Rav Ollpheist: Loth A Rakata

Anotace: ...

…

 

„Nemohou tu zůstat. Nebylo by to přirozené,“ vysvětloval jsem T'ekovi, proč nemůžeme lothalské vlky držet v zajetí a cvičit. „Nejsou jako jiná zvířata. Jsou to strážci Světlé strany a s námi by jim rozhodně nebylo dobře.“

T'ek přikývl a zabručel. Nebyl jsem si jist, zda souhlasně či nakvašeně.

„Loď je bezpečně odstřižená od sítí Aliance i Zeleného slunce. Opravy budou do pár hodin hotové,“ hlásil stav Vrokar.

„Dobře. Připrav mi jednu menší loď navíc a do Fontány vyber základní posádku. Víc jak dvacet členů nechci. Vrátím vlky domů a pošlu loď zpátky.“

„Nevrátíš se?“ znepokojil se Rejad. Postavil se mezi mě a velký oheň. „Jde o tu věc?“ poukázal na mou blížící se smrt.

„Ano, musím na D'Qar.“

Skupina lovců zrovna táhnula půlku vaalského býka, aby ji mohli předhodit šelmám. Shodli jsme se, že bude nejlepší, když ho nebude kmit nikdo napojený na Sílu. Naše spojení s Temnou stranou by mohlo nadělat mnoho škody.

„Vlci budou nažraní. Za soumraku odlétáme.“

 

…

 

Technici dokázali s Fontánou divy. Polorozpadlou kocábku dokázali v našich polních podmínkách nejen opravit, ale i vylepšit a vyzdobit. Na trup vyobrazili lebku mythosaura a po bocích ozdobili loď svými rodovými insigniemi. Nemohl jsem jim upřít hrdost a kreativitu, jen mě trochu zamrazil pocit, že si loď přisvojili Mandaloriané. Tu myšlenku jsem hned zapudil.

Vaal se vzdaloval z dohledu a hvězdy kolem se změnily v letmé šmouhy. Přenechal jsem velení lodi na zbytek cesty muži v rudozlaté archaické zbroji. Nikdo mu neřekl jinak než Blonďák, ač mu jeho pětapadesátiletou pleš nezdobil jediný vlas. Byl to dobrý válečník, taktik a pilot, který se už několikrát prokázal svým zápalem pro naši věc.

Sám jsem se odebral meditovat. Musel jsem si utřídit myšlenky a promyslet si, jak naložím s blížícím se koncem života.

 

…

 

Zvláštní pocit mě vytrhl z rozjímání. Chvění v Síle. Vlci?

Vyrazil jsem za zdrojem svého znepokojení. Procházel jsem chodbami mlčící lodi a pociťoval gradující neklid. Poslední stovky metrů od velkých vrat mě od cesty odrazovaly. Pokusil jsem se zahalit Sílu v sobě, abych vlky nepodráždil. Když jsem došel k vratům, slyšel jsem zvířecí vrčení, bručení podobné T'ekovu a kňučení.

Na displeji zobrazujícím dění uvnitř jsem viděl něco nepochopitelného. Celá smečka stála kolem nedospělého vlka a nenechala ho uniknout.

Jednou ho velký samec kousl do ocasu, jindy ho jiný vlk sekl tlapou po čenichu. Nechápal jsem to, ale věděl jsem, že to tak nemohu nechat.

Svlékl jsem závoj zastírání Síly a rozrazil vrata. „Dost!“ křikl jsem na smečku. Okamžitě jsem strhl jejich pozornost na sebe. Mládě se přikrčilo a namáčknulo se na stěnu do stínu.

„Co je to?“ ozývali se vlci.

„Není to čisté, není to naše.“

„Je to temné a je to i světlé.“

„Sežereme to.“

„Je to jako mnohé dohromady.“

„Nedožije to dalšího léta, musíme to sežrat.“

„Je to… je to jako on,“ řekl alfasamec, největší ze všech, a hlavou ukázal na vlčího výrostka krčícího se v koutě.

„Toho mladého necháte nepokoji, nebo na Lothal nedoletíte!“ rozohnil jsem se a pro jistotu sevřel tělo Brixu. Mladý vlk při mých slovech našpicoval uši a ocas, dříve stažený mezi přikrčenýma nohama, srovnal s linií hřbetu. Začal se pomalu blížit ke mně.

Vlci se přikrčili a naježili. Z vyceněných tesáků jim kapaly sliny. Alfa byl připraven v okamžiku vydat povel, aby mě smečka rozcupovala na kusy. V dlani jsem začal převalovat blesky a občas jsem jeden vyslal před sebe do podlahy, abych si odvážnější šelmy držel od těla. „Nechci vám ublížit. Chci vás jenom dostat domů – na Lothal. Toho mladého už nechte napokoji a nevrátím se.“

„Není jako my,“ zavrčel alfa. Z tlamy mu odkápla další slina. Oči mu zářily modravou zuřivostí. „Je jako ty. Je nečistý. Nemůže zůstat se smečkou, jinak ji nakazí. Nejsme násilní, ale máme zásady.“

Mladý se protáhl až dopředu. Viděl jsem, že jeho oči jsou jiné než oči ostatních. Zíral na mě a lhal bych, kdybych popíral, že se mi snažil dostat do mysli. Pustil jsem ho jako jediného blíž k sobě.

Postavil se mezi mě a ostatní vlky. Jeho srst zrcadlila moje blesky jako naleštěná zbroj. „Jestli to necítíš, jsi blázen,“ štěkl nedospělec. „V jeho žilách koluje i naše krev a v jeho mysli je také světlo. On nese harmonii a soulad na svých bedrech.“

„Všechno cítím a vím,“ napřímil se alfa, „ale on není vlk a není bojovníkem Světlé strany jako my. Nesmí s námi zůstat. Stejně jako ty!“ zavrčel a útočně vyskočil. Čelisti mířily k hrdlu mladého.

Silou jsem alfu odmrštil. „Už toho bylo dost. Kdysi jsem četl o moudrosti lothalských vlků a vzhlížel jsem k vám, ale když tě vidím, chci zapomenout na vše dobré, co jsem se o vás naučil! Na Lothalu vás vyložím a nechám vám svobodu. Víc pro vás nehnu ani brvou,“ zavrčel jsem na smečku. „A ty,“ ukázal jsem na adolescenta, „můžeš odejít se mnou, jestli chceš.“ Vlk na nic nečekal a přihnal se mi k nohám. Ač byl ještě nedospělý, byly jeho uši v úrovni mého pasu a tlapy měl mohutné jako Wulfi.

Když jsme odcházeli, otíral se mi čumákem o nohavici. „Nejsou všichni takoví, jenom… smečka následuje alfu.“

„Chápu. Jak se jmenuješ?“

„Rogur, pane.“

„Rogure, proč tě mezi sebou nechtějí?“ vyzvídal jsem, ačkoliv jsem tušil, jaká bude odpověď.

„Říkají, že mám v sobě temnotu. Někdy se narodí taková vlčata, to se ví, ale jsou hned utracena alfou, aby nenakazila smečku. Mě bránila moje matka. V boji o můj život porazila i alfu a ten jí musel slíbit, že se mi nic nestane.“

„Kde je? Proč tě nebránila? Zůstala na Lothalu?“ zajímal jsem se a přitom si dělal obrázek o vlčí společnosti.

„Ti lovci ji zabili. Nemám už nikoho.“ Na chvíli se odmlčel. „Ale tobě teď dlužím za svůj život. Musím se ti odvděčit, že jsi mě zachránil. Budu ti věrně sloužit.“

„Nepotřebuji sluhu, jen…“ vzpomínka na strilly se mi zaryla do srdce, Rogur to zřejmě poznal a opět se mi otřel tlamou o nohavici.

Reflexivně jsem ho poškrábal na hlavě. „Potřebuji přítele s více jak dvěma nohama.“

„Já zase s méně než se čtyřmi tlapami,“ odpověděl vlk.

 

…

 

Lothal nebyl na první pohled tou planetou, o níž jsem kdysi čítával. Horská pásma byla poseta solárními panely, mokřady byly vysušeny a na jejich místech se rozkládaly průmyslové komplexy.

Nemohl jsem pochopit, kde a jak místní vlci žijí, ale nepříslušelo mi soudit jejich způsoby. Možná proto jsou tak fanatičtí.

„Lothal je nezávislý, požádejte o povolení k přistání,“ zavelel Blonďák a spojovatel jeho slova změnil v čin.

„Ptají se na důvod, pane. Mám jim říct pravdu?“ podíval se tázavě spojovatel na Blonďáka, ten se podíval na mě. Přikývl jsem a nechal si rovnou vyjednat audienci u nejvyššího možného představitele vlády planety.

„Prý SÁM ŘEDITEL projevil zájem setkat se s velením posádky, pane“ hlásil spojovatel dění v komunikátoru.

„Připravte mi mou loď a začněte s vykládkou,“ řekl jsem Blonďákovi a vyrazil na ubikaci vyzvednout Rogura. Měl první možnost se mnou cestovat a dělat mi společnost.

 

…

 

Věž z kovu a ze skla se tyčila nad krychlemi továren a výrobních hal. Přistál jsem na jejím vrcholku, který sloužil pro takovéto účely. Alris Thal, ředitel Lothacorpu, jak se průmyslový monopol jmenoval, mě přivítal v čele zástupu akcionářů a ochranky. Po uvítací ceremonii mě odvedl do své zhýrale obří pracovny.

„Lothal se hodně změnil od dob starých časů Republiky,“ začal jsem zvědavě.

„Ano,“ odpověděl Thal a nalil si do široké sklenky zlatavý alkohol. Zakroužil jím, přičichl a vypil jej. „Časy se mění a Lothal se musel přizpůsobit. Moji předkové to tu vybudovali s vizí velkého výdělku. Neviděli, co páchají na prostředí.“

Rogur mi seděl u nohou, cítil jsem jeho ambivalentní pocity.

Thal na vlka ukázal: „To oni jsou ten důvod, proč nenávidím minulost vlastního rodu. Rozpínali jsme se tu tolik generací a úplně jsme zapomněli na prostředí, které bylo Lothalu natolik vlastní. Proto jsem s vámi chtěl mluvit, Lorde Ollpheiste. Chtěl jsem vám osobně poděkovat, že jste smečku vrátil domů. Každý vlk je naším národním pokladem.“

„To vás šlechtí, že hodláte napravit hříchy minulosti.“

„Kdyby jenom to,“ nalil si druhou sklenku a posadil se do širokého křesla za psací stůl, „hodlám minulost vrátit. Už jsem investoval nemalé jmění do přesouvání výroby na orbitu a do opětovného zalesňování a rekultivace. Za mého života už se asi nestane, abych viděl výsledky své práce, ale další generace už budou dýchat čistší vzduch.“

„To je sice moc hezké, ale proč mi to vyprávíte, řediteli?“

„Protože,“ při pohledu na Rogura se na chvíli odmlčel. „Protože vy máte také vizi. Aliance nás dnes a denně terorizuje cly a poplatky při obchodech na svém území. Jsem neustále popichován k tomu, abych Lothal připojil k Alianci a odevzdal jejímu vedení veškeré prostředky. To by byla dokonalá ekonomická a ekologická sebevražda.“

„Aliance by Lothal zničila během několika měsíců,“ přitakal jsem.

„Chápete správně. Musím chránit svůj lid a svou planetu. Možná bychom se mohli domluvit na jisté spolupráci,“ navrhl ředitel Thal a otevřel tlustou účetní knihu.

 

…

 

Vyjednávání skryté spolupráce s Lothalem mi zvedlo náladu. Čím víc se ale blížil D'Qar, tím víc moje nervozita rostla.

Rogur zřejmě mé rozpoložení vycítil a mlčky se přikradl a olízl mi hřbet ruky. „Svoje odpovědi jistě nalezneš,“ řekl klidně.

„Kéž bys věděl. Tolikrát jsem v boji čelil smrti. Vysmíval jsem se jejím léčkám… a teď si pro mě jde. Cítím, jak natahuje prsty.“

„Umíráš?“ zakňučel vlk a stáhl ocas mezi zadní nohy.

„Ano. Nemám mnoho času. Již jednou jsem kráčel smrti vstříc vinou špatné kombinace genů, z nichž jsem vzešel. Tehdy mi s tím údajně mělo pomoci sérum držené Řádem. Když jsme zajali Fontánu, byla v jejích archivech zmínka o tom, že šlo jen o dočasnou léčbu. Pokud nenajdu způsob, jak získat další sérum nebo neodhalím genovou chybu, bude mí zbývat tak rok, možná o nějaký měsíc více.“

 

…

 

D'Qar mě vítal svým nudným klidem. Laboratoře byly pro Alianci díky svému nejvyššímu utajení neznámé a nevyhledané. Procházel jsem se notoricky známými chodbami, které místy vyplňovaly kosti těch, kteří se nám kdysi postavili na odpor. Rogur se se zaujetím rozhlížel po komplexu a často se stalo, že zavětřil a vydal se hledat stopu. Po nějaké době se vždy objevil.

„To je ono,“ řekl jsem mu, když jsem sfoukl prach z monitoru. „Tohle je centrální počítač celého komplexu.“ Zasedl jsem ke klávesnici a zadal skoro zapomenuté přístupové údaje.

 

SUBJEKT VYKAZUJE ZNÁMKY RYCHLÉ REGENERACE A DOBROU POJIVOST ČLÁNKŮ.

 

Když je dobrá pojivost, kde je problém?

 

V RÁMCI ZACHOVÁNÍ POSLUŠNOSTI APLIKOVÁN DODATEČNÝ GEN.

BUNĚČNÝ ROZPAD STIMULOVÁN.

NÁPRAVOVÉ SÉRUM NUTNÉ KAŽDÝCH PĚT LET, JINAK HROZÍ NEZVRATNÉ POŠKOZENÍ.

 

To všechno vím, kde je ale to sérum?

 

Z DŮVODU ZABEZPEČENÍ VZORKY ODESLÁNY K VÝROBĚ NA KUAT.

 

„Kuat!“ vykřikl jsem, až se Rogur probral z dřímoty a začal se zmateně rozhlížet. „Zatraceně! To není dobré. To vůbec není dobré.“

Vlk si přečetl věty na monitoru. „Co se děje?“

„Vše se má tak, že se moje buňky začnou pomalu rozpadat. Otrava krve se roznese po celém těle. Pak se začnou rozpadat i orgány. Moje tělo pomalu pozře samo sebe. Nebude to hezké a rozhodně to nebude příjemné,“ zasmušil jsem se.

Rogur svěsil hlavu a olízl mi ruku. „To sérum bylo na Kuatu? V doku? Ten byl ale z Fontány bombardován.“

„Určitě je zničené. Na destrukci jsem si dal záležet.“

„Co teď?“ ptal se vlk.

„Teď už musím jenom čekat na konec. Pomalu vyčkávat, až se začnu vytrácet.“ Hlavou mi najednou probleskly záběry ze života. V mysli mi utkvěla Rejadova maska… a její podoba… a to, co se kdysi stalo. Na Rejadovu masku se přitavila maska Darth Nihila. Nihil se přeci odprostil od těla. To je to řešení! „Ano! Vykřikl jsem. „Nihil se zbavil těla a ponechal si svou specifickou formu! Musím zjistit, jestli se někde neprovádělo pozorování podobného jevu. Rogure, já budu žít!“

„Myslíš, že něco takového existuje?“ znejistil vlk. „Tohle je temná magie. Možná jedna z nejtemnějších. To, o čem mluvíš, může zničit světy.“

Naznačil jsem úsměv, abych Rogura uklidnil. „Nejsem z těch, kteří by s vidinou vlastního prospěchu uškodil nevinným.“

„Slyšel jsem o jednom místě, které se stalo na nějaký čas sídlem Temných Jediů. Matka mě tím slovem strašila jako malé štěně. Ta planeta se jmenovala Lehon. Prý se tam velcí temní čarodějové učili na Rakaťanech, na svých otrocích, jak odloučit duši od těla. Říká se, že mnozí Temní opustili svá těla trvale. Jako opar, oblak kdysi moudré mysli se staletí potloukali po povrchu planety. Je to jen pohádka na strašení malých štěňat… ale je to stopa.“ Trochu se otřásl, když mluvil o strašení štěňat. Zřejmě se v dětství skutečně bál neznámých beztělých čarodějů.

„Lehon.,“ zamyslel jsem se. Jméno mi vystupovalo v mysli jako jiskra v temné noci. Zasedl jsem k počítači a nalezl odpověď na své nevyřčené otázky. „Ach ano, dnes se Lehonu říká Rakata Prime. Planeta je dlouho a z neznámých důvodů neobydlená. Veškeré pokusy o kolonizaci vždy skončily nezdarem,“ citoval jsem záznamy z archivu.

„Takže letíme dál?“ našpicoval uši vlk.

„Takže letíme dál.“

 

…

 

Lehon se vybarvil svou modrozelenou září. Měl jsem pocit, že tepe životem, že je jako nějaké neklidné srdce.

Skenery neodhalily žádné formy života. Pouhým okem byla vidět mohutná vegetace a vodní toky.

Přistáli jsme na okraji džungle. Již od vstupu do atmosféry jsem pociťoval zvláštní chvění v Síle. Že by to byl otisk těch dávných Temných?

Rogur se na planetě necítil dobře, takže zůstal zavřený v lodi. Já postupoval džunglí. Proudy Síly mě vedly stále hlouběji. Zdálo se mi, že mě sledují tisíce očí, ale nikoho jsem neviděl. Znervózňovalo mě všudypřítomné ticho. Moje kroky se rozléhaly na kilometry daleko a šustění listí se mi zařezávalo do uší jako žiletky do ovoce.

Po nekonečných chvílích jsem konečně nalezl zdroj svého neklidu. Hluboko v pralese se nad okolní vegetaci tyčila stupňovitá pyramida z masivních kamenných kvádrů. Na jejím povrchu se leskly zvláštní znaky. Kdyby tu byl Rejad, určitě by se je pokoušel rozluštit. Někdy sem bude muset přiletět také.

Dotkl jsem se vstupní brány. Symboly na ní zazářily a brána se s praskotem dřeva otevřela. Vyvanul na mě roky nevětraný, zatuchlý vzduch. I bez pochodní byla tma prostupná. Ze stropu vycházela zvláštní nazelenalá záře, která oživovala kresby na stěnách. Jak jsem postupoval chodbou, viděl jsem vyobrazené příběhy o příletu Temných a o jejich svržení rakatské vlády. Viděl jsem období prosperity a úpadku. Dokonce jsem viděl i první záznamy o experimentech na domorodcích, které byly oslavovány celou civilizací. Možná, že nakonec nebyli zkázou pro Lehon Temní.

Poslední obraz, který jsem uviděl, zobrazoval muže v róbách zahalené chvějící se aurou. Poté už na stěnách žádné obrazy nebyly.

V samotném srdci pyramidy jsem nenalezl nic. Čekal jsem, možná trochu naivně, nějaké letopisy, datapady nebo alespoň kostry, hrobky a sarkofágy. Místo toho jsem zíral na kamenný oltář. Zklamaně jsem se na něj posadil. Klepeta smrti se stále přibližovala a poslední naděje zmizela jako plamen sfouknuté svíčky.

Cítil jsem zklamání a bol, ale cítil jsem i úlevu. Věděl jsem, že víc jsem prozatím udělat nemohl a že jsem vynaložil pro boj veškeré úsilí. Má mysl se po dlouhé době uklidnila.

„Další,“ ozvalo se najednou někde vzadu v mé mysli.

„Hledá.“

„Přijde.“

Hlasy se množily a z jednotlivých slov a vět se záhy stával nesrozumitelný hlahol. Počet hlasů se stále zvyšoval a brzy se situace stávala stěží snesitelnou. Měl jsem pocit, že mi vybuchne hlava. Rozběhl jsem se chodbami ven z pyramidy, abych hlasy setřásl. Venku mě čekal pouze zásah dalšími a dalšími shluky hlasů.

Jsou tu! Jsou tady všude. Takhle se nic nedozvím. Probíhal jsem džunglí opačným směrem, než kterým jsem se prodíral k pyramidě. Nedbal jsem na škrábance od trnitých keřů, věděl jsem, že musím uniknout nesmrtelným hlasům.

Rugur podřimoval, když jsem vtrl do lodi. „Jsou tady, že ano? Slyším hlasy, ale nikoho nevidím.“

Neodpověděl jsem, jen jsem nastartoval loď a vydal se z dosahu hlasů. V atmosféře již většina utichla, ale některé byly neodbytné i na vysoké orbitě. Nebyly artikulované, ale podvědomě jsem jim rozuměl.

„Budu muset na nějakou chvíli meditovat, Rogure,“ varoval jsem svého vlčího společníka.

„Chápu, také to slyším, ale cítím, že je to rozhovor pro tebe.“

Utlumil jsem v kokpitu podporu života. Rogura jsem zajistil bezpečně v zadní části stíhačky. Měl mít dostatek vzduchu i správnou teplotu, aby měl pohodlí po dobu mého rozjímání.

Ponořil jsem se do myšlenek. Hlas se začínal vyjasňovat, čím hlouběji jsem byl ponořen do nevědomí.

„Kdo jsi a proč jsi mě tak vytrvale sledoval?“

„Jsem Diguv Soen, jako poslední jsem vládl Lehonu, než jsme všichni opustili svá těla,“ odpověděl klidně, skoro strojově.

„Takže je to opravdu tak? Přišli jste na to, jak přežít bez fyzického těla?“

„Nejen to,“ odpověděl. Jeho hlas konečně ukázal emoce. „My se nezbavili těl, my je můžeme kdykoliv zhmotnit. Neznáme nemoci, smrt nebo únavu, dokud jsme nehmotní. Přečetl jsem si tvou mysl. Vím, co hledáš a mohu ti pomoci výměnou za to, že zachováš naše utajení.“

„Nikdo, kdo by o vás neměl vědět, se nic nedozví.“

„Až se vrátíš, ukážu ti vše potřebné,“ zaznívalo zvláštně z dálky.

Otevřel jsem oči a instinktivně se dotkl normalizace podpory života. „Až se vrátím odkud?“ vykřikl jsem. Protřel jsem si oči. Na druhé straně kokpitu ubíhaly čáry hyperprostoru. Vpustil jsem dovnitř Rogura, ale ten byl stejně zmatený jako já. Zapátral jsem myslí a poznal v blízkosti Rejada a Oqixe. Museli mě zachytit a teď mě táhnou pryč.

„Proč jste mě odtrhli?“ křikl jsem do vysílačky. Až později mi došlo, že nemohli tušit, co provedli.

Záhy se ozval zmatený Rejadův hlas: „Odtrhli? Mysleli jsme, že se ti něco stalo, vezeme tě na Vaal.“

Spolkl jsem své rozhořčení a mumlal si nadávky jen pro sebe pod vousy. Přeci jen jsem jim jejich starost nemohl vyčítat. Nikdo nevěděl, co se se mnou stalo a co zrovna dělám.

Rejad se nenechal odbýt bez odpovědi: „Vysvětlíš mi, odkud přesně jsme tě to podle tebe odtrhli?“

„Povedlo se mi se s nimi spojit,“ zvolal jsem radostně.

 

...