Průchod - V. část: Neporozumění

Tentokrát čekám jen krátký okamžik na odpověď. „Tři záznamy. Výletní loď, která se nyní nachází u břehů Arabského poloostrova, nákladní loď zakotvená v Theodosii na Krymu a potopená fregata nacházející se nedaleko Benátek. Chcete i asijské záznamy?“

„Tohle nejsou Asiati, ale zkus to,“ ovšem tam nic. Vůbec nic. Asijské záznamy neznají žádnou loď s názvem RMS Titanic.

„Co budeme dělat? Neodpovídají nám a brzy se zase zhorší počasí,“ připomíná mi Latíf. „Vytáhneme je sem?“

„Já nevím. Když…“ odmlčím se. Všimnu si totiž na okamžik nášivky, kterou má jeden z uniformovaných mužů na rameni. Zamířím tam svůj pohled a dokonce na něho začnu svítit, což mu není vůbec příjemné a skrývá si tvář i zrak, ale nejde mi o jeho obličej. Jde mi o tu nášivku. Je to nášivka vlajky, kterou už jsem, kdysi viděla. Nášivka s červeným a bílým křížem v modrém poli. Polije mě ledový pot a uvědomím si, že tohle bude mnohem větší problém, než jsem vůbec tušila. „Bereme je. Máte tu někde omračující granáty?“

„Despoto?“

„Je to přímý příkaz. Máte omračující granáty?“ Latíf přikývne a obejde bedny s rudou, aby přinesl malou bedýnku, ve které jsou pistole a granáty na omráčení. Beru jeden z nich, vytahuji pojistku a k Latífově nelibosti ho hodím rovnou do toho člunu. Oba se otočíme, a i když si zakryjeme oči a uši, stejně vidíme záblesk a slyšíme bzučení a ostrý pískost. Barthus v kokpitu toho byl uchráněn, ale je překvapen, co se stalo.

V člunu jsou mezitím všichni v bezvědomí. „Naberte je. Já zatím kontaktuji Konstantinopol,“ řeknu a piloti poslouchají mé rozkazy a autoritu, kterou využívám. Ionoptéra klesne o pár metrů, až je jen malý kousek nad člunem a já se v kokpitu vyměním s Barthusem, zavírám dvířka a zapínám vysílačku, abych se spojila s hlavním městem. Ještě se pootočím a ujišťuji se, že nakládají ty trosečníky.

Volám přímo na bratrovu linku a nervózně klepu nohou. V duchu mu nadávám, aby to konečně zvedl, protože to dlouho vyzvání. Nakonec to dokonce típne, ale opět volám. Nenechám se odbít, ať už dělá cokoliv. Musím to zopakovat, ještě do třetice, než to konečně zvedne.

„Kdo je to? Odkud máte tohle číslo?“ ptá se podrážděně.

„Tady je Thea.“

„Oh, aha. Teď nemám čas. Jednám tu o změnách v jižních distriktech. Zavolám ti…“

„Našla jsem třetí průchod,“ řeknu.

„Průchod? Jaký průchod?“

„Průchod,“ opakuji důrazněji a na opačné straně nastane velice dlouhá a nepříjemná odmlka. Nezavěsil to, ale zdá se, že jsem mu vyrazila dech. „Slyšel si mě?“

„Samozřejmě… samozřejmě, že jsem tě slyšel. Počkej, vydrž chvilku,“ slyším, jak se omlouvá členům císařské rady a taky jeho kroky, když odchází ze zasedací místnosti do vedlejší, kde se zavře. „Jak to víš? Co se stalo? Kde si? Jak si na to přišla? Kde se to nachází?“ zavalí mě otázkami.

„Jsem v severním Atlantiku, nedaleko novopolské těžařské stanice 43. Asi šest kilometrů severovýchodně od těžební plošiny. Měla jsem odcestovat, ale senzor ionoptéry, ve které jsem letěla, detekoval známky života na moři. Je tu velký dřevěný člun s dvanácti lidmi. Dva z nich jsou uniformovaní a mají na rukou nášivky se stejnou vlajkou, která byla na uniformách těch z jihozápadního průchodu,“ opět nastává ticho a uslyším klepání na dvířka kokpitu. „Počkej,“ a pokynu na Barthuse, který vejde dovnitř.

„Jsou naložení, despoto caesarino,“ hlásí.

„Díky,“ a zase ho pošlu pryč. „Jsi tam?“

„Ano. Vydrž, něco si zjišťuji,“ a já čekám, byť si nejsem jista tím, jak dlouho budou ti trosečníci omráčení. „Dobře, podle toho, co vidím na mapě, tak bys měla být nedaleko Nové Sicílie, že?“

„Ano, je asi čtyři sta kilometrů severozápadně od mé pozice.“

„Leť tam s nimi. Celý východní poloostrov je vojenská základna. Nachází se tam zásobovací středisko, radarová a ponorková základna, letiště, zkušební střelnice a vojenské konstrukční laboratoře. Svoji sekci tam má i vojenské zpravodajství. Pošlu jim zprávu, že ti propůjčuji plnou moc a zároveň za tebou pošlu prefekta zpravodajců. Já přiletím hned, jak skončí jednání rady, a vezmu sebou strážce císařské pečeti. Zkus o těch trosečnících zjistit, co nejvíce, než dorazím.“

„Manuely,“ začnu šeptat. „Jsou tu dva piloti. Viděli to, vědí to. Co s nimi?“

„Vědí jen to, že došlo k nabrání nějakých trosečníků…“

„A že jsem je začala komandovat a využila své pozice k obejití jejich rozkazů.“

„Postarej se o ně. Nechám to na tobě.“

„Fajn,“ a vypínám vysílačku, abych se vrátila do nákladového prostoru, kde předávám pilotům instrukce. „Letíme na Novou Sicílii. Je to přímý rozkaz.“

„Váš?“ ptá se Barthus nedůvěřivě, až s nádechem nepřátelství.

„Císaře Manuela IV.“

Piloti si vymění nervózní pohledy, a potom přikývnou. Já zůstávám se zachráněnými, které si prohlížím a opět se usadím. Dveře ionoptéry už jsou zavřené. Konečně se dáváme na cestu, i když někam úplně jinam, než se původně plánovalo. Piloti nastavují plnou rychlost, a tak se k Nové Sicílii dostáváme dost rychle, možná i rychleji, než bych doufala, protože jsem se chtěla trochu uklidnit a srovnat si všechny myšlenky, které se mi honí hlavou jako obrovská bouře, mnohem větší bouře, než ta, která právě nyní řádí nad Atlantikem.

Za čtvrt hodinu se už pod námi rozkládá velký ostrov s velice členitým kamenitým pobřežím a řadou zátok, které navíc vyplňují menší ostrovy. Ostrov je bičován vysokými vlnami, nepříliš pohostinný, nepříliš příjemný a se Sicílií má společné snad jenom to jméno. Je tam chlad, mráz, sníh a pustiny pouze s pár menšími městy a přístavy. Skutečný život se nachází jen na východním poloostrově, kde jsou vojenské základny, včetně letiště. Zde je na mnoha místech povrch hyzděn ocelobetonovými komplexy, budovami, kasárnami, šedivými strukturami, osvětlenými přistávacími plochy i dráhami, doplněnými o občasnou střelbu vojáků na cvičištích. Každá část je pak rozdělena ploty, nebo betonovými zdmi, takže to z výšky vypadá skoro jako bludiště.

Vidíme světlice. Nesou se z volné plochy pro ionoptéry a několik důstojníků odtamtud na nás mává, takže přistaneme právě tam… i s tím našim novým „nákladem“. Ionoptéra dosedá a vypíná pohon, zatímco já otevírám dvířka a hned mě zdraví skupina důstojníků, mezi nimiž se prodere vysoký a ohvězdičkovaný muž, který se mi zhluboka ukloní.

Hned vydávám patřičné rozkazy, protože se nesmí ztrácet čas a naštěstí se ukáže, že personál základny je velice kompetentní a diskrétní, takže ke své spokojenosti to vše v klidu sleduji u ionoptéry. Rychle mi nabídnou vhodné místo, kam mohu umístit ty nalezence. Je to několik vyklizených budov, které dříve používala jistá zbrojní společnost se zakázkami u imperiálního námořnictva, ale zakázky dokončila a nyní jsou budovy prázdné, byť zařízené a zajištěné pro využívání.

Tam nechávám poslat ty nalezence, které pak posádka základny odnáší na nosítkách, v doprovodu posádkových lékařů, kteří mají každého z nich zkontrolovat, zjistit, v jakém je stavu, a zda jim něco hrozí, nebo jim mohou nějak pomoci. Musí, co nejvíce přežít. Bohužel se ukáže, že moje užití omračujícího granátu nebylo z kategorie mých nejchytřejších nápadů, které jsem, kdy měla. Dva z nalezenců byli tak slabí, že je omračující granát nakonec zabil. Ale i tak se budou jejich těla hodit na pitvu, pomyslím si. Ostatní budou přeci žít. To si říkám, když sleduji, jak se brzy ty dosud opuštěné budovy hemží řadou vojáků a stráží i lékařů, kteří mají jen ty naprosto nezbytné informace pro jejich činnost a ani o chlup víc, než potřebují vědět.

„V těch budovách je víc místností?“ ptám se, když vidím, jak se základna pod vlivem mého příletu a hlavně mých rozkazů, obrátila vzhůru nohami. Hodně příslušníků posádky nyní plní úplně jiné rozkazy, než by za jiných okolností mělo, vše ke splnění přání despoty caesariny a její neočekávané a asi i oboustraně nechtěné návštěvy.

„Ano, despoto,“ potvrzuje zdejší důstojník.

„Každého z nalezenců umístěte do samostatné místnosti. Ať jsou od sebe oddělení.“

„Jistě. Ale, co…“

„Co?“

„Je tam nějaká žena s dítětem, které je asi její. Stále jsou v bezvědomí.“

„Oddělit. Taky. Rozumíte?“

„Ano, despoto caesarino,“ a bez dalších otázek odchází pryč.

„Co je to vůbec za lidi?“ uslyším Bartha, který s kopilotem sleduje celou tu scénu.

Zastavím se a pootočím se. „Opravdu to chcete vědět?“ zeptám se, ale Barthus je přerušen Latífem.

„Ne. Nechceme to vědět. Nevíme nic o žádných lidech. Ionoptéra měla menší zpoždění ve špatném počasí, ale nakonec byl náklad i s Vámi, vysazen v Novopolsku,“ řekne Latíf pohotově, protože mu moc dobře dojde, o co všechno tady jde.

„Velmi správně,“ chválím. Podívám se na Barthuse. Je potichu. „Budete dostávat sto denárů měsíčně jako doživotní rentu, když budete mlčet. Když o tom, co jste tu viděli, promluvíte, tak zjistíte, k čemu jsou naše trestanecké a pracovní kolonie.“

„O čem?“ vzpamatuje se Barthus a po rozloučení oba nasedají do ionoptéry ke splnění svého původního poslání a předání vytěžených rud. Já zůstávám v základně, abych začala s tímto vyšetřováním, pokud se tomu tak dá říkat.

Když odletí, tak rychlým krokem, abych už dlouho nemokla a s baťohem přes rameno, zamířím do těch vyhrazených budov. Uvnitř je již rozsvíceno a dost živo. Tma, která tam do té doby panovala, je pryč a dokonce se tam topí, ale všechno je tam vcelku provizorní. Jednotlivé místnosti, jednotlivé kanceláře, se stávají pokoji nalezenců a pouze dvě těla jsou odvezena na provizorní pitevnu, kde jsou prozatím odložena stranou.

Skoro všichni nalezenci jsou stále v bezvědomí, jen někteří už se pomalu hýbají a snaží se otevřít oči, byť musí být strašlivě slabí a skoro bezvládní. Nahlížím do jejich pokojů, které jsou prozatím označeny pouze čísly namísto jejich jmen, která dosud neznáme. To neplatí jen v případě uniformovaných nalezenců, kteří u sebe mají průkazy totožnosti. Námořník Keith Johnson a praporčík Arthur Taylor. Námořník, chápu, ale praporčík? Takovou hodnost jsem v životě neslyšela, ani v našich záznamech není.

„Despoto caesarino,“ osloví mě šedivějící muž v bílé uniformě, kterého doprovází nějaký důstojník. „Doktor Georgios Aristas, zástupce šéflékaře základny pověřený postarat se o nalezence. Tohle je subkomandant Lucius Stratopoulos, velitel ostrahy základny zodpovědný za bezpečnost a zajištění ochranných opatření. Rovněž bude shromažďovat údaje o přeživších.“

Zvednu ruku, abych oba muže zastavila. „Než budeme pokračovat, chci Vás informovat, že vše, co zjistíte, co tu uvidíte, spadá do režimu přísně tajné. Informace budete poskytovat pouze mě, mému bratru, exarchovi Direktoriátu a strážci císařské pečetě. Dále, nemáte prověrku, ale dodatečně Vy, i každý, kdo se dostane do styku s těmito lidmi, podepíše dokument o mlčenlivosti. Pod trestem smrti je zakázáno vynášet, jakékoliv informace o tom, co se tu děje. Rozumíte?“

„Ano, despoto,“ řeknou oba.

„Subkomandante, budu potřebovat, abyste poslal ionoptéru na moře a vyzvedl člun, ve kterém byli nalezeni. Tady jsou koordináty,“ a přes interlink mu je posílám do zpráv.

„Rozkaz.“

„Tedy k přeživším. Jak to s nimi vypadá?“ ptám se, když pomalým krokem procházíme dlouhou a širokou chodbou lemovanou kancelářemi předělanými na lékařské pokoje s nalezenci.

„Čtyři už jsou při vědomí, zbytek stále v bezvědomí. Polovina z nich byla dost promočená a podchlazená, ale jinak nic významnějšího, ovšem zatím bylo možné provést pouze zběžnou prohlídku. Naplánuji pro ně snímkování, krevní rozbory, genetické testy a vyšetření na všechny druhy chorob. Předpokládám, že zařízení je v karanténě, že?“

„V podstatě ano. Dokud nevyloučíte přítomnost rizikových patogenů, tak je tato část základny odříznutá.“

„A co ti dva piloti?“ zeptá se Stratopoulos a má naprostou pravdu.

„Sakra. Kontaktujte je. Ať vyloží náklad a neprodleně se sem vrátí. Hned. A ať rovnou cestou vyzvednou ten člun. Bude to při jednom.“

Subkomandant přikývne a odchází splnit rozkaz, zatímco s doktorem pokračujeme v inspekci. „Je tu osm žen a dětí a čtyři muži. Jejich oblečení je… hodně divné. Takový střih a styl jsem nikdy neviděl.“

„Ti čtyři, kteří jsou vzhůru… už jste s nimi mluvil?“

„Pokoušíme se.“

„Pokoušíte?“

„Mluví směskou jazyků. Dva mluví nějakým dialektem angličtiny, jeden něčím, co připomíná franštinu a poslední mluví něčím vzdáleně podobným polštině. Zhruba se nám to podařilo identifikovat, ale nikdo z nás tady ty jazyky neovládá. Angličtina, francouzština i polština, to jsou všechno provinční jazyky, nic víc.“

„Sežeňte prověřené lidi, kteří jim budou rozumět.“

„Ano.“

„A dál?“

„Dál nic. Jsou čím dál tím víc zmatení.“

„Pokud se nestane nic mimořádného, tak mi každé dvě hodiny podávejte zprávu o jejich stavu.“

„Ano, despoto.“

Procházíme okolo pokojů. V prvních dvou vidíme ty uniformované muže, nyní v nemocničních hadrech, kteří se na nás dívají z postelí hlídaných vojáky. Tito dva mohou být teoreticky nebezpeční, protože u nich byla nalezena i výzbroj. Dost staré střelné zbraně. Taky se na nás dívají nejvíce nepřátelsky. To starší a plešatící muž, který dost kašle, je spíše zmatený a polekaný, než nepřátelský. Neustále něco říká, ale nepoznáváme, zda to jsou otázky, či stížnosti, ovšem podle zoufalého a vyděšeného výrazu v jeho očích bych řekla, že spíše otázky. Sedí na okraji postele a rozhlíží se po pokoji. Žena středních let odpočívá, vzhůru byla jen chvíli, kdy chodila po pokoji, taky se s námi snažila mluvit, a nakonec se to rozhodla zaspat. To jsou lidé po levé straně chodby. Podobné nacházíme i v pokojích na pravé straně.

„Bizarní, jak se může užití pokojů změnit,“ řekne Aristas.

„Co tím myslíte?“ nechápu.

„V téhle místnosti,“ a ukazuje do pokoje, kde leží starý, snědý muž s unaveným výrazem v obličeji. „Byla jedna z vývojových laboratoří pro nové pohony našich křižníků. Teď tu odpočívá tenhle chudák. Mimochodem, tento muž mluví tou divnou francouzštinou, ale není to Francouz. Odhadujeme, že je to buď Arab, nebo Armén. Těžko říct.“

„Zajímavé. Nezapomeňte provést pitvu těch mrtvých.“

Ta pitva mi přinesla první úlevu. Jednala jsem totiž dost neopatrně a zbrkle, dalo by se říci hekticky, když jsem nechala nalezence hned naložit do ionoptéry a vystavila nás tak potenciálnímu riziku nákazy neznámou nemocí. Pitva a první testy prozatím odhalují, že nemají žádnou nemoc. Přinejmenším ti dva, kteří zemřeli, byli jinak zdraví. Respektive zdravé. Dvě mladé ženy.

Co taky pitva zjistila, byla absence očkování. Velmi málo protilátek v těle, stejně jako mírná podvýživa, a některé problémy spjaté se špatnou životosprávou a horšími životními podmínkami. Jedna z žen, se kdysi nakazila tyfem, druhá byla po tuberkulóze. V jejich tělech, ale žádné stopy po antibioticích.

Tato zjištění si pročítám ze zpráv, které pravidelně dostávám do svého stanu, co pro mě personál postavil. Celá budov je totiž vyhrazena nalezencům a personálu, který se o ně stará. Vojenským medikům a ozbrojeným strážím, které je hlídají. A protože i přes ulevující výsledky pitvy nelze vyloučit riziko nákazy, exarchos Direktoriátu o pár hodin později, doráží v ochranné kombinéze.

„Despoto caesarino,“ pozdraví mě Alexius, se kterým jsem se už mnohokrát viděla. Nebylo možné se nesetkávat, když velí celé naší rozvědce.

„Exarchu, ráda Vás vidím, i když bych byla ráda, kdyby to bylo za lepších podmínek a jiných okolností,“ a pokynu na jeho úbor, pod kterým se skrývá vysoký ramenatý muž ostrých rysů, jehož tvář je nyní schovaná za ochrannou maskou.

„Co se dá dělat. Strážce císařské pečeti je taky na cestě. Císař dorazí s ním. Musím Vám říct, že je z toho u dvora menší poprask.“

„To se nedivím.“

„Něco nového stran těch nalezenců?“

„Jo, byl přivezen jejich člun. Piloti, se kterými jsem předtím letěla, ho sem dostali. A taky tu zůstanou, kvůli karanténě. Rovněž jsem dostala jejich ujištění, že budou mlčet.“

„Zastrašila jste je, nebo uplatila?“

„Obojí. Mám ráda metodu cukru a biče. Je velice účinná a efektivní při jednání s podřízenými a prostým lidem.“

„Taky pravda. A něco dalšího?“ kapitán se usadí.

„Všichni nalezenci už jsou při vědomí. Prozatím se podařilo vyloučit přítomnost tří čtvrtin onemocnění, které známe, ale je pravda, že mohou mít onemocnění, která neznáme. To se uvidí v následujících dnech a týdnech. Nařídila jsem měsíční karanténu této části základny s pravidelnými lékařskými prohlídkami a krevními testy. Zdejší personál bude ve zbytku základny nahrazen posilami, pro které jsem už nechala poslat.“

„Prý mluví více jazyky, je to tak?“

„Sedm mluví anglicky, jeden francouzsky, jeden polsky a jeden arménsky a francouzsky. Podařilo se nám z nich dostat i jména,“ a ukazuji mu jmenný seznam. „Problém je v tom, že mluví dost zvláštními dialekty těchto jazyků. Některé věty nedávají smysl, některým slovům nerozumíme, ostatně, o té polštině jsme si mysleli, že je to ruština. Jsou zde umístění dva vojáci z anglosaských legií, ale i oni se s přeživšími domluví spíše posunky. Nazývají to strašně zkomolenou angličtinou.“

„To dává smysl. Jejich společnost se vývojově rozdělila, takže i jazyk se oddělil,“ řekne exarchos.

„O to absurdnější jsou vědecké fikce, kde mimozemské civilizace mluví řecky a latinsky, když stačí i jen pár desítek, či stovek let a ty jazyky jsou zde, na Zemi, tak odlišné,“ stěžuji si na ten přetrvávající neduh.

„Žádná řečtina, nebo latina?“ kroutím hlavou. „Použijte umělou inteligenci na přeložení a rekonstrukci jazyka z jejich řeči.“

„Dobrý nápad,“ řeknu. „Ale musíme je rozmluvit. Bojí se, jsou zmatení. Vypadají vděčně za to, že jsem je vylovila, a že je nyní živíme a chráníme, ale stejně z nás mají strach. Nerozumí nám, netuší, kde jsou a tak dále.“

V dalších hodinách exarchos Direktoriátu podepsal s místními vojáky a lékaři, s každým, kdo byl ve styku s nalezenci, patřičné dokumenty o mlčenlivosti a velice důrazně jim vysvětlil, že to, co se zde děje, se nikdo jiný nesmí dozvědět. Nebo z toho budou mít pracovní tábor, jak už jsem já sama vyhrožovala. Zároveň se se mnou účastní setkání s lékaři a dozorci, kteří nám podávají zprávy o chování nalezenců a o výsledcích biochemických a genetických rozborů těch přeživších.

Každý další test nás ujišťuje, že nejsou přenašeči nemocí, a zároveň vyvolává desítky nových otázek o jejich původu, o tom, odkud jsou, co jsou zač, jak s nimi vůbec můžeme komunikovat? Zvláštní.