Zánik planety GEA

Anotace: Text z liter. soutěže Andromeda-Halmochron-Plzeň (sci-fi, fantasy) - nyní též v internet. sborníku Halmochron tamtéž

Jednoho večera se v mém bytě objevil zvláštní člověk - alespoň tak vypadal. Nepřišel dveřmi ani oknem, prostě se zjevil, prošel zdí nebo se zhmotnil - co já vím. Zjevil se jako Ježíš Petrovi, když opouštěl své věřící v nouzi v Neronově Římě. Byl krásný a obklopovala jej jemná zlatá záře, odrážející se od jeho dlouhého modrého pláště, pod nímž se bělala jakási třpytivá kombinéza.
„Zdravím tě, sestro, která máš oči k vidění a uši k slyšení,“ pravil laskavě, leč s velkou důstojností. „Mé jméno je Paris a jsem poslední svého rodu. Přišel jsem vás varovat. Má planeta Gea zanikla před devíti tisíci lety a já jsem byl jediný, jenž v okamžiku katastrofy prošel světelnou branou do vašeho světa.“
„Vítám tě, bratře z Času,“ odpověděla jsem ve stejném duchu, „posaď se a pověz mi tedy něco o své planetě a její smrti.“
„Také my jsme kdysi byli lidstvem, a byli jsme přibližně na stejné úrovni vyspělosti jako vy,“ započal své vyprávění tajemný návštěvník. „Pak zemřela mezi námi láska a dobro a lidé se změnili v zombie bez srdcí a myšlenek. Byli stále bohatší a chudší zároveň, jejich těla a tváře byly sice dokonalé, avšak uvnitř prázdné. O budoucnost svého rodu a planety se nestarali, jen zpívali, křepčili a pářili se jako zvířata. Potom se začali vzájemně z malicherných příčin rvát a zabíjet. Nakonec propukla strašlivá válka, která zahubila je i celou planetu. Zčernala a zrudla jako zaschlá krev. “ Vyňal z horní části kombinézy plochý přístroj podobný tabletu a řekl: „Pohleď, jak vypadala naše planeta předtím.“
Na displeji se začaly střídat obrazy svěže zelených luk a lesů, bílých úhledných měst a růžové oblohy se stříbřitými oblaky. Krásné místo k životu. Poslední záběr již jeho autor nedokončil.
„A nikdo je nevaroval, jako ty se nyní pokoušíš zachránit nás?“ zeptala jsem se, když přístroj opět uschoval ve svém oděvu.
„I my jsme měli proroctví o Šelmě a konci našeho světa,“ pokračoval Paris. „Až světlo zhasne a nastane soumrak bohů, pak přijdu já, Urma, a budu panovat pod krvavou hvězdou nad živými a mrtvými na věky věků, tak zněla předpověď z posvátných knih.“
„Budeš se zde namáhat pravděpodobně marně,“ namítla jsem s trpkým úsměvem. „Kdo tě bude poslouchat? Jsi sám.“
„Ty jsi se mnou.“
„Mýlíš se. Kdo jsem já? Kdo mne bude poslouchat?“ opakovala jsem nepatrně změněnou otázku. „Kde je ten boj, v němž by bylo možno se utkat se zlem, které ovládlo Zemi? Mnozí se o to pokoušeli a pokoušejí - někteří byli zákeřně zavražděni, jiní se musejí skrývat, další zradili sami sebe a uctívají Šelmu. Ostatní mlčí a tančí jako ti u vás. Země - Gea - jak si je to podobné!“
„Pak i vaše civilizace zanikne, jako zmizela země Mu, Atlantida a všechny starověké říše.“
„Znáš kupodivu dobře naši historii,“ podotkla jsem. „Jak to?“
„Mé oči vidí minulost od počátku vesmíru, ale věci příští jen v hlavních obrysech. „Ještě máte možnost změnit svůj osud.“
„Zůstaň tedy, pomoz nám svým příkladem a osviť duši lidstva. Stejně se nemáš kam vrátit.“
„Nemohu ani jedno ani druhé,“ pravil se smutkem můj host. „Můj Čas mne volá. Země byla posledním zastavením na mé křížové cestě. Musíte sami dotvořit svou budoucnost. Co pro to učiníš ty?“
„Napíši o tvé návštěvě a tvém Slovu a budu doufat v Probuzení lidí,“ ujistila jsem jej vážně.
„Tak je to dobře,“ usmál se Paris a dotkl se rty mého čela. „Budu stále s tebou a ty mne uvidíš svým srdcem. Sbohem, Magdaleno.“
„Nejmenuji se Magdalena,“ řekla jsem, ač jsem věděla, co tím míní.
„To byl jen příměr,“ usmál se znovu Paris a bystře na mne pohlédl. „Buď zdráva. A pamatuj!“
Ozvalo se tiché melodické zatikání jako švehol usínajícího ptáka a světlý zjev zmizel tak náhle jako se objevil. Podívala jsem se na digitální hodiny na stolku; ukazovaly správně den a čas jako na Zemi, ale rok 11019.
Kde jsi teď, dobrý a krásný člověče či duchu? Tvé poselství si budu pamatovat navždy. Pamatujte i vy, abychom se nestali posledními svého lidského rodu.