Tajemství šamanů

Tajemství šamanů

Anotace: o setkání s vyspělou technologií a taky (samozřejmě) s láskou

Onoho léta, kdy jsme dovršily čtrnácti let věku, byla moje kamarádka Hel vybrána pro svou krásu jako oběť Bohu země. Ale co všechno té neblahé chvíli předcházelo?
Jak sami dobře víte, moji milí posluchači, naše krásná země, protkaná četnými vodními toky, je pokryta hustým pralesem, v němž žije nesčetné množství ptactva a zvěře, na vyklučených mýtinách pak šumí zelená pole, která dávají obživu nám všem. A právě kvůli našemu společnému blahobytu je každý rok po sklizni vybrána nejkrásnější dívka, která stráví období dešťů v letohrádku v zahradách Nejvyššího Šamana, kde ji oblékají do skvostných šatů, předkládají jí nejchutnější jídla a posléze ji omámenou drogami vedou ve slavnostním průvodu k bezedné studni zvané Oko bohů, kam ji svrhnou, aby se Bůh země nad námi smiloval a dopřál nám i v následujícím roce bohatou úrodu.
V hlavním městě Říše žil tehdy v obrovském stupňovitém paláci král Leo XII. z Rodu Draka spolu s královnou, společnicemi, vojáky a s princem Džunem, z něhož se jednou měl stát král Leo XIII. Vedle králova paláce stála jen o trochu menší pyramida, sídlo Nejvyššího Šamana a jeho syna a nástupce, Mladého Šamana. Musím dodat, že šamanům se nikdy neříká jejich jménem, šaman je prostě Šaman. Všichni chodí oděni do černého pláště, zdobeného nejrůznějšími nášivkami, také černými, na tvářích nosí masku, nad níž se zvedá koruna z černého peří, neboť Šamani patří k Rodu Havranů.
Já, Zin z Rodu Krysy jsem se svými příbuznými žila v menším městě nedaleko sídelního města Říše a členové mojí rodiny pracovali na polích i v domácnosti pro rodinu pana Keta z Rodu Koček. A právě s jeho dcerou Hel jsem si v dětství hrávala. Času jsme na to měly dost, protože děti z nižších rodů chodí do školy jen od sedmi do deseti let, aby se naučily základům čtení, psaní, počtů a samozřejmě také věrouky, pak už jsou ponechány samy sobě.
Celé dětství jsem se domnívala, že jsem stejně hezká jako Hel, ale postupně se mé přesvědčení začínalo drolit. Pan Ket byl spojen přátelskými pouty s panem Gerem ze vznešeného  Rodu Jelenů, který k nám na prázdniny začal posílat svého syna Arva. Ten musel studovat déle a více než my, a tak se měl u nás vždy trochu zotavit. Hrával si s námi děvčaty, včetně Heliny starší sestry Naji, a z jeho pohledů jsem pochopila, že ta krásná je právě Hel. Já i Naja jsme sice měly větší prsa, ale Hel se vytáhla, její končetiny a křivka pasu získaly eleganci labutě, celá byla jako vzácný zlatý leknín. Kdežto ze mě se stane jen malá Krysa, podsaditá selka, každý rok tlustější a tlustější, až budu jako skříň a ve svém tuku nakonec vypustím duši obklopena stejně tlustým, neohrabaným manželem a dětmi. Jaká to pro mě byla muka přemýšlet o budoucnosti, zvlášť když pan Arv byl tak krásný a já do něj byla tolik zamilovaná!
Mnozí rodiče si považovali za čest, když byla jejich dcera obětována pro blaho celku, ale jiní začínali pochybovat o účelnosti oběti a potichu říkali, že Bůh země je dobrotivý a dá zrnu vzejít i bez té kruté oběti. Také Helini rodiče začali svou dcerku schovávat, aby někomu nepadla do všetečného oka. Pustili ji ven jen po setbě, kdy všichni obyvatelé přicházeli k místním Šamanům podívat se do Kouzelného zrcadla, aby jim v následujícím roce bylo dopřáno zdraví a štěstí. Mně se zrovna v té době udělal docela velký pupínek na bradě, i byla jsem naštvaná, že se takto musím ukazovat.
Když jsme já i Hel dovršily čtrnáctin, přijel k nám opět mladý pan Arv a už neměl oči pro nikoho než pro Hel. Po jeho odjezdu se mi svěřila:
„Za pár dní tady máme miláčka Arva zpátky. Přijede i se svými rodiči požádat o mou ruku. Já jsem tak šťastná!“
Svět pro mě zhasl. Ploužila jsem se od ničeho k ničemu, žádná práce mi nepřinesla útěchu a rozptýlení.
Pan Ger s manželkou a služebnictvem skutečně brzy dorazil a všichni se pustili do jásání a hodování. Leč ještě toho večera dorazil posel z královského paláce a sdělil, že princ Džun si Hel vyvolil za jednu ze svých společnic a že se má do čtrnácti dnů dostavit do paláce.
Hel plakala, Arv ji utěšoval:
„Já tě nedám, ty můj poklade!“
Obě rodiny se ocitly ve svízelném postavení. Dalo se odporovat vůli prince? Všichni se radili, plakali, kleli. Já byla pochopitelně odstrčena stranou, vše šlo mimo mě.
Za pár dnů se na ulici náhle ozvalo zlověstné troubení lastur, a když byla otevřena brána, spatřili jsme samého Nejvyššího Šamana v jeho zlověstném černém odění, obklopeného nižšími šamany a dalšími fámuly. Nejvyšší Šaman udeřil svou zahnutou, pery zdobenou holí do země a mohutným hlasem zvolal:
„Hel, dcero pana Keta z Rodu Kočky, ty šťastná, věz, že Bůh země si tě vyvolil za svou oběť! Odeber se se mnou do sídelního města a neohlížej se zpátky! Blahoslavená dívko, již brzy budeš spát v Bohově loži!“
Všichni zůstali jako zkamenělí, ale vůli Boha se nelze vzepřít. Fámulové se chopili paží polekané Hel a vedli ji pryč. Její rodiče vzlykali, Arv padl do prachu a rval si vlasy a drásal si tváře. I já zůstala zaražená, zastyděla jsem se za svou žárlivost a za nedobré myšlenky vůči Hel a pro jednou jsem si řekla, jak je dobré být obyčejná.
Arv s rodiči a s celým průvodem záhy odjeli. V domě zavládl smutek, Helina matka Mel často plakala spolu s nebesy. Když se období dešťů chýlilo ke konci, přišel nám místní Šaman připomenout, že čas oběti se blíží a že se celá rodina má odebrat do hlavního města, aby jí mohla přihlížet.
Vydala jsem se na cestu spolu s nimi jakožto Najina komorná. V den oběti jsme se s ostatními davy v obavách blížili ke studni Boha země. Byl to velký kruhový otvor s kolmými stěnami, v jehož hloubi se zlověstně leskla nazelenalá vodní hladina. Vojáci a šamani ukazovali lidem, kam si mají stoupnout. Nám bylo přiděleno místo docela vpředu, takže jsme dobře viděli na královský dvůr po levici, na temnou suitu šamanů v čele s Nejvyšším a jeho synem po pravici a na obecný lid, který stál naproti nám. Dívala jsem se všude kolem, ale nikde jsem neviděla Hel ani Arva, jen jeho rodina stála blízko nás.
Bubny zlověstně zaduněly a Nejvyšší Šaman započal znělým hlasem svou řeč:
„Ó lide naší krásné, mocné Říše! Sešli jsme se tu k pravidelné každoroční oběti, která nám má přinést bohatou úrodu, štěstí a blahobyt. Leč stalo se něco zcela neočekávaného, neuvěřitelného. Oběť, Hel z Rodu Kočky, dcera Ketova, navždy prokletá, se odvážila za pomoci svého milého, Arva z Rodu Jelena, syna Gerova, uprchnout, a tak ohrozila tento statečný, bohy milovaný lid.“
Nejvyšší Šaman mávl svou holí, nato se nižší šamani chopili Naje a a Arvovy sestry a táhli je k němu. Pokračoval:
„Abychom zvrátili neblahý osud, budou obětovány dívky dvě, sice ne nejkrásnější, ale zato plody nehodných, provinilých rodin. Protože nebyly připraveny příslušným rituálem, čeká je v záhrobí bídný osud a věčná muka. Zdůrazňuji: tato oběť pro ně není odměnou, nýbrž trestem!“
A Nejvyšší Šaman vlastníma rukama obě dívky srazil dolů. Zaduněly dubny, zaduly trouby, lid vypukl v jásot, ale mně se zježily vlasy a zamrazilo mě, neboť jsem pod vším tím rámusem slyšela zoufalý nářek obou postižených rodin i výkřiky shozených dívek.
Davy se začaly zvolna rozcházet. Odvážila jsem se přistoupit blíže a nahlédnout do studny. Arvova sestra se potopila hned, ale Naja, která uměla plavat, se držela na hladině a zoufale volala o pomoc. Po kolmých stěnách studny však nemohla vyšplhat do bezpečí a bylo vyloučeno, aby jí někdo hodil spásný provaz. Byl to nevyhnutelný konec. Snažila jsem se nemyslet na to, jak hrůzná bude její smrt a táhla jsem se za Ketovou rodinou jako omráčená palicí.
Došla jsem až na velké písčité prostranství za královským palácem, kde se vršily různé pytle a koše. Najednou na mě padla přímo smrtelná únava, a tak jsem se schoulila mezi zavazadly, abych si odpočinula. Zaslechla jsem mužské hlasy:
„Mate, kamaráde, jak to že nekmitáš v králově kuchyni a nepřipravuješ večeři?“
„Chystám proviant, princ Džun zítra vyrazí na inspekční cestu po městech Říše a my s ním.“
„Ale! Co tak najednou?“
„Víš,“ ztišil Mat hlas, „myslím, že při té cestě budou královi zvědi mimo jiné pátrat i po té uprchlé dvojici. Když se král dozvěděl o jejich útěku, hned poslal do terénu své elitní Honící psy, ale ti nic nenašli.“
„No tak teda hodně štěstí! Až se vrátíš, ozvi se, zajdeme na jedno.“
„Klidně i na víc! Nashle!“
Nenápadně jsem vyhlédla, abych věděla, jak Mat vypadá, a rozběhla jsem se do hostince, kde jsme byli ubytováni. Svíral mě strach o Arva. Co když ho dopadnou? Musím mu být nablízku a udělat pro něj co nejvíc, aby z té šlamastyky vyvázl se zdravou kůží!
V hostinci jsem sebrala malý batůžek se svými věcmi a vytratila se jako pára nad hrncem, aby nikdo nevěděl, co podniknu. Cítila jsem, že moje pouta s Rodem Krysy i Rodem Kočky úplně povolila, že neznamenají vůbec nic ve srovnání s Arvovým životem.
Přespala jsem na pláni mezi zavazadly, ráno jsem se přiřadila k palácovým kuchařům a chopila se jednoho pytle. Nikdo si mě nevšímal, každý měl svých starostí dost. Náš dlouhý průvod se vydal na cestu. Jen prince nesli na nosítkách, ostatní šli po svých. V čele princ, obklopený Honícími psy, pak Mladý Šaman se svým tělesným strážcem, mohutně osvaleným Digem, a pak veškeré služebnictvo, které táhlo na nosítkách, v koších, pytlech a krabicích stany prince a Mladého Šamana, potraviny, oděvy, lůžkoviny a další nezbytné věci. Šamanovi fámulové navíc nesli na nosítkách záhadné bedny, přikryté látkou.
Kráčeli jsme po kamenné cestě, zbudované mezi pralesem a poli. V nesení pytle mi sice trochu ulehčovala náhlavní páska, ale byla to dřina, Abych se od ní odpoutala, začala jsem přemýšlet, jak by bylo skvělé, kdyby u nás žila nějaká velká, silná, mírná zvířata, co by se dala ochočit, pak bychom mohli zavazadla vozit na jejich hřbetech nebo bychom se na nich mohli svézt i my. Škoda, že se zde taková zvířata nevyskytují. A co kdyby se nosítka dokázala lépe pohybovat, kdyby nebyla odkázaná na lidské ruce a aspoň zčásti se hýbala sama! Ale jak to udělat, mě nenapadlo.
Jak šly dny, postupně jsem zesílila a zvykla si na pravidelný rytmus. Stavěli jsme ve městech, kde se princ Džun seznamoval s místními hlavouny a přijímal jejich dary (další zátěž!), někdy jsme nestačili dojít do lidských obydlí a nocovali v pralese. Mat se svou partou včetně mě vařil a všichni jsme obsluhovali vznešené pány. Princ Džun byl hlučný a neomalený a jeho sebevědomí sahalo až nad mraky. Zato hlas Mladého Šamana, hlubší a mírně chraplavý, se neozýval tak často a zpod jeho šamanské masky byly vidět jen temné oči, špička nosu, bezvousá brada a pěkné, skoro ženské rty.
Jednoho večera v pralese při servírování večeře princ zívl a povídá:
„Už mám skoro dost těch městských fiflen. Chtělo by to nějaké přírodní, svěží poupátko, třeba tohle!“ a rafl mě za paži.
Šíleně jsem se lekla a moje vystrašené oči se bezděky stočily k černé siluetě Mladého Šamana, který se vzápětí ozval:
„To je moje fámula, tu ti nenechám. Má zvláštní schopnosti, které nutně potřebuji ke svému bádání.“
„Ty zvláštní schopnosti bych chtěl vidět!“ rozřehtal se princ a začala se smát i celá jeho družina, naštěstí Mladý Šaman pokývl na Diga a ten mě odvedl pryč.
Digo mě zavedl do Šamanova stanu, ukázal mě na nízký taburet a řekl:
„Tady si sedni a čekej.“
Zůstala jsem sama a za chvíli ucítila, jak mě tvrdé sedátko nepříjemně tlačí do pozadí. Trochu jsem odhrnula látku, kterou bylo pokryté, a vida, byla to jedna ze Šamanových záhadných beden, tvrdého, matně šedého povrchu, z hmoty, kterou jsem jakživ neviděla.
Mladý Šaman dorazil až pozdě večer a pravil:
„Co by za to každá dívka dala, kdyby se mohla stát princovou společnicí, byť jen na jednu noc, ale ty ses toho bála!“
„Nemám prince ráda,“ zamumlala jsem.
Mladý Šaman mě náhle nešetrně chytil za bradu, pozvedl můj obličej ke svému a spustil rázně a přísně:
„Ale teď řekni pravdu, jen čistou pravdu! Všiml jsem si tě u posvátné studny, jak stojíš s rodinou pana Keta! Jsi součástí nějakého spiknutí? Nebo co zde máš udělat? Snad nějaký atentát?“
„Nic, vůbec nic! Jsem zde sama o své vůli. Dobře znám pana Arva, jako dítě jsem si s ním hrávala, chci ho jen chránit, kdyby byl dopaden!“
„A uvědomuješ si vůbec, že ten tvůj milý pan Arv spáchal zločin velezrady?“
„Ano, ale přesto si přeju, aby se mu nic nestalo!“
Mladý Šaman mě pustil a začal přecházet okolo s rukama za zády. Nakonec zakroutil nevěřícně hlavou:
„Tak hloupá může být jen ženská.“
„To není hloupost, to je láska,“ pípla jsem.
„A co paní Hel, ta ti na srdci neleží?“
Dokud bude Hel naživu, Arv se do mě nezamiluje, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem řekla jen:
„Paní Hel dostala od života všechno.“
„Hm … myslím, že by se ti nelíbilo být krásná mrtvola. Možná, že tě aspoň trochu utěší, když ti řeknu, že dívky k oběti se ne vždycky vybírají jen na základě fyzické krásy. O Hel se zajímal Arv i princ. Arv tlačil na otce, aby mu Hel zůstala. Rod Jelena velmi zbohatnul na těžbě a prodeji drahých kamenů a pan Ger je horká hlava. Hrozilo reálné nebezpečí, že se postaví proti králi a že vypukne občanská válka. Proto byla Hel vybrána jako oběť. Žádná dívka, žádný problém.“
„Ale nakonec z toho problém je, a velký ….. Co teď mám u tebe dělat?“
„Vše, co bude třeba. Doufám, že vaříš líp než Digo.“

A opravdu, z vděčnosti k Mladému Šamanovi jsem se překonávala a předkládala mu ty nejlepší lahůdky, které mi nikdy neopomněl milým slovem pochválit.
Tak jsme dorazili do města mocného pána Guja z Rodu Kajmana. Byl nám přenechán přepychový, nepoužívaný dům, v kterém jsem v první volné chvíli vystoupila až na střechu, abych se přesvědčila, že jsme nablízku oceánu a že zahlédnu záblesk modré hladiny.
Tu jsem zaslechla zezdola, z komnaty Mladého Šamana, princův křik:
„Vůbec na nic jsi nepřišel! Ty tvoje zatracené krámy nefungují a navíc nás na cestě zdržují! Zůstaneš i se svou družinou tady a já objedu poslední tři města sám se svými lidmi. Až se budeme vracet, připojíš se k nám! To je rozkaz!“
Vzápětí se ozval zvláštní dunivý zvuk. Myslím, že princ při odchodu nakopl na rozloučenou jednu ze Šamanových beden.
Když jsem večer položila před Mladého Šamana misku s večeří, mlčky ji odsunul.
„Ty nebudeš jíst?“
„Jsem smutný.“
„A hlavně naštvaný, co?“ rýpla jsem si.
Mladý Šaman jen zasupěl.
„Pane, myslím, že by ti mohla pomoci naše výborná ovocná pálenka, ta prý vyléčí úplně všecko.“
„Tu nesmím požívat.“
„Neříkej mně, že si při vašich obřadech neslupnete nějakou tu drogu?“
„To ano, ale zrovna tuhle prachsprostou pálenku máme zapovězenu.“
Digo, který stál v koutě, přistoupil, zpoza opasku vytáhl malou placatou lahvičku a postavil ji na stůl před Mladého Šamana:
„S dovolením, pane, kdyby sis to přece jen rozmyslel.“
A pak jsme odešli a ponechali Mladého Šamana jeho chmurám.
Za nějakou dobu jsem po očku nahlédla do jeho komnaty. Mladý Šaman přecházel s rukama za zády, jak bylo jeho zvykem, ale jako by se občas mírně zapotácel. Lahvičku nebylo vidět.
To je skvělá příležitost, jak se něco dovědět!
Vešla jsem dovnitř a povídám:
„Víš, pane, pořád přemýšlím, jak si mohl princ Džun vyvolit Hel, když se s ní nikdy nesetkal tváří v tvář.“
„To ti hned ukážu.“
Mladý Šaman strhl přehnaně rozmáchlým pohybem ubrus ze stolu a ztěžka dosedl na židli. Na stole ležela další bedna, ne, spíš krabice, malá a plochá. Mladý Šaman otevřel její víko, které samo zůstalo vzpřímeně stát v mírně zakloněné poloze a rozsvítilo se namodralým světlem. Zvědavě jsem natáhla krk a pod víkem spatřila řadu tlačítek, popsaných podivnými znaky. Napravo i nalevo od nich bylo namalováno cosi jako dlaň s prsty. Mladý Šaman přiložil svou dlaň na levý obrys a lehce s ní pohyboval, poté pravou rukou pomačkal několik tlačítek. Krychlová bedna stojící v rohu tiše zabzučela a ke stropu se z ní rozvinul vějíř stříbřitých paprsků, v němž se záhy ukázala poloprůsvitná hlava a ramena paní Hel.
Úžasem mi spadla brada.
„Dotkni se toho obrazu,“ pobídl mě Mladý Šaman, „no, neboj se!“
Přistoupila jsem a na Hel sáhla. Když jsem se přesvědčila, že obrázek nic nedělá, několikrát jsem jím prostrčila prsty skrz a s údivem se ohlédla na Mladého Šamana.
„A teď ještě něco,“ řekl potměšile a ve světelném vějíři jsem se objevila já, podmračená, otrávená z červeného pupenu na bradě.
„Kouzelné zrcadlo!“ vykřikla jsem. „Kouzelné zrcadlo místního Šamana! Kdo do něj pohlédne, zobrazí se v něm a zrcadlo ten obraz nějak odešle do téhle krabice. Každý, kdo ji vlastní, pak může třeba - “
„ – třeba vybírat si ze všech krásek Říše. A ani nemusí mít přesně tuto krabici, ale jinou téhož druhu.“
Několikrát jsem rázně mávla rukou k zemi na znamení, aby Mladý Šaman zhasl můj obraz, obešla jsem obě zařízení kolem dokola a bedlivě si je prohlédla.
„Co to drží v chodu? Kde to má pohon?“
„Ty mě neustále překvapuješ!“
„Ále, vždyť víš, že se říká: Bez ohně polívku neuvaříš!“
„Pohon je někde uvnitř a není nevyčerpatelný. Už několik zařízení nám přestalo pracovat, a zrovna ta nejužitečnější.“
„Odkud se to vzalo? Kdo to vyrobil?“
„Povím ti to. Ale jestli někde něco řekneš nebo jen naznačíš, těmahle rukama tě zabiju,“ zvedl paže Mladý Šaman.
„Slibuju … přísahám, že nic neřeknu.“
„Tak tedy: Před patnácti generacemi k nám přiletěly bytosti z hvězd. Vypadaly docela podobně jako my. Mysleli jsme, že jsou to bohové, ale oni řekli, že jsou lidé. Přitom lidé jsme přece my?“
Pokrčila jsem rameny:
„My jsme lidé tady a oni jsou lidé na té své hvězdě.“
„Ano, tak to zřejmě je. Vysvětlili nám, že hvězdy jsou obrovské koule visící v prostoru, ale jsou tak strašlivě daleko, že se nám jeví jen jako zářící body. Většinou jsou mrtvé, ale na některých z nich je život.“
„My tedy také žijeme na obrovské kouli?“
„Ano. Nebešťané brzy odlétli a slíbili, že se vrátí, ale zatím se tak nestalo. Zanechali nám zde některá svá zařízení a lidem z Rodu Draka a z Rodu Havrana vyložili, jak se ovládají. Ale králové se starali hlavně o lov, zápasy, souložení a další kratochvíle a skoro zapomněli, jak se s těmi věcmi zachází. To se stalo tajemstvím nás, šamanů.“
Sedla jsem si na zem a v úžasu jen pokyvovala hlavou. Po chvíli jsem pohlédla na Mladého Šamana a viděla jsem, že si položil hlavu na kouzelnou krabici a usnul.
Druhého dne časně ráno jsem se dala do úklidu a když jsem vstoupila do koupele, spatřila jsem, jak se ve vaně rozvaluje neznámý nahý mladík s dlouhými černými vlasy, smotanými na ochranu před namočením do nedbalého uzlu na temeni.
Už už jsem otvírala ústa k výkřiku, když na mě cizinec promluvil hlasem Mladého Šamana:
„Nekoukej na mě tak! Občas si taky potřebuju svlíct tu maškarádu a trochu si odpočinout!“
Vstal a přikázal:
„Podej mi osušku!“
Zvedla jsem ji z lavičky u stěny a držíc ji v natažené ruce jsem se k němu pomalu přibližovala se zavřenýma očima.
„Přestaň s tím! Jsem taky člověk!“
Vytrhl mi osušku a začal se energicky utírat. Rychle jsem utekla. Překvapilo mě, že Mladý Šaman je opravdu mladý, ne o moc starší než já, a že je bez šamanské „maškarády“, která mu dodává na výšce i šířce, celkem útlý. Poprvé jsem si uvědomila, že jeho obvyklé odění asi není moc pohodlné. Snad aspoň v kruhu nejbližší rodiny chodí bez něj, možná i před Digem. Musím mu říct, aby ho nenosil i přede mnou, ale to má čas.
Za chvíli se Mladý Šaman objevil už v plné zbroji a zahučel:
„Stejně za všechno může ta vaše pálenka! V hlavě mně duní jak v rozbitém džbánu!“
Neodvážila jsem se mu nabídnout některý z lidových prostředků proti kocovině a radši jsem se věnovala vaření. Ale vždy, když jsem si vybavila Mladého Šamana ve vaně (a to bylo často), musela jsem se sama pro sebe usmívat, až mi Digo řekl:
„Děvče, tobě ten úsměv ale sluší! Měla by ses usmívat co nejvíc!“
Po obědě Mladý Šaman pročítal jakési prastaré zápisy na zažloutlém papíru z palmového listí a pak poslal všechny své fámuly včetně Diga pátrat do okolních lesů.
Večer Digo přiběhl s očima navrch hlavy:
„Pane, myslím, že jsme to našli!“
„Tak jdeme!“
„Pane, za chvíli se setmí, nechej to na ráno! Naši chlapi to ohlídají.“
„Dobrá, ale vyrazíme těsně před svítáním!“
A tak se stalo. Mladý Šaman mi pokynul, že můžu jít s nimi. Asi po tři čtvrtě hodiny chůze jsme dorazili na malou mýtinu, na jejímž okraji stála zpola skrytá podivná věc s protáhlým čumákem a malými křidélky.
„To je on, modul,“ pronesl Mladý Šaman potichu s posvátnou úctou a vzápětí zvolal:
„Chlapi, odstraňte ty větve!“
Fámulové se vrhli na stromky a keře, které tu věc obrůstaly. Když bylo zvláštní zařízení odhaleno, Mladý Šaman své služebnictvo pochválil:
„Dobrá práce! Digo, běž s nimi a dej jim nějakou odměnu, ať se ve městě povyrazí!“
Já zůstala drze na místě a pozorovala Mladého Šamana, který zvolna přistoupil k boku té věci a přiložil ruku na známý symbol dlaně. V tu chvíli se bezhlučně odsunuly menší dveře a vypadly jakési schůdky. Mladý Šaman se dychtivě vrhl dovnitř a já zdráhavě vstoupila za ním. Nacházeli jsme se v malé místnosti se dvěma křesly před průsvitným oknem v čele nosu té věci. Mladý Šaman pohodil svůj plášť a péřovou korunu za křesla a jen v prosté haleně bez rukávů a v úzkých nohavicích usedl do křesla, před kterým trčela z přední desky jakási páka. Pak zašátral po stranách křesla a upnul se do popruhů, které se z něj vysunuly.
Váhavě jsem klesla do druhé sedačky.
„Připoutej se!“ řekl mi, ale já nevěděla jak. Mladý Šaman se rozladěně odpoutal, naklonil se ke mně a připoutal mě. Ucítila jsem jeho tělesnou vůni, která byla bez per a hábitů velmi příjemná. Opět se připoutal a pak dlouze hleděl na desku před sebou a mumlal: „Ano … aha … přesně jako v návodu…“ a tak podobně. Pak se něčeho dotkl nebo něco zmáčknul, nevím. Deska před ním se rozsvítila, dveře se samy zavřely a ozvalo se slabé vrnění. Dalších pár pohybů a modul se začal zvedat od země vzhůru!
„Mám-li zemřít, chci znát jméno svého vraha!“ vyhrkla jsem.
„Jmenuju se Zil,“ odpověděl mi Mladý Šaman nepřítomně, veškerá jeho pozornost se upínala jen na svítící desku.
Věc zvaná modul se zvedla až nad koruny stromů a namířila si to k východu, k oceánu. Z okna odlétaly přilepené suché listy a drobné větvičky. Letíme - a najednou volnost, bezbřehá volnost! Jen my dva a modř. Zil se učí zacházet s modulem a já se kochám mořem, vždyť ho vidím poprvé. Jak se jeho hladina blýská a třpytí a jak nádherně ji zdobí hřebínky vln!
„Vědělas,“ praví Zil, „ že pro rybáře je širý oceán tabu? Smějí plout jen tak daleko, aby doviděli na náš břeh. Myslím, že je to rozumný zákaz, vždyť oceán je tak obrovský. Zajímalo by mě, co je na druhé straně.“
„Prosím, ne, co kdyby nám došel pohon!“
„Máš pravdu,“ a Zil stočí modul zpátky nad pevninu. Letíme nad lesem, poli, městy a vesnicemi a všichni lidé, co nás vidí, se vrhají čelem k zemi.
„Až se vrátím domů, postarám se, aby bylo zjevení bohů vyloženo tak, že už není třeba lidských obětí,“ řekne spokojeně Zil. „A nyní druhé tabu, hory.“
Zamíří k vysokým horám, které lemují naši Říši ze severu. Stoupá těsně podél kamenných štítů, až hrůzou zaječím:
„Zvedni to, zvedni to!“
Ale on se jen směje. V tu chvíli pochopím, že teď nesedím vedle Mladého Šamana, ale vedle rozjařeného kluka.
Za horami se rozevře zcela jiný svět: širé, mírně zvlněné zelené pláně, sahající až k obzoru, ne nepodobné hladině oceánu. Sledujeme tok malé říčky, zdali narazíme na stromy, a skutečně, u malého jezírka je vidět skromný porost a primitivní chýše, jejichž polonazí obyvatelé před námi neklekají, ale hrozí na nás oštěpy a luky. Stojí tam také povědomá dvojice v objetí. Poznám je:
„To jsou Arv a Hel!“
Zil s modulem trochu poklesne. Skutečně jsou to oni. Zamávám jim, ale nejspíš si mě nevšimli.
„Odvážili se porušit tabu a překročili hory,“ pronese Zil uznale.
Otočí stroj zpět, přelétá hory a já mezitím zkoumám svoje city: jen radost a ulehčení, žádná žárlivost, žádná trpkost a vztek.
Zil začne znovu hovořit:
„Když Hel pobývala v našem paláci, sledovali jsme letohrádek za pomoci skleněných očí, které nám také zanechali nebešťané. Jednou pozdě večer jsem se díval na obrazy z očí, když jsem uviděl Arva, jak přelézá plot. Přišlo mi jich obou líto, ale nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem svou dýku zabodl mezi tlačítka krabice, až to zasršelo. A měl jsem obrovské štěstí, protože oči neumřely, ale jen se zastavily a všechny ukazovaly jen poslední obrázek. Arv na něm naštěstí už nebyl. Stráže se pak celou noc dívaly na stejné obrázky a nic nepoznaly, až ráno zjistily, že Hel utekla. Dál už to záleželo jen na Arvově šikovnosti. Zřejmě ten útěk dobře připravil.“
Tak Mladý Šaman sledoval Hel pomocí skleněných očí a pomohl jí uniknout! Nejspíš se i on do ní zamiloval! Padám do posvátné studny, řítím se do temných vod beznaděje. Chtěla bych umřít, pomyslím si a modul, jako by mi rozuměl, náhle ztichne a prudce klesá dolů.
„Ztrácíme pohon!“ vykřikne Zil, horečnatě cloumá pákou a buší do tlačítek. Modul najednou zařve jako rozzuřený jaguár a poskočí dopředu obrovskou rychlostí, ale vzápětí znovu utichne. Nyní však už nepadáme jako kámen, ale spíš jako uschlý list – dopředu a dolů. Na obzoru je vidět město pána z Rodu Kajmana. Dopadneme nejspíš blízko místa, kde byl modul včera objeven.
Koruny stromů se blíží, větve už tlučou do podlahy, prudký náraz – a pak jsem omdlela.
„Zin, vzbuď se …. Zin … u všech bohů!“ třese se mnou Zil.
Pootevřu oči.
„Konečně! Jsi v pořádku?“
Zahýbám prsty na rukou a na nohou, tělo mě poslouchá, proto kývnu, ale jako by mě něco pálilo na horní půli těla. Mimoděk zvednu ruku k hrdlu. Zil mi jemně poodkryje okraj halenky:
„Jsi pohmožděná od pásu, stejně jako já. To se spraví! Bez pásů bychom dopadli daleko hůř.“
Zil ponechá svou ruku na mém rameni a dlouze mi hledí do očí.
Modul, sedící ve větvích jako pták v hnízdě, se najednou s hrozivým praskotem propadne o kus níž. Zil vyskočí, podívá ze z okna a z otevřených dveří:
„Nic se neděje. Aspoň se nám bude líp vystupovat.“
Znovu se posadí a praví:
„Řeknu princi Džunovi, že Arv a Hel zahynuli. Ale kde vzít důkaz?“
„Možná, že by tvá zařízení dovedla zhotovit obraz mořské hladiny s převrženým člunem?“
„Ano, to bych, myslím, mohl zvládnout.“
Chvíli sedíme mlčky a zíráme přes okno do větvoví. Pak se potichu zeptám:
„A co teď bude se mnou?“
„Asi si tě budu muset nechat už napořád. Znáš všechna tajemství ….. a dokonce víš, jak vypadá penis Mladého Šamana.“
Zamrká na mě a já cítím, jak mi přímo ze srdce stoupá na líce ten nejkrásnější úsměv…
Autor Uzorita, 17.05.2022
Přečteno 148x
Tipy 2
Poslední tipující: Marry31, mkinka
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Moc hezká povídka

18.05.2022 09:51:49 | Marry31

Díky!

18.05.2022 21:35:30 | Uzorita

© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí