ZE ZÁPISKŮ EVROPANA

Anotace: Jedna z možných budoucností.

Můj dědeček, bývalý universitní profesor, mi před odjezdem věnoval sice špinavý a ohmataný, leč nepopsaný linkovaný školní sešit, a kousek „obyčejné“ tužky, všechno to jsou převelice vzácné věci, které ho musely stát spoustu kožešin, vajec, mléka a sušených hub. Předal mi je s přáním, abych si vedl deník nebo prostě jen zapisoval, co mne cestou a pak v novém domově napadne. Já a moje sestra totiž patříme k těm, kdo měli štěstí na vzdělané prarodiče, kteří je naučili nejen číst a psát, nýbrž jim předali i mnoho dalších znalostí z oblasti matematiky, přírodovědy, zeměpisu, historie aj. Proto vím, že Evropa bývala kdysi kvetoucím kontinentem, šťastným místem, k němuž vzhlížel celý svět. Skládala se z mnoha států různé velikosti, sdružených v Evropské unii s jednotnou politikou a měnou. Postupem času se však v některých menších státech dostali k moci diktátoři, již občanům namluvili, že je Unie jen omezuje, vysává a zneužívá. Dosáhli pak vystoupení z EU, opevnili se ve svých izolovaných státečcích a v podstatě si tam dělali, co chtěli, bez dohledu tzv. „byrokratů z Bruselu“. Jejich špatný příklad ovlivnil další a další země a netrvalo dlouho a Evropa se zmítala v bouři lokálních konfliktů a občanských válek. Během pouhého půlstoletí jsme se vrátili zpátky do středověku. Evropa je rozdrobena na stovky zejména městských, dobře opevněných autonomních útvarů s takřka feudálním zřízením. Venkov je ponechán napospas loupeživým hordám a mafiím obchodníků se zbraněmi, drogami, bílým masem a lidskými orgány, proti nimž se obyvatelstvo spojilo do kmenů a rodinných klanů. Oficiální vzdělání neexistuje, všechny školy byly dávno zrušeny. Mnoho lidí se obrátilo k Bohu jako jediné jistotě a spáse. Co si člověk nevypěstuje, neuloví nebo nesmění, to nemá. Vlny teroru, hladomoru a nakažlivých chorob decimují obyvatelstvo. Kdo může, ten prchá do zaslíbené země, to jest do některého z afrických států. Podobně jsou na tom prý i Severoameričané, houfně mířící do jižní a latinské Ameriky, a Australané, toužící po azylu v Asii a Indonésii.
Poté, co lupiči, vybavení egyptskými terénními automobily a etiopskými samopaly, už poněkolikáté vyplenili a zpustošili naši vesnici, přičemž jako pokaždé několik lidí zabili a pár dalších unesli (ztrácely se především ženy a děti a dotyčné už nikdy nikdo nespatřil), se tatínek s dědečkem rozhodli, že v nebezpečných Těšínských Beskydech déle nezůstaneme. Netuším, kde sehnali oněch astronomických 60 000 dinárů, požadovaných převaděči za šest lidí bez ohledu na věk a příbuzenské svazky, ale v půli dubna, když konečně roztál sníh v Jablunkovském průsmyku, jsme se, dědeček, babička, tatínek, maminka, sestra a já, sbalili a vydali na jih.
Putovali jsme celý měsíc, hlavně v noci, abychom se vyhnuli všemožným nástrahám, nebezpečenstvím a nežádoucí pozornosti. Nejhorší to bylo na rovinatém území bývalého Maďarska, kde se nebylo kam ukrýt. Dvakrát po nás stříleli, když však dědeček s tatínkem palbu opětovali, lapkové, mající nejspíše zálusk na naše osly se zásobami, se stáhli a dali nám pokoj.
Vypluli jsme 14. května roku 2099 z řeckého Pirea a po týdnu nepředstavitelných útrap konečně přistáli u břehů Libye. Málokterá rodina zůstala kompletní, mnoho lidí plavbu na našem primitivním voru, sestaveném především z plastových sudů, kanystrů a PET lahví, nepřežilo. Ještě v Egejském moři nás zastihla prudká bouře, při níž jsme se málem potopili. V přístavu Rethymno na Krétě nám nedovolili zakotvit, ačkoli jsme požadovali jen trochu jídla a nějaké léky pro děti, trpící hladem, vyčerpáním a mořskou nemocí. Důsledkem tohoto nelidského přístupu zejména malé děti umíraly po desítkách a srdceryvný pláč matek nás provázel po celou cestu Středozemním mořem. Naší rodiny se však stále drželo štěstí a svou roli jistě hrálo i to, že mně je už patnáct a sestře jen o rok méně, takže něco vydržíme. I naši rodiče a prarodiče snášeli všechny strasti velice statečně a vždy měli pro nás i ostatní uprchlíky povzbudivé slovo. Když nás za Krétou zastihlo bezvětří, provázené mučivým horkem, dědeček těm, co byli ochotni naslouchat, vyprávěl o antické filosofii, zvláště o trojici největších mudrců Sókratovi, Platónovi a Aristotelovi. Nejednomu pasažéru tyto přednášky umožnily povznést se nad starosti všedního dne a možná i přežít.
V libyjském přístavu Al-Bayda nás žádné vřelé přivítání nečekalo, což ovšem nikoho nepřekvapilo; bylo nám známo, jak se nejen Libye, ale celá Afrika vůbec staví k imigrantům z Evropy. Kvóty se každým rokem snižují a některé státy jako třeba Somálsko, Rwanda, Mosambik nebo Angola už nepřijímají Evropany vůbec. Libye a hlavně Niger, kam jsme měli namířeno, naštěstí dosud ještě patří k zemím, kde jsou u moci strany a politici se sociálním programem a cítěním, bez nesmyslných předsudků. Samozřejmě ale už i zde lze pozorovat ochladnutí obyvatelstva vůči nám, zaviněné především demagogy, přisuzujícími běžencům každou špatnost, svalujícími na ně vinu za každý zločin a obviňujícími je z toho, že místním berou práci. I zde už vznikla silná strana, horující za etnicky čistý Niger (nejpočetnější jsou tu černí Hausové, pro něž jsme odpadem nejen my, nýbrž třeba i Tuaregové, přestože jejichž menšina obývá nigerské území už od sedmého století) a vyzývající k obraně afrických tradic. Snadno ovlivnitelní občané v některých nigerských městech založili už i první buňky domobrany, která našincům velice znepříjemňuje život. Značný vliv tam získává také iniciativa Stop křesťanství, mající ve znaku přeškrtnutý kříž. Její signatáři a sympatizanti brojí proti výstavbě křesťanských kostelů, klášterů, kapliček, křížových cest, božích muk a dalších sakrálních staveb, napadají mše, poutě a jiná shromáždění křesťanů a poukazují na údajně nenávistnou podstatu křesťanské ideologie; na podporu tohoto tvrzení vytrhávají ze souvislostí jen to, co se jim hodí do krámu: hrůzy křižáckých výprav a inkvizice, kšeftování s odpustky, čarodějnické procesy, pálení knih, chamtivost a pedofili kněžstva...
Olej do ohně usilovně přilévá též rapová hudební skupina Hukm neboli Rozsudek, jejíž písničky, opěvující vlast a národ a otevřeně a beztrestně hlásající nadřazenost černé a méněcennost a zdegenerovanost bílé rasy, mají prostí Hausové ve značné oblibě. Mezi hity, přesahující státní hranice, patří skladba Kostel, podněcující k útokům na křesťany a přistěhovalce z Evropy obecně.
Navíc se v Nigeru, jenž jsme si zvolili za nový domov, schyluje k presidentským volbám a jeden z uchazečů o tuto funkci vsadil na protievropskou kartu. Na obřích billboardech kolem silnic slibuje, že se všemi silami zasadí o zastavení přílivu migrantů a jejich údajné snahy o pokřesťanštění Afriky. Bohužel právě tento populistický kandidát má největší preference a většina seriózních analýz a průzkumů veřejného mínění předpokládá jeho drtivé vítězství.
To vše jsem vypozoroval během tříměsíčního čekání na povolení k pobytu v uprchlickém táboře poblíž nigerského Niamey, kam nás bezprostředně po vylodění přetransportovali. Čas jsme jinak zabíjeli vylepšováním nesnesitelných podmínek, v táboře panujících.
Po uplynutí karantény nám bylo dovoleno nastěhovat se do malého, stísněného bytu na panelovém sídlišti na předměstí Niamey; sdílíme ho s dalšími dvěmi rodinami a nemáme ani potuchy, jak dlouho se zde budeme muset mačkat.
O chod domácnosti se starají hlavně maminka s babičkou, jelikož tatínek s dědečkem si našli práci pomocných dělníků na jakési stavbě, samozřejmě načerno a za pouhý dinár na den, za což se dá pořídit jen kilogram čirokové mouky, půl kilogramu rýže nebo čtvrtka chleba. Sestra a já jsme byli úřady přinuceni nastoupit do první třídy základní školy, přestože každý umíme hovořit i psát pěti jazyky a vědomosti a rozhled máme větší, než všichni zdejší učitelé dohromady, o spolužácích ani nemluvě.
Po vyučování vždy pospícháme rovnou domů, protože venku není pro našince bezpečno. Slovní i fyzické útoky nacionalistů a rasistů jsou tady na denním pořádku a není mezi námi přistěhovalci nikoho, kdo by se alespoň jednou nestal jejich terčem. Vyhnout se tomu nedá, neboť naše světlá kůže, žluté vlasy a modré oči, podle textu jedné z písní Rozsudku prý neomylné znaky podlidí, přitahují nežádoucí pozornost zvláště mladých muskulatních a agresivních černochů, majících potíže s vyjadřováním a s bídou se umějících podepsat. Je marné těmto zabedněným rádobyvlastencům vysvětlovat, že nejsme žádná tupá zvířata, určená k vybití.
Netrpělivě všichni čekáme na kladné rozhodnutí imigračního úřadu, které nám umožní přesídlit do Maradi nebo Zinderu, najít si tam dobrou práci, bydlení a přátele a prostě jen žít jako lidé, ctící místní zákony, předpisy, pravidla a zvyklosti. Nechceme přece tak mnoho, nebo snad ano?