Anotace: Pos-apo svět ve kterém je ruština zločin.

Když Anneke otevřela dveře krytu, kam chodila do školy, zjistila, že začalo opět drobně sněžit. Na červenec bylo počasí neobvykle teplé, stejně jako posledních pár let. Pletený kabát, který měla na sobě, vyrobený z pestré směsi po domácky recyklovaného plastu hřál dost na to, aby ho nechala rozepnutý. Ocelově šedé nebe s temnější skvrnou mraku, ze kterého právě vypadávaly vločky, bylo stejně nepropustné jako kdykoliv dřív.  

Před několika měsíci tomu ale tak nebylo. Šedivý krunýř se roztrhl a úzkou průrvou bylo vidět blankytně modré nebe. Tak modré, až Anneke nevěřila, že je to možné. Jasně, že jí ve škole učili, že nebe je modré, slunce žluté a v noci jsou na nebi statisíce hvězd. Ale věřila tomu úplně stejně, jako věřila na Joulupukki, finské obdoby dědy Mráze. To, co ale tehdy viděla na vlastní oči, bylo neuvěřitelné. Tak úžasně modrou barvu snad v životě nespatřila. A navíc reakce lidí! Dokonce i její babička, jinak tvrdá, že by se o ní rozbil i diamant, se při tom pohledu rozplakala. Seděla jen tak v závěji, zírala na tu malou průrvu v mracích a brečela. Anekke to moc nechápala. Ano, byl to symbol a ve škole je učili, jak vypadal svět před tím, než byla válka, ale ona nic jiného nepoznala a teď se jí žilo dobře. Proč by měla chtít, aby se jí žilo líp? Navíc nevěřila, že by modré nebe nad hlavou mohlo mít nějaký vliv na to, jak se jí konkrétně bude dařit. 

Anneke se protáhla kolem zřícenin starého chrámu a sutinami bývalého sídliště. V jednom ze sklepů v nejvzdálenější části zřícenin sídliště, měla její rodina domov. Podval nášej famílii. Anneke se sama pro sebe zasmála. Ráda přemýšlela v ruštině, i když jí všichni doma říkali, jak je to nebezpečné. Zapomeneš se a podřekneš se. A pak se druhého dne nedočkáš! Zvlášť babička vždycky Aneke nadávala za to, když si nemohla vzpomenout na finské slovíčko a použila to ruské, které se doma běžně používalo. Několikrát dostala i facku za to, že jí řekla bábuška místo finského “mummo”. Nemohla si pomoci, ruština byla pro ni přece jen snazší, a navíc měla příchuť něčeho zakázaného. 

Důvody, proč byla ruština takový problém, jí vštěpovali ve škole už odedávna. Anneke byla toho přesycená a už to nemohla ani slyšet. Navíc se jí to bytostně dotýkalo, jednalo se o Rusy, o její vlastní lid! Kolikrát se musela při hodinách kousat do jazyka, aby nezačala nahlas křičet obhajobu proti té špíně, která se kydala na všechno ruské. A možná právě proto mohla to, co jí vštěpovali ve škole recitovat, i kdyby jí probudili uprostřed noci. 

Začalo to válkou na Ukrajině. Ano, tehdy Rusko napadlo sousední stát, Anneke moc nechápala proč, ale tehdejší prezident Ruska měl pocit, že sousední stát by měl patřit Rusku. Možná to bylo oprávněné, možná ne. Každopádně se ta válka pro Rusy moc dobře nevyvíjela. Přesto, že to byl boj obra s trpaslíkem, Ukrajina se bránila a válka se protahovala a protahovala. Rusko nakonec rozhodlo o osudu světa tím, že použilo jaderné zbraně.  

Na Ukrajinu vystřelili pouhé dvě rakety, a i to stačilo, aby svět, jaký byl do té doby, přestal existovat. Odpověď NATO byla okamžitá – ze všech jaderných sil, které NATO potichu rozmístilo kolem ruské sféry vlivu, vylétly rakety, aby zničily jaderný arzenál Ruska. Což se také povedlo, ale než je stačily zasáhnout, vyletělo z těchto míst několik desítek, možná stovek ruských jaderných raket na cíle po celém světě. Tomuhle jadernému rodeu se v dějepisu říkalo Hodinová válka. Od vystřelení první ruské rakety na Kyjev, po výbuch posledních raket na východě USA uplynulo totiž pouhých 63 minut a 57 vteřin. 

V letech, které následovali, se plně ukázala slabost západu. Zatím co rakety, vypálené NATO na Rusko, byly bezvýhradně zaměřené na vojenské cíle, všechny jaderné rakety Ruska mířily na cíle civilní – na významná politická a kulturní nebo hospodářská centra. Takhle přestala v podstatě existovat podstatná část Něměcka - zhruba od Mnichova až po pobřeží Severního moře, průmyslová část Francie, Velké Británie, Španělska a Itálie. Severní Amerika na tom byla podstatně lépe – velká část Ruských raket skončila v moři, buď sama od sebe selháním pohonu, nebo sestřelením protivzdušnou obranou. Přesto východní pobřeží USA v podstatě přestalo existovat. Nezůstala ušetřená ani Austrálie a některé země v oblasti Jihočínského moře. Zasaženy nebyly prakticky vůbec země v Africe a Jižní Americe a samozřejmě bratrská Čína byla také ušetřena.  

Z Evropy se stal jeden velký, páchnoucí vřed, plný bolesti, bídy a utrpení. Centrem civilizace se stala jižní Amerika, která se zasloužila o to, že civilizace jako taková na Zemi neskončila. Afrika, po krátké katarzi po výpadku pomoci z Evropy se začala technologicky prudce rozvíjet. Obrovské podzemní hydroponie, které zajistili dostatek potravy pro zbylé obyvatelstvo země, začali vznikat právě tady. Čína se po zhroucení mezinárodního obchodu, propadla ve vývoji o sto let zpět, hladomor a následné nepokoje krvavě spláchly komunistický režim a obrovská země se rozpadla na menší celky které opět začali hledat své místo na slunci. Tedy obrazně na slunci, jelikož na celé zeměkouli panovala krutá jaderná zima, teploty ani v létě nepřesahovali 5° Celsia. 

A Rusko? Stále panovali sankce proti Rusku, které zakazovali veškerý mezinárodní obchod, ale byly v podstatě pro smích. Z počátku neobchodoval nikdo z nikým, takže nebylo co zakazovat. Rusko bylo ale ze všech ostatních zemí světa zasaženo Hodinovou válkou nejméně. Ano, byla velká území s vysokou radiací, kde se nedalo žít, ale všechna velká města zůstala celá, zůstalo nepoškozené hospodářství a průmysl. Spousta závodů se uzavřela, spoustu lidí i tam zemřelo hlady, ale jinak zůstalo Rusko téměř nepoškozeno. Uzavřelo se ale do sebe a panoval tam přísný autokratický režim. Oficiální propaganda neustále označovala Rusko jako poškozeného a prohnilý západ jako viníka. Jakýkoliv názor, který neodpovídal oficiální propagandě byl krutě trestán – v podmínkách nového světa po jaderné válce se však nejednalo o nějaká odnětí svobody, nebo pracovní tábory – v době krátce po Hodinové válce nikdo nikoho zadarmo neživil. Odpůrci režimu byly v Rusku veřejně popravováni a krutost těchto poprav se neustále zvyšovala. Režim se v Rusku snažil uzavřít hranice, ale země byla moc velká na to, aby to šlo. Lidé z Ruska proudily doslova všemi směry, do Finska, do Číny, do Indie, přes Beringovu úžinu do Ameriky. 

Z Ruska se tedy stal bublající kotlík propagandy, vymytých mozků a fanatismu. Společnost tam vřela, bublala a s postupujícím časem se situace jen zhoršovala. Díky absolutní informační bariéře mezi Ruskem a okolním světem, existovala v Rusku utkvělá představa, že západ se má výborně a oni chudáci jen trpí. Situace byla však přesně opačná. Ano, na západě vám sice nenalili roztavené olovo do hrdla za opačný názor, zase ale vás klidně nechali chcípnout na ulici hlady. Aby člověk přežil a přežila i jeho rodina, musel se opravdu hodně otáčet. Věk dožití se celosvětově zkrátil na zhruba 50 let a to ještě Vám z života mohla podstatnou část ukrojit všudypřítomná rakovina. Nebylo před čím utíkat a nebylo ani kam. 

Jen co se začala situace trošku obracet, jen co začaly do zbytků Evropy a okolního světa proudit potraviny z Afrických hydroponií, co se životní úroveň populace začala zdvihat natolik, že se opět začali objevovat první známky kultury, udeřilo Rusko znovu. A tentokrát to byla jeho labutí píseň. 

Diverzní týmy Я (Ja). Ruské Я proto, že se vyskytovalo pouze v azbuce, která se po Hodinové válce používala téměř výhradně pouze v Rusku. Я proto, že toto zájmeno posilovalo odvahu a odhodlání všech členů diverzního týmu. JÁ jsem ten, kdo to může změnit, JÁ to dokážu, JÁ budu hrdina. Prostě Я.  

Typický diverzní tým Я byla rodina se dvěma dětmi. Typickým cílem jejich činnosti, byly otravy pitné vody, zdrojů jídla, šíření nakažlivých nemocí a u dětských členů skupiny zejména sebevražedné atentáty ve všech druzích škol – od mateřských až po vysoké. Díky desetiletím emigrace Rusů z Ruska se dokázali infiltrovat prakticky do celého světa a škody, které dokázali napáchat byly nedozírné – nesrovnatelně větší, než dokázala Hodinová válka, alespoň co se procenta zbylé populace týče. Každá s těchto skupin pracovala bez jakéhokoliv kontaktu s ostatními skupinami. Vzájemně o sobě nevěděli a ani nedostávali jakékoliv instrukce. Byli dokonale skrytí, nedohledatelní, fanatičtí a byly všude. Spouštěcí signál celé akce byl jednoduchý – dvacáté výročí Hodinové války, symbolicky přesně v čas, kdy vybuchla poslední ruská raketa. 

Pamětníci vzpomínají, že první pracovní den po tomto datu byl jako oslava Nového roku za starých časů. Ve městech jako zvrácené ohňostroje vybuchovaly téměř všechny školské ústavy, v mnohých díky nekoordinovanosti jednotlivých skupin, vybuchlo hned několik sebevražedných atentátníků najednou. Výbuchy ve školách v podzemních krytech zabili okamžitě všechno živé, co se v tom kterém krytu nacházelo. Výbuchy v nezničených částech světa znamenaly pády budov a zavalení těch dětí, které přežily.  

Zdroje pitné vody byly otráveny hned několika druhy jedů najednou, chovy hospodářských zvířat napadeny likvidačními chorobami a mezi dospělou populací se začal jako lavina šířit SARS, Spalničky, Španělská chřipka a další choroby z oblasti biologických zbraní. 

Ztráty samotnou činností skupin Я byly obrovské ale reakce na tyto útoky byly, pokud ne horší, tak alespoň mnohem děsivější. Celosvětově zavládla rusofobie, která byla navíc i systémová – státy a jejich bezpečnostními složkami vyžadovaná a podporovaná. Rusové byly po celém světě chytáni a zabíjeni, jak při pouličních lynčích, tak i během hromadných poprav. Jako důvod pro okamžitý rozsudek smrti byla pouhá znalost azbuky anebo ruštiny. Na domech ve městech se objevovali nápisy jako “Pozor padá omítka” vyvedené v azbuce a pokud někdo pouze pohlédl vzhůru, aby se podíval, odkud že by ta omítka mohla spadnout, byl zastřelen. Celého tohoto svinstva nebyly ušetřeni ani děti, zejména kvůli jejich sebevražedným útokům. Přesto však nějaký důsledek jejich bombové útoky měli – děti byly zabíjeny výhradně z bezpečné vzdálenosti zastřelením, na rozdíl od jejich rodičů a jiných dospělých Rusů, kteří by mnohdy byly vděční za rychlou smrt. 

Druhá fáze byla fází totální očisty Země od Ruské přítomnosti. Útoky skupin Я byly impulsem k znovuvytvoření OSN a na prvním zasedání bylo jednomyslně odsouhlaseno vytvoření zvláštních jednotek OSN, které očistí svět od Rusů. Přesto, že Rusko jako takové vydávalo na vytvoření armády velké výdaje, jako tradičně se jejich armáda ukázala být zoufale neschopná ve srovnání s Čistícími jednotkami OSN, jak se jim začalo říkat. Možná to bylo kvůli způsobu boje a taktice těchto Čistících jednotek, protože jejich cílem a posláním nebylo dobývání území ale pozabíjení všeho živého, co mluvilo rusky. Jednotky OSN projížděli Ruskem jako nůž máslem a zanechávali za sebou pouze smrt. Nejdříve zlikvidovali armádu, což zabralo nejvíce času. Pak se soustředili na civilisty. Neexistovali žádní zajatci, žádné koncentrační tábory, jako za Druhé světové války. Každý, kdo byl na ruském teritoriu nalezen živý a nepatřil k jednotkám OSN, byl okamžitě zastřelen. Vybíjeli do posledního celá města a vesnice. Když byla vyčištěna všechna sídla, začaly vrtulníky s termokamerami nahánět uprchlíky v lesích a v jeskyních. Všechno, co mělo tělesnou teplotu vyšší než 30° Celsia, bylo zlikvidováno, nejčastěji barickou municí. Ozývali se ekologové, že spolu s Rusy zahyne spousta lesní zvěře, ale oficiální úřady se jim vysmály. Pravidelné počty zlikvidovaných Rusů se rok od roku snižovali. Z počátku hovořila čísla o statisících, pak o desítkách tisíc a pak o pouhých tisících ročně. Činnost Čistících jednotek byla zastavena zhruba po pěti letech od jejich založení a nahradila je policie, která měla speciální odbory na vyhledávání a likvidaci osob ruské národnosti. Již od počátku celé akce byla na základě charty OSN zakomponována do všech právních řádů členských zemí beztrestnost násilných činů, spáchaných na osobách ruské národnosti a naopak vysoké tresty pro všechny, kteří těmto osobám poskytli úkryt nebo obživu. A to byl v podstatě stav, ve kterém se svět nacházel i nyní.  

Anneke zatím došla až ke krytu, ve kterém měla její rodina domov. Sníh už přestal padat a vítr rozháněl prach smíchaný se sněhem po ulici. Když spatřila, že se vedle vchodu do jejich krytu opírá o betonový základ nějaká postava, zarazila se. Muži nebylo vidět do tváře, byl pouze vidět rozpálený konec jeho cigarety. Jakmile se postava otočila, oddechla si. Byl to Swen, soused, se kterým se dříve často vídávala. Usmála se na něj a prošla kolem něj ke dveřím krytu. 

“Ty byla v škole?” 

Da” z Anneke vypadla na ruskou otázku odpověď v ruštině dříve, než stihla přemýšlet. Chyba, kterou dvakrát neudělá. Najednou se objevila na dveřích krytu krev a Anneke se začala divit, kde se tam vzala. Když se jí podlomili nohy a Anneke spadla do tenké vrstvy sněhu před dveřmi, už na krev na dveřích neviděla. Zato ale slyšela, jak jí přeskočilo několik párů nohou v okovaných botách a z krytu se ozvaly výstřely a křik. Křik babušky, dadi a jejího malého bratříčka. A pak zahalila všechno kolem tma. 

Autor Pinion, 22.06.2022
Přečteno 51x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí