Průchod - VI. část: SIDA

„Fajn. Zesumírujme si to,“ řekne o den později můj bratr, protože jednání s císařskými rádci se dost prodloužila. I on je nyní, společně s postarším strážcem císařské pečeti Eufemiem Kantakuzenem, schovaný v ochranné kombinéze, tak jako exarchos. „Našla jsi trosečníky z neexistující lodě, uprostřed oceánu, hovořící podivným dialektem našich okrajových jazyků a s uniformami, na kterých jsou našité vlajky, které byly nalezeny při předešlých incidentech, že?“

„Ano.“

„Ale jak je to možné? Chci říct, že tu nejdříve byla v roce 1800 těžce poškozená loď s devadesáti mrtvými těly na palubě. O čtrnáct let později, další těžce poškozená loď, dokonce se 140 mrtvými těly. 1824, další incident. 1840, další incident a poslední 1881. Ve všech případech posádky lodí mrtvé. Proč tihle žijí?“

„Na to nemám uspokojivou odpověď. Jsme teprve na začátku veškeré práce. Pouze mě napadá to, že zdejší průchod je stabilnější a bezpečnější, než ten jihozápadní.“

„Jeho pozici známe?“ ptá se strážce, který si nyní prohlíží mapu severního Atlantiku rozloženou na mém stole.

„Ano, ale musíme tu oblast zaznačit. Potřebujeme jen satelitní síť, technický personál a správně nastavené senzory a analytické nástroje. Pak by to mělo být v pořádku. Jakmile identifikujeme místo, vytyčíme tam bóje, ustanovíme karanténu a rozmístíme tam spolehlivé a prověřené vojenské jednotky k ochraně. Pokud mohu, doporučovala bych ty nejprověřenější, flotilu a jednotky z Imperiální gardy. Budeme pokračovat v analýze a zjistíme, jaký je stav toho průchodu.“

„Co jazyková bariéra?“ zeptá se bratr, zatímco si čte jmenný seznam těch nalezenců. „Anna Brooks, Abigail Dale, Jerzy Dalecki, Keith Johnson, Lisa Johnson, Daniela Kontor, Evelyn Rutherfordová, Ragam Tarhanian, Arthur Taylor, Nicholetta Nikki Woodward. Ty mrtvé jsou neidentifikované. Takže, kromě toho Poláka a Arména, to jsou převážně Anglosasové.“

„Ano. Pokud jde o jazykovou bariéru, snažíme se pokročit, ale umělá inteligence s tím má problémy. Musíme je nějak rozmluvit, ale zároveň je nechceme pustit k sobě, protože by mohlo dojít ke vzpouře,“ vysvětluji.

„Pokud dovolíte, císaři, než začneme dávat další rozkazy, měli bychom to tu trochu uspořádat,“ upozorní nás exarchos Alexius.

„Co tím myslíte?“

„Jak byste si to představoval?“ ptá se Manuel.

„Pracovní a organizační skupiny zaštítěné hlavní institucí,“ odpovídá exarchos. „Skupiny soustřeďující se na jednotlivé problémy a záležitosti tohoto feno…“

„SIDA,“ přeruší Eufemius exarcha.

„SIDA?“ zopakujeme.

„Speciální interdimenzionální administrativa. To by šlo, nemyslíte?“ navrhne strážce.

„Tak tedy SIDA. SIDA se bude starat o veškerý výzkum, technické záležitosti, vyšetřování a činnost související s tímto fenoménem,“ vysvětluje exarchos.

„To by šlo. Strážce císařské pečeti, chci, abyste se stal ředitelem SIDA. Budete na to dohlížet a podávat mi zprávy o stavu projektu. Exarchu, sestavíte vyšetřovací a analytický tým, který bude plánovat činnost Direktoriátu v této oblasti. Theo, budeš prozatím zastupující výkonnou důstojnicí. Povedeš nynější vyšetřování, shromažďování informací a výslechy přeživších, než tě vystřídají.“

„Vystřídají?“

„Posledních dvanáct let si strávila prací na projektu podmořské těžby, patříš mezi nejkompetentnější inspektory a úředníky v těchto operacích. Budeš pokračovat v inspekcích a otevírání těžařských stanic,“ přikazuje bratr a já se okamžitě podřídím, byť jsem doufala, že budu nyní působit v tomto projektu. „Připravte mi jmenné seznamy spolupracovníků a agentů, které budete potřebovat, analytiků, vědců, techniků a inženýrů. Nechávám Vám volné ruce, ale taky do toho zapojíte armádu. Promluvím o tom s velitelem Imperiální gardy Antarisem. Zároveň Vám pošlu informace, které se podařilo shromáždit z předchozích objevů na jihozápadě. Identifikujte ten průchod, a zjistěte, zda ho lze stabilizovat, ale buďte opatrní. Naposledy při tom lehla polovina Sibiře popelem.“

„Rozkaz,“ řekneme všichni dohromady, ale exarchos si zároveň uzme slovo. „Možná bych měl nápad, jak získat informace. Nápad, jak rozluštit jejich jazyk a komunikovat s nimi.“

„Povídejte. Každý nápad se hodí,“ řekne bratr a hledí pootevřeným stanovým plátnem ven, do deštivé severoatlantské noci. Tak trochu je rád, že má na sobě ochrannou kombinézu, protože je tam venku docela nepříjemný mráz a prudký vichr.

„Co použít technologii neurálního otisku?“ navrhne kapitán k našemu překvapení. O té technologii jsem neslyšela pěkných pár let, ale nyní její použití skutečně dává smysl.

„To se prakticky rovná rozsudku smrti,“ namítne bratr.

„Pro některého z těch nalezenců. Nemusíme to použít na všechny, jeden dva stačí k získání poměrně velkého kvanta informací o tom světě. Navrhuji ty uniformované námořníky.“

„O čem je řeč?“ ptá se strážce císařské pečeti.

„Neurální otisk byla technologie, se kterou se experimentovalo za vlády naší matky. Technologie byla polovičatě úspěšná. Měla extrémně urychlit proces učení a do velké míry eliminovat školství. Dokázala zkopírovat vědomosti jedince do paměťových bloků počítače, ale způsobila při tom masivní poškození mozku. Technologie duplikovala informace z neuronů jedince a vytvářela zrcadlový odraz neuronů. Problém byl, že při tom prakticky zničila původní neurony. Zkoušelo se to jen na zvířatech a bylo to použito na několika zajatých důstojnících a agentech Asijského císařství, ale jinak se od té technologie upustilo,“ odpovídám a bratr přikyvuje. „Bratranec Anastasius dohlížel na ten projekt, ale neuspěl. Navíc se později ukázalo, že to má i dopady na příjemce vědomostí, protože dochází k poškození a nekompatibilitě upravených a původních neuronů.“

„Máte tu dvě mrtvá těla. Na mrtvých to nelze použít?“

„Bohužel. Skenovací a duplikovací technologie musí být vystavena kontaktu s živou tkání. Na mrtvou tkáň nereaguje, protože neobsahuje biochemické procesy, ve kterých jsou uložené vědomosti, když to řeknu velice zjednodušeně a trochu nepřesně,“ odpovídá bratr. „Takže fajn. Asi nám nic jiného nezbude,“ a souhlasí s exarchovým plánem.

„Co s touhle základnou?“ ptá se exarchos.

„Užiji císařského dekretu a vyjmu část základny z jurisdikce místního velení. Správa této části základny bude předána SIDA a pro formální účely Imperiální gardě.“

A jak se řeklo, tak se i stalo. Tedy, kromě mého návratu k otevírání těžařských stanic, zejména kvůli karanténě, ale taky proto, co se v dalších dnech mělo stát. Všechno se muselo předělat, část základny vyklidit a hned to tam obsadila zvláštní jednotka Direktoriátu a císařská garda převedená pod velení SIDA, které se mezitím rozdělilo na mnoho menších a specializovaných skupinek, navzájem koordinujících svou činnost a spolupracujících v různých oborech.

V dalších dnech se základna dost změnila. Přestávala být pevností s příležitostným vojenským výzkumem a stávala se skutečnou vědeckou stanicí, komplexem laboratoří a vyšetřoven, studijních místností a archívů, byť pod spoluřízením Direktoriátu. Ten začal do základny verbovat prověřené odborníky z celé říše, byť jich nebylo mnoho, neboť na tohle musel mít člověk skutečně vysokou prověrku, kterou dostal jen málokdo.

Nebýt císařskou princeznou, určitě bych se sem nikdy nedostala. Bratr jako císař, se příliš nemohl projektu účastnit, ale každý den dostával naše hlášení a z porad s ním jsem věděla, že je čte a studuje. Dostával hlášení od uznávaných astrofyziků, kosmologů a teoretických fyziků z vědecké skupiny, kteří se zabývají celým tím konceptem a myšlenkou mnohavesmírů a alternativních realit. Ti nám sdělují, že nejspíše existují milióny, či miliardy takových vesmírů, což je pro obyčejnou lidskou mysl v podstatě nepředstavitelné. Sama to příliš nechápu. Nikdy jsem v těchto oblastech nebyla příliš zběhlá.

K fyzikům se připojují psychologové asistující, jak přeživším nalezencům, tak zdejšímu personálu, který se musí vyrovnat se všemi šílenými zjištěními. Rovněž studují chování přeživších, zatímco počítačoví inženýři a technici připravují neuronovou duplikaci, aby se nám konečně podařilo zjistit více o onom světě. Světu, ve kterém existuje, jakási Velká Británie a Spojené státy americké, útržky zjištěné z předchozích objevů. Velitel Antaris je celé operaci velice nakloněn a vychází nám vstříc. Neskrývá svou fascinaci z představy existence jiných světů, zatímco jiné skupiny, skupiny právníků, politologů a sociologů sestavují analýzy a charakteristiky té druhé společnosti a suplují je i historici, kteří se budou snažit najít bod, ve kterém se vývoj našich světů tak markantně rozešel, protože i bez důkladnějšího výzkumu je patrné, že ti lidé jsou velice primitivní a zaostalí.

„To jsme se teda dlouho neviděli,“ uslyším povědomý hlas a trhnu sebou. V otevřených dveřích mé kanceláře stojí Lars, taky schovaný v ochranné kombinéze a vchází dovnitř.

Nejprve jsem zaskočena a chci se zeptat, co tam dělá, ale vzápětí mi to dojde. „Ovšem. Vy a Vaši kolegové, abyste chyběli u něčeho takového,“ řeknu pobaveně a kroutím hlavou. „Předpokládám, že tohle je důležitější, než těžařské stanice.“

„Při vší úctě k Vaší dosavadní práci, bohužel ano. Rád Vám zde budu asistovat, byť mám své vlastní úkoly.“

„Jaké? Jestli se tedy může zeptat.“

„Zeptat se můžete, ale odpovědět nemůžu. Na to má prověrku jen císař. Pouze mohu říci, že půjde o obecné studium a analýzu toho průchodu a pomoc Vašim vědcům. Nicméně, doufám, že si uděláme čas na oběd. Předtím jste mi dala košem ve prospěch Weisse. Ani nevíte, jak se to dotklo mé mužské ješitnosti.“

Směji se. „Klidně s Vámi zajdu, ale nejdříve počkáme na skončení karantény. To bude asi nejrozumnější. Nepřicestoval jste sám, že?“

„Kdepak. Já a půltucet dalších kolegů, povětšinou z vědecké sekce, ale i dva praktici, včetně mě, jsme tady. A je tu… stejně se to brzy dozvíte… i jeden dokonalý, respektive dokonalá,“ v tu chvíli se přestanu usmívat. „Já věděl, že Vás to potěší,“ rozesměje se nyní Lars. To opravdu nejsou lidi, se kterými se chci setkávat. „Ale dorazí, až za pár dní.“

„Vy se setkáváte s dokonalými? Jste s nimi často v kontaktu?“

„Příliš často ne. Určitě ne v terénu. Měl jsem je u zkoušek v Oslu a při praktickém výcviku v Somálsku.“

„Oslo? Somálsko? To je dost velký rozptyl.“

„Všeobecné zaměření na různé terény a oblasti, různé perspektivy a různé druhy. Prostě dost široký záběr. Co Vy a dokonalí? Vy se s nimi vídáte častěji, ne? Jeden z jejich vůdců zasedá v císařské radě.“

„To je pravda, ale moc s ním nemluvím. Kontakt s nimi omezuji na naprosto nezbytné minimum. To spíše můj bratr.“

Rozhovor ještě chvíli pokračuje, ale já vím, že budu muset brzy zavolat Manuelovi, abych mu podala hlášení. Ale udělám to asi až další den. Zatím toho tolik k hlášení není. Lars nakonec odchází, aby šel na svou ubikaci a připravit se ke své vlastní práci v rámci tohoto projektu. Já jsem se, ještě musela vrátit ke studiu řady dokumentů, které stále dostávám, a které se zdaleka netýkají, jen Titaniku a současných záležitostí.

„Tak jsem si pročítala ten nový návrh volebního zákona,“ jedna z prvních věcí, kterou jsem další den řekla bratrovi, když jsem ho konečně měla na videohovor.

„Co si o tom myslíš? Není to moc radikální. Připravil jsem to s reformní komisí.“

„Senát nebude nadšen. Tímhle výrazně naroste počet volitelů do senátu. Už takhle nejsou nadšení, že musí ukecávat stávající provinční zastupitele. Teď se počet zastupitelů zvýší. Kolik jich bude? Jsou tu jen předběžné údaje.“

„O třicet tisíc. Třicet tisíc distriktů bude rozděleno na původní distrikt a městský distrikt. Jen tak vyřešíme ten desítky let trvající spor a nespravedlnost, kdy města přehlasovala venkov a okolí.“

„Zdá se mi to, nebo se to týká i zdejšího Novopolska?“

„Nezdá. Novopolsko bude rozděleno na dva distrikty. Novopolsko a distrikt Auguropolis, což je současné hlavní město. Distrikt Novopolsko bude nově řízen kolektivní radou starostů. Auguropoli zůstává jeho magistrát.“

„Takže budeme mít o třicet tisíc nových distriktních poslanců víc, že?“ bratr přikývne. „Tak uvidíme, jak to dopadne.“

„Co u tebe? Je Kašmír tak krásný, jak se říká?“

„Bál jsem se, že to bude horší,“ připouští bratr. „Mnohem horší. Asi bych měl jezdit častěji do světa. Něco ti ukážu,“ zvedá datapad a odchází s ním o pár kroků. Nastaví ho směrem k velkému oknu. Vidím údolí se strmými svahy a obklopené vysokými horami, kterým protéká řeka. Ale není to řeka vody, je to řeka světel. Údolí je široké a dlouhé, z třicátého patra mrakodrapu, kde se Manuel nachází i skvěle viditelné, doslova jak na dlani. Z přírody už tam kromě skalisek a terénu, nezůstalo zhola nic. Všude je ocel, beton, velké silnice, které jsou pulzujícími tepnami tohoto místa. Malá světélka pouličního osvětlení, nebo vozidel se mísí s velkými neonovými světly různých pestrobarevných poutačů, světly hologramů předvádějících zboží, vítajících návštěvníky, či zvoucích na místní svátky a akce. Světla aut i aeromobilů se míhají, zatímco ostatní jsou většinou statická, až na těch pár hologramů. To místo září jako zlatá řeka do hluboké noci, která už tam v Kašmíru je.

„Smlouva s Indy a Číňany byla včera podepsána. Kašmírská zóna je zřízená a stává se neutrálním územím mezi našimi zeměmi. Společným územím Římského impéria, Asijského císařství a Indického společenství. A při té příležitosti se otevřela Eurasijská univerzita.“

„Jak velká bude? Nebo jak velká je?“

„Sídlo v Šrínagáru, indické pobočky v Dillí, Bombaji a Bhopálu, čínské v Pekingu, Šanghaji a Hong Kongu a naše v Konstantinopoli, Londýně a Madridu. Milióny studentů z každé z říší, přesně po třetině. Třetina Římané, třetina východní Asiaté a třetina Indové.“

„Placené, nebo zdarma?“

„To záleží na studentech. Když chce student studovat zdarma, musí se zavázat k tomu, že prvních pět let po absolvování školy bude pracovat v jedné ze zbývajících říší. Římský student v Asijském císařství, východoasijský v Indickém společenství a Ind pro změnu navštíví naši říši. Jinak můžou taky studovat, aniž by je taková podmínka vázala, ale v takovém případě se platí školné tisíc denárů za semestr.“

„To není málo.“

„Není.“

„Jak je univerzita zaměřena?“

„Všeobecně. Jsou tu fakulty fyziky, elektroniky, umění, filmů a holoumění, geologie, genetiky, jaderného inženýrství, astronomie, politologie, ekonomie, všechno, co tě napadne. Není toho málo. Jen tomu chybí brutální metody Imperiální akademie,“ zašklebí se bratr a já přikývnu.

„Ještě něco?“

„Ano. Byla podepsána předběžná dohoda s Indií o výstavbě pěti nových jaderných reaktorů a vypracován plán výstavby vodní energetické infrastruktury ve zdejších údolích.“

„Zdá se, že nechtějí přecházet na fúzní energii.“

„Mají víc rozumu než my. Celý experiment s fúzní energetikou byl nedomyšlený a ambiciózní. Strýc, matka, senát, všichni ti rozumbradové podléhající kouzlu fúze jako dokonalé čisté energie… řekněme, že kosa teorie, předpokladů a ambicí opět padla na tvrdý kámen reality. Pád kolonie na Europě nám dal dobrou ránu.“

„Hrozí nám energetická krize?“

„Krátkodobě ne, ale pokud nepřijmeme radikální opatření, tak v dlouhodobém horizontu ano. Naše populace a potřeby průmyslu, služeb i armády výrazně rostou, proto musíme šetřit, zavést úspornější technologie, omezit plýtvání, navýšit dodávky Helia z Měsíce, otevřít nové vodní a jaderné elektrárny. Zrovna včera byla do provozu uvedena nová jaderná elektrárna u Vídně, produkce dvacet gigaderů, ale uvidíme. To je taky důvod, proč potřebuji, aby ses vrátila k rozvoji a expanzi těžařských stanic. Budou pro nás klíčovým projektem a tobě v tom mohu skutečně důvěřovat.“

„Děkuji za důvěru. Co Madagaskar?“

„Tam máme dobré zprávy,“ řekne a na jeho tváři se konečně objeví náznak něčeho, co by se dalo nazvat úsměvem. „Nechal jsem před třemi dny sesadit velitele protipovstalecké operace, legáta Ziama Edbawna. Jeho přímý a surový přístup způsobil více škody, než užitku. Ukázalo se, že jeho brutalita vycházela, ani ne tak z cíle potlačit povstalce, jako spíše smahy vyhladit konkurenční kmen, ze kterého se povstalečtí vůdci rekrutují. Převzal to velitel speciálních jednotek v Africe, legát Ugan Mbwana. Zahájil nový přístup. Kombinace chirurgicky mířených dělostřeleckých, raketových a leteckých útoků v součinnosti se záškodnickými zásahy speciálních jednotek v týlu nepřítele a nabídkami amnestií a ústupků povstalcům, včetně rozdělení půdy farmářům, kteří podpoří naše síly.“

„Nějaké úspěchy?“

„Pár prvních už se dostavilo. Dvě povstalecké pevnosti se vzdaly výměnou za amnestii a speciálním jednotkám se podařilo zlikvidovat povstalecký štáb v Damilu. Z této oblasti tedy máme několik pozitivních zpráv. A nyní, co u Vás?“

„Pokud jde o nás, právě to probíhá,“ oznamuji. Je mi jasné, na co se chce zeptat. Ptá se na neuronovou duplikaci. I když navštěvuje různé konference a předsedá vládě, vím, že pravidelně čte a studuje naše hlášení. „Podle doktora Meyera to bude trvat aspoň osm, až dvanáct hodin, ale musím říct, že to děsí i mě.“

„Co tím myslíš?“

„Celý ten proces. Postupně přijde o všechno. O paměť, vědomosti, o schopnost mluvit, chodit, zůstane z něho jen prázdná schránka, která rychle zemře.“

„Kde se v tobě najednou bere taková ohleduplnost a citlivost? Chtěla si, abych na Madagaskaru použil chemické zbraně. Ale máš pravdu. Není to hezké, ovšem sami jste říkali, že umělá inteligence si s pasivitou těch přeživších příliš neporadí. Co to dítě?“

„Bude v pořádku. Hovořila jsem s poradci a potvrzuje se to. Díky tomu začínají o ten svět projevovat zájem. Dívka je zatím latentní, takže jí na dobu dospívání umístíme do jedné z prověřených aristokratických rodin. Pravděpodobně k Dalassenům.“

„K vojenským aristokratům? Dobrý nápad. Jsou spolehliví a loajální. Co její matka?“

„Od momentu, kdy byla objevena její latentnost, jsem nechávala její matku krmit zvěstmi, že její dcera je nemocná, že se na ní podepsala ta cesta po moři a ztroskotání. Nebo se o to aspoň pokouším s tou omezenou možností jazykové výbavy. Ale nakonec jí vyléčíme.“

„Vyléčíte?“

Bratr z toho nebude nadšený, ale řeknu to. „Poslala jsem žádost o výrobu dětského androida, který bude vypadat identicky jako ta dívka. Neříkám, že je to dlouhodobé a dobré řešení, ale je to cesta nejmenšího zla. MC korporace mi sdělila, že je schopna vyrobit již rostoucího androida. Mají jen naprosto nezbytné informace…“

„Theodoro. Tohle jsem zakázal. Nechci lidsky vyhlížející androidy. Klasické roboty ano, ale tohle…“

„Chápu, ale je to ojedinělá situace. “

„Nějaký další pokrok?“

„Všechny operační skupiny už fungují, byť některé jsou zatím jen velice nepočetné. Dnes dorazí další dva teoretičtí fyzici, nějaký ekonom a vojenský poradce ze zpravodajské služby. Pozvolna rosteme a shromažďujeme informace.“

„Spíše jsem se konkrétně ptal na průchod.“

„Máme ho plně lokalizovaný, jak již víš, a taky izolovaný. Nechala jsem odklonit veškeré námořní trasy, oblast vyznačit bójemi a umístila jsem tam raketové a kulometné čluny k ochraně před vetřelci. Pokud jde o samotný průchod, jeho pozice je téměř konstantní…“

„Téměř?“

„Pohybuje se v rozmezí půl metru dopředu a dozadu, ale jinak je stabilní. Je tam gravitační anomálie, byť relativně malá. Konkrétně tam je nižší přitažlivost. Taky tam je posunuté geomagnetické pole, ale nejsme zatím schopni to plně vysvětlit. A nakonec, intenzita průchodu osciluje v pravidelných intervalech vázaných nejspíše na planetární čas. Nejsilnější je od 4 do 6 ráno, od 12 do 16 odpoledne a od 21 do 23 v noci. Nicméně, na základě měření, která byla provedena, mohu říci, že i v nejslabších chvílích jsou jeho frekvence a hodnoty třikrát, až čtyřikrát vyšší, než v sibiřském průchodu a šestkrát vyšší, než v jihozápadním průchodu.“

„Jak je ten průchod velký? Už se podařilo přesně určit jeho rozměry?“

„Po laserovém měření a novém přeměření už máme jasná data. Má to obdélníkový tvar, jehož strany se, ale mění v rozmezí dvakrát tři metry a čtyřikrát pět metrů. Změny nejsou nahodilé, ale časově rámcované, čtyřikrát denně a nedokážeme určitě, jestli jsme schopni je ovlivnit, či nějak stabilizovat. Pochybuji o tom.“

„Pokračujte ve výzkumu průchodu, přijímání bezpečnostních opatření a rozvoji struktur SIDA. Cokoliv budete potřebovat, tak řekněte. Dostanete to.“

„Děkuji.“

„Theo.“

„Ano?“

„Chci, aby si mi sepsala první zprávu o jejich světě a prezentovala ji příští týden na císařské dvorní radě. Pak se vrátíš ke své práci na těžařských stanicích.“

„Jak si přeješ, císaři imperátore.“