Rav Ollpheist: Fontána

Rav Ollpheist: Fontána

Anotace: I po čase příběh pokračuje.

...

 

„Rejade, Rejade!“ cloumal jsem s přítelem omámeným alkoholovým spánkem. „Rejade, ty blázne! Proč ses tak nalil právě dnes?“ Stěnami jeho ubikace otřásla exploze. Co s ním? Takhle nás tu rozstřílí na kusy. Zatracená aliance!

Oqixe se vřítila do místnosti. Švihla pohledem na mou osobu cloumající s Rejadem a vrhla se k nám. V místech, kde Rejadova tvář přecházela v masku, se objevila rudá skvrna – tu způsobila dívka, jež vlepila mladíkovi facku takovou, že by to probralo mrtvého.

Rejadův dech páchl pivem, vínem, medovinou a všemožnými pálenkami. Neopil se u velkého ohně, opil se v ústraní, bez dohledu ostatních, kteří by jej zadrželi včas. Asi následek těch jeho chmur.

„Rejade, bombardují nás. Jsou to nějací piráti. Žalobci už jsou ve vzduchu, ale potřebují někoho, kdo je povede! Slyšíš?“ Dívka uštědřila Rejadovi druhou facku.

Rejad zabručel, vstal a prohrábl si vousy. Odhodil plášť a odhalil svou mandalorianskou zbroj. Nasadil si přilbu a vyrazil k východu. „Díky.“ Zakuckal se a vypadalo to, že bude brzy zvracet. Zhluboka se nadechl a vyšel ven do vřavy bitvy.

„Myslíš, že to zvládne?“ zeptal jsem se Oqixe cestou ven.

„Musí. Cítím to.“

„Jak je to vlastně mezi...“

Pohledem mi jasně naznačila, že nechce, abych se jejím vztahem s Rejadem zabýval. „Je čas zabíjet piráty, ne žvanit.“ Koutkem úst se usmála a vyběhla ke své stíhačce.

„Rave,“ ozval se Rejadův hlas ve vysílačce, „zůstaň dole s T'ekem a oddílem lovců. Využijte strilly a Wulfiho. Nechci mít dole jediného živého piráta, který by nebyl naším zajatcem. Šťastný lov, bratři. Ať je Síla s vámi.“

„Ať je i s tebou,“ ozval se T'ek. „A ne, že nám je všechny sestřelíš, ať se nenudíme.“

Rejad se uchechtl a odmlčel se.

Nebe jiskřilo výbuchy malých, hbitých stíhaček našich nepřátel. Zřejmě si mysleli, že naše nedokonale vyhlížející osada pro ně nebude velkým oříškem. My se ale rozhodli se s nimi vypořádat rychle a vší silou.

Doběhl jsem k místu, kde plál velký oheň. T'ek i lovecký oddíl Mandalorianů na mě již čekali. Strillové se těšili na lov. Kočkovali se mezi sebou. Hvízdl jsem na trojici svých bestií. Okamžitě se ke mně přihnali. „Pánové, čeká nás pár hodin zábavy. Doufám, že se předvedete. Oblast musí být vyčištěna a zajištěna. Když je neulovíte, nažeňte je ze skal do propastí. Chci tu mít maximálně jednoho zajatce na lovce, víc ne. Jasné?“

„Jasné!“ zvolali lovci a s jásotem vyrazili do lesů.

„To víš, že jo,“ usmál se T'ek a potěžkal si svůj palcát. „Ale já zajatce neberu. Wulfi se musí nažrat.“

Zasmál jsem se a pokýval v souhlas. „Chápu, beru si dva.“

 

...

 

Prodírali jsme se s bratrem hustým lesem. Wulfi vedl strilly a probíhal s nimi v širokých kruzích kolem nás.

„Co myslíš? Zlepší se Rejad?“ nadhodil T'ek vážným tónem. „Nevypadá to s ním dobře. Pořád je namol nebo něco šmudlá u toho svého droida.“

Myslí mi přeběhla plejáda událostí následujících návratu z Boganova chrámu a smrtí Abbi. Rejad byl od té doby zvláštně letargický a zachmuřený. Trochu vzruchu do jeho malátnosti vnesla cesta na Krul a hovor s tamním šamanem. Dlouho jsem rozmýšlel odpověď, která poté vypadla skoro nepodloženě: „Myslím, že je na dobré cestě. Asi si musí ujasnit to, co bylo a co bude.“

„Myslíš Abbi a Oqixe? Každý o tom mluví.“

Tiše jsem přikývl a pokračovali jsme v cestě. Kolem nás se mihnula naše lovecká zvířata. Následovala ohlušující exploze. Vzduch prořízl pach spáleného masa a srsti. Zamrazilo mě v srdci a žaludek se mi zavlnil.

„Wulfi!“ křikl T'ek. Jeho tuk'ata se přiřítil s několika škrábanci na zadku, ale byl v pořádku. Na strilly jsem hvízdl několikrát, ale nepřicházeli. Bylo mi jasné, co se stalo. Došourali jsme se ke kráteru, v němž vězela stíhačka se znakem zeleného slunce. Pilot byl zaklíněný v kokpitu, nohy měl dozajista rozdrcené, ale žil. Došli jsme k vraku. Kolem byly kusy potrhaných zvířat. Jejich kdysi pronikavý pach byl přemožen škvařeným masem, spálenými chlupy a zasychající krví.

Pilot nás zpozoroval a dírou v kokpitu na nás vystřelil. Střelu jsem svedl stranou, aby na nás nedosáhla. Přitáhl jsem si pilotův blaster Silou a podal jsem jej T'ekovi. Ten ho rozdrtil svým ocelovým sevřením. Došli jsme k lodi. Do jejího trupu byly zaseknuty drápy jednoho ze strillu, nepoznal jsem, který se takto porval se smrtí.

T'ek roztrhl kokpit a serval pilotovi přilbu. „Co tu pohledáváte?“ zařval na něj, odhalil zuby a zavrčel.

Pilot, humanoid s purpurovou kůží, vyplivl krev a zvrátil hlavu vzhůru k nám. „Vypadali jste jako snadný terč.“

„Tvoje loď nebyla poškozená. Proč jsi havaroval?“ procedil jsem skrz zuby.

„Neměl jsem jinou možnost. Dostali jsme rozkaz – když si vás nepodrobíme, tak vás alespoň zničíme, aby to ti po nás měli snadnější.“

„Po vás?“ vykřikl T'ek. „To se sem chystá někdo další?“

„Nic už neřeknu! Jen se bojte!“ zachechtal se a opět vyplivl krev. Kůže mu pozvolna sinala. Bylo jasné, že od pasu dolů silně krvácí a dlouho naživu nezůstane.

„Jak myslíš,“ řekl jsem mu a dotkl se jeho čela. Viděl jsem skupinu pirátů a pašeráků, kteří zachytili signál Aliance prozrazující naši polohu. Viděl jsem, jak organizují menší skupiny, které měly postupně nalétat na Vaal. Plán byl jasný – zničit, pobít a odnést vše, co není těžší než dopravní loď.

Když jsem sundal dlaň z pilotova čela, zvrátil oči a hlava se mu svezla na prsa. Krvácení jej dostihlo a zabilo.

„Cos viděl?“ zamumlal T'ek.

Snažil jsem se rychle zformulovat myšlenku. „Poslouchej,“ řekl jsem mu a poté přetlumočil vše pilotům do vysílačky. „Nenechte nikoho vstoupit do atmosféry. My budeme pokračovat v lovu,“ zakončil jsem hlášení.

„Co budeme dělat teď?“ zeptal se bratr.

„Budeme lovit, bratře. Pomstíme moje strilly!“

Souhlasně přikývl a vyrazili jsme. Wulfi se již držel v naší blízkosti.

 

...

 

Nebe bylo poseté oblaky rozstřílených lodí. Rejad přesedlal do Šedého muflona, protože jeho stíhačka utrpěla zásah do trupu a on tak přicházel o vzduch. Žalobci s Vetesou v čele se míhali mezi mraky a likvidovali sebevražedné piloty. Často nás míjely dopadající vraky, ale při dostatečném soustředění jsem je mohl zaregistrovat a uhnout z jejich poslední cesty. V řadách pirátů Zeleného slunce, jak se pirátský konglomerát jmenoval, působily naše lodě zkázu.

Na nízké i vysoké orbitě řádily letky Mandalorianů, kteří likvidovali první vlny menších letek vystupujících z hyperprostoru. Aglora se nejistě proplétala výbuchy, ale přes svůj nízký věk dokázala krotit strach a připočetla si několik sestřelů lodí čerstvě zpomalujících z nadsvětelné rychlosti. Luto'ya spokojeně vrněla do mikrofonu vysílačky pokaždé, když někoho zasáhla. Zdálo se, že jí to působí skoro až extatické potěšení.

Oqixe a Ignita se připojily k Rejadovi a byly usazeny v buňkách osazených rychlopalnými děly. Muflon nové zbraně získal poměrně nedávno, takže je vlastně dívky testovaly. Destruktivní síla Muflona byla kanóny rapidně zvýšena. Stařičká loď měla nyní tendenci stát se postrachem nepřátelských flotil. Byl to náš vlastní, ochočený bůh zkázy.

Na zemi jsme pozvolna rozpoznávali hodnost zajatců. Poznali jsme, že sice nejsou uniformovaní, ale každý je odlišen od ostatních barevným pruhem látky. Zelený pruh na bicepsu měli pěšáci, nejníže posazení členové Zeleného slunce. Zlatý pruh kolem krku nosili velitelé úderných skupin. Každý takový měl pod sebou dvacet zelených pruhů. Nejvýše postavený pirát, kterého se nám podařilo zajmout, měl černý pruh látky omotaný přes čelo. Ten měl pod sebou dvacet zlatých pruhů a to, že se nám ho na zemi podařilo zajmout živého, bylo učiněné štěstí. Nebýt mé schopnosti ovládání mysli, polkl by připravenou kapsli s jedem. Jeho mysl mohla být nejužitečnější.

„T'eku,“ křikl jsem na bratra, který právě drtil lebku útočníka svým palcátem, „máme už konečný počet. Teď už žádné nebereme, pokud by to nebyla vážně zajímavá možnost.

„Chápu, zajatce neberu. Nejzajímavější je jejich mozek na mé zbrani,“ zasmál se.

 

...

 

Zajatce jsme nechali stranou od velkého ohně a nechali jsme u nich Wulfiho a strilly Mandalorianů. Bylo jasné, že strach a chlad nalomí morálku mnoha pěšáků.

Bitva byla zvrácena v náš prospěch a konečné vítězství bylo korunováno minimem našich ztrát. Tušili jsme, že máme od pirátů na nějaký čas klid, ale přesto se budeme muset uchýlit k některým řešením ubytování a obrany. Na rozmýšlení následující strategie bylo ještě dost času. Již jsme po svých kontaktech rozeslali poptávku po pozemních dělech a automatické vzdušné obraně.

Zdálo se, že se Rejad konečně začíná dostávat z cyklu chmur. Přisedl si k velkému ohni, snědl kus vaalského býka a popil pivo. Mnoho nemluvil, ale podělil se alespoň o některé zážitky ze vzdušné bitvy a pochvaloval si novou výzbroj Muflona. Spíše poslouchal vyprávění ostatních. Oqixe si položila hlavu na jeho rameno, což mu pod maskou vykouzlilo krátký a nepatrný úsměv.

„Asi se to začíná vyjasňovat,“ dloubl mě loktem do žeber T'ek.

„Vypadá to tak.“ Přihnul jsem si piva a usadil se vedle Vetesy. Nějakou dobu jsem na ni neměl čas a cítil jsem neklid z její nepřítomnosti. Navíc mě sžíral pocit, že ji delší dobu neuvidím, takže jsem si hodlal vychutnat těch několik hodin, které strávíme spolu, než nás povinnosti opět na čas rozdělí.

 

...

 

Několik týdnů jsem pátral po jádru Zeleného slunce. Z myslí našich zajatců jsem pochopil, že v čele celé organizace stojí zřejmě některý z huttských klanů a centrálou je bývalý křižník Aliance jménem Fontána, který piráti přepadli a zajali. To bylo znepokojivé zjištění, protože loď je pohyblivá. Často se ale vyskytovala poblíž několika planet – Nal Hutta, Tatooine, Kuat a Uba IV. Tam si Huttové budovali svá gigantická sídla a rozšiřovali odtamtud svou sféru vlivu nebo přinejmenším čile obchodovali. Zdálo se, že s Aliancí sice soupeří na poli moci, ale obchodně s ní spolupracují velice čile. Kuatský systém byl navíc proslulý svými loděnicemi, které teď pracovaly pro toho, kdo víc platil. Dříve to byl výsostný podnik Republiky, ale Aliance neměla nikdy tak velký odběr.

„Tak kam poletíme?“ ptal se Rejad, když jsme u velkého ohně probírali strategii.

„Vyslal bych nejprve průzkumníky,“ začal jsem, „není jediný důvod vyslat úderné jednotky, dokud si nebudeme jisti, kde Fontánu nalezneme. Můžeme nějaký čas mapovat pohyb lodi a až budeme mít jasné schéma, přiletíme v plné síle.“

T'ek souhlasně zabručel a přikývl. „Vezmu Vrokara, Tesáka a Neerkoda a sestavíme jednotky pro útok i pro obranu Vaalu.“ Všichni čtyři odešli. O několik okamžiků později se začaly z dálky ozývat čtyři hlasy sestavující skupiny pilotů, lovců, pozemních jednotek a obsluhy bojové techniky.

 

...

 

„Zvědové hlásí Fontánu nad Ubou IV,“ rekapituloval Rejad obsah právě obdrženého vysílání.

„Takže máme pět dní, než odletí ke Kuatu,“ odhadoval jsem. Díky špionáži jsme měli hrubý odhad schématu pohybu Fontány mezi planetami s huttskými sídly. Odhalili jsme dalších pět planet, nad nimiž Fontána obíhá alespoň dva dny. Nehleděli jsme na obchodní stránku pohybu lodi. Důležitá pro nás byla její trasa.

T'ek doprovázen Wulfim přišel k velkému ohni. „Myslíš, že na toho Milu Hutta nebudeš potřebovat pomoc?“

„Díky, bratře. Myslím, že s Žalobci dost nebezpeční i bez tvé maličkosti,“ popíchl jsem ho. „Navíc musíš teď letět s Rejadem, nezapomeň.“

„Nechceš s sebou alespoň Wulfiho? Od té doby, co... no... jsi poslední dobou nesvůj, když se ti nic nemotá pod nohama.“

Vzpomínka na mrtvé trio strillů mi bodala v hrudi jako čepel beskadu a otravovala mou mysl chmurnými myšlenkami. Pokusil jsem se o úsměv. „Díky, myslím, že ho budeš potřebovat, kdybys musel vyrazit na lov. Vyčenichá vaalského býka lépe než ty. Jen pozor, abyste tu z nudy nevybili celou populaci, než se vrátím.“

„Takový hlad jsem ještě neměl... ikdyž.“

 

...do hyperprostoru

 

Lodě s rachotem opustili hyperprostor. Obrys Fontány se rýsoval na pozadí pustin Uby IV. Výsadek musel využít momentu překvapení a okamžitě aktivovat maskování.

„Všichni znají svůj úkol?“ ptal jsem se letců.

„Ano!“ zvolali sborově do vysílaček.

„Dobře, uvidíme se na palubě. Konec komunikace.“

Tohle je poslední den přeletu nad Ubou IV. Nad Kuatem způsobíme pořádný rozruch, pomyslel jsem si, když jsem magnetickými svorkami upevňoval svou loď k trupu Fontány.

Po několika hodinách meditace jsem pocítil vstup do hyperprostoru.

 

 

Čas opuštění nadsvětelné rychlosti se blížil. V duchu jsem si zrekapituloval plán: Žalobci odvedou pozornost obranných jednotek a snad se jim podaří vyvolat dojem útoku ze strany Zeleného slunce. Já se v nastalém zmatku dostanu na Fontánu a odpravím Milu Hutta za to, že při jím organizovaném přepadu zahynuli moji strillové. Pokud se povede ukořistit křižník, bude to jedině dobře.

Šmouhy hyperprostoru se stabilizovaly a výhled z kokpitu zaplnil prstenec sloužící Kuatu jako dok a loděnice. Monumentálnost umělého prstrnce mi na okamžik vyrazila dech. Kolik lodí tu teď asi vzniká?

Žalobci odstartovali akci. Vzlétli a zaútočili na nepřipravenou loděnici. Jejich kreativita mě překvapila ve chvíli, kdy na místech, kde byli uchyceni, vybuchly nálože. Posádka Fontány to zřejmě pochopila jako útok z prstence. Loď zvedla štíty a začala pálit po nejbližší části prstence. Žalobci sotva unikli křížové palbě.

„Pokuste se ve vzdálenějších částech něco získat – informace, zbraně, vynálezy. Nemáme mnoho času!“ vzkázal jsem svým spolubojovníkům, zatímco jsem sám přistál v již vyprázdněném hangáru Fontány.

 

 

Loď byla liduprázdná. Zřejmě nejsou zajištěni na potřeby větší posádky…nebo většina skončila na Vaalu při útoku.

Cesta na velitelský můstek byla rychlá. Na odpor se mi postavili jen čtyři piráti a skupina zastaralých a notně zmatených bojových droidů. Slitování se nedočkali. Hnala mě pomsta.

 

 

Dveře na můstek byly uzavřené a jejich ovládací panel byl seškvařen střelou z blasteru nebo energetickou zbraní. Silou jsem dveřmi pohnul o kus, ale bezpečnostní zámky je sevřely rychleji než čelisti kočky nexu. Začal jsem se soustředit, nahlížel jsem pod vrstvy oceli, dokud jsem TO neobjevil. Samotný mechanismus bezpečnostních zámků jsem měl jako na dlani. Začal jsem mechanismus Silou drtit, dokud se nerozsypal. Dveře s cvaknutím povolily, mohl jsem je rozevřít bez potíží. Rozžal jsem Brix a vešel. Odklonit střelu z blasteru nebyl problém stejně jako sprovodit ze světa jeho původce. Jednoho po druhém jsem likvidoval Milovy přívržence a členy jeho ochranky. Mladý Hutt podcenil svou bezpečnost. Řval rozkazy, ale už neměl na koho.

Milova hlava se skutálela na zem.

Loď. Zmocnili jsme se lodi! Křičel mi hlas v hlavě. Touha po pomstě odezněla a já mohl sledovat boj stíhaček Aliance a Zeleného slunce.

„Žalobci, okamžitě se vraťte… na palubu Fontány. Nechám vám otevřený hangár 3. Loď je naše,“ oznámil jsem tu radostnou situaci přátelům. V odpověď se ozval jásot. „Pospěšte si ale, než jim to dojde.

 

 

Než se nalodili všichni Žalobci, měl jsem dost času na to, abych křižník prověřil. Zjistil jsem, že je na palubě stále více než stovka forem života, přičemž asi třicet bylo v malé místnosti ve skladu.

Musel jsem převést většinu energie do štítů a zbraní, když se vynořilo z hyperprostoru několik lodí Aliance, které na Fontánu začaly okamžitě útočit. Naštěstí jsem na Žalobce nemusel čekat dlouho a mohl jsem vyrazit na ústup. Stíhačky Zeleného slunce marně kroužily u zavřených hangárů. Fontána se ztratila v rozmazané lince nesvětelné rychlosti. Bude v nich hlodat nevraživost k Zelenému slunci.

 

 

„Musíme loď zabezpečit, než ji dovedeme k Vaalu,“ navrhl Aagin'cros, twi'lecký Žalobce.

Přikývl jsem a upravil kurz letu. „Půjdu se podívat do toho skladiště. Tuším, že by tam mohli být zajatci. Tolik ozvěn najednou nebude nic normálního. Gaare, Sorhewin, vy si vezměte tyhle sektory. Vaxlone, Azanyn a Mallu, vy jděte sem,“ ukázal jsem oběma skupinám oblasti k prozkoumání. „Asi to bude jen servisní personál, ale nemohou se nám tu motat. Naložte s nimi dle uvážení. Vy ostatní se rozdělte. Drilliano, blokuj veškerou komunikaci z lodi ven a podívej se do záznamů, jestli tu nejsou štěnice, aktivní droidi a další verbež. Vše deaktivuj nebo odstraň.“

Každý se chopil své povinnosti a bez mrknutí oka. Bylo jasné, že svůj díl splní v nejlepší možné míře.

Ve skladišti se stále drželo kolem třiceti bytostí, přičemž se v menším okruhu kolem motalo přibližně pět dalších, tušil jsem, že strážných.

 

 

Mé očekávání se potvrdilo. Pět strážných ozbrojených středně těžkými blastery mě uvítalo zuřivou palbou. Ukryl jsem se za traverzu vystupující ze stěny. Za pálícím oddílem stál nehybně droid minimálně o hlavu vyšší než člověk.

Dařilo se mi pozvolna odrážet střely. Jeden střelec po druhém se klátil k zemi, až zůstal stát pouze droid. Stále nehybně a chladně.

Třeba je mimo provoz, pomyslel jsem si v naději a vyrazil jsem k těžkým vratům.

Kovový hlas mě zastavil. „Stát. Předlož pověření,“ zahřímala kovová hlava a otočila se mým směrem. Hlavu následovalo tělo. „Pověření,“ zopakoval droid. „Pověření, hned,“ dal mi ještě jednu možnost.

Brixem jsem jej chtěl umlčet, ale mou čepel zarazila čepel bílá. Ale, jednotka IG. Proč jsem si toho nevšiml? Tohle bude zábava.

Droid se pokusil o první výpad. Odrazil jsem jej a dal se do protiútoku. Úder shora droid vykryl znamenitě. Ten by se Rejadovi líbil. Zkusím ho nezničit… moc.

Protivník couvl a okamžitě bodl směrem k mému břichu. Uhnul jsem stranou a schytal zásah do boku.

Zavrčel jsem: „Konec zábavy!“ Silou jsem odstrčil droida a mrštil jím o stěnu. Drtil jsem jej, až mu praskal svrchní krunýř. Jednou ranou jsem mu oddělil hlavu od těla.

Cesta byla konečně volná. S nadějí, že osvobodím zajatce, jsem nahlédl špehýrkou, abych věděl, koho osvobozuji.

Neviděl jsem nikoho, jen chlupatou haldu pohybujících se svalů.

„Lothalští vlci!“ vyjekl jsem.

 

 

Fontána naložená vlky se blížila k Vaalu. Většina posádky se bez odporu vzdala. Servisní technici neměli nejmenší zájem na tom být popraveni světelnými meči. Těch několik, kteří vzdorovali, našlo svůj klid.

„Lorde Ollpheiste, tohle byste měl vidět,“ zavolala mě Drilliana k monitoru jednoho z velitelských počítačů. Ukázala prstem na složku D'Qar – projekt Meč zvratu. „Je to rozšifrované, pane. Ještě jsem to neotevírala. Myslela jsem, že byste měl sám.“

Přikývl jsem v poděkování a začetl se do souborů. Ani v nejmenším se mi nelíbilo, co jsem objevil.

Takže Rinir mi lhal! Palatius lhal všem!

 

...

 

„Co uděláme s těmi vlky?“ ptal se T'ek. „Vrátíme je na Lothal?“

„Můžeme to zkusit. Ale aby to nedopadlo jako na Ketu,“ upozornil Rejad na svou malou prohru v bitvě s jednotkami droidů na pouštích Ketu.

K večeru se vyprávělo u velkého ohně jako obvykle. Žalobci vychvalovali akci nad Kuatem, kdežto Rejadova a T'ekova jednotka vzpomínala na hrdinskou smrt některých svých druhů.

„Děje se něco, bratře?“ oslovil mě výjimečně veselý Rejad. „Dnes jsi nějak zamlklý.“

„Viděl jsem na Fontáně alianční složku týkající se D'Qaru. Já umírám.“

 

Autor Ravena Lupus, 09.06.2019
Přečteno 28x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.4 | Facebook, Twitter