, ale marně. „Tak to vypadá, že tam budeme muset jít, ať už chceme nebo ne, co?“ zeptal se Jacobs. Pomalu jsem přikývla. Bylo na čase přistát na palubě lodi duchů.

 

***

 

Dveře raketoplánu se s tichým zasyčením otevřely. Ven jsem vyšla jako první a pořádně se porozhlédla: hangár vypadal opuštěně. To jsem ostatně tak nějak čekala. Všechno vybavení včetně přistávacích ramp však vypadalo netknutě. Jak dlouho už ta loď bezcílně cestuje?

Další člen týmu, Morris, obdivně hvízdnul. Skrze reproduktory v přilbách to však znělo tragicky. „Tady zdechl pes!“ dodal. S ostatními jsme si jen vyměnili pohledy. Zdálo se, že se tohle nikomu z nich nezdá natolik podezřelé, jako mně. „No nic. Měli bychom vyrazit,“ kývla jsem hlavou směrem k chodbě vedoucí hlouběji do lodi.

 

***

 

Mlčky jsme procházeli liduprázdné koridory. Nakoukli jsme do všech místností, které jsme po cestě potkali. Nikde nikdo. Všechno vypadalo tak, jako by se od toho právě zvedli a odešli. Celá loď však evidentně nebyla v nejlepším stavu. Z trubek místy unikala pára, v některých oblastech vůbec nefungovala elektřina.

 

„Kde sakra všichni jsou? Není tady ani známka po nějakém násilí, tak kam všichni odešli?“ hysterčila Adamsová. V tomhle měla pravdu — byli jsme připraveni i na mrtvoly, ale tohle bylo prostě divné. Na morálce nepřidalo ani to, jak Jacobs několikrát vykřikl, že viděl něco se hýbat. Pokaždé, když jsme se vydali to prozkoumat, jsme však nenašli nic neobvyklého.

 

„SSV Pioneer, tady je poručík Scottová. Na lodi pravděpodobně nejsou žádné známky života. Slyšíte mě?“ pronesla jsem do interkomu přilby. Moje otázka zůstala bez odpovědi i po několika dalších pokusech. „Kruci, asi nám ruší spojení něco na téhle lodi,“ sykla jsem. Už tam mě to mělo trknout do hlavy. Ale nestalo se tak, a proto jsme pokračovali dál do útrob plavidla. Průmyslovým výtahem jsme sjeli o několik palub níž. Chtěli jsme prozkoumat ubikace, v případě, že by se tam někdo z posádky ukrýval.

 

Procházeli jsme pokoj za pokojem. Nikde nikdo. Dlouhá chodba končila dveřmi vedoucími do společenské místnosti. Morris se užuž natahoval po ovládání dveře, když vtom jsem ho chytila za paži. „Počkej! Podívejte se na tohle… to vypadá…,“ ukázala jsem na krvavé šrámy na dveřích a zmlkla. Všichni čtyři jsme zpozorněli. „Někdo se snažil dostat dovnitř!“ vyhrkla Adamsová. „Někdo… anebo něco,“ věstil Jacobs. Jediným gestem jsem utnula další diskuzi. „Soustřeďte se. Nevíme, co tam na nás čeká,“ řekla jsem. Připravili jsme se na nejhorší, pušky připravené vystřelit, pokud bude potřeba. Morris otevřel dveře. Pak si chvatně sundal přilbu a pozvracel se.

 

Stáli jsme tam jako opaření. Na podlaze před námi byl učiněný masakr — potrhaná torza lidských těl, vyhřezlé orgán,… a příšerný, hnilobný zápach. Na zdech prostorné místnosti byly cákance zaschlé krve. Lhala bych, kdyby řekla, že se mi taky nezvedl žaludek. „Proboha, co se tady stalo? Kdo jim to udělal?“ řekl znechuceně Jacobs. „Kdo… nebo co?“ rýpla si Adamsová. Jacobs na ni vrhnul znepokojený pohled. I mě to přišlo jako nevhodná chvíle pro nejapnosti. „Musíme zjistit, jak zemřeli,“ řekla jsem dutě.

 

Začali jsme prozkoumávat těla. Vypadalo to, že většina z nich zemřela na vykrvácení z obludně hlubokých ran. Ty mohly být způsobeny nějakými zuby nebo drápy. Nebylo pochyb o tom, že tohle nezavinili lidé.

 

„Poručíku, pojďte sem, honem!“ vykřikl Morris, čímž mě vytrhnul od průzkumu jednoho obzvláště zohaveného těla. „Co tam máš, Morrisi?“ „Poručíku, já… Myslím, že v té skřínce někdo je. Když jsem prohlížel šuplíky stolů, slyšel jsem něco jako dýchání,“ vysvětloval Morris. Přikývla jsem a prudce otevřela dveře skřínky. Uvnitř se schovával malý chlapec. „Prokrista!“ vydechla jsem. Morris neváhal a chlapce vytáhnul na světlo. Byl špinavý, ale jinak se zdálo, že mu nic není.

 

„Jsi v pořádku? Jak se jmenuješ? Co se tady stalo?“ vyptával se chlapce Morris. Ostatní se k nám už seběhli taky. „Vypadá v šoku,“ pronesla Adamsová. V tom jsem jí musela dát za pravdu. Mírně jsem Morrise odstrčila a dřepla si k tomu nebohému dítěti. „Ublížili ti?“ zeptala jsem se ho jemně. Kluk zavrtěl hlavou, ale neřekl nic. Nezúčastněně zíral na tu krvavou scénu. „Necháme ho chvíli oddechnout. Ale rozhodně bychom neměli zůstávat tady,“ rozhodla jsem. Chytila jsem dítě za ruku a vedla ho pryč, zpátky na chodbu. Shodli jsme se na tom, že se vrátíme do raketoplánu, odvezeme chlapce do bezpečí a uvědomíme všechny o tom, co se tady stalo.

 

Ten chlapec za celou dobu neřekl ani slovo. Tiše šel vedle nás, zatímco jsme řešili to, kdo vlastně vypustil ten nouzový signál. „Podle toho, kolik lidí jsme tam našli, tam mrtvá leží celá posádka. Tak kdo vlastně upozornil nás?“ opakoval Jacobs. Stejná věc mě napadla, už když jsme našli ty nebožáky. „Někdo je musel do té místnosti nalákat. Nebo nahnat. Nebo se tam možná zavřeli sami… chtěli se před něčím schovat?“ nadhodila jsem. Než mohl Jacobs odpovědět, všiml si Morris, že Adamsová s námi už hodnou chvíli není. „Možná zůstala pozadu a prohledává pokoje? Určitě hledá další lidi,“ mumlal. „Jacobsi, zůstaň tu s tím klukem a počkejte na nás, my se půjdeme podívat po Adamsové,“ rozkázala jsem. S Morrisem jsme se otočili a kráčeli zpátky koridorem.

 

„Něco mi na tom nehraje,“ svěřila jsem se Morrisovi. „Co máte na mysli?“ zeptal se nechápavě. „Všiml sis, že mezi těmi oběťmi nebyly žádné další děti? Na civilní plavidla pro dlouhé lety bez kryostázových boxů přece děti nesmí. Tak co tu dělá ten chlapec?“ uvažovala jsem nahlas. Z diskuze nás vytrhnul příšerný řev. „Adamsová!“ vyhrkl Morris. Oba jsme se rozběhli směrem, odkud křik přišel. Ozývalo se to z jedné z ubikačních jednotek. Když jsme se ale přiřítili na místo, bylo už pozdě.

 

Adamsová ležela na zemi. Měla úplně rozevřený hrudní koš, žebra jí trčela ven. Ve tváři jí zůstal vyděšený výraz. Já i Morris jsme se nepochybně tvářili stejně. V pokoji však nebyl nikdo další. Urychleně jsme vycouvali zpět na chodbu. „Musíme odsud urychleně pryč!“ zvolal Morris. „Musíme najít Jacobse a toho kluka,“ řekla jsem přidušeně. Se strachem jsme se rozběhli k místu, kde jsme je oba nechali čekat.

 

Naše nejhorší obavy se naplnily: Jacobs ležel na podlaze ve stavu podobném Adamsové. Všude bylo plno krve; bylo jasné, že už nežije. „Kde je ten kluk?“ štěkl Morris. Dříve, než jsem mu stihla odpovědět, se po něm vrhlo nějaké stvoření. Z rychlého pohledu jsem odhadla, že má dost humanoidní podobu, ale člověk to rozhodně nebyl. Ta malá potvora měla až příliš dlouhé končetiny s hrůzostrašnými drápy, kterými se zrovna sápala po Morrisovi. Rychle jsem zareagovala a střelila po té obludě. Podařilo se mi ji trefit do alespoň do nohy. Bytost zaječela, slezla z Morrise a utekla neznámo kam.

 

„Morrisi! Morrisi, ne!“ křičela jsem na svého kolegu. Klečela jsem u něj, hlavu jsem mu držela v dlaních. Příliš krvácel z krku. Snažil se mi něco říct, ale nerozuměla jsem mu. Ještě než vydechl naposledy, věnoval mi dlouhý pohled. Když konečně zemřel, neubránila jsem se slzám.

 

***

 

Nemohla jsem truchlit dlouho. Musela jsem se dostat zpátky k raketoplánu, zpátky do bezpečí. Klopýtala jsem směrem k odletovému hangáru, v ruce jsem pevně svírala zbraň. Čekala jsem útok z kterékoli strany.

 

Otevřela jsem dveře haly a obezřetně postupovala blíž k mému osobnímu letounu. Rozhlížela jsem se na všechny strany. Když už jsem stála téměř před raketoplánem, všimla jsem si, že před jeho dveřmi stojí ten chlapec. „Ach! Díkybohu, podařilo se ti utéct!“ vydechla jsem s úlevou. Ta mě však velmi rychle přešla.

 

Chlapec krvácel z pravé nohy. Očividné střelné zranění. Když jsem zvedla oči od jeho rány, bylo už pozdě.

 

Už přede mnou nestál člověk.