Průchod - I. část: Konference

Anotace: Marseille, Jižní Francie, Římská říše, 1900.

„Na Zemi by se něco takového nestalo,“ věta tak nepříjemně pravdivá, až její jedovatá pravdivost projíždí našimi těly. A taky jízlivá připomínka ředitele Tarquinia, který si právě dolévá minerálku a nenechává se nijak vyvést z míry odporem přítomných účastníků jednání. Možná se i pousměje, ale pak se s vážným výrazem ve tváři vrátí k dlouhému stolu v konferenční hale přeplněné vědy, inženýry, techniky a císařskými rádci. V čele stolu sedí můj bratr Manuel a taky se nepříjemně dívá na děkana fakulty oceánologie Imperiální univerzity v Marseille.

„A kde podle Vás máme těžit, milý děkane?“ odsekne Lara, která je ze všech nejvíce rozzuřená a podrážděná nad ztrátou stanice na Europě. Bylo to její dítě, celý ten projekt, celá ta kolonie, veškeré úsilí přišlo vniveč a to se ušetřila nepříjemného pohledu na to, jak byla shozena atomová bomba na trosky stanice. „Musíme expandovat do vesmíru, ne se uzavírat na Zemi. Vždyť i konstantinopolská pobočka Vaší fakulty se proti tomu vyslovuje.“

„Aby ne. Plánujeme to déle, než oni. Už osm let na tom pracujeme. A proč se uzavírat na Zemi? Kvůli surovinám? Známe jen nepatrný zlomek našich oceánů, deset nebo patnáct procent. Všude tam mohou být obrovská ložiska surovin, obrovská ložiska ropy, zemního plynu, mědi, kobaltu, platiny, titanu, paladia, cínu a dalších důležitých kovů. Pořádně nevyužíváme ani naši planetu a už zápolíme s těžbou na Měsíci a s tím, jak budeme těžit suroviny na Marsu a jiných planetách a měsících. Bláznovství, zbytečnost, přemrštěná a iracionální ambicióznost. Už sto let expandujeme do vesmíru. Sto let se šíříme naší soustavou. Máme kolonie na Měsíci, Marsu, jeho měsících, první robotickou kolonii v atmosféře Venuše a to je vše. Celý náš vesmírný program vysává zdroje, je neustále v deficitu, to vše, protože nemáme vhodnější pohonné jednotky. Dostaneme se na sto tisíc kilometrů a víc z toho nevytáhneme…“

„Nové jednotky budou brzy…“ brání se Lara.

„Jako prototypy a nejdříve za pět let. Další pět, šest let budeme trávit pendlováním nákladným na čas i peníze, než se vůbec zavedou do provozu. A navíc, jak jsem řekl na začátku, na Zemi by se to nestalo. Tady by vše bylo pod lepší kontrolou, dohledem…“

„Myslíte si, že v podmořských stanicích by nedošlo k ponorkové nemoci?“ zeptá se můj bratr s úsměvem a pobaví tím přítomné, některé upřímně, jiné podlézavě.

„Trefa, Vaše výsosti, ale překvapivě si troufnu říci, že tady by to bylo lépe udržitelné. Cesta z Europy na Zem trvá osm a půl měsíce, cesta z hladiny do nejhlubších částí oceánu netrvá ani osm minut při použití správných technologií.“

„Co přesně žádáte, děkane? Vyjádřete se jasně,“ naléhá můj bratr.

„Relokaci financí a zdrojů z vesmírného programu na příštích pět let do výstavby těžařských podmořských stanic u italských břehů, v Černém moři a na dalších místech.“

„A co Pacifik? Půjdeme pro Vaše ambice do války s Asijským císařstvím? Dvě třetiny Pacifiku drží asijská flotila a už naše současné ropné plošiny jsou jim trnem v oku,“ pokračuje Lara ve výčtu argumentů proti děkanovu plánu a bratr přikývne. Jsme mnohem bohatší, než Asijské císařství, ale mnohem méně početní, méně lidnatější a s méně surovinami. Takový konflikt by byl dlouhý, krvavý a neskončil by pro nás nikterak dobře. Zatím se musíme snažit naše vztahy zlepšovat a ne vyhledávat třecí plochy.

„Navrhl jsem snad nějaké místo v Pacifiku? Ovládáme Atlantik a polovinu Indického oceánu, ovládáme celý Severní ledový oceán, všechna moře okolo Antarktidy a řadu dalších námořních oblastí. Není vůbec nutné dráždit Asijské císařství.“

„Ovládáme sice mnoho oblastí,“ řekne císař a zapíná na laptopu textový dokument. „Ale zpráva varronské pobočky Vaší fakulty, těžařského konsorcia Imperiální obchodní společnosti a Oceánografického institutu Karibiku hovoří o tom, že zrovna většina Vámi jmenovaných oblastí je dost chudá na surovinová ložiska. Nějaké kovy se nachází u Španělska, podél pobřeží Severní a Jižní Varronie a pobřeží Afriky, ale jinak je Atlantik prázdný. Severní ledový oceán nám může poskytnout titan, ropu a zemní plyn. V Indickém oceánu to jsou zrovna oblasti ovládané Asijským císařstvím kde je nejvíce surovinových zdrojů a podobně v Pacifiku,“ poté císař stiskne několik kláves na stolní klávesnici a nad stolem se objeví trojrozměrný hologram naší planety. Fialová barva značí oblasti naší říše, žlutá oblasti Asijského císařství a zelená teritorium Hindského společenství.

„My máme lepší technologie na tuto těžbu.“

„Asijské císařství má celou Asii na východ od Uralu a Kaspického moře. Jak říkám, nechci s nimi riskovat válku, zvlášť když s nimi musíme sdílet kolonie na Měsíci.“

„Nemalujme čerta na zeď, císaři,“ ozve se Valerie sedící vedle Lary. Ta je z toho dost podrážděná, ale nikoliv překvapená. Pro Valerii je to neuvěřitelná příležitost, která se jí naskytla.

„A Vy jste ochotna do toho investovat? Do tak riskantního podniku?“ diví se bratr.

„Promiňte, císaři, ale proti tomuhle musím protestovat,“ ozve se postarší sekretář životního prostředí Lucienos a rázně vstane. Zasvětiv desítky let svého života ochraně přírody, nebojí se ozvat ani proti samotnému císaři. „Takovéto počínání povede k rozsáhlé a nezvratné destrukci mořského ekosystému, na kterém spočívá život naší planety. Nedokážu si představit moc důvodů, možná žádný, který by takové ničení přírody ospravedlnil!“

Protože nic nevíš, utrousím jízlivě v duchu a hledím na bratra, který té hádce předsedá.

„Sekretáři, v mnohém Vám bylo vyhověno. Nechal jsem prohlásit celou Amazonii chráněnou oblastí a další statisíce kilometrů napříč světem. Omezujeme jedovaté zplodiny, zavádíme šetrnější technologie, vymáháme zákony na ochranu přírody, takže zkuste někdy v něčem ustoupit.“

„Omlouvám se, ale to není možné. Existuje zdravý rozum, existují principy a zásady. Jistě, přírodu na souši chráníte, ale tahle činnost zničí mořský ekosystém. Nelze jí tolerovat. A pokud se rozhodnete jít tímhle směrem, rezignuji na pozici sekretáře a sepíši otevřený dopis do novin.“

Potížista, dál si říkám a rozhodnu se vstoupit do celé záležitosti. „Politika je umění kompromisu…“

„Tohle je ochrana životního prostředí, ve které není možné kompromisu…“ přeruší mě Lucenios, který není očividně rád, že jsem promluvila.

„A ta je politikou, takže je uměním kompromisu, sekretáři. Můžete mě nechat domluvit? Pokud existují chráněné říšské parky na souši, mohou existovat i pod mořem,“ navrhnu. „Zřiďme oblasti, kde nebude možné těžit. Tam budeme chránit přírodu, budeme tam chránit život,“ všichni se podívají na sekretáře. Míč je na jeho části pole.

„Pokud to zaručíte veřejně a jasně, zákonem předloženým a schváleným senátem, nerezignuji a stáhnu své protesty,“ ustoupí sekretář. Nevěřím, že chtěl rezignovat. Blafoval a dosáhl možného maxima, takže se stáhnul. Vcelku rychle. Asi nechtěl přecenit své síly. Moudré. Ale už by se ho mohl zbavit.

„Zdá se, že despota caesarina Theodora opět ví, jak jednat a řešit spory. Škoda, že jste císařská princezna a ne obchodnice,“ řekne Valerie vcelku žoviálně.

Bratr tu hlášku přechází a pokračuje v diskusi. „Máte představu, o jak velkém množství surovin se tady bavíme? Jakou mají hodnotu? Pane děkane. Jste tak zuřivým obhájcem, tak povídejte, nebo snad Vaše argumenty stojí jen na slibech?“

Děkan přikývne. „V tuto chvíli je hodnota podmořské těžby, když nepočítám ropu a zemní plyn, asi dvacet miliónů denárů. Pokud zahájíme tento projekt těžařských podmořských stanic, může se hodnota zvednout nejméně o čtyřicet miliard denárů, podle některých odhadů, až o sto miliard denárů. Jen v těch oblastech, které máme zmapované a pod kontrolou, můžeme těžit miliardu tun železa, milión tun lithia, milión tun titanu a desítky tisíc tun paládia, milióny tun niklu a kobaltu. To vše potřebujeme k rozvoji naší armády, námořnictva a i samotného vesmírného programu.“

Lucienos ví, že proti řeči čísel, peněz a zdrojů nemá šanci. Že on sám svoje zdroje vyčerpal na ten malý ústupek, který jsem mu poskytla jako arbitr.

„Pak je rozhodnuto. Takový projekt bude ovšem obludně velký, a proto zřídíme těžařské konsorcium. Bude koordinovat veškerou činnost, přípravu, výstavbu a těžbu. Theodoro, vždy si měla cit pro čísla, obchodní jednání, technologii a logistiku, tak tě pověřuji tím být zástupkyní dvora v konsorciu. Budeš se hodit. Valerie, Vy a Vaše těžařské korporace vyberte svoje zástupce. Já jmenuji ještě zástupce armády, námořnictva a Imperiální obchodní společnosti. Děkane, Vy vyberete zástupce vědecké komunity pro tento projekt a Vy sekretáři, ať Vás trochu víc uklidním, jmenujte své odborníky, kteří budou dohlížet na mírnění škod těžby.“

O několik hodin a půltucet přednášek na téma mořského výzkumu, ochrany přírody a činností vědeckých institucí později, stojím se svým bratrem u okna třicátého patra kongresového paláce. Hledíme na noční Marseille, která stále žije. Třímiliónové srdce Jižní Frankonie hostí nyní tisícovky říšských vědců, odborníků a akademiků, kteří mají navrhnout, jak dál postupovat ve vědě i ekologii a císař nemůže být nepřítomen takovému jednání, byť jsem se sama nabízela, že se za něho obětuji a budu poslouchat nářky těch zoufalců.

Na chvíli se rozhlédnu, zatímco bratrovi podávám skleničku s džusem. Okolo nás nikdo moc není. Nejblíže císařští gardisté, kteří dohlížejí na císaře a vlastně i na mě. Až u stolů prohýbajících se pod náporem občerství a chlebíčků, stojí skupinky vědců. Vidím tam i horlivě diskutujícího děkana a sekretáře, kteří se nejspíše nemohou na ničem shodnout a Valerii, která tomu se sklenkou pravého franského šampaňského pobaveně přihlíží.

„Ta myšlenka na podmořskou těžbu je dobrá,“ řeknu a usrknu si svého džusu.

„Hmm. Vím, že nesnášíš Luciena, ale nemusíš teď a tady kvitovat, cokoliv s čím nesouhlasí. Jeho nominace do císařské rady byla nejmenším zlem z toho, co po mě žádala senátní opozice. V něčem jsem…“

„O toho blbce nejde,“ řeknu a nesnažím se příliš snížit hlas, ale Lucienos si toho nevšimne. „Ten nápad a argumenty děkana skutečně dávají smysl.“

„Myslíš?“

„Má pravdu. Expandujeme za těžbou surovin milióny a milióny kilometrů pryč od naší planety, a přitom nejsme schopni zpracovat a vytěžit ani naše vlastní suroviny zde a díky androidům, pokročilé mechanizaci a dalším technologiím se nám, co rok otevírají příležitosti na novou pozemskou i podmořskou těžbu.“

„Ty sama jsi horlivý zastánce vesmírného programu.“

„Jsem a Europa byla nepříjemná tragédie a velký krok zpátky v našem programu, stejně jako poučení. Když někdy chceš postoupit, musíš na chvíli ustoupit. Budu ráda za každý další satelit, který vypustíme, každou stanici, kterou postavíme a kolonii, kterou otevřeme, ale potřebujeme na to suroviny. Zde, pozemské suroviny.“

„Budeš schopna s ním spolupracovat?“ a oba se podíváme k sekretáři.

„Jsem schopna už skoro třicet let spolupracovat s tebou. Dalšího blbce zvládnu,“ řeknu s úšklebkem.

„Už jsem ti někdy řekl, jak moc tě nesnáším,“ prohlásí císař velice necísařsky.

„Prý ses potkal s tím klukem, co jel na Europu, je to tak?“

Bratr si povzdychne. „Ano, na Marsu. Musel jsem sehrát svou část role, aby přijal tu svou. Bylo mi to líto. Věděl jsem, že to nepřežije.“

„Nepřežije?“ odseknu. „Zemřel před stovkami let.“

„Víš, jak to myslím.“

„Upřímně… někdy vlastně ani nevím. Trochu moc se upínáš ke svým podřízeným, i k těm mrtvým,“ vyčítám bratrovu empatii.

„Dovolíte,“ ozve se mladá žena, zdejší hosteska a my se k ní pootočíme. Cestu jí přehradila dvojice gardistů. „Mám Vám oznámit, že bude zahájena další diskuse v sále.“

„Teda. Nevěděla jsem, že tyhle instituce používají otroky. Myslela jsem, že jsou příliš nad věcí,“ řeknu, když si všimnu jejího elektronického cejchu na krku.

„Omlouvám se, nepatřím institucím, jsem majetkem kongresového paláce a jeho firmy.“

„O čem je tahle přednáška?“ ptám se.

„Zamoření plasty.“

„V tom ses angažoval, že?“ připomenu bratru.

„Zatímco ty jsi otevírala ropné plošiny, aby těch plastů bylo víc,“ utrousí Manuel a šťouchne do mě, zatímco společně zamíříme k přednáškové místnosti.

„Zachází tu s otroky dobře?“ ptám se mladé ženy.

„Záleží, zda jste otrok, nebo smluvní služebník. Ti jsou na tom mnohem lépe, ale je pravda, že většina velkoměstských otrokářů se snaží se svým majetkem nakládat dobře.“

„Není to ponižující, být pokládán za majetek?“ vznesu výsostné hloupou otázku.

„Ani ne,“ překvapí mě otrokyně. „Tak jako já jsem majetek mé firmy, Vy jste majetek dvora,“ já i císař zkoprníme a zíráme na opovážlivou otrokyni.

„Cože?“

„Omlouvám se.“

„Ne, počkejte. Rozveďte to. Chci vědět, kam tenhle Váš myšlenkový přemet míří,“ vybízím ji.

„Víte, nejste o nic méně otroky, než já. Když já uteču, jsem potrestána. Když Vy utečete od dvora, jste potrestáni. Mě mohou zbít, či uvěznit, Vás připraví o majetek, postavení, výsady, poníží Vás na úroveň plebsu. Pokud se nepletu, jeden z Vašich bratranců se zřekl života u dvora a dnes dělá prodavače rychlého občerstvení. Všichni jsme ve vězení, všichni jsme otroci, jen Vy žijete v iluzi svobody. Navíc, kdo je na tom hůře. Já, otrokyně, která je dobře živená, šacená a má svou jistotu, nebo třeba svobodní, ale zbídačeně umírající horníci v perských, dáckých a českých dolech? Svoboda je iluze, kterou si pěstujeme, protože nechceme ječet z toho, jak nás příroda zotročuje našimi omezeními.“

Mlčíme a dál na ní hledíme s otevřenou pusou. Až po drahné chvíli ze sebe vylopotím otázku. „Kdo je Váš majitel?“ dokonale mě zaujala.

„Proč?“

„Na otázku se neodpovídá otázkou.“

„SCT. Chcete mě vykoupit?“

„Ráda bych.“

„Pokud Vás mohu požádat, tak ne.“

„Ne?“

„Ne. SCT je solidní firma s dobrým zázemím a výbornými podmínkami pro zaměstnance, služebníky i otroky. Ptala jste se mě, neodpovídala jsem, abych Vás oslnila a dostala se z otroctví. Odpovídala jsem, protože jste se ptala,“ otrokyně se otočí a odejde obsloužit přítomné hosty.

„Asi jsem se zamilovala,“ povzdychnu si.

„Theo, znám tě. Za měsíc bys jí měla plné zuby. Ale spíše mě zaujalo, co říkala. Není první, kdo mi tohle řekl.“

Trhnu sebou. „Vážně? Kdo byl první?“

„Alexander. Na smrtelné posteli. Nebyla jsi u toho. Měla si tři roky. Mě bylo pět let, ale vzpomínám si na to, jakoby to bylo včera. Pohled, který se nedá zapomenout. U postele jsem stál já a naše matka, která na něho hleděla se slzami v očích. Třásla se, protože právě ona měla začít panovat jako nová císařovna. Zodpovědnost, kterou jí nikdo nezáviděl a dnes velmi dobře chápu proč. Nakonec vládla lépe, než kdo čekal. Prastrýc byl už zesláblý, sešlý věkem a vládnutím, ošklivě vrásčitý, ale jeho hlas byl velice příjemný a uklidňující. Budeš jednoho dne prvním a posledním služebníkem impéria, nejznámějším otrokem, který ponese na svých bedrech osud miliard lidí. To mi řekl pár hodin před smrtí,“ Manuel se podívá za odcházející ženou. „Chytrá holka. Jen se špatně narodila.“

„To my taky,“ odseknu a zamíříme do konferenčního sálu 6, kam už se postupně trousí skupinky hostí a přednášejících, aby nám sdělili, jak špatné to je s plasty.