Výlet do paralelna

Anotace: Příběh pojednává o trojici přátel snažící se vytvořit zařízení pro přechod do paralelní reality a o tom, co se během jejich pokusu stane a jak jejich experiment nakonec dopadne.

Děj i jména postav jsou pouze vymyšlená. Jakákoliv podobnost se skutečnými příběhy a souvislostmi je pouze náhodná.

Tento příběh bych chtěl věnovat někomu, na kom mi vždy záleželo a s kým už se nejspíš nikdy nesetkám.


Splněné sny a jejich důsledky

Bylo příjemné teplé odpoledne. Franta Dříč jel zrovna na kole z Modřanského sídliště, kde již několik let bydlel, po stezce podél řeky do centra Prahy, kde měl pak sraz se svými dlouholetými kamarády. Byla to příjemná cesta podél náplavky. Pak to vzal přes most a přes kampu na Malostranskou a nahoru na Hradčanskou, odkud se pak vezl z kopce dolu kolem kulaťáku a do ulice, kde měl spolu se svými dvěma kamarády klubovnu. Užíval si v průběhu cesty příjemný vzduch a jízdu na svém novém kole, které si nedávno pořídil a jaké si vždy přál. Jednalo se o jakousi moderní evoluci kdysidávné skládačky s oblým středovým rámem a miniaturními převody, takže stačilo třikrát šlápnout a letěl jak s větrem o závod. Nemusel hamtat jak večerníček a i přesto byl jel krokem stejně tak jako kdysi na jeho staré Esce, nebo jak se jeho dávná skládačka jmenovala. Také na svém novém kole provedl menší úpravu a to takovou, že použil pláště u kol s výraznějšími vzorky, které vypadaly jako z malého horáka a díky kterým mohl sjíždět se svým citybikem i menší terén a nebyl odkázán pouze na uhlazený asfaltový povrch. (To kdyby se náhodou rozhodl udělat si projížďku přes Zbraslav do Vraného, nebo na něm projet Brdy.

Netrvalo ani hodinku a už přijížděl k průjezdu ve staré zástavbě nacházející se poblíž Podbaby a kde na něho už čekali jeho dva věrní kamarádi Čenda a Tonda.

„Tak co ten náš dnešní experiment, jdem do toho?“

Pronesl Franta hned na úvod, jakmile se společně přivítali.

„Tak to je jasný kámo.“

Odvětil Čenda a odebrali se do své staré klubovny, která spíš víc připomínala dobový skautský institut a nebo nějakou stanici technických nadšenců z dob 80tých let. To podle toho starého elektronického vybavení, kde se daly najít opravdu raritní kousky jako staré Atari a nebo dobový 8-bitový počítač Didaktik Gama, což byl zdařilý Československý klon úspěšného ZX Spectra od Sinclaira. Na zadní straně byl ještě stále uveden jako výrobce Národný podnik NP Skalica. Didakik byl propojen přes redukci s dobovou vypouklou CRT televizí Tesla Merkur, která tomu dodávala na autentičnosti dané doby, ze které ten 8-bitový počítač byl. Celá ta jejich klubovna by se dala považovat za jakousi oázu starých časů uprostřed dnešního moderního světa a kde Franta spolu se svými dvěma kamarády občas dělal různé technické pokusy. Franta měl rád své dva kamarády a to i přesto, že byli většinovou společností vyhodnocováni jako asociálové a outsideři. Jejich vzhled tomu i dost odpovídal. Čenda byl zavalitější postavy. Chodil ve starém obnošeném pruhovaném propoceném tričku. Měl malou kulatou pusu a nosil kulaté brýle s tolika dioptriemi, že ta skla byla silnější než dna od půllitrů. Tonda pro změnu nosil takovou hodně starou košili, která se nosila někdy v době 80tých let, možná ještě dříve, měl tmavé výrazné srostlé obočí a na puse menší rozštěp, za který pochopitelně nemohl. V komunikaci a interakci s ostatními lidmi měli dost problémy, především v komunikaci se ženami a přitom o jejich inteligenci nemohl nikdo pochybovat. Čenda měl vystudovaný doktorát v technické oblasti na nedalekém ČVUT, kde občas přednášel na katedře a také dělal do výzkumu a vývoje nových technologií. Tonda měl zase vystudovanou filozofickou fakultu a přednášel dějiny české literatury. Jediný Franta měl dost smůlu na rodinu a na zázemí, díky čemu si nemohl tenkrát dodělat školu a musel se hned po dovršení plnoletosti o sebe nějak postarat, tak již několikátým rokem dřel jak šroub ve skladu s autodíly nedaleko Prahy za standartní skladnický plat, který mu vystačil akorát tak na pokrytí základních potřeb, jako byl nájem, jídlo a další nutné výdaje. Zkoušel si pak školu dodělat dálkově, dokonce si zařídil i jazykový kurz, že by zkusil štěstí za hranicemi u západních sousedů, tak aby se tam byl schopný domluvit a zařídit si vše potřebné, aby tam mohl legálně pracovat. Jenomže po práci do vyčerpané hlavy bylo dostat nějaké nové informace opravdu obtížné a tak byl alespoň rád, když se občas viděl se svými dvěma letitými kamarády, se kterými občas něco podnikl. Mohl se díky nim cítit uvolněně a alespoň na chvíli zapomenout na starosti všedního života. Jak nad tím tak přemýšlel, tak si říkal, že je vlastně docela škoda, že většinová společnost nedokáže docenit jejich svérázný humor, jelikož se Franta s Čendou a Tondou dokázali dost nasmát – humoru, kterému rozuměli jenom oni. Dneska si přichystali pokus vytvořit bránu do paralelní reality. Zařízení už na to měli skoro hotové. Zbývalo ještě dopájet pár kontaktů a dopočítat ještě několik rovnic týkajících se teorie relativity a červích děr. Zařízení, které by mělo umožnit přechod do paralelního světa vypadalo samo o sobě poněkud úsměvně. Jednalo se o tištěnou desku osazenou starými elektronkami, velkou pentodou na stabilizaci napětí a velkým elektromagnetem na vytvoření dostatečného elektromagnetického pole. Na první pohled jejich zařízení vypadalo, jako kdyby někdo vykuchal starou televizi. Ještě stará katodová obrazovka chyběla a bylo by to komplet. Samozřejmě byl to jen jejich takový experiment. Pochopitelně nebylo opravdu technicky možné sestrojit v této realitě přístroj na skutečný přechod do paralelní reality. Nejspíš by byl docela úlet, kdyby se to někomu opravdu podařilo.

Když Franta dopájel poslední součástku, tak se zvedl a pronesl:

„Tak co kluci, jdem to zkusit?“

„No my raději s Tondou zůstaneme v předsíni.“

Odpověděl Čenda. Přeci jen nikdo z nich nevěděl, co to zařízení doopravdy udělá i když bylo podle rovnic teorie relativity spočítané dobře.

„V pohodě, tak já to jdu zkusit.“

Řekl Franta a Čenda s Tondou se šli schovat do předsíně a zavřeli za sebou dveře. Franta se tedy nadechl a pootočil vypínačem s očekáváním, co se stane. Viděl jen, jak se nažhavily elektronky, krátká časová prodleva. Pak se ozval zvuk, jako když se nabíjí blesk u starého fotoaparátu, takový vysoký bzučivý tón, nebo jak ho popsat a pak záblesk...


… Franta si uvědomil, že sedí na zemi. Zvláštní, nevzpomínal si, že by si v tom okamžiku sedl na zem. Asi reflex, pomyslel si. Podíval se kolem sebe a v tu chvíli upoutal jeho pozornost lísteček ležící na zemi, na kterém bylo mezi linkami napsáno:

„Řekněte jí, že se vrátím brzy.“

„Jí?“ Pomyslel si Franta. „A komu?“ O to zvláštnější bylo, že to písmo vypadalo jako jeho vlastní rukopis. Jako by ta slova napsal on. Jen si na to nevzpomínal a navíc to nedávalo smysl. Vtom ho z jeho zamyšlení vytrhl zvuk otevírajích se dveří a v nich vysmátý Čenda s Tondou se slovy:

„Tak co, jak jsi dopadl? Nic, co?“

„Nic, no.“

Rozesmál se i Franta a náhle ucítil četný zápach pálícího se a škvařícího tištěného spoje. Vstal a rukou rozehnal linoucí se kouř. Nebylo to ani potřeba vypínat, jelikož zkrat v zařízení vyhodil pojistky. Tonda tedy odešel do hlavní chodby otevřít rozvodnou skříň a nahodit hlavní jistič.

„Nevim, zkusíme to přepájet a vyzkoušíme to znovu.“

Řekl Franta i přesto, že věděl, že vytvořit přechod do paralelní reality je v těchto podmínkách prostě nemožné.

„Stejně jsem ale čekal lepší světelný efekt. Například, že se na malej okamžik vytvoří obloukový vortex.“

„Jasně, jako v seriálu Sliders.“
Odpověděl na Frantovu poznámku Čenda, kdy zmínil jejich oblíbený seriál z 90tých let, který byl svého času na AXN vysílaný pod názvem Cesta do neznáma a kde skupinka přátel paralelními realitami skutečně cestovala. I když samozřejmě jednalo se přeci jen o příběh a velice dobře zpracovaný námět, který kluky k podobnému experimentu inspiroval. Za zkoušku nic nedali.

„No a nebo můžeš zkusit vypít čtyři piva a nebo dva Jamesony v určitej čas a budeš to mít jednodušší.“

Pronesl Tonda, který se mezitím vrátil a parafrázoval Frantovu oblíbenou povídku od Pavla Červenky s názvem Pak že to nejde a která byla o tom, jak se chlapík ocitl uprostřed hádky dvou mužů, jestli lepší auta vyrábí Laurin a nebo Klement s tím, že v té paralelní realitě se jednalo o dvě rozdílné společnosti a platila tam Říšská koruna. Franta si vzpomněl, jak to kdysi jednou vysílali jako audioknihu v pořadu Nula Jednička na radiu Leonardo.

„No tak to abych si dal pozor, aby mně pak venku nesrazila tramvaj na parní pohon.“

Dodal ještě s humorem Franta jako dodatek ke zmíněné povídce. Pak poukázal na dveře se slovy:

„Co je to za tu zašlou ceduli na těch dveřích? Ta tam předtím nebyla.“

„Ale jo, byla.“

Odpověděl Čenda s dodatkem:

„Ta už je tam přece celou věčnost.“

Zvláštní, pomyslel si Franta. Byl by přísahal, že tam tu ceduli předtím neviděl. Asi už začíná blbnout po tom jejich společném experimentu, napadlo Frantu jen tak pro sebe. Jinak vše vypadalo jako obvykle. Žádné změny doposud neshledal, které by nasvědčovaly tomu, že by se ocitl v nějaké jiné realitě. Určitě by to byl nějak poznal. S klukama se normálně rozpovídali jako dřív a začli řešit a navrhovat plány, jak svůj experiment přepracovat a tím tak teorii relativity vyzkoušet v praxi. Jak byli tak zabraní do jejich práce na jejich společném experimentu, tak Čenda směrem k Frantovi pronesl:

„Jo abych nezapomněl, sháněla se po Tobě ta Tvoje.“

„Moje kdo?“

Nechápal Franta.

„No Tvoje holka přece.“

Odpověděl Čenda.

„Jaká holka? Vždyť já přece žádnou holku nemám.“

„Ale jo, máš, jste už spolu několik let.“

Přidal se do rozhovoru i Tonda.

„Proboha kluci, co blbnete?“

Odpověděl Franta a pak se zamyslel. Po chvilce mu došlo, kam tím kluci míří, tak odpověděl:

„Jo už to chápu, jako v tý paralelní realitě, no tak to je jasný, jsem s tou nejkrásnější holkou pod sluncem.“

Dodal Franta s humorem v domnění, že se jedná o vtip a že se tomu všichni společně zasmějí. Čenda s Tondou se však nerozesmáli, jen si tiše mezi sebou vyměnili pohledy.

„Co se děje? Něco mi uniklo?“

Snažil se Franta pochopit nastalou situaci, ve skrytu duše čekajíc, komu z nich dřív cuknou koutky. Přeci jen nejde držet vážnou tvář celou věčnost při takové srandě. Vtom začal Frantovi v předsíni zvonit mobilní telefon, tak se jen klukům omluvil a šel si vyřídit hovor. Když ho obratem ruky zvedl, aby se zeptal, kdo mu volá, ozval se v tom telefonu milý dívčí hlas:

„Ahoj, to jsem já. Nemohla jsem se Ti dovolat. Jen se chci zeptat, zda mně dnes večer vyzvedneš ve stejný čas jako vždycky?“

„Ve stejný čas jako vždycky?“

Nechápal smysl hovoru Franta v domnění, že půjde nejspíš o omyl a že si děvče spletlo číslo.

„Fandy, je všechno v pohodě?“

Zeptala se ho dívka.

„Jo.“

Odvětil Franta, aniž měl ponětí, kdo to volá. Vzhledem k tomu, že dívka zná Frantovo jméno, usoudil, že to bude součástí hry Čendy a Tondy, kterou si kluci na něj připravili.

„Jo abych nezapomněla, zapomněla jsem nasypat Bennymu, tak až se odpoledne vrátíš, tak mu tam pak nasyp nějaký granule. Musim už končit, mam tady klienta. Zatim ahoj.“

Když dívka hovor ukončila, tak Franta k oběma klukům pronesl:

„Jako kluci, dobře jste si to na mně připravili, ale už to přestává bejt vtipný.“

Musel však uznat, že dívka v tom telefonu zněla docela přesvědčivě. Navíc jako by mu její hlas někoho připomínal. A nebo by se opravdu jednalo o omyl, který souhrou náhod dokonale doplnil onu danou chvíli? Fandy mu přeci jen nikdo z nich ani z jeho okolí neříká. Odpovědi se mu dostalo v okamžiku, když se chtěl podívat, kdo mu to vlastně volal, jaké neznámé číslo. Zarazila ho hned úvodní fotka, kterou měl v náhledu na widgetu. Když se podíval na fotku dívky, tak se musel posadit na botník se slovy:

„To přece není možný.“

Na fotce byla tvář dívky, kterou neviděl víc jak 16 let. Často však na ní dodnes myslel. Častokrát si říkal, jak se asi dnes má? Jak se jí daří? Pocítil v sobě jistý pocit nostalgie, vzpomínku. Nemohl uvěřit, kolik již od jejich posledního setkání uběhlo let. Připomnělo mu to dobu, kdy chtěl sestrojit stroj času, kde by si trochu pohrál s dilatací. Nemohl však tenkrát vyřešit jednu rovnici, která řešila změnu sledu událostí. Tzv. Butterfly effect. Přál si dostat ještě jednu šanci. Ještě jednou mít příležitost se s ní setkat. Strávit s ní ještě jedno příjemný odpoledne. Zpříjemnit jí den. Vzít jí na místo, o kterém věděl, že by se na něj ráda podívala. Projít se mezi pavilony se zvířaty. Posadit se, popovídat. Dát si dobrou lahodnou kávu, kterou měla ráda. Patřilo to vždy do seznamu jeho přání, které by si chtěl splnit, než nadobro opustí tento svět. Zvedl se z botníku a pronesl směrem ke klukům:

„Dnes toho experimentování necháme, potřebuju se trochu projet.“

Sehl se ke své nové skládačce, když vtom se ho Čenda zeptal:

„A autem dnes nepojedeš?“

„Autem? Jakym autem?“

Podíval se na něj Franta.

„No tim Tvym.“

„Kluci, proboha, co to se mnou hrajete za hru? Přece jsem vám říkal, že už to není vtipný. Vážně, já přece nemám žádné auto.“

Čenda mu však hodil klíče s centrálním zamykáním, na kterém bylo logo VW.

„To si jako vážně myslíte, že mam venku zaparkovaný auto?“

„Tak se pojď podívat.“

Odpověděl mu na to Tonda a vyšli společně ven před řadové domy. V rohové ulici stály dva Volkswageny. Jeden byl manažerský model Passat Combi a za ním stál poslední model Golfu GTI ve sportovní úpravě s xenonovými světly, což Franta tipoval na facelit 7. generace.

„No já kdybych si mezi těmito dvěma auty mohl vybrat, tak bych si určitě vybral Golfa.“

Pronesl na uvolnění situace Franta s naoko vážnou tváří. Stiskl tlačítko centrálního odemykání s přesvědčením, že se přece nic nestane, když vtom zamrkal světly Golf a odemkl se.

„Co?“

Pronesl překvapeně Franta a opatrně se přiblížil k autu.

„Kdo z vás dvou si pořídil tohodle Golfa?“

Podíval se na Tondu s Čendou nevěřícně, jelikož nevěřil, že by si ho někdo z nich opravdu pořídil. Ani nechtěl pomyslet, na kolik takové auto muselo vyjít.

„No přece Ty Franto, v kasliku u spolujezdce bys měl mít mezi papíry malej i velkej techničák, kam si ho vždycky schováváš.“

Řekl mu se samozřejmostí v hlase Tonda. Franta tedy otevřel dveře od auta, aby se podíval, jelikož to přece nemohla být pravda. Když však otevřel kaslik, techničák na něj i se složenou kupní smlouvou opravdu vypadl a skutečně na něm byly vyplněné údaje s jeho jménem a jeho platnými iniciály.

„No dobře, připusťme, že se teď opravdu nacházim v paralelní realitě. Kde bych ale na takové auto vzal? To bych musel vyhrát Zlatý Jackpot a nebo vyloupit banku.“

V tom okamžiku mu začal opět zvonit telefon. Když ho zvedl, tak se v něm ozvalo:

„Dobrý den, mluvim s panem Dříčem?“

„Ano, u telefonu. S kym mluvim?“

„Máme pro Vás připravenou objednávku s elektroinstalačním materiálem, který jste si u nás objednal. Mam Vám vystavit fakturu na jméno Vaší firmy a poslat Vám kopii mailem?“

„Mojí firmy? Jo, když budete tak hodnej. Děkuju.“

Odpověděl Franta zmateně a přemýšlel, o jaké firmě to ten člověk mluví. Odpověď ležela na palubce, kde našel vizitku s vlastním jménem a podle které vlastnil firmu zabývající se servisem a výstavbou telekomunikačních sítí. Před svým jménem měl ještě k tomu uvedený titul Ing. Koukal na to a uplně nechápal.

„Bydlim ještě stále na sídlišti v Modřanech, že jo?“

Zeptal se kluků přiblble v domnění, že buď se mu musí zdát velice živý lucidní sen a nebo se z toho jejich experimentu dostat se do paralelní dimenze musel definitivně zbláznit.

„V Modřanech? Vždyť přece bydlíš v Čakovicích v tom rodinném domě, který již několik let splácíš.“

Odpověděl mu na to Čenda, jako by to byla samozřejmost.

„Tak na to se pojedem podívat.“

Řekl Franta a zasedl za volant, připoutal se a nastartoval. Kluci si sedli, Čenda na místo spolujezdce a Tonda za ně. Franta zařadil rychlost a rozjeli se. Když zabočil na hlavní, tak se s tim autem rozjel trochu rychleji, aby si to auto vyzkoušel. Golf reagoval krásně a svižně. Motor nepatrně bručel. Užíval si jízdu a sílu auta, které v této nové realitě mělo patřit jemu. V průběhu cesty se nad tím tak zamyslel. Vzpomněl si, jak si chtěl jednou pořídit starší kousek na rozježdění. Líbil se mu vždy Peugeot 106, případně podobně vypadající malé Clio (to hranatější, ne tu novější zakulacenou zkrácenou verzi Thalie.) Případně jeden čas uvažoval i o starém Twingu, které vypadalo na svou dobu velice nadčasově a podle přední masky s kulatými světly připomínalo žabáka. Samozřejmě pokud by nemusel řešit peníze a dařilo by se mu podobně jako v této paralelní dimenzi, tak by určitě investoval do Wolkswagenu Up (toho třídveřového), nebo Citroenu C1, takového malého šikovného vozítka, kterým by všude zaparkoval a všude by se vešel. Golf pro něho znamenal zbytečný luxus, i když jednalo se o suprové auto, které krásně při vyšší rychlosti drželo v zatáčkách.

Když dojeli do Čakovic, tak ho Čenda navigoval do jedné z ulic ve staré části Čakovic, kde pak zastavili u pomenšího staršího a nově rekonstruovaného domu s novou fasádou a plastovými okny, kde za vraty vedle domu stálo jako pracovní vůz nové Berlingo s logem jeho firmy umístěným na přední kapotě.

„Tak tady bydlíš.“

Řekl Tonda, když vylézali z auta. Adresa na Frantově vizitce skutečně souhlasila. Franta tedy vzal do ruky klíče položené v odkládacm otvoru pod palubkou a vydal se prozkoumat dům. S jeho snem se to až překvapivě shodovalo. Vždycky chtěl bydlet v Čakovicích v podobném domku. Ve volném čase by se šel projít do místní zámecké obory a poseděl by si tam s knížkou pod stromy u rybníka, kde by si mezitím hrály zdejší kachny a další místní živočichové. Odemkl tedy branku a tu se mu u nohou objevil pes. Byla to huňatá Border collie ve zbarvení, ve kterém jí vždycky Franta chtěl mít. Pořádný chlupáč, který se s ním přišel přivítat, zatímco vrtěl ocasem. Franta ho pohladil se slovy:

„Tak Ty budeš Benny, viď.“

U vchodových dveří a u misky s mlékem a barevnými piškoty pak zahlédl huňatého kocoura, který na Frantu začal mňoukat. Franta k němu přišel a pohladil ho se slovy:

„A kdopak jsi Ty?“

Odpověď vzápětí našel napsanou na misce, kde bylo napsáno Wurlitzer a vedle toho byl obtisk bříšek kočičí packy jako obrázek. To Frantu dojalo. Miloval zvířata. Především ho to ale dojalo proto, že mu to připomnělo jeho vlastní sen, ve kterém si jednou řekl, že jestli si někdy pořídí kocourka, tak mu dá jméno Wurlitzer. Tak se totiž jmenoval kocour v jeho oblíbené knize s názvem Dobrý proti severáku od Daniela Glattauera a kde byl krásnej příběh o seznámení dvou lidí díky původně emailovému omylu. Smysl toho, proč se Frantovi zalíbilo zrovna tohle jméno, pochopí ten, kdo si tu knížku rozhodne někdy přečíst nebo poslechnout jako audioknihu. Franta pokračoval dál v prozkoumávání domu. Odemkl dveře od předsíně, kde byly pověšené bavlněné šátky. Pak vešel do kuchyně, kde byla nová kuchyňská linka na míru ve dřevěné imitaci venkovského nábytku a zároveň obsahovala moderní prvky. Osvicovala jí bodová světla příjemným světlem. Vedle byla velká šedá americká lednice s povrchem z broušeného kovu, na které byly magnetky s různými symboly a obrázky zvířat, například z Pražské Zoo. Pak uviděl spoustu různých bylinek a koření ve skleněných dózách. Vzbuzovalo to v něm pocit domova. Potom vešel do obývacího pokoje s velkou pohovkou, stolkem a dataprojektorem snímajícím celou jednu stěnu, která podle vyznačených černých okrajů vypadala jako obří televize. Jak si Franta všiml, bylo to propojené s hifi věží a repro bylo rozmístěné po celé místnosti, aby to mělo ten správný prostorový zvuk. V celém domě bylo takové příjemné přítmí. Na chodbě pak byly dveře a za nimi byla krásná nová koupelna s prostornou výřivkou a s oddělenou toaletou. V rohu chodby pak byly dřevěné schody, které vedly do podkroví, kde pak Franta našel prostorný pokoj a na konci podkrovní chodbičky ve vedlejší místnosti měl Franta nejspíš pracovnu, kde byl rozevřený MacBook Air s Retina displejem (vysokým rozlišením), na jaký si chtěl Franta někdy v budoucnu našetřit a vedle v rohu byla otevřená rozpracovaná stolní sestava, na které zřejmě Franta v této realitě pracoval a vylepšoval. Když posunul myš, tak na monitoru se objevil Linux a na něm v grafickém prostředí byla nějaká okna, ve kterých byl rozepsaný zdrojový kód a syntaxe k nějakému programu. V policích viděl několik knih s programovacími jazyky. Dál tam byly knihy týkající se osobního seberozvoje a nebyl by to Franta, kdyby se v rohové poličce neobjevila destička, která představovala programovatelný minipočítač Arduino s několika zapojenými součástkami a na kterém zřejmě Frantův dvojník z této reality dělal různé pokusy a zkoušel do něj programovat a kompilovat různé jednoduché instrukce, co má to Arduino podle různých zapojení dělat. Možností se zde nabízelo opravdu spousta. Franta se posadil a probudil MacBook. Zkusil zadat heslo do přihlášení, které by si tam určitě sám zvolil. Heslo bylo správné. Pak rozklikl Finder a zvolil program, kde mohl pracovat se soubory. Našel tam složku s fotografiemi, která byla rozdělená do různých kategorií. Když jednu z nich rozklikl, měla název Cestování, tak nestačil věřit vlastním očím. Na fotce stál poblíž Niagárských vodopádů u hranice rozdělující USA a Canadu. Pak následovalo několik dalších fotografií z měst Ontario, Quebec, Ottawa. Pak tam našel i fotografie z jiných míst, například z Kalifornie, z měst San Francisco, Los Angeles, Santa Barbary. Pak několik fotografií různých kaňónů. Pak tam měl zdokumentovanou cestu z New Yorku do New Jersey na opačné straně USA a nevynechal ani Brazílii, zubačku vedoucí na Corcovado Trento v Rio de Janeiru, kam, ačkoliv by tomu člověk možná nevěřil, jezdila stejná električka, jaká donedávna jezdila na Slovensku ze Štrby na Štrbské pleso. Alespoň podle těch fotografií jí poznal. Pochopitelně nechyběla vyfocená postava obřího Ježíše na vrcholu hory, pod kterou se Frantův dvojník vyfotil. Franta z těch fotografií nasával atmosféru jaký to asi musel být pocit taková místa opravdu navštívit. Pak našel i nějaké fotografie z Norska, kde byl u nějakého jezera. Pak tam někde zdolal nějaké vysoké hory. Nejspíš si dal nějakou výzvu a vydal se tam s nějakou místní expedicí. Úchvatné záběry zasněžených vrcholů a nad nimi vycházející polární slunce. Musela to být nádhera i když to bylo jistě docela náročné. Rád by se se svým dvojníkem setkal. Zeptal se ho, kde všude byl, co všechno procestoval a co vše v životě zažil, nebo dokázal. Franta nepochyboval, že by to byl velmi zajímavý a velice přínosný rozhovor. Venku se mezitím začalo schylovat k večeru a Franta si vzpomněl na dívku. Vybavil se mu dnešní telefonát. Sice neměl ponětí, v kolik chtěla, aby jí vyzvedl, ale to se dalo lehce zjistit, že by jí zavolal s otázkou, zda má na dodělání ještě nějakou práci? Nebo by se mu třeba ozvala sama s otázkou, kde se zdržel. Otázka však spočívala v tom, kde pracuje, nebo kde jí má vyzvednout? A teď přijít na to, jak to zjistit. Instinktivně sáhl mezi odložené papíry, kde měl různé faktury a vypadla na něj vizitka s jejím jménem. To, co na ní bylo napsané, Frantu poněkud překvapilo. Stálo na ní: Celostní medicína, masáže, osobní poradenství, přírodní produkty. Pod tím byl odkaz na webové stránky, které Franta zadal do vyhledávače, když na Macu rozklikl Safari s hopsající ikonkou a zjistil podle nich vše, co potřeboval. Zaujalo ho například, že měla svůj vlastní e-shop, kde nabízela různé krémy, olejíčky, bylinné směsi a další produkty na léčbu různých nemocí přírodní cestou. Překvapovalo ho, jaký měla přehled, podle těch popisků k jednotlivým produktům. Také ho dost překvapila cena, kolik si účtovala za hodinu konzultace. To mu připomnělo, jak před několika lety řešil problémy s alergiemi, kterých se nemohl zbavit a které ho dost omezovaly v pracovním životě a jednou kvůli silné alergické reakci dokonce skončil týden v nemocnici na Bulovce, kde si paradoxně od jinak hektického života, jaký v tu dobu vedl, docela odpočinul. Pak po nějakém čase zkusil osobní poradenství týkající se tzv. Zelených potravin, kde za hodinu konzultace platil 5 tisíc. (Měl na to slevový voucher, jinak by ho ta hodina konzultace vyšla ještě mnohem dráž.) Co má však takový člověk s alergií, nebo histaminovou intolerancí dělat, kdy zkouší všechno a nic nepomáhá? Dívka z tohoto příběhu si však tolik peněz za hodinu konzultace určitě zasloužila, jelikož u ní Franta nepochyboval, že se těm lidem snaží skutečně pomoct a jistě dobře věděla, co dělá. Na stránkách měla uvedená různá oprávnění a certifikace na své vlastní produkty a způsoby léčby. Aby však Franta nezapomněl, co se na těch stránkách snaží zjistit, tak rozklikl kontakty, kde byla uvedená i adresa místa, kde ty její konzultace probíhají. Zkopíroval adresu a zadal jí do známého vyhledávače, kde místo barevného loga byl Gif pokyvujícího chápavého moudrého starce. Když rozklikl Mapy, tak zvolil trasu spojení, kde zjistil, že to od Čakovic není tak daleko a že by se tam dalo jeho Golfem v pohodě dojet. Ještě zvolil Street view, aby věděl, před kterým domem má pak zaparkovat. Pohled na dům ho však poněkud zarazil. Jednalo se o moderní stavbu s velkým panoramatickým oknem v přední části domu. V pozadí bylo několik menších oken, nejspíš rodinné zázemí s náznakem pergoly a velkého grilu. Na střeše si bylo možné povšimnout solárních fotovoltaických panelů, takže šlo nejspíš o energeticky úsporný dům. Frantovi to připomínalo takové ty postmoderní katalogové domy, které viděl na titulních stranách různých časopisů a nebo v reklamách s realitními nabídkami apd. Vpředu samozřejmě nechyběla velká nerezová vrata na dálkové ovládání střežená několika kamerami. Kousek od nich u chodníku postávalo mohutné moderní rodinné SUV, které Franta tipoval podle předních vertikálních světel na evropskou verzi vozu Cadillac Escalade, model z roku 2020 a jako pracovní vůz zde nejspíš sloužilo hned vedle stojící podobně vypadající SUV s velkým nápisem RAM na přední masce s dravými světlomety, takže o síle a výkonu takového vozu nemohl nikdo pochybovat. Tomu odpovídala i jeho cena. Každé z těch aut by vyšlo pomalu na víc, než kolik stál Frantova dvojníka ten domek v Čakovicích i s kompletní rekonstrukcí. Franta si v tu chvíli uvědomil ten diametrální rozdíl mezi živnostníky a běžnými manuálně pracujícími lidmi. Na té adrese podle Street view bylo registrováno několik dalších firem, takže se nejspíš jednalo o rodinný byznys. Dívka byla nejspíš odmala zvyklá na jistou životní úroveň, která se v ČR pomalu stávala běžným standartem. Drtivá většina jeho bývalých spolužaček žila na obdobné životní úrovni. Na sociálních sítích to dle jejich příspěvků viděl dnes a denně, co kdo z jejich manželů přistavěl, kde byly na dovolené apd. Docela by Frantu zajímalo, čím dokázal jeho dvojník takovou dívku zaujmout. Nejspíš to bylo tím, že se jeho dvojníkovi a jeho firmě podařilo nastartovat slibný StartUp a že se o dívku dokáže v případě potřeby postarat a ona se tak na něho mohla spolehnout. To ale nejspíš nebyl jediný důvod. Ne, že by se jí Franta pokoušel stavět na piedestal, ale u takové dívky už nestačilo být jen patřičně zaopatřený. To už byl dnes skoro každý z jeho okolí. Pro takovou dívku už musel být kluk něčím zajímavý, mít v sobě něco navíc, čím by se odlišil od ostatních a co by jí na něm zaujalo a čím by jí mohl imponovat. V té chvíli, jak nad tím tak Franta přemýšlel, tak si vzpomněl na kamaráda jeho sestry, kterého poznal před několika lety a který by přesně odpovídal dívčiným představám a byl přesně podle jejích měřítek. Ten kluk byl dlouhovlasý blonďák s viktoriánskými rysy, který se postavou i vzhledem dost podobal Legolasovi z Pána Prstenů. Franta mu říkal Zaklínač. Měl všechny atributy, které byly pro ostatní zajímavé a které Franta sám o sobě bohužel dost postrádal. Zaklínač se uměl pohybovat v dámské společnosti, měl tu správnou výřečnost, to správné zabarvení hlasu. Vyzařovalo z něj charisma, taková ta zdravá dominance, kdy se uměl postavit za svoje názory a za to, co v životě chce. Měl vystudovanou kynologickou školu, takže to perfektně uměl se psy, správně je vycvičit a tak. Také měl zajímavé zájmy, kdy se věnoval historickému šermu. Účastnil se středověkých bitev, jaké se například konaly v Libušíně u Kladna. Jezdil po světě na různá šermířská soustředění. Například do skotského Edinburghu, kde se naučil výborně mluvit skotskou gaelštinou. Také si přivydělával jako umělecký kovář, kde si koval různá kroužková brnění, meče apd. Jistě by i dívce dokázal ukovat zajímavý amulet s ornamentem něčeho, co má ráda a který by třeba ráda nosila. Také uměl hrát různé středověké melodie na Panovu flétnu a měl ještě mnoho dalších zajímavých zálib a zájmů, kterým se věnoval. Například ho vždy bavily bojové sporty a v několika z nich byl mistrem. Také byl patřičně zaopatřen, kdy jeho rodina vlastnila několik domů v historickém jádru Prahy mezi Karlovým mostem a Kampou, kde Franta často vídal jejich zaparkované stříbrné Bentley, když měl občas cestu kolem pěšky napříč Prahou, když šlapal desítky kilometrů, například jeho tradiční pravidelnou cca 26km dlouhou trasu Čakovice – Zbraslav, kdy to bral hodně po stezkách podél Vltavy, aby se udržoval ve formě. Chvíli chůze, chvíli běh. Franta už byl ve věku, kdy si musel štíhlou postavu zasloužit a tak na sobě musel dost makat, aby nedopadl jak Čenda, který už nad sebou, co se postavy týče, dávno rezignoval. Ale zpátky k Zaklínačovi. Ve Frantově defaultní realitě si již nejspíš dívka podobného partnera dávno našla. Franta si to uměl živě představit, jak dívka s takovým dlouhovlasým klučinou chodí venčit nádherné velké huňaté psy. Sám Zaklínač si však svou životní partnerku již dávno našel. Takovou velice štíhlou, zatímco Franta měl vždy slabost pro dívky, které měly pár kilo navíc. Zaklínačova dívka měla v pokoji spoustu klecí s drobným zvířectvem. Různé pískomily, osmáky a také výstavní morče, kterému říkali Golfík a se kterým jezdili po různých výstavách po republice. Dostalo již několik ocenění. Zaklínačova dívka mu pak často kupovala nové pelíšky a další různé vybavení. Franta si na to vzpomněl, když byl u nich párkrát na návštěvě. Třeba když se Zaklínačem hráli Frantovu oblíbenou středověkou strategii Age of Empires II a přes LAN na tom hráli desítky hodin různé bitvy. Zaklínač mu pak ukazoval další podobné hry a strategie, které měl nainstalované na svém výkonném stolním PC. Frantovi se například líbila hra Mount & Blade, kde začínal jako lučištník. Frantu vždycky fascinovaly Zaklínačovy znalosti a vědomosti, které o středověku měl a kterému se odmala věnoval stejně tak jako všemu, co s tímto středověkým obdobím souviselo. Zaklínač to měl prostě v sobě, všechny ty atributy úspěšného muže. I to myšlení měl i tak nastavené. U dívky by určitě zabodoval. Vešel by do jejího srdce hlavní branou. Měl by možnost pocítit, jaké to asi je. Vnímat ten hřejivý pocit toho, že ho má ta dívka upřímně ráda. Zaklínač má v sobě to něco, díky čemu by o něm uvažovala a myslela by na něj. Sám Franta by v jeho defaultní realitě, ne že by se chtěl podceňovat, ale u dívky by měl nejspíš velmi nízkou sociální hodnotu. Vždy pro ní bude takový ten Fája, kluk, který pro ní bude vždycky jen max. velmi vzdálený kamarád, který ji bude sám o sobě zajímat jen okrajově. Franta se tím však nechtěl zbytečně trápit, prožívat takové to zklamání ze sebe sama. Spíš se pokoušel ten čas a tu energii vynaložit do osobního seberozvoje. Přijít na to, k čemu mu může být taková situace dobrá a přínosná. Co si z toho může vzít a co ho taková situace může naučit. Lecos už si za těch 16 let, co se už neviděli, uvědomil. Pochopil spoustu souvislostí, které by ho třeba v mladším věku nenapadly. Třeba s odstupem času dokázal ocenit některé věci na ní. Uvědomit si, co se mu na ní vlastně tak líbilo. Třeba její osobitý smysl pro humor. Nebo na ní měl moc rád, jak chodila skromně oblečená. Ty volné bavlněné věci, které v tu dobu ráda nosila. Také se mu vybavila situace, bylo to jednou v zimě, jak se spolu setkali a ona měla na sobě místo jejích obvyklých bot obyčejný ošuntělý botičky. Prostě nějaký levný tenisky. Bylo to od ní velice milý a originální gesto, aby se v její přítomnosti necítil méněcenně. Nebo že by to opravdu neřešila? Ať už to bylo, jak chtělo, bylo to na ní opravdu velice fajn a Frantovi to dodnes utkvělo v paměti. Docela by Frantu zajímalo, jak vypadá dívka dnes, po tolika letech. Jestli si stále zachovala svůj nekonvenční osobitý styl, který na ní měl Franta tak rád. Nebo je z ní dáma v uplém společenském saku působící přísným a nepřístupným dojmem, který ostatní kluci kromě Franty považují za atraktivní. Vzpomněl si také, že se obklopovala kvalitními lidmi. Matně si vybavil jednu z jejích kamarádek, která v tu dobu studovala prestižní školu. Dnes již bude nejspíš vlastnit soukromou kliniku zabývající se oborem, který studovala, tudíž se bude nacházet na obdobné životní úrovni jako dívka. Franta se nad tím tak zamyslel. Říkal si, čeho by asi tak v životě dosáhl, kdyby měl tu možnost vystudovat jakoukoliv školu, mohl by čehokoli dosáhnout. Nejspíš by žil podobný život jako jeho dvojník, který se nevzdal a i přes nepřízeň osudu se dokázal prosadit, vybudovat firmu, postavit se na vlastní nohy a ještě nějak získat srdce té nejkrásnější a nejzajímavější holky, jakou kdy měl tu čest poznat a kterou měl rád opravdu dlouhé roky. Když to dokázal jeho dvojník, tak Franta by to měl hypoteticky dokázat taky. Jen najít tu správnou cestu. Teď se ale nabízela otázka: Má tady zůstat a nebo se vrátit zpátky do své defaultní reality, odkud přišel? Ze setkání s dívkou byl čím dál víc nervózní. Navíc, pokud by si to rozmyslel, nevěděl, co by se stalo po přepájení obvodů. Zda ho to vrátí zpět do jeho defaultní reality, nebo zda se tím otvírá nekonečný počet světů a Franta nikdy dopředu neví, kde kulička skončí. Zatím nepřišel na způsob, jak určovat cíl své cesty paralelními dimenzemi. To však nevěděl ani Quinn Mallory, hrdina jeho oblíbeného a zde již jednou zmíněného seriálu Sliders. (Klouzači) Také si Franta vzpomněl na svého dvojníka z této reality. Napadla ho podobná úvaha, kterou končila povídka Pavla Červenky s názvem Pak že to nejde. I Franta si teď kladl otázku, jak se asi jeho dvojník vypořádává s novou situací, když se od Čendy s Tondou dozvídá, že nového Golfa ve sportovní výbavě nikdy neměl, stejně tak firmu, ani ten hezký nově opravený domek ve staré části Čakovic. A pokud by se jeho dvojník pokusil napsat dívce, zjistil by, že končí v nepřečtených, její profil již několik let leží ladem a i kdyby neležel, tak by dívka měla minimální zájem s ním komunikovat, být s ním v kontaktu a byla by otázka času, než by si ho na sociálních sítích sama nezablokovala, aby jí již víc nepsal. Franta však svému dvojníkovi věřil. Věděl, že jeho dvojník jistě přijde na nějaký zajímavý kreativní důmyslný způsob, jak se s dívkou opět zkontakovat a po čase třeba i setkat. Opět si s ní užít to příjemné pohodové odpoledne na jejím oblíbeném místě mezi pavilony se zvířaty. Pokud by byl Franta sám tím dvojníkem, tak věřil, že by to vzal jako výzvu, jako určitou hru o překonání sebe sama, svých limitů. Naopak by si užíval tu nejistotu, to zklamání při opětovném zkontaktování dívky. I té dívce by to udělal zajímavé. Jen tak lehce by se totiž nedal. Prostě by se pokusil celou tu situaci otočit. Nepodřídil by se jejím rozmarům. Nedělal by ze sebe hodného defaultního Fáju, který by jí vše odkýval a tím by se pro ní stal nudným nezajímavým týpkem, se kterým nemá smysl ztrácet čas. Ne, naopak by se v ní pokoušel probudit hravost. Takové to, že by ho pak začla sama podvědomě testovat, zkoušet, aby se ujistila, zda za to ten Franta stojí, zda si stojí za svým názorem. Zda si jde Franta opravdu za tím, co v životě chce a zda to s ní myslí vážně. Jistě v sobě takovou hravou stránku osobnosti měla, i když možná skrytou hodně hluboko a čekající na to, komu se podaří tu její stránku odemknout a kdo si s ní bude umět zahrát tu vzájemnou hru na kočku a myš. V dobrém slova smyslu samozřejmě. Nejdřív by ale musel Franta přijít na způsob, jak vůbec pochopit tu sociální dynamiku. Naučit se pracovat s mužskou a ženskou polaritou, či chcete-li podstatou. Projít si vším, čím si prošel jeho dvojník a co už jeho dvojník v sobě dávno měl a díky čemu dokázal vycházet z hojnosti a ne z nedostatku. Franta si dost dobře uvědomoval, že takováto vnitřní kompletní proměna sebe sama by mu trvala velice dlouho, možná desítky let. Také neměl kolem sebe nikoho, kdo by mu mohl dát kvalitní feedback (zpětnou vazbu) v této oblasti, aby si byl lépe vědom svých chyb a mohl na nich pracovat a stejně tak postrádal i nějaké to know-how, aby prostě věděl jak a co s tím. Stále bylo mnoho věcí v této oblasti, o kterých se nikde nedočetl a že těch knih o tomto tématu přečetl opravdu hodně. Vše to ale bohužel byla jen obecná teorie, kdežto Franta by rád našel způsob, jak se v této specifické oblasti psychologie pohybovat v praxi, překonat v sobě toho defaultního a limitujícího Fáju, který si nikdy moc nevěřil a dělal zbytečné chyby. No a kdyby ani překonání sebe sama nestačilo, pak už bylo řešení jednoduché. Stačilo by přepájet několik součástek, vyměnit pár elektronek, pootočit vypínačem a pak už jen... Záblesk...

Franta však upustil od úvah o sobě a o dívce. Rozhlédl se po místnosti, vyšel na půdní chodbičku a otevřel velkou šatní skříň, aby se podíval, co si vezme na sebe a do čeho se převlékne. Měl tam spoustu společenských košil, také zajímavý společenský kabát a další kusy oblečení, které viděl například na těch fotkách, když byl jeho dvojník v té Americe. Franta se tedy převlékl do oblečení, které se mu líbilo a ve kterém by se svému dvojníkovi, co se týče vzhledu, co nejvíce přiblížil. Oblečení v šatní skříni bylo přesnou ukázkou toho, jak by se Franta oblékl, kdyby na sobě nemusel šetřit. Prostě paráda. Pak seběhl dolu na dvůr, kde si mezitím Čenda s Tondou hráli s Bennym. Franta si v tu chvíli uvědomil, že chtěl vlastně Bennymu dát nějaké to psí jídlo, tak sáhl po psí konzervě a vykydl mu do toho nějaké to maso v rosolu, které v té konzervě bylo. Pak hrábl do pytle s granulemi a dal k tomu Bennymu i pár granulí, aby neměl Benny hlad. Pak se Franta podíval po Čendovi s Tondou s otázkou, kdy že tu dívku obvykle vyzvedává? Čenda mu tedy odpověděl nějaký čas a Franta na to odpověděl:

,,Tak fajn, tak jedem. Kam budete chtít kdyžtak hodit?“

,,Tak asi na Těšnovský nádraží jako obvykle. Slíbil jsem, že se dnes ještě stavim u našich. Uslyšim, v kolik mi to pak pojede“

Odpověděl Čenda spontánně a Tonda k tomu dodal:

,,A mně můžeš klidně taky tam. Já se pak ještě trochu podívám po centru.“

,,Na Těšnovský nádraží? Myslíte jako normálně na Těšnov k tramvajový zastávce, kde dřív Těšnovský nádraží stálo, než ho za Červenejch nechal režim někdy v polovině osmdesátých let zbourat kvůli tý pražský magistrále?“

Zeptal se Franta spíš tak jako pro ujasnění, kde že je má pak vysadit.

,,Jakej režim, jaký zbourat? Vždyť tam Těšnovský nádraží normálně stojí jako vždycky. Je na seznamu chráněných památek Unesco. A tady přece nikdy žádnej režim nebyl.“

Odpověděl Frantovi Čenda nechápavě, o čem to ten Franta mluví.

,,No nechybělo málo a málem Červený obsadili i nás. Kdoví, jak by to pak po nich v ČR vypadalo.“

Dodal k tomu Tonda.

,,No jasně, to mi rovnou řekněte, že byl uskutečněnej let člověka na Mars.“

Odpověděl Franta jako reakci na zpracování informace, kterou se právě od kluků dozvěděl.

,,Jé, to už dávno, to už se podařilo v polovině sedmdesátých let.“

Mávl nad tím rukou Tonda stylem, že to přece ví každý.

,,Takže kolonizování Marsu normálně funguje? Základny a tak.“

Namítl na to s otázkou Franta, jestli teď náhodou Tonda nežertuje, ale spíš to vypadalo, že mluví vážně.

,,No to bohužel ne, že jo, asi na to teď nemají prostředky. Svět má teď dost svých vlastních problémů. A ani ta pokusná vesmírná základna na měsíci nedopadla zrovna podle očekávání.“

Dodal k Frantově otázce na vysvětlenou Tonda. Franta se pochopitelně po jeho slovech nestačil divit. Vlastně tomu všemu, čeho je dnes sám svědkem. Franta tedy zamkl dům, pohladil Bennyho za ušima a společně s kluky nasedl do auta. Po nastartování zapl autorádio a navolil na displeji skladbu, poslední hranou. Začátek byl takový klidnější. Keltské tóny. Do toho začla hrát Panova flétna, k tomu nějaký dudy, taková nějaká středověká melodie, když do toho se zcela nečekaně ozvalo dnb. Takový melodický drum'n'bass, který dokonale doplnil danou chvíli. Taky to v tom upraveném novém Golfu mělo dobře podaný zvuk, jako na kvalitní reprosestavě.

,,Ty kráso, to je dobrá hudba. Takovou hudební kombinaci jsem ještě nikdy předtím neslyšel. Co je to za interpreta?“

Zeptal se Franta kluků příjemně překvapen.

,,Tuhle hudební kompilaci jsi přece namixoval Ty. Přes ten novej program na úpravu hudby, kterej sis nedávno stáhl.“

Odpověděl mu na to Čenda.

,,Aha, já si skládám i vlastní hudbu, to jsem nevěděl. Tak to je mazec.“

Odpověděl Franta překvapen. Na téhle hudební ukázce bylo krásně vidět, jak se s dívkou, co se oblíbeného hudebního stylu týče, dokázal krásně doplňovat. Něco takového by ho třeba opravdu nenapadlo. Franta zařadil rychlost a vyjel od jeho staro-nového domku v Čakovicích na hlavní silnici směrem do centra odvézt kluky a prohlédnout si to Těšnovské nádraží na vlastní oči, pokud tam v téhle dimenzi opravdu stojí.

Když do centra konečně dojeli, musel se Franta zorientovat. Magistrála byla totiž řešená trochu jinak, než jak byl zvyklý. Musel se soustředit na všechny odbočky a na přikázaný směr jízdy. Tato paralelní část Prahy mu začla dávat docela zabrat, aby se tu vůbec zorientoval. Po chvíli ale k Těšnovskému nádraží přeci jen dojel. Tramvajová trať byla posunutá trochu víc do ulice blíž k domům a Franta se rozhlížel, kde by tu mohl zaparkovat. Nakonec to vyřešil tak, že zaparkoval auto u chodníku s tím, že se stejně za chvilku hned vrátí. Vyprovodil kluky k pokladnám a rozhlížel se po vestibulu nádraží. Prohlížel si výzdobu portálu centrální nádražní lodi, která byla zrovna v renovaci podobně jako před několika lety nádraží Masarykovo.

,,Tváříš se a koukáš, jako bys tady byl poprvé v životě.“

Pronesl Čenda směrem k Frantovi a Tonda se jen Frantu podíval starostlivým pohledem. Sami kluci nevěděli, jestli si z nich Franta stále utahuje, nebo se sem opravdu přenesl z paralelní reality, či při jejich pokusu definitivně přišel o rozum. Tak jako tak na nich bylo vidět, že mají starost o Frantovo duševní zdraví. Franta se s nimi tedy rozloučil, ještě jednou si prohlédl Těšnovskou nádražní budovu a došel k autu. Když nasedl do auta a nastartoval, tak se vydal Sokolovskou ulicí směrem na Vysočany a pak nahoru na Prosek a dál až do okrajových částí Prahy vyzvednout dívku.

Když se pak již po nějaké chvíli nacházel na silnici vedoucí do oné části Prahy, tak na obloze zahlédl nízko nad obzorem právě vycházející měsíc. Dnes mu přišel obzvlášť velký. Pak ale zahlédl něco, kvůli čemu musel dupnout na brzdu a značně zpomalit, aby se na to podíval pořádně, jelikož nevěřil vlastním očím. Kousek dál výš nad obzorem totiž zahlédl svítit ještě jeden o poznání menší měsíc. Očistil přední sklo, pak si promnul oči, aby se podíval pořádně. Byl tam stále.

,,Co? Dva měsíce? To přece není možný.“

Pronesl jen tak k sobě. Usoudil, že to bude jen jakýsi odraz atmosféry. Jak taky jinak vysvětlit takovouhle zvláštní anomálii, kterou teď viděl na obloze přímo před sebou na vlastní oči. Být tady teď s ním v autě Tonda s Čendou, tak se jich na to zeptá, co má tenhle úkaz na obloze znamenat. Měl z toho zvláštní pocit, když viděl na obloze svítit ty dva úplňky. Velkej a opodál výš malej. Uplně jako by byl v nějakym podivnym snu, kde by třeba na obloze svítily dvě slunce a nebo jak se mu jednou zdálo o tom, jak šel ulicí od Vršovického nádraží v podivném naoranžovělém přítmí a na obloze místo měsíce svítila zeměkoule. Taky z toho pak měl dobře podivnej pocit ještě nějakou dobu po probuzení. Vzpomínal si, že si pak říkal, kam na takový věci jeho mozek chodí, když mu takový sny generuje ve spánku. Ale ty dva úplňky na obloze, paralelní realita ho asi nepřestane stále nečím překvapovat.

Když Franta konečně dojel do oné části Prahy, tak se ocitl v obytné zóně. Nikdy předtím v této ulici nebyl. Rozhlížel se kolem sebe. Podél ulice byly postavené nové multifunkční domy, které prozrazovaly, že se ocitl ve čtvrti pro movitější část obyvatelstva. Také to bylo poznat podle těch aut, kdy projížděl kolem nového Mustanga v Cabriu. Před dalším domem právě někdo vyjížděl s novým Camarem a o pár domů dál měl někdo zaparkovaný nový model vozu Rolls Royce Phantom. Za vraty pak na pojezdu vykukovala luxusní jachta, což by ho asi tolik nepřekvapilo tak jako že měl někdo o pár dalších domů dál na plošince posazenou helikoptéru. Takovou tu malou osobní s prosklenou kabinou ve tvaru bubliny, kterou pár let zpátky viděl na výstavišti v nedalekých Letňanech a kterou si tam prohlížel. Uvnitř to mělo malý knipl a dvě sedačky s popruhy. Nejvíc ale Frantu dostalo letadlo. Další člověk měl na zahradě na pojízdném podstavci posazený malý osobní letoun s napůl složenými křídly. Byla teda pravda, že pár kilometrů odsud bylo letiště Kbely, kam se dal ten letoun v pohodě převézt. Ulice byla dostatečně široká na to, aby se ten dotyčný měl možnost s tím letadlem mezi baráky vytočit. Franta nad tím jen zakroutil hlavou. Opět ho fascinovaly ty diametrální ekonomické a sociální rozdíly mezi těmito živnostníky a běžnými manuálně pracujícími lidmi. Právě se kolem jeho auta prohnal Chrysler Prowler. Futuristické Cabrio v limitované edici, kterého bylo vyrobených jen několik málo exemplářů, což značně zvyšovalo hodnotu daného vozu.

Po chvíli jízdy přijížděl k domu, který hledal a který předtím viděl na tom Street view. Vypadal jako nějaká rezidence s moderními prvky. Zaparkoval za mohutným černým SUV, které mělo na zádi znak zvířete se silným zakrouceným parožím a vedle toho byl nápis RAM 1500 Rebel 4x4 5.7 Hemi. Black Limited Edition. To už teda musí být výkon, usoudil Franta dle nápisu na zadní straně vozu. Naštěstí sem se svým novým upraveným Golfem celkem v pohodě zapadl. Působil zde jako někdo, kdo má rád a specializuje se na malé sportovní vozy. Pokud by sem například přijel Peugeotem 106, který ještě donedávna v jeho defaultní realitě chtěl na rozježdění, tak by byl hned jasnej. Se svým novým Golfem však zde naštěstí nebudil moc velkou pozornost. Přesto měl chuť zařadit rychlost a odjet odtud. Nepatřil sem mezi tuhle lepší společnost. Tahle čtvrť už víc připomínala předměstí některého z měst v západní části Evropy podle těch novějších dražších domů a nově upravené a vyasfaltované komunikace, která tudy vedla. Rozhodl se ale, že tady ještě nějakou chvíli počká, když dívce slíbil, že jí tu vyzvedne. Podíval se na hodinky. Měla ještě chvíli čas. Franta na sobě začal pociťovat neklid, nervozitu a vzrůstající napětí. Začal se mu zrychlovat tep, trochu se mu začlo hůř dýchat a hlavou se mu v tu chvíli začly honit spousty myšlenek. Nebyl si moc jistý, zda je na setkání s dívkou po 16ti letech úplně připravený. Asi to bude zajímavý okamžik, ale snažil se zachovat klid a chladnou hlavu. Někdo si teď možná řekne, jak je tenhle děj předvídatelný, že bude šťastné shledání po skoro dvou desítkách let, ale tak jednoduché to v tuhle chvíli nebylo. Franta například nevěděl, jak na něj bude dívka reagovat, až si povšimne drobných změn v jeho chování, toho, že to není ten Franta, kterého čeká, že jí vyzvedne a který s ní má krásný vztah, po kterém vždy on sám defaultní Franta vždy toužil. Dívčin skrytý instinkt nepodceňoval a naopak se zaobíral otázkou, jak jí to celé případně vysvětlí. Díky této souvislosti si Franta uvědomil, jak na sobě musel jeho dvojník neuvěřitelně zamakat, jelikož v tomhle případě už nestačilo jen nějak vypadat, či být patřičně finančně zaopatřen. Frantův dvojník na sobě musel zapracovat v mnoha dalších oblastech, jako je charisma, dominance, společenský status. Počítalo se i to, jak o sebe dbal a jak vyniká v mnoha dalších oblastech, což dohromady zvyšovalo jeho celkovou atraktivitu, aby byl pro tuhle dívku zajímavý. A to byla ta jednodušší část. Daleko výživnější bude, že bude muset umět naplnit dívčiny emoční potřeby, které jsou bohužel někdy dost protichůdné jako třeba že k ní musí být určitým způsobem citlivý, aby si získal její důvěru, ale zároveň k ní musí být do určité míry dominantní, aby měla jistotu, že je Franta dostatečně vůdčí a že jí dokáže vést a umí v ní vzbudit ve správný čas a ve správném pořadí ty správné emoce. A Franta to vše musí umět, správně se trefit přesně do těch správných emocí, jinak ho dívka velice rychle opustí, jelikož se bude cítit zrazená a bude mít tendenci hledat to emoční naplnění jinde, u jiného muže a Franta s tím pak nic nesvede, jelikož to vše se bude v dívce odehrávat na podvědomé úrovni a tudíž jí nenapadne nad něčím takovým vědomě přemýšlet. Vlastně bude jednat a rozhodovat se na základě svých dívčích instinktů. Franta se jen zhluboka nadechl a pronesl jen tak pro sebe:

,,No tak to se mam na co těšit. To bude něco takovou věc zvládnout.“

Nebyl na něco takového vůbec připravený. Uvědomil si, že za takovouhle srandu bude nést určitou odpovědnost, za to, jak celé to setkání s dívkou po tolika letech nakonec dopadne. Rozhodně to nebude jednoduché tak jako v minulosti u jiných dívek, se kterými se dřív scházel a kde se to vše odehrávalo tak nějak samo, přirozeně a spontánně. I když je pravda, že to asi v tu dobu tolik neřešil a že mu o ně tenkrát zas tak moc nešlo, takže něměl tolik co ztratit. Ale mít příležitost se po tolika letech opět vidět s dívkou svých snů a podělat to, tak to už by ho asi trochu bolelo. Franta teď po téhle myšlence musel vylézt z auta, potřeboval na chvíli na vzduch. Postával chvíli u auta, aby se vnitřně trochu zklidnil, když vtom se před vraty rozsvítilo halogenové světlo na senzor a zevnitř vycházela ta, kterou očekával. Původně měl trochu obavu, aby nevypadala jak dáma v uplém přísném kabátě s vysokými klapajícími podpadky a zachovala si svůj nekonvenční osobitý styl, který Franta na ní měl předtím moc rád. Teď ale na ní viděl, že ani po dvou desítkách let ho dívka nezklamala a zachovala si svůj přirozený půvab.

,,Rád Tě opět vidim.“

Řekl Franta a objal dívku. V tenhle moment to teď bylo z jeho strany úplně nejvíc upřímný. Byl to krásnej pocit, držet dívku ve svým objetí. Cítit její vůni, kterou si ještě po tolika letech dobře pamatoval. Připomnělo mu to jejich úplně první objetí, když se s ním dívka kdysi jednou loučila a nečekaně ho objala. Takový ten pocit, když to v něm v tu chvíli zklidní jeho vnitřní hlas. Kdy má díky ní po zbytek dne čistou mysl, nic ho netrápí a je v dobrém rozpoložení. Nikdy s nikým jiným už takovýhle okamžik nezažil, s žádnou jinou dívkou. Jejich první dávné objetí patřilo k jeho cenným vzpomínkám. Bylo mu v její přítomnosti dobře. Z nějakého důvodu cítil klid a vnitřní pocit bezpečí, když byl v její blízkosti. Vůbec ho teď netrápilo, jak na ní bude působit. Prostě se sebejistě chopil role a doprovodil jí těch pár kroků k autu. Teprve až když se posadili do auta, tak pod světlem umístěným vedle horního středového zrcátka viděl, jak dnes vypadá, respektive v této dimenzi. Kdo ví, jak dnes vypadá v té jeho defaultní realitě, ale to teď nebylo podstatné. Pochválil jí její neobvyklý zajímavý účes. Stejně tak ocenil, že si s ním jistě dala práci a hlavně že je tak kreativní a co se zvolených barev týče, tak i celkem odvážná. Ve vlasech měla obarvené pruhy výrazně červenou barvou, asi pokus o melíry. Do toho roztřepený culík a její vlasy vypadaly jak barevný klubíčko. Ve Frantově defaultní realitě by jí asi podobná barevná kombinace nejspíš nikdy nenapadla. Znal totiž její standartní účes a věděl, jaké obvykle používala barvy a odstíny, na které byl u ní zvyklý, i když není vyloučeno, že za ty dlouhé roky, co se už pak neviděli, tak se mohla rozhodnout pro radikálnější změnu a obarvit si třeba vlasy podobným nekonvenčním způsobem, který by se jí líbil a který by jí vyhovoval. Na sobě měla mikinu v bílo-vanilkové barvě, která jí dost kontrastovala s barvou vlasů a která také Frantu docela překvapila. Nikdy totiž dívku neviděl ve světlém oblečení. Za ty roky, co se s ní kdysi vídal, tak už nějak znal portfolium jejích oblíbených barev, které měla ráda a které obvykle nosila. Většinou se ale jednalo o tmavé odstíny. Bylo zajímavé, že i ta světlá mikina se k ní dokonale hodila. Vypadala v ní prostě dobře. Upřímnou radost měl ale Franta hlavně z toho, že se oblékala skromně, prostě v obyčejné mikině, džínách a v obyčejných botičkách bez ohledu na to, na jaké žila úrovni. Nepotřebovala si nic dokazovat a to na ní Franta oceňoval. Rozhodl se, že jí vezme na dobrý jídlo, že spolu popovídají, jak jí to dnes šlo s jejími klienty v práci a co se jí dnes podařilo prodat či doporučit. Další den byl víkend, tak se rozhodl, že pak spolu zítra zajedou do Zoo na jejich oblíbené místo podívat se na zvířata a pak se spolu staví na dobrou ochucenou kávu do některé z kočičích kaváren. Vždycky jí chtěl vzít do kočičí kavárny, zpříjemnit jí den, aby se odreagovala od každodenních starostí. Povídat si s ní o tématech, které jí zajímají a také mu záleželo na tom, aby se s ním cítila dobře. Franta nastartoval Golfa, zařadil rychlost a vyrazili pod světly lamp směrem na centrum najít a vybrat nějakou restauraci a nebo nějaký příjemný místo, kde si spolu dají dobré jídlo a užijí si spolu příjemný a poklidný večer.




A co zmínit závěrem? Teď se asi možná někdo z vás zeptá, co teď bude se zařízením umožňujícím přechod do paralelní reality, které Franta spolu se svými dvěma kamarády sestrojil? Franta už sám o sobě své štěstí našel. Nějak neměl v úmyslu pokračovat dál v cestě nekonečným počtem paralelních realit, i když určitě by to bylo asi v něčem trochu dobrodružné. Akorát by z toho pak po nějakém čase pomalu nevěděl, čí je. Stejně tak ho ani moc nelákalo vrátit se zpět do do jeho defaultní reality, ve které skoro nic nedokázal, žil od výplaty k výplatě a vše, co vždy v životě chtěl a čeho jeho dvojník v této realitě dosáhl, tak by pro něj bylo na míle vzdálené. Nedostižný sen. Tato paralelní realita mu však dávala možnost nejenom si ten svůj sen prožít na vlastní kůži, ale hlavně mu dávala příležitost vydat se na svou osobní cestu pravého muže, podobně jak o tom kdysi psal ve své knize David Deida. Franta měl možnost si některé věci vyzkoušet, uvědomit, naučit. Stejně tak i s tou dívkou, která pro něj vždy představovala jeho osobní ženský ideál. Každý ho máme v něčem jiný. Přijde čas, kdy bude mít dívka různé nálady. Kdy bude Franta čelit jejím rozmarům. Dívka ho bude zkoušet, testovat a Franta na něco takového bude muset být připravený. Bude muset umět na to správně zareagovat, jinak o ni velice rychle přijde. I když u téhle dívky Franta věděl, jak zábavné bude poznávat a objevovat různé části její osobnosti, její nálady, její charakterové vlastnosti. Přicházet na to, co se té dívce líbí, co jí vyhovuje. Jaké má ta dívka hranice a mnoho dalšího, co o té dívce třeba Franta dosud nevěděl a neměl by šanci u ní nikdy poznat, kdyby se mu nepodařilo spolu se svými dvěma kamarády sestrojit to zařízení pro přechod do paralelní reality. Teď už to bylo na Tondovi s Čendou, aby se pokusili, pokud by se jim do takového dobrodružství chtělo, najít v některé z paralelních realit svoje štěstí. Sice Tonda ani Čenda neměli podobně jako Franta rádi dlouhé roky nějakou konkrétní dívku, se kterou by chtěli prožít krásný vztah. Ale měli třeba jiné cíle, plány nebo sny, o kterých třeba sám Franta nikdy nevěděl a třeba mu o nich nic neřekli, nebo se jich z nějakého důvodu vzdali. Což by teda byla obrovská škoda. Nikdy by se člověk neměl vzdávat svého snu, ať je nepřízeň osudu jakákoliv. Také byla otázka, co by je v té další realitě čekalo a na co by tam narazili. Mohli by se třeba ocitnout v zemi, kde by ještě stále bylo období normalizace, vládla by jedna strana. Nedejbože by se ocitli uprostřed nějaké nové války. Nikdo z nich opravdu neměl tušení, kde po dalším záblesku díky jejich zařízení kulička skončí. Proto se nabízí otázka. Kdyby měl kdokoli z vás podobnou možnost podívat se do paralelní reality, aniž by jste dopředu věděli, co vás v té další paralelní dimenzi čeká, pro co by jste se rozhodli vy?